III.ÚS 2288/14 ze dne 7. 8. 2014
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jana Boučka, advokáta, zastoupeného Mgr. Karlem Anderlem, advokátem se sídlem Praha 1, Opatovická 4, proti výroku usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2014 č. j. 18 Co 137/2014-37, o nákladech exekuce, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 4. 7. 2014, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 7. 2014, stěžovatel napadl shora označené soudní rozhodnutí s tím, že jím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, i právo na nerušené užívání vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

2. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 3. 3. 2014 č. j. 49 EXE 971/2014-11 bylo ve věci exekuce oprávněné Tran Thi Phuong, zastoupené stěžovatelem, proti obvodnímu soudu jako povinnému rozhodnuto, že se řízení zastavuje (výrok I), že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a že oprávněná je povinna zaplatit soudnímu exekutorovi na náhradě nákladů exekuce 847 Kč (výrok III).

3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel jménem oprávněné odvolání, načež ji Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 25. 3. 2014 č. j. 18 Co 137/2014-20 vyzval, aby předložila plnou moc pro stěžovatele jako zástupce v daném exekučním řízení, na níž bude její podpis úředně ověřen, a zároveň bude zřejmé, že zástupce plnou moc přijal. To však stěžovatelka neučinila.

4. Městský soud následně ústavní stížností napadeným usnesením výše uvedené usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil a ve výroku III je změnil tak, že povinnost uhradit náklady exekuce ve výši 847 Kč se ukládá stěžovateli [§ 147 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")].

II.
Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že soudu předložil plnou moc, resp. její kopii, kterou byl zplnomocněn oprávněnou generálně ke všem úkonům, přičemž je názoru, že oprávněná jej zmocňuje ke všem úkonům a tato plná moc se nevyčerpává tím, že byla předložena v jiném řízení, jestliže lze její originál dohledat, nadto ani nebyl k jeho předložení vyzván. Dále uvádí, že oprávněná (v současnosti se vyhýbá výkonu trestu) označila výše uvedenou výzvu za nepodloženou šikanu a že soudu předložil plnou moc oprávněné, za niž jednal její manžel, jehož podpis byl i úředně ověřen. Stěžovatel v této souvislosti tlumočí názor oprávněné, že jde o zjevné porušení principu nezávislého třetího, předmětná výzva je nedůvodná, z hlediska procesního postupu neodůvodnitelná a byla učiněna s cílem penalizovat oprávněnou, která si "dovolila" vést exekuci proti obvodnímu soudu. Kromě toho městský soud v jiné věci měl tutéž (generální) plnou moc akceptovat. Oprávněná argumentovala prý i tím, že exekvovaná pohledávka činí jen 3 811,50 Kč, takže v daném případě jde o běžnou správu společného jmění, přičemž podle § 714 "nového" občanského zákoníku za ni může jednat její manžel. Z tohoto důvodu založila plnou moc s ověřeným podpisem svého manžela.

6. Pro případ, že by soud žádnou z těchto plných mocí neakceptoval, stěžovatel navrhl, aby soud v řízení oprávněné ustanovil na ochranu jejích práv procesního opatrovníka, a to i pro dovolací řízení (§ 29 o. s. ř. per analogiam), přičemž se stěžovatel nabídl, že tuto funkci bude vykonávat.

7. K meritu věci má (podle stěžovatele) oprávněná uvádět, že ve smyslu judikatury nelze zamítnout návrh je proto, že povinný byl špatně či neúplně označen, zvláště je-li povinným Česká republika nebo její orgán. Proto měl městský soud oprávněnou poučit a vyzvat ji k odstranění dané vady podání.

III.
Formální předpoklady projednání návrhu

8. Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností (resp. jeho části, kde bylo rozhodováno o nákladech exekuce), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. žádný takový nemá k dispozici.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Následně Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z obsahového hlediska a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu (zvláště pak vydaných ve formě nálezu), která řeší shodnou či obdobnou právní problematiku.

10. V prvé řadě nelze přehlédnout, že stěžovatel výslovně napadl výše označené usnesení městského soudu jen ve výroku, kterým mu bylo uloženo zaplatit soudnímu exekutorovi náhradu nákladů exekuce. Z toho plyne, že námitky, vztahující se k "potvrzujícímu" výroku předmětného usnesení městského soudu, nutno považovat za irelevantní. K tomu dlužno dodat, že i kdyby stěžovatel tento "potvrzující" výrok ústavní stížností napadl, musela by být ústavní stížnost v této části odmítnuta jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu], neboť stěžovatel nebyl (v této části) účastníkem řízení, a nemohl ani být daným rozhodnutím dotčen, neboť v něm nebylo rozhodováno o jeho právech či povinnostem, nýbrž o právech a povinnostech oprávněné v iniciačním řízení.

11. Pokud jde o rozhodnutí napadené ústavní stížností, stěžovateli jím bylo uloženo uhradit částku toliko 847 Kč. S ohledem na tuto skutečnost nezbývá Ústavnímu soudu než stěžovatele odkázat na svůj nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), týkající se (mj.) problematiky ústavních stížností podaných v tzv. bagatelních věcech, přičemž neshledal, že by zde existoval některý z důvodů (faktorů), jež by věc - přes její zjevnou bagatelnost - "posouval" do ústavněprávní roviny tak, aby ji bylo možné (a nutné) věcně projednat. Ostatně ani žádný takový důvod nebyl stěžovatelem uplatňován. Zbývá dodat, že požadavek na předložení plné moci městský soud řádně vysvětlil v odůvodnění napadeného usnesení, na které Ústavní soud tímto odkazuje; jde-li pak o samotnou interpretaci ustanovení § 147 odst. 1 o. s. ř. a jeho aplikaci na daný případ, stěžovatel žádné výhrady nevznáší.

12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. srpna 2014


Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu