III.ÚS 2331/14 ze dne 18. 9. 2014
N 172/74 SbNU 493
Absence náležitého odůvodnění, proč nebyl správní žalobě v řízení o udělení azylu přiznán odkladný účinek
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 18. září 2014 sp. zn. III. ÚS 2331/14 ve věci ústavní stížnosti M. A. A., zastoupeného advokátem Mgr. Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., se sídlem Praha 9, Čihákova 871/15, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. července 2014 č. j. 41 Az 5/2014-19, jímž nebyl přiznán stěžovatelově žalobě odkladný účinek, a rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 19. května 2014 č. j. OAM-191/ZA-ZA15-ZA15-2014, kterým bylo konstatováno, že stěžovatelova žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná, spojené s návrhem na zrušení § 104 odst. 3 písm. c) soudního řádu správního a návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Ministerstva vnitra, za účasti Krajského soudu v Brně a Ministerstva vnitra jako účastníků řízení.

I. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. července 2014 č. j. 41 Az 5/2014-19 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. července 2014 č. j. 41 Az 5/2014-19 se ruší.

III. Ve zbylé části se ústavní stížnost a návrhy s ní spojené odmítají.


Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. července 2014, brojí stěžovatel proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně a Ministerstva vnitra z důvodu, že jimi měla být porušena jeho základní práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 ve spojení s čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem vyslovil nesoulad § 104 odst. 3 písm. c) soudního řádu správního s uvedenými ustanoveními a rozhodl o odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Ministerstva vnitra.

2. Dne 2. května 2014 požádal stěžovatel, občan Libyjské republiky, o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Z jeho žádosti vyplývá, že ze své vlasti vycestoval dne 29. března 2014 z důvodu potíží s libyjskou policií (trvajících od roku 2011), která jej obviňovala z toho, že byl v minulosti stoupencem Muammara Kaddáfího. Z Tripolisu cestoval letecky do Vídně s přestupem na Maltě. Z Vídně pak přicestoval autobusem do Brna, kde před podáním své žádosti několik dní pobýval. Stěžovatel je držitelem platného schengenského krátkodobého víza vydaného Maltskou republikou s platností ode dne 20. února 2014 do 18. srpna 2014.

3. Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, svým rozhodnutím ze dne 19. května 2014 č. j. OAM-191/ZA-ZA15-ZA15-2014 konstatovalo, že žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle § 10a písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů. Současně podle § 25 písm. i) téhož zákona zastavilo předmětné řízení a určilo, že státem příslušným k posouzení podané žádosti podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států, (dále jen "nařízení Dublin III") je Maltská republika.

4. Uvedené rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou, o níž je v současnosti vedeno řízení před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 41 Az 5/2014. Zároveň navrhl, aby jí byl přiznán odkladný účinek. Podle jeho názoru brání jeho přemístění na Maltu skutečnost, že podmínky pro žadatele o mezinárodní ochranu jsou v tomto státě v rozporu s čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie, podle něhož nesmí být nikdo mučen ani podroben nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu, a že tam dochází k vážným nedostatkům v oblasti azylového řízení. Jsou tedy dány důvody pro aplikaci čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, které v takovémto případě neumožňuje přemístění do tohoto členského státu. Krajský soud v Brně ovšem splnění podmínek pro odkladný účinek neshledal a svým usnesením ze dne 2. července 2014 č. j. 41 Az 5/2014-19 jej nepřiznal. Ztotožnil se s vyjádřením Ministerstva vnitra, podle něhož stěžovatel neprokázal svá tvrzení ohledně nepoměrně větší újmy, která mu hrozí v případě přemístění. V tomto vyjádření bylo dále uvedeno, že Maltská republika je jako členská země Evropské unie povinna v souladu s nařízením Dublin III posoudit žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany v meritu věci objektivně a nestranně v souladu se základními zárukami a zásadami azylového práva. Stěžovateli přitom není nijak upíráno ani právo na soudní ochranu, neboť jej uplatňuje právě podanou žalobou. K řádnému zajištění uplatnění jeho práv má zvoleného zmocněného zástupce a není mu ani jinak bráněno se na území České republiky vrátit, pokud zde pro to budou splněny podmínky.

5. V ústavní stížnosti, jež směřuje jednak proti žalobou napadenému rozhodnutí Ministerstva vnitra, jednak proti usnesení Krajského soudu v Brně, kterým byl zamítnut odkladný účinek žaloby, stěžovatel rozvedl svou argumentaci, podle níž se příslušný správní orgán vůbec nezabýval otázkou, zda jsou splněny podmínky podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. V této souvislosti poukázal na informace plynoucí ze zpráv řady institucí [Dánská rada pro uprchlíky, Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR), Ministerstvo zahraničních věcí Spojených států amerických nebo Komisař pro lidská práva Rady Evropy], které se zabývají podmínkami detence žadatelů o mezinárodní ochranu na Maltě, resp. poukazují obecně na svévolné a nezákonné zacházení s nimi. Nadto zmiňuje i rozsudek Federálního správního soudu Švýcarské konfederace ze dne 2. října 2012 sp. zn. D-2797/2010, který se rovněž týkal přemístění žadatele o mezinárodní ochranu z Libye na Maltu podle příslušného nařízení. Uvedený soud v něm citoval několik zpráv od různých nevládních organizací, Rady Evropy, UNHCR apod., které popisovaly systematické zadržování žadatelů o azyl a nedostatečné podmínky ve velkých otevřených střediscích, a rovněž vzal v úvahu veliký nárůst žádostí o azyl na Maltě. Na základě takto zjištěných podkladů přitom dospěl k závěru, že domněnka, že Malta respektuje základní práva žadatelů o mezinárodní ochranu, již nemůže být nadále nevyvratitelná a udržitelná. Nedostatky, které azylový systém na Maltě doprovázejí, mohou obecně vést k riziku nelidského nebo ponižujícího zacházení. Stěžovatel nakonec argumentuje i právními závěry obsaženými v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. května 2014 č. j. 45 Az 14/2014-31, podle něhož vyplývá členskému státu z čl. 3 nařízení Dublin III povinnost posoudit situaci v členském státě, který byl primárně určen jako příslušný, z pohledu skutečností v tomto článku uvedených. Pakliže tak rozhodnutí příslušného správního orgánu nečiní, trpí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů.

6. Pokud jde o nepřiznání odkladného účinku žalobě, stěžovatel odkazuje na řadu rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, podle nichž se vyžaduje, aby námitka o reálném nebezpečí porušení čl. 3 Úmluvy, jenž obsahuje stejnou garanci jako výše uvedený čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie, byla nezávisle a pečlivě přezkoumána a aby v tomto směru existoval prostředek nápravy (srov. např. rozsudek ze dne 21. ledna 2011 ve věci stížnosti č. 30696/09 M. S. S. proti Belgii a Řecku nebo rozsudek ze dne 23. června 2011 ve věci stížnosti č. 20493/07 Diallo proti České republice). Odepření takovéhoto prostředku by naopak znamenalo porušení čl. 13 ve spojení s čl. 3 Úmluvy, což je důsledek, k němuž dochází již tím, že zákon neumožňuje podání kasační stížnosti proti rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku podle § 73 soudního řádu správního, resp. že tento odkladný účinek nenastává automaticky. V projednávané věci k němu ovšem došlo z toho důvodu, že se Krajský soud v Brně vůbec nevypořádal s jím uplatněnou argumentací, ačkoliv tato mohla mít vliv na výsledek řízení. Soud tak nedostál povinnosti řádně odůvodnit své rozhodnutí, čímž porušil rovněž čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

II. Průběh řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud si vyžádal spis vedený u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 41 Az 5/2014 a požádal uvedený soud o vyjádření se k ústavní stížnosti. Ten ve svém následném vyjádření, jež bylo podepsáno soudkyní JUDr. Janou Kubenovou, pouze odkázal na obsah napadeného usnesení.

8. Ve smyslu § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci.

III. Posouzení zákonem stanovených předpokladů k projednání ústavní stížnosti

9. V projednávané věci se musel Ústavní soud zabývat nejprve otázkou, zda stěžovatel ve své ústavní stížnosti dostatečně určitě uvedl, čeho se domáhá. Svůj petit totiž formuloval tak, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že "nepřípustnost kasační stížnosti podle § 104 odst. 3 písm. c) soudního řádu správního proti rozhodnutí o návrhu podle § 73 soudního řádu správního, v platném znění, ve spojení s § 32 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 Úmluvy a čl. 13 ve spojení s čl. 3 Úmluvy," a že se vyhovuje návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Ministerstva vnitra, patrně uplatněnému v řízení před správními soudy. Návrh na zrušení výše uvedených rozhodnutí v něm výslovně obsažen není. Na druhé straně nelze přehlédnout, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakovaně označuje za napadená rozhodnutí jak předmětné rozhodnutí Ministerstva vnitra, tak usnesení Krajského soudu v Brně, kterým se žalobě proti prvně uvedenému rozhodnutí nepřiznává odkladný účinek, přičemž právě ve vztahu k těmto rozhodnutím směřuje i jeho argumentace. Za těchto okolností Ústavní soud nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k odstranění vady návrhu, neboť z něj bylo možné spolehlivě dovodit, že se domáhá zrušení právě těchto dvou rozhodnutí.

10. Z ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu plyne, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí, splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. dubna 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.), bod 2].

11. Takto stanovená podmínka přípustnosti jednoznačně není splněna v případě napadeného rozhodnutí Ministerstva vnitra. V současnosti totiž probíhá před správním soudem řízení o žalobě stěžovatele proti tomuto rozhodnutí, která představuje zákonný prostředek ochrany jeho základních práv. Pakliže se stěžovatel současně domáhá, aby Ústavní soud nálezem vyslovil odklad vykonatelnosti rozhodnutí Ministerstva vnitra (patrně ve vztahu k řízení před správním soudem), jedná se o návrh, k němuž Ústavní soud není příslušný. Sám by totiž mohl (svým procesním usnesením) rozhodnout pouze o odkladu vykonatelnosti tohoto rozhodnutí po dobu řízení o ústavní stížnosti (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), nikoliv však ve vztahu k zcela odlišnému řízení.

12. Ústavní stížnost je naopak přípustná proti usnesení, kterým nebylo vyhověno návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku jeho správní žalobě. V jeho případě je totiž splněna výše zmíněná podmínka možného bezprostředního a citelného zásahu do základních práv, protože pokud by v rámci azylového řízení na Maltě skutečně docházelo k závažným nedostatkům představujícím porušení čl. 3 Úmluvy, pak by výkon napadeného správního rozhodnutí ještě před rozhodnutím soudu mohl vést k nenapravitelnému zásahu do práv stěžovatele. Rovněž je namístě připomenout, že Ústavní soud již v minulosti považoval ústavní stížnost proti rozhodnutí, kterým správní soud podle § 73 odst. 2 soudního řádu správního rozhodl o návrhu na přiznání odkladného účinku, za přípustnou [konkrétně v nálezech ze dne 26. dubna 2005 sp. zn. II. ÚS 310/04 (N 93/37 SbNU 269) a ze dne 23. září 2013 sp. zn. IV. ÚS 4468/12 (N 167/70 SbNU 553)]. Zbývá dodat, že ve vztahu k tomuto usnesení byla ústavní stížnost podána včas a splňovala i ostatní zákonem stanovené formální náležitosti.

13. Pokud jde o návrh na vyslovení protiústavnosti nepřípustnosti kasační stížnosti, Ústavní soud má za to, že materiálně je na něj třeba hledět jako na s ústavní stížností spojený návrh na zrušení § 104 odst. 3 písm. c) soudního řádu správního, který byl však podán osobou zjevně neoprávněnou. Důvodem je skutečnost, že Krajský soud v Brně toto ustanovení ve svém usnesení vůbec neaplikoval, pročež je otázka jeho ústavnosti v tomto řízení bez jakéhokoliv významu. Použití uvedeného ustanovení by přicházelo v úvahu pouze ze strany Nejvyššího správního soudu, a to v případě, pokud by stěžovatel podal proti napadenému usnesení kasační stížnost, která by byla právě z tohoto důvodu odmítnuta. V takovémto případě by ale ústavní stížnost musela směřovat proti příslušnému odmítacímu usnesení. Návrh, jímž se fyzická nebo právnická osoba domáhá zrušení právního předpisu, je třeba vždy posuzovat z hlediska toho, zda jsou splněny podmínky pro zahájení řízení o ústavních stížnostech, se kterou musí být takovýto návrh spojen. Není-li tomu tak, a to i v případě, že návrh této osoby směřuje výlučně proti právnímu předpisu, pak nedochází k zahájení řízení o kontrole norem, nýbrž předmětný návrh je posouzen výlučně v rámci řízení o ústavní stížnosti.

14. Lze tedy shrnout, že ústavní stížnost lze věcně projednat pouze v rozsahu, ve kterém směřuje proti usnesení Krajského soudu v Brně. Ve zbytku jsou dány důvody pro její odmítnutí.

IV. Vlastní posouzení

15. V řízení o ústavních stížnostech se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje toliko na posouzení, zda rozhodnutími obecných soudů nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena základní práva a svobody. Jen v tomto rozsahu je oprávněn zasahovat do jejich činnosti a případně přehodnocovat jejich skutková zjištění nebo právní závěry. Platí přitom, že závěr o takovémto porušení nelze vyvozovat z jakéhokoliv jejich pochybení nebo nezákonnosti.

16. Součástí ústavních záruk spravedlivého procesu je požadavek, aby rozhodnutí soudů byla náležitým způsobem odůvodněna [z poslední doby srov. např. nález ze dne 22. listopadu 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357), nález ze dne 27. března 2011 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) nebo nález ze dne 26. listopadu 2013 sp. zn. II. ÚS 4927/12 (N 199/71 SbNU 361)]. Pro účastníka řízení z nich musí být zřejmé, jaká skutková zjištění soud učinil a jakým způsobem je právně vyhodnotil. Jeho skutkové a právní závěry přitom nesmí být projevem libovůle a úvahy, na nichž jsou založeny, musí odpovídat obecně akceptovaným interpretačním postupům. Pokud jde o rozsah odůvodnění, ten přirozeně vždy závisí na okolnostech konkrétního případu, neboť nezbytnost jednotlivých jeho obsahových komponentů se odvíjí od předmětu řízení a povahy rozhodnutí, jakož i od návrhů a argumentů uplatněných účastníky řízení, s kterými se soudy musí adekvátně vypořádat [srov. v této souvislosti např. usnesení ze dne 25. října 1999 sp. zn. IV. ÚS 360/99 (U 68/16 SbNU 363) nebo nález ze dne 22. září 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565); srov. též rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. dubna 1994 ve věci stížnosti č. 16034/90 Van de Hurk proti Nizozemí, § 61, a ze dne 9. prosince 1994 ve věci stížnosti č. 18390/91 Ruiz Torija proti Španělsku, § 29]. Rozhodující je jejich relevance z hlediska projednávané věci a to, zda jsou způsobilé ovlivnit výsledek řízení.

17. V projednávané věci podal stěžovatel v řízení před obecnými soudy návrh na přiznání odkladného účinku jeho správní žalobě podle § 73 odst. 2 soudního řádu správního, o němž Krajský soud v Brně rozhodl tak, že mu nevyhověl. Stěžovatel ve svém návrhu, obdobně jako v rámci předmětné žaloby, uvedl důvody, pro které se domnívá, že by v případě svého přemístění na Maltu mohl být vystaven krutému nebo ponižujícímu zacházení, tedy jednání, jež by představovalo porušení jeho práva chráněného čl. 3 Úmluvy. Ve prospěch svého návrhu přitom odkázal na řadu dokumentů, jakož i na rozhodnutí některých zahraničních soudů, v jejichž světle nelze na argumentaci stěžovatele nahlížet jako na zjevně nesprávnou nebo zjevně nedůvodnou.

18. Ústavní soud zdůrazňuje, že podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III není-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylová řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III tohoto nařízení, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát. Nelze-li za těchto okolností provést přemístění do žádného členského státu určeného na základě těchto kritérii ani do prvního členského státu, kde byla žádost podána, stává se příslušným členským státem ten členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu. Z bodu 19 preambule uvedeného nařízení zas vyplývá, že by měly být stanoveny právní záruky a právo na účinný opravný prostředek, pokud jde o rozhodnutí o přemístění dotyčné osoby do příslušného členského státu, aby byla zaručena účinná ochrana jejích práv v souladu s čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie. Pro zajištění souladu s mezinárodním právem by měl účinný právní prostředek proti takovémuto rozhodnutí zahrnovat jak přezkum toho, jak je uplatňováno toto nařízení, tak přezkum situace v členském státě, do kterého je stěžovatel přemísťován, a to po právní i faktické stránce. [Česká jazyková verze obsahuje dikci, že přezkum musí "zahrnovat jak přezkum toho, jak je uplatňováno toto nařízení, tak přezkum po právní i skutkové stránce v členském státě, do kterého je žadatel přemísťován", z anglické jazykové verze (která v této části zní: "an effective remedy against such decisions should cover both the examination of the application of this Regulation and of the legal and factual situation in Member State to which the applicant is transferred") ovšem vyplývá, že se má jednat o přezkum "situace v členském státě, do kterého je žadatel přemísťován (po právní i skutkové stránce)".]

19. Uvedené znamená, že správní soudy musí při přezkumu rozhodnutí správního orgánu, kterým byl určen státem příslušným k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu jiný členský stát Evropské unie a na jehož základě má dojít k přemístění žadatele o azyl do tohoto členského státu, vždy zvažovat nejen vnitrostátní právní úpravu, nýbrž také to, zda v uvedeném členském státě, do kterého má být žadatel přemístěn, nedochází k výše uvedeným systematickým nedostatkům ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Tato povinnost se přitom promítá jak do rozhodování o předmětu žaloby, tak do rozhodování o tom, zda jí má být přiznán odkladný účinek. Jeho nepřiznání by totiž mohlo mít za následek, že dojde k přemístění stěžovatele na základě vykonatelného rozhodnutí Ministerstva vnitra, ačkoliv posléze soud uzná, že situace v určitém členském státě s ohledem na čl. 3 Úmluvy takovéto přemístění neumožňuje. Tím není řečeno, že odkladný účinek má být přiznán vždy, například i v případech, kdy takováto obava zjevně neobstojí. Jestliže ale takováto zjevnost chybí, pak nelze považovat za dostatečný argument pro nepřiznání odkladného účinku pouhou skutečnost, že k přemístění má dojít do jiné členské země Evropské unie, která je povinna v souladu s nařízením Dublin III posoudit žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany v meritu věci objektivně a nestranně v souladu se základními zárukami a zásadami azylového práva.

20. Poněvadž se Krajský soud v Brně ve svém odůvodnění omezil pouze na konstatování výše uvedené skutečnosti, aniž by se jakkoliv vypořádal se stěžovatelem uplatněnou relevantní argumentací, je třeba jeho rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelné. Z jeho znění totiž nelze seznat důvody, pro které shledal, že nejsou splněny podmínky uvedené v § 73 odst. 2 soudního řádu správního, podle něhož lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Napadené rozhodnutí proto neobstojí z hlediska požadavku náležitého odůvodnění, jenž vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

21. Z těchto důvodů Ústavní soud částečně vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně. Uvedený soud se tak bude muset návrhem stěžovatele opětovně zabývat a ve svém novém rozhodnutí náležitě odůvodnit, jaké důvody jej vedly k tomu, že jeho žalobě přiznal nebo nepřiznal odkladný účinek. Ve zbylé části naopak Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, a to zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro její nepřípustnost, zčásti podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, protože nebyl věcně příslušný k jejímu projednání, a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neoprávněnost navrhovatele.