III.ÚS 2305/14 ze dne 9. 9. 2014
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dne 9. září 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti SOLENTE, spol. s r. o., IČ: 25953281, se sídlem 503 25 Dobřenice 168, zastoupené Mgr. Sandrou Podskalskou, advokátkou, AK Šikola & Partneři se sídlem v Brně 2, Údolní 33, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2014 č. j. 2 Afs 18/2014-32 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 12. 2013 č. j. 15 Af 50/2013-48, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Ústavní stížností doručenou 7. 7. 2014 se SOLENTE, spol. s r. o., se sídlem v Dobřenicích (dále jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná ve věci odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), v tehdy platném znění, tj. ve znění zákona č. 402/2010 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2011.

II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Žalobkyně se žalobou podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "správní soud") domáhala zrušení rozhodnutí původního žalovaného Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 30. 11. 2012 č. j. 13187/12-1200-501482, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Děčíně ze dne 17. 7. 2012 č. j. 151235/12/178913507710, jímž bylo rozhodováno o stížnosti žalobkyně na postup plátce daně, a to společnosti ČEZ Distribuce, a. s. (dále jen "plátce daně") při výběru odvodu z elektřiny ze slunečního záření (dále jen "odvod") podle ust. § 7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. Žalobkyně se domáhala i zrušení výše uvedeného rozhodnutí Finančního úřadu v Děčíně o její stížnosti a požadovala, aby soud uložil žalované straně uhradit jí náklady předmětného soudního řízení.

Dne 4. 12. 2013 rozsudkem č. j. 15 Af 50/2013-48 správní soud žalobu proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství v Brně a rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 30. 11. 2012 č. j. 13187/12-1200-501482 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Dospěl k závěru, že žaloba nebyla důvodná, poukázal též na nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (N 102/65 SbNU 367; 220/2012 Sb.) a vypořádal se i s tvrzením žalobkyně o likvidačním dopadu solárního odvodu.

Dne 29. 4. 2014 rozsudkem č. j. 2 Afs 18/2014-32 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobkyně proti rozsudku správního soudu ze dne 4. 12. 2013 č. j. 15 Af 50/2013-48 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti (výrok II). Dospěl k závěru, že rozsudek krajského soudu nebyl nezákonný a že kasační stížnost nebyla důvodná.

III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že byla porušena základní práva dle čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V části III ústavní stížnosti konkretizovala svá tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces a namítla odepření spravedlnosti, porušení principu právní jistoty v důsledku změny právního názoru kasačního soudu, protiústavní dopady solárního odvodu a nedodržení závazku 15 leté doby návratnosti investic.

IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.

V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud nepokládá za nutné dále podrobněji rekapitulovat průběh řízení před správními orgány resp. správním soudem a kasačním soudem, ani důvody, které stěžovatelku vedly k podání ústavní stížnosti, neboť obé je Ústavnímu soudu i účastníku řízení známo.

Správní soud v odůvodnění svého ústavní stížností napadeného rozsudku srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že správní žalobě nemohl vyhovět; obdobně se i kasační soud podrobně vypořádal s kasačními námitkami stěžovatelky.

Ústavní soud se s odůvodněními těchto rozhodnutí zcela ztotožňuje, plně na ně odkazuje a nemá, co dalšího by k nim dodal; porušení základních práv, které by opravňovalo zásah Ústavního soudu, shledáno nebylo. Tato rozhodnutí byla přijata v rámci kontradiktorních řízení, během nichž byla stěžovatelka právně zastoupena, mohla předkládat stanoviska a navrhovat důkazy, které považovala za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení.

Ústavní soud není další soudní instancí, která by meritorně měla znovu podrobit předmětnou spornou věc dalšímu zkoumání. Odlišuje-li se právní názor stěžovatelky od názorů vyslovených správním soudem nebo kasačním soudem, rozhodujícími o její správní žalobě resp. kasační stížnosti, neznamená to ještě porušení základního práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces.

K tvrzení o porušení základního práva na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny, resp. práva na pokojné užívání majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, Ústavní soud připomíná, že zdanění je v zásadě zásahem do práva zaručeného citovanými články, neboť zbavuje dotčenou osobu majetku, zejména částky peněz, kterou musí platit. Jinak řečeno, daňová povinnost je v zásadě považována za zásah do základního práva na ochranu a pokojné užívání majetku zaručeného citovanými články, neboť ochuzuje dotčenou osobu o část jejího majetku. Tento zásah je ospravedlnitelný, dojde-li k němu na základě zákona a při dodržení spravedlivé rovnováhy mezi požadavky obecného zájmu a nutností chránit základní práva jedince; požadavek spravedlivé rovnováhy může být porušen, ukládá-li se dané osobě či subjektu přílišné břemeno, anebo je zásadním způsobem zasahováno do jeho finanční situace (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 1. 2004 ve věci Orion Břeclav, s . r. o. proti České republice, stížnost č. 43783/98, dostupný na http://hudoc.echr.coe.int a též v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 1/2004).

V projednávaném případě Ústavní soud nepochybuje o tom, že zmiňovaný zásah byl v souladu s vnitrostátní právní úpravou, která odrážela požadavky obecného zájmu, a respektoval též výše uvedený požadavek spravedlivé rovnováhy, jak bylo již konstatováno ve výše citovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11, a jak plyne z odůvodnění napadených rozhodnutí. Ze shromážděných podkladů Ústavní soud nezjistil, že by stěžovatelce bylo napadenými rozhodnutími ukládáno přílišné břemeno, anebo bylo zásadním způsobem zasahováno do její finanční situace. K porušení citovaných článků tudíž nedošlo.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. září 2014


Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu