III.ÚS 241/99 ze dne 1. 12. 1999
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
III. ÚS 241/99


Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného JUDr. R. P., advokátkou, proti rozhodnutí Celního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 9. března 1999, zn. 907/1-293/99, mimo ústní jednání dne 1. 12. 1999 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], napadl stěžovatel pravomocné rozhodnutí Celního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 9. března 1999 (907/1-293/99) a tvrdil, že tímto rozhodnutím označený správní orgán porušil jeho ústavně zaručené právo plynoucí z čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod; aniž by toto své rozhodnutí blíže zdůvodnil, po meritorní polemice s právním názorem vyjádřeným v předcházejícím zrušujícím rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (ze dne 2. února 1999 - 15 Ca 268/98), navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí správního orgánu svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z odůvodnění jí napadeného rozhodnutí správního orgánu je zřejmé, že stěžovatel, vytýkající pochybení správnímu orgánu, zcela přehlíží, že tento orgán byl ve svém rozhodnutí vázán právním názorem obecného soudu, jak tento byl vysloven v předchozím kasačním rozhodnutí (viz vpředu), a že v tomto směru byl ve svém rozhodování omezen (§ 250j odst. 3 o. s. ř.).
Polemika stěžovatele s právním názorem obecného soudu ve vztahu k rozhodnutí, vůči němuž ústavní stížnost směřuje, je proto zcela nerozhodná.
Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona); takovým prostředkem je v dané věci žaloba v režimu správního soudnictví (§ 249 o. s. ř), přičemž na takto zákonem stanovené podmínce nic nemění skutečnost, že obecný soud v režimu správního soudnictví ve věci již jednou (zrušujícím výrokem) rozhodl, vysloviv současně právní názor (co do postavení stěžovatele jako účastníka celního řízení), vůči němuž má stěžovatel výhrady. Správnímu orgánu, vůči jehož rozhodnutí je ústavní stížnost podána, však nelze přičítat k tíži, že nově ve věci rozhodl v intencích rozhodnutí obecného soudu.
Z takto vyložených důvodů byla ústavní stížnost posouzena jako nepřípustná a o ní jako o takové bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona], když důvody k postupu podle ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona nebyly shledány; takové důvody nebyly stěžovatelem ostatně ani tvrzeny.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 1. prosince 1999