III.ÚS 2584/15 ze dne 27. 10. 2015
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Podéště, zastoupeného Mgr. Dagmar Maršíkovou, advokátkou se sídlem Zlín, Ševcovská 3246, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, č. j. 22 Cdo 4455/2014-432, výroku II. usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 22. 5. 2014, č. j. 59 Co 175/2014-358, a výroku V. rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 5. 12. 2013, č. j. 10 C 24/2011-334, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 8. 2015, která byla doplněna podáním stěžovatele ze dne 5. 10. 2015, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

II.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.

3. Okresní soud ve Zlíně svým rozsudkem ze dne 5. 12. 2013, č. j. 10 C 24/2011-334, zrušil podílové spoluvlastnictví stěžovatele a Zdenky Landsfeldové (zde vedlejší účastnice) k v tomto rozsudku blíže specifikovaným nemovitostem, tyto nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví vedlejší účastnice, vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovateli na vypořádání jeho podílu k nemovitostem částku ve výši 6.900.000,- Kč a dále povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 410.440,75 Kč (výrok V.). Ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně uvedl, že stěžovatel požadoval, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 880.000,40 Kč, avšak soud shledal důvody pro nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli v plném rozsahu, ale toliko v rozsahu jedné poloviny. Odkázal přitom na ustanovení § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), přičemž uvedl, že důvody hodné zvláštního zřetele je třeba spatřovat v tom, že stěžovatel před podáním žaloby za svůj spoluvlastnický podíl požadoval výrazně vyšší částku, než podle výsledků dokazování odpovídá ceně spoluvlastnického podílu, vedlejší účastnici před podáním žaloby řádně nevyzval ke zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a vedlejší účastnice je starobní důchodkyně se zdravotními problémy.

4. K odvolání vedlejší účastnice proti výroku V. o náhradě nákladů řízení Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, svým usnesením ze dne 22. 5. 2014, č. j. 59 Co 175/2014-358, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném výroku tak, že vedlejší účastnici uložil povinnost nahradit stěžovateli na nákladech řízení částku ve výši 366.457,- Kč (výrok II.). K tomu uvedl, že v dané věci bylo možno pro okolnosti případu (nikoli však pro poměry vedlejší účastnice, které byly předmětné nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví a jíž byla zároveň uložena povinnost vyplatit stěžovateli nemalé finanční vypořádání, s čímž tato souhlasila) aplikovat ustanovení § 150 občanského soudního řádu a přiznat stěžovateli náhradu nákladů řízení jen z jedné poloviny, když odvolací soud takto stanovenou výši nákladů řízení shledal adekvátní. Odvolací soud však na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že některé náklady související s právním zastoupením stěžovatele nelze podřadit pod žádný z poplatných právních úkonů ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), a tudíž má stěžovateli náležet náhrada nákladů řízení toliko ve výši 366.457,- Kč, namísto ve výši 410.440,75 Kč.

5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 27. 5. 2015, č. j. 22 Cdo 4455/2014-432, odmítl. Přitom zdůraznil, že stěžovatel sice podal dovolání proti výroku II. usnesení odvolacího soudu, z obsahu dovolání však vyplývá, že ve skutečnosti jím brojí proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž mu nebyly přiznány náklady řízení v plné výši, ale pouze ve výši jedné poloviny. Proti tomuto rozhodnutí soudu prvního stupně však stěžovatel odvolání nepodal (učinila tak vedlejší účastnice). Odvolací soud proto vázán rozsahem odvolacího návrhu rozhodoval o nákladech řízení před soudem prvního stupně přiznaných stěžovateli ve výši 410.440,75 Kč. Jestliže nově odvolací soud stěžovateli na nákladech řízení před soudem prvního stupně přiznal částku ve výši 366.457,- Kč, bylo v této části dle názoru dovolacího soudu rozhodnuto ve prospěch stěžovatele. Dovolací soud proto v právě uvedené části označil dovolání stěžovatele za subjektivně nepřípustné. Ve zbývající části pak dovolání stěžovatele odmítl z důvodu objektivní nepřípustnosti ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, když odvolacím soudem byla výše stěžovateli přiznané náhrady nákladů řízení oproti rozhodnutí soudu prvního stupně snížena o částku 43.983,75 Kč, tj. o částku nižší než 50.000,- Kč.

III.

6. Usnesení dovolacího soudu, výrok II. rozhodnutí odvolacího soudu a výrok V. rozhodnutí soudu prvního stupně stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní namítl, že soudy svá rozhodnutí o tom, že stěžovatel má právo na náhradu nákladů řízení toliko v poloviční (než jím požadované) výši, řádně neodůvodnily. Dále vyjádřil přesvědčení, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro aplikaci § 150 občanského soudního řádu a že mu nebyl poskytnut procesní prostor k tomu, aby se k soudem prvního stupně zamýšlené moderaci náhrady nákladů řízení vyjádřil. Ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu pak uvedl, že tento mu nesprávně vytkl nepodání odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení. Poukázal přitom na ustanovení § 151 odst. 1 občanského soudního řádu, dle něhož platí, že "o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí", což dle stěžovatele vzhledem k § 224 odst. 1 občanského soudního řádu platí i pro odvolací řízení. S odkazem na právě uvedená ustanovení stěžovatel uzavřel, že odvolací soud byl "povinen rozhodovat o náhradě nákladů soudního řízení zcela bez ohledu na návrhy stran i bez ohledu na rozhodnutí soudu prvního stupně", a dále "bez ohledu na to, kdo podal odvolání, a čeho se v odvolání domáhal."

IV.

7. Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

8. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

9. Ústavní soud dospěl po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh k závěru, že dovolacímu soudu jakékoli procesní pochybení, natož pak pochybení, které by dosahovalo ústavní roviny, vytknout nelze, neboť závěr dovolacího soudu o částečně subjektivní a ve zbývající části objektivní nepřípustnosti stěžovatelova dovolání je za dané procesní situace dle názoru Ústavního soudu správný (shodně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. III. ÚS 3400/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz), a to z důvodů, které budou podrobněji rozvedeny níže.

10. Stejně tak ani usnesení odvolacího soudu nemůže být rozhodnutím, jež by zasáhlo do práv stěžovatele (natožpak ústavně garantovaných, včetně těch, jež zakotvují čl. 36 odst. 1 Listiny či čl. 11 Listiny), jestliže toto rozhodnutí z větší části (pokud jde o částku ve výši 366.457,- Kč, která byla stěžovateli na náhradě nákladů řízení přiznána) vychází vstříc procesnímu postoji stěžovatele, který stěžovatel v tomto stádiu řízení zaujal tím, že se proti výroku V. rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž mu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení ve výši 410.440,75 Kč, neodvolal. Pokud pak odvolací soud snížil stěžovateli přiznanou výši náhradu nákladu řízení oproti rozhodnutí soudu prvního stupně o částku 43.983,75 Kč, pak ani v tomto Ústavní soud nespatřuje jakékoli pochybení, když odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí řádně a srozumitelně vysvětlil, z jakého důvodu tak učinil, přičemž stěžovatel ve vztahu k závěru odvolacího soudu, dle něhož některé náklady související s právním zastoupením stěžovatele nelze podřadit pod žádný z poplatných právních úkonů ve smyslu advokátního tarifu, a proto náhradu těchto nákladů nelze stěžovateli přiznat, nic nenamítal.

11. Na právě uvedeném nemůže nic změnit ani tvrzení stěžovatele, dle jehož názoru mu nelze vytýkat, že se proti nákladovému výroku soudu prvního stupně neodvolal. Stěžovatel přitom tento svůj postup odůvodňuje tvrzením, že rozhodování o náhradě nákladů občanského soudního řízení je ovládáno zásadou oficiality, když soudy jsou povinny rozhodovat o nákladech řízení z úřední povinnosti bez ohledu na návrhy účastníků řízení, přičemž tento svůj názor opírá o ustanovení § 224 odst. 1 občanského soudního řádu ve spojení s § 151 odst. 1 téhož zákona. K tomu Ústavní soud uvádí, že soudní praxe není zcela jednotná, pokud jde o otázku možné změny nákladového výroku soudu prvního stupně odvolacím soudem v situaci, kdy odvolání proti nákladovému výroku bylo podáno pouze jedním z účastníků, přičemž případná změna provedená odvolacím soudem by vyzněla v neprospěch odvolatele. V nyní souzené věci však Ústavní soud považuje za rozhodné, že odvolací soud ke změně nákladového výroku ve prospěch stěžovatele nepřistoupil, neboť dospěl k závěru, že soud prvního stupně s přihlédnutím k okolnostem případu správně aplikoval ustanovení § 150 občanského soudního řádu a snížil výši stěžovateli přiznané náhrady nákladů řízení na jednu polovinu (nikoli tedy proto, že by měl za to, že není oprávněn ke změně nákladového výroku soudu prvního stupně ve prospěch stěžovatele přistoupit, či proto, že by se věcnou správností tohoto výroku nezabýval). Stěžovatel přitom odvolacímu soudu svou argumentaci, jejímž prostřednictvím by mohl názor odvolacího soudu v této otázce zvrátit, nepředložil, když odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nepodal a k odvolání vedlejší účastnice se nevyjádřil. Za této situace stěžovatel dle názoru Ústavního soudu nemůže soudu odvolacímu nyní důvodně vytýkat, že tento nezohlednil skutečnosti, které stěžovatel považuje pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení za rozhodné, když na ně odvolací soud nikterak neupozornil a nedal mu tedy možnost se s těmito skutečnostmi vypořádat. Stejně tak má Ústavní soud za to, že rovněž dovolací soud postupoval v souladu s příslušnými procesními předpisy, když dovolání stěžovatele pro nepřípustnost odmítl, neboť je patrné, že stěžovatel se měl proti rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud s tímto rozhodnutím nesouhlasil, bránit již v rámci odvolacího řízení, nikoli až následně v rámci řízení dovolacího.

12. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž směřuje proti usnesení dovolacího soudu a proti výroku II. usnesení odvolacího soudu, návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

13. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje.

14. Z právě uvedeného ustanovení se podává, že ústavní stížnost je ve vztahu ke standardním procesním institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).

15. V této souvislosti je Ústavní soud nucen konstatovat, že pokud stěžovatel nesouhlasil s výší náhrady nákladů řízení přiznané mu soudem prvního stupně, jakož i s postupem tohoto soudu, který stěžovateli dle jeho tvrzení navíc nedal možnost se k soudem zamýšlené moderaci náhrady nákladů řízení vyjádřit, měl možnost napadnout toto rozhodnutí odvoláním, v jehož rámci mohl závěr soudu prvního stupně o moderaci výše jemu přiznané náhrady nákladů řízení zvrátit. To však stěžovatel neučinil, jak již bylo uvedeno shora. Za tohoto stavu nemohlo být jím posléze podané dovolání reálným prostředkem ochrany jeho práv (muselo být odmítnuto). Jinak řečeno, stěžovatel dostupné procesní prostředky zčásti vůbec nevyužil (odvolání) a zčásti sice využil, leč - z hlediska projednatelnosti (dovolání) - neefektivně, což je třeba klást naroveň tomu, jakoby je nevyužil vůbec. S přihlédnutím k uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než uzavřít, že ústavní stížnost je v části, v níž směřuje proti výroku V. rozhodnutí soudu prvního stupně, ve smyslu citovaného ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, nepřípustná.

V.

16. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele jako zčásti zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako nepřípustnou dle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. října 2015


Vladimír Kůrka v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu