III.ÚS 2542/07 ze dne 23. 4. 2009
N 97/53 SbNU 233
K právu na soudní ochranu člena občanského sdružení
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a Jiřího Muchy - ze dne 23. dubna 2009 sp. zn. III. ÚS 2542/07 ve věci ústavní stížnosti Českého svazu tělesně postižených sportovců, se sídlem v Praze 6, Vaníčkova 7, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007 č. j. 28 Cdo 2948/2006-89, jímž byla ke stěžovatelovu dovolání zrušena rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně týkající se členství stěžovatele v Českém paralympijském výboru, kterému Nejvyšší soud zároveň věc postoupil k dalšímu řízení, za účasti Českého paralympijského výboru, se sídlem v Praze 6, Zátopkova 100/2, jako vedlejšího účastníka řízení.

Výrok

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007 č. j. 28 Cdo 2948/2006-89 se zrušuje.


Odůvodnění



Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedený rozsudek dovolacího soudu, neboť jím mělo dojít k porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále též jen "Ústava"), čl. 36 odst.1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z rozhodnutí dovolacího soudu, jakož i z vyžádaného procesního spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 14 C 283/2007 se podává následující.

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 22. 12. 2005 č. j. 14 C 14/2005-40 jednak (výrokem I.) zamítl žalobu stěžovatele o zrušení usnesení výkonného grémia Českého paralympijského výboru (v řízení žalovaného) z 9. 12. 2004, kterým tento výkonný výbor "bere na vědomí vystoupení ČSTPS z Českého paralympijského výboru", a jednak (výrokem II.) určil, že stěžovatel je členem Českého paralympijského výboru.

Odvolací soud rozsudkem ze dne 23. 5. 2006 č. j. 30 Co 137/2006-71 tento rozsudek změnil ve výroku II. tak, že žalobu o určení, že "žalobce je členem žalovaného" zamítl. Rozhodnutí zdůvodnil tím, že žalobce i žalovaný jsou občanskými sdruženími, jejichž "pojmovým znakem je odloučenost od státu", což státu zakazuje "do sdružení zasahovat", a to platí i pro případnou ingerenci soudní. Výjimkou je, jde-li o situaci ve smyslu § 15 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění dalších předpisů, podle něhož se lze u soudu domáhat určení, že rozhodnutí některého z orgánu sdružení "je nezákonné nebo odporující stanovám"; o to však podle odvolacího soudu v dané věci nejde, neboť otázka, kdo je (případně není) členem sdružení je otázkou jen jeho vnitřního uspořádání.

K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 28. 6. 2007 č. j. 28 Cdo 2948/2006-89 rozhodnutí obou nižších soudů zrušil, řízení zastavil a věc postoupil "žalovanému (jeho příslušnému orgánu) k dalšímu řízení". Dovolací soud uvedl, že jen o ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. "petitorně" opřené žalobě může soud věcně rozhodnout, zatímco "jiné znění určovací žaloby, ale i jiná žaloba člena (dosavadního člena), podaná proti občanskému sdružení, postrádají oporu v hmotném právu". Podle dovolacího soudu princip spolkové autonomie, vyjádřený v § 2 odst. 3 zákona č. 83/1990 Sb. "velí soudu nezasahovat do činnosti občanských sdružení jiným způsobem, než výslovně dovoluje zákon", pročež odvolací soud dospěl sice "ohledně nedostatku své pravomoci ke správnému závěru", vyvodil však odtud nesprávné procesní důsledky. Těmi mělo být zastavení řízení (pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení) a postoupení věci orgánu, do jehož pravomoci náleží (§ 104 odst. 1 o. s. ř.), přičemž "příslušným orgánem" je pak ten, který "je určen stanovami žalovaného v souladu se zákonem"; jeho identifikace je podle dovolacího soudu však "již interní pravomocí", jež "kompetenčně nenáleží soudu a spadá do oblasti aplikace práva žalovaným subjektem".

Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje, co namítal již v průběhu řízení před obecnými soudy; že ačkoli neučinil žádný úkon, kterým by na vlastní žádost ukončil své členství v žalovaném Českém paralympijském výboru, přesto jeho výkonný výbor vzal usnesením "na vědomí jeho vystoupení na vlastní žádost" a jako se svým členem s ním přestal nakládat, což má v jeho poměrech zásadní majetkoprávní a existenční důsledky. Pakliže § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. nedopadá na situace, kdy orgán sdružení, který žádné rozhodnutí nevydal, jedná v rozporu se zákonem a stanovami, musí zde být prostředek, jenž by "poškozenému" poskytl soudní ochranu a jehož prostřednictvím by byla zjednána náprava. Jestliže Nejvyšší soud označil za subjekt "kompetentní vyřešit spor" právě žalovaného, je podle stěžovatele "naprosto evidentní", že právě ten o sporné existenci jeho členství nemůže "objektivně rozhodnout" a vůči němu "bude vždy postupovat negativně a svévolně".

Jelikož od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci, Ústavní soud se souhlasem účastníků (stěžovatelem daným mlčky) od jednání upustil (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavněprávní deficit, jejž stěžovatel namítá, se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda Nejvyšším soudem podaný výklad důsledků "principu spolkové autonomie, vyjádřený v § 2 odst. 3 zákona č. 83/1990 Sb." (resp. jeho ustanovení § 15), a to jmenovitě ve vztahu k podmínkám soudní pravomoci zakotveným v § 7 odst. 1 o. s. ř., je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. To vše pak ve speciálním kontextu námitky, že rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo popřeno stěžovatelovo ústavně zaručené (základní) právo, totiž na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a že soudy neposkytly ochranu právu, jak jim přikazuje čl. 90 Ústavy. Současně jde o to, zda obecnými soudy podaný výklad aplikovaného práva nezasahuje nepřípustně do některého ze základních práv, případně zda ve střetu dvou či více takových práv není k dispozici výklad, při kterém budou tato práva chráněna přiléhavěji, resp. v přiléhavější proporci.

Podle čl. 20 odst. 1 Listiny je právo svobodně se sdružovat zaručeno. Každý má právo spolu s jinými se sdružovat ve spolcích, společnostech a jiných sdruženích. Podle odstavce 4 téhož článku jsou politické strany a politická hnutí, jakož i jiná sdružení odděleny od státu.

Oddělenost občanských sdružení od státu reflektuje pro sdružení autonomii správy jejich vnitřních záležitostí a zároveň omezuje stát do nich ingerovat, včetně ingerence orgány soudní moci. Podle § 2 odst. 3 zákona č. 83/1990 Sb. jsou sdružení právnickými osobami a do jejich postavení a činností mohou státní orgány zasahovat jen v mezích zákona (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 111/07, ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 90/06 (N 223/43 SbNU 497) konstatoval, že "úprava práva na svobodné sdružování je založena na principu odloučenosti od státu, na principu členské samosprávy, do níž stát nesmí nijak zasahovat, neboť mu to zakazuje ústavní princip odluky soukromoprávních korporací spolkového práva od státu, a též na principu práva člena na soudní ochranu proti rozhodnutí orgánu společnosti, které je v rozporu se zákonem nebo stanovami, příp. s jiným vnitřním předpisem".

I právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. jiného orgánu a ve stanovených případech u jiného orgánu (čl. 36 odst. 1 Listiny), je tedy v právních vztazích uvnitř občanských sdružení limitováno, a to již ustanovením čl. 2 odst. 2 Listiny, podle kterého lze uplatňovat státní moc pouze v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

Tomu koresponduje zákonná úprava v ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., jež identifikuje možnosti soudního zásahu s případy, kdy člen sdružení považuje rozhodnutí některého z jeho orgánů, proti němuž již nelze podle stanov podat opravný prostředek, za nezákonné nebo odporující stanovám; tehdy je člen sdružení oprávněn (v zákonem stanovené lhůtě) navrhnout okresnímu soudu, aby určil, "zda je takové rozhodnutí v souladu se zákonem a stanovami".

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 21. 5. 2007 sp. zn. 28 Cdo 1618/2006 vyslovil, že zde jde o "tzv. zákonnou žalobu, byť určovací povahy, a že jinak než takto petitorně znějící žalobě nemůže být vyhověno, neboť by to postrádalo oporu v hmotném právu"; uvedl dále, že "princip spolkové autonomie ... velí soudu nezasahovat do činnosti občanských sdružení jakýmkoli jiným způsobem, než výslovně dovoluje zákon". Soud je tak nadán pravomocí projednat a rozhodnout toliko žalobu uplatňující nezákonnost rozhodnutí orgánu sdružení či rozpor tohoto rozhodnutí se stanovami (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2007 sp. zn. 28 Cdo 1618/2006 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007 sp. zn. 28 Cdo 2865/2006).

Ačkoli uvedené zásady lze mít - v obecné rovině - za korektní (byť s některými procesualistickými výhradami), již průběh a výsledek daného řízení (jakož i to, k jakým dalším procesním postupům má vést) ukazuje, že neposkytují přiléhavé řešení pro všechny situace ohroženého (porušeného) práva subjektu, kterým je člen sdružení.

Co je již zde k zaznamenání: 1/ dovolací soud dostatečně nerozlišuje mezi nedostatkem podmínky řízení a důvodem pro věcné (negativní) posouzení žaloby, 2/ zastavení řízení je doprovozeno postoupením "příslušnému orgánu" žalovaného, aniž by dovolací soud měl jistotu (aniž bylo zjištěno), že tu takový orgán je a zejména jaké "rozhodnutí" může v daných souvislostech vydat, a 3/ dovolací soud přehlédl, že o žalobě (její původní části), jež z ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. vycházela, byť ne zcela výstižně, již bylo zamítavě rozhodnuto soudem prvního stupně (v souvislosti tehdy pro stěžovatele nevýznamné, neboť rozhodnému petitu o určení, že je členem sdružení, soud vyhověl), a okolnost překážky rozsouzené věci je v navazujícím řízení žalovaným již namítána, nehledě na to, že 4/ dovolací soud neozřejmil, zda "příslušný orgán" žalovaného má být povoláván k rozhodnutí sporu (jak by odpovídalo § 104 odst. 1 o. s. ř.) nebo - toliko - k vydání "nějakého" rozhodnutí, jež by posléze bylo způsobilé být předmětem nezpochybnitelné žaloby podle § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb.

Jak vidno, dovolací soud svým rozhodnutím založil stav - nejméně - obtížně řešitelný (pokud vůbec), a to nejen v poloze spekulativní, nýbrž i faktické, jak se zpodobuje v následném řízení, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 283/2007.

Současně nelze přehlédnout, co je pro další posouzení ústavní stížnosti podstatné, totiž že se stěžovatel dovolává svého ústavním pořádkem zaručeného práva, resp. svobody sdružování (viz čl. 20 odst. 1 Listiny citovaný shora).

V nálezu ze dne 26. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 211/96 (N 34/7 SbNU 227) v připodobnitelné věci (co do vnitřní autonomie církví) vycházející z čl. 16 odst. 2 Listiny a § 7 odst. 1, 2 zákona č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností, o určení neplatnosti rozvázání služebního poměru a o náhradu mzdy Ústavní soud uvedl, že obecné soudy se sice správně postavily na stanovisko, že rozhodováním o dalším trvání služebního poměru duchovního k církvi by došlo k nepřípustnému zásahu do vnitřní autonomie církve a do její samostatné a nezávislé rozhodovací pravomoci v této věci, oproti tomu však "ve věci mzdy a případně jiných majetkových nároků" již o zásah do vnitřní autonomie církve a její rozhodovací pravomoci nejde. Zde "vystupuje do popředí soukromoprávní charakter církve jako právnické osoby, která má či nemá závazky vůči jiným osobám fyzickým či právnickým a tyto osoby mají rovné postavení před zákonem".

Podobné platí i v kontextu judikatury Nejvyššího soudu ve vztahu k občanským sdružením, jde-li o majetkové nároky, resp. majetkové vypořádání mezi členem a sdružením (viz kupříkladu usnesení ze dne 23. 11. 2005 sp. zn. 28 Cdo 1018/2005). Rovněž je přiléhavé poukázat na rozsudek ze dne 26. 6. 2002 sp. zn. 20 Cdo 2641/2000, uveřejněný pod č. 146/2002 v časopisu Soudní judikatura, v němž byl připuštěn spor o členství, resp. o určení "právního nástupce" člena sdružení.

Na nález sp. zn. I. ÚS 211/96 navázal Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 11. 2004 sp. zn. 20 Cdo 1487/2003, v němž otevřel spor, jak pojímat atributy vyplývající z "vnitřní autonomie církve a její samostatné a nezávislé rozhodovací pravomoci" (čl. 16 odst. 1, 2 Listiny), jež mohou být dotčeny i "nepřípustným" rozhodováním soudů (jak se podává ze zmíněného nálezu Ústavního soudu), jestliže je současně tvrzeno, že výkonem těchto oprávnění církve došlo k zásahu do individuálního práva fyzické osoby, které si - jinak - rovněž zasluhuje ochrany (viz článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Zde soud dospěl k závěru, že se sice nelze domáhat určení, že právní akt zakládající skončení služebního poměru duchovního je neplatný, nicméně pravomoc soudu je dána k projednání žaloby o určení, že tento služební poměr trvá, tvrdí-li žalobce, že byl ukončen (jeho výkon znemožněn) v rozporu s vnitřními předpisy církve tím, že zde není k tomu způsobilý akt, resp. že jej vydal podle těchto předpisů věcně nepříslušný orgán církve.

V tomto rozsudku vyloženou metodu je přiléhavé použít i v dané věci; i tu jde o obdobnou autonomii, jež je - co do možného soudního zásahu do vnitřních poměrů sdružení - výslovně ztotožněna (jen) s žalobou člena sdružení podle § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. a klade se stejně tak otázka, zda - přece jen - nelze připustit "soudní zásah" i v případech jiných. Obdobně jako tam se i zde naznačuje potřeba odpovědi kladné, neboť jde rovněž o střet dvou ústavně zaručených práv, svobody vnitřní autonomie občanského sdružení a práva se svobodně sdružovat (být členem takového sdružení).

Jestliže ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. předjímá pouze žalobu proti "rozhodnutí" některého z orgánů sdružení, na jejímž základě se lze u okresního soudu v občanskoprávním řízení domáhat "určení, zda je takové rozhodnutí v souladu se zákonem a stanovami", pak je na prvý pohled zjevné, že výklad, který vylučuje jiné právní prostředky ochrany člena sdružení u soudu ve všech ostatních možných situacích, je neudržitelně restriktivní; nedopadá totiž na případy, kdy je tvrzeno porušení základního práva, k němuž však došlo jiným jednáním než rozhodnutím orgánů sdružení, kupříkladu úkonem, jenž povahu rozhodnutí nemá ("dopisem"), nebo naopak nevydáním rozhodnutí, ačkoli podle vnitřních předpisů sdružení být vydáno mělo, případně se tak stalo jednáním faktickým (činem), a že takové situace nastat mohou, vyloučitelné samozřejmě není.

Lze vyjít z předpokladu, že v posuzovaných poměrech občanského sdružení žalovaného o členství stěžovatele bylo možné též rozhodnout (kupříkladu vyloučením), čemuž by ochrana podle § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. byla bezpochyby adekvátní. Stejně tak lze ale předjímat, že k ukončení členství (tj. obecně k zásahu do práva se sdružovat) mohou vést i jiné prostředky, z nichž zvláštní kategorii představují ty, jež vycházejí z poměrů samotného člena (kde konkrétně a na prvý pohled o takový zásah jít nemůže), jmenovitě jeho úkony obsahu vzdání se členství, vystoupením z něj apod.; jelikož jsou tyto instrumenty pojmově spojeny s vlastním projevem vůle člena sdružení, zákon pochopitelně (a logicky) necítí potřebu s nimi výslovně spojit prostor pro soudní ochranu.

Skutková základna posuzovaného sporu však dokumentuje, že takový prostor je v jednotlivých případech přesto nevyhnutelné - k ochraně základního práva podle čl. 20 odst. 1 Listiny - výkladem dovodit.

Situace, kdy stěžovatel učinil konkrétní projev vůle, o který je mezi ním (jako členem) a sdružením sporné, zda byl učiněn jakožto regulérní (právně účinný) projev člena sdružení k tomu oprávněným orgánem a zda je či není svým obsahem skutečně projevem vůle ukončit své členství, nemusí mít - materiálně - odpovídající vazbu na "rozhodnutí" orgánu sdružení, jež by mohlo být reflektováno zákonem uznanou žalobou u soudu (typicky zde dokonce taková vazba evidentně není), resp. její možnosti již v předchozích stadiích řízení byly - marně - již před soudem prvního stupně vyčerpány (viz shora). Přesto je zde objektivně spor o členství, a tím i spor o naplnění práva svobodně se sdružovat ve smyslu čl. 20 odst. 1 Listiny.

Není-li zde zákonem předvídané souvztažnosti s "rozhodnutím orgánů sdružení", a jestliže i v takovém případě dovolací soud přesto trval na jediné možné formě soudní ochrany ve smyslu žaloby podle § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., pak tuto ochranu stěžovateli fakticky upřel, neboť takovou žalobu reálně - coby efektivní prostředek ochrany svého základního práva - stěžovatel k dispozici zjevně nemá; není zde "rozhodnutí", které by mohl u soudu napadnout (což se ostatně přesvědčivě zjevuje v navazujícím řízení ve věci týchž účastníků, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 283/2007).

Pak nelze než uzavřít, že tím dovolací soud porušil čl. 36 odst. 1 Listiny, který upravuje právo každého domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, resp. právo na tzv. spravedlivý proces, též s přihlédnutím k čl. 90 Ústavy, jenž soudům ukládá, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (viz kriteriální vymezení ústavněprávního přezkumu shora).

Ústavní soud proto - dle § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu - napadený rozsudek dovolacího soudu zrušil.

Na dovolacím soudu pak bude dovozené závěry adekvátně promítnout do otevřeného řízení před obecnými soudy nižšími. Ústavní soud zdůrazňuje, že v dané věci posuzoval jedinečný případ (vycházející ze zcela konkrétní skutkové základny), a to z hlediska zajištění ochrany základních práv a svobod stěžovatele; není tudíž jeho ambicí se vyjadřovat - obecně v podústavní rovině - k otázce jaký procesní instrument je této ochraně nejpřiléhavější (zda by kupříkladu jím nebylo určení, že je zde hmotněprávní úkon způsobilý založit skončení členství v občanském sdružení, či nikoli).