III.ÚS 261/98 ze dne 22. 4. 1999
N 59/14 SbNU 39
Obtížnost dokazování v řízení před správním soudem
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl dne 22. 4. 1999 v ústním jednání
a v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A. R. a P. R., za
účasti vedlejších účastníků M.R., M.Ro., P. O., a. s. a Okresního
úřadu v Karviné, okresního pozemkového úřadu, proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. 22 Ca
181/97, a rozhodnutí Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu
v Karviné ze dne 3. 3. 1997, čj. PÚ 419/R-17/96-Ch-F, týkající se
restituce, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 12. 1997, sp.
zn. 22 Ca 181/97, a rozhodnutí Okresního úřadu, okresního
pozemkového úřadu v Karviné ze dne 3. 3. 1997, čj. PÚ
419/R-17/96-Ch-F, se zrušují.


Odůvodnění
Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a za
podmínek stanovených zákonem [§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1, 2, § 72
odst. 1 písm. a), 4 zákona], napadli stěžovatelé doručený
a pravomocný rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17.
prosince 1997 (22 Ca 181/97) a spolu s ním také rozhodnutí
Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu v Karviné ze dne 3.
března 1997 (čj. PÚ 419/R-17/96-Ch-F), a tvrdili, že oba orgány
veřejné moci svými rozhodnutími porušily jejich ústavně zaručená
základní práva plynoucí z čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 2 a čl. 37
odst. 2 Listiny základních práv a svobod; podle odůvodnění ústavní
stížnosti stalo se tak tím, že Okresní úřad, okresní pozemkový
úřad v Karviné stěžovatelům nevydal (v původním řízení blíže
označené a popsané) nemovitosti a dále, že označený obecný soud
zamítavé rozhodnutí vydané ve správním řízení jako zákonné
potvrdil (§ 250q odst. 2 o. s. ř.), ačkoli z předložených
listinných důkazů bylo zřejmé, že členství právního předchůdce
stěžovatelů (jejich otce) v organizaci BDO (Bund der Deutsche im
Osten) bylo čistě formální a že ve skutečnosti označená organizace
v místě (v Šumbarku) nijakou činnost nevyvíjela. S odkazem na to
a dále s tvrzením, že právní předchůdce stěžovatelů v průběhu
druhé světové války poskytoval československým občanům různou
formou pomoc (ku příkladu při přechodu čsl. letců do emigrace)
a že jeho členství v označené organizaci bylo nejen formální, ale
především nevýznamné, vytkli oběma orgánům veřejné moci, a zejména
také obecnému soudu, že "nesprávně vyhodnotil důkazní situaci
a dovodil nesprávný závěr".
Aniž by svá tvrzení stran porušení již zmíněných ústavně
zaručených základních práv blíže odůvodnili, stěžovatelé navrhli,
aby Ústavní soud svým nálezem obě ústavní stížností napadená
rozhodnutí (viz vpředu) zrušil.

Obecný soud k výzvě Ústavního soudu (§ 42 odst. 4 zákona),
podáním předsedkyně senátu, z něhož dotčené rozhodnutí vzešlo (§
30 odst. 3 zákona), se k ústavní stížnosti stěžovatelů vyjádřil
tak, že její tvrzení odmítl s poukazem na to, že stěžovatelé
"pouze zpochybňují právní posouzení (sc. věci)", a tak se
"domáhají toho, aby Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek ve
smyslu soudu čtvrté instance", což s odkazem na ustálenou
judikaturu Ústavního soudu je nepřípustné; navrhl proto, aby
posuzovaná ústavní stížnost byla zamítnuta.

Okresní úřad, okresní pozemkový úřad v Karviné, jako
vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti, zaujal k věci
obdobné stanovisko jako obecný soud; poukázal na to, že
stěžovatelům v uplatnění jejich tvrzeného práva nebyly ze strany
rozhodujících orgánů veřejné moci kladeny nijaké překážky, řízení
před nimi je proto zcela v souladu s ustanovením čl. 36 a násl.
Listiny základních práv a svobod, když stran merita věci ve shodě
s názorem obecného soudu zdůraznil, že pojem "neprovinění proti
čsl. státu jako zákonný znak ustanovení § 2 odst. 1 zák. č.
243/1992 Sb." není v zákoně blíže upraven, a proto "jeho obsah
musí být vykládán vždy v souladu se zákonem, pro jehož účely je
vyžadován, tj. v dané věci se zákonem č. 243/1992 Sb." S odkazem
na někdejší správní potrestání právního předchůdce stěžovatelů
podle dekretu prezidenta republiky č. 138/1945 Sb. posléze
dovodil, že toto potrestání jako sankce za provinění vůči národní
cti, které jako takové směřovalo proti čsl. státu, je skutečností,
pro níž není splněna zákonná podmínka daná ustanovením § 2 odst.
1 zák. č. 243/1992 Sb.; okresní úřad proto učinil shodný návrh
jako obecný soud.

Další vedlejší účastník řízení - akciová společnost P. O.
- rovněž navrhl zamítnutí ústavní stížnosti stěžovatelů, když měl
za to, že "o porušení jejich ústavních práv se ani v napadených
rozhodnutích ani v řízeních jim předcházejících nejedná".

Naproti tomu vedlejší účastníci M. R. a M. Ro. "se k ústavní
stížnosti stěžovatelů připojili" a ve shodě s nimi navrhli zrušení
ústavní stížností napadených rozhodnutí, aniž by však svá
stanoviska podložili vlastním tvrzením či samostatnými důvody.

Ostatní vedlejší účastníci řízení (Česká spořitelna, a. s.,
pobočka v Karviné, Pozemkový fond ČR) se svých práv z vedlejšího
účastenství plynoucích výslovně vzdali, případně, ač o nich byli
uvědoměni (OKD, a. s. v Ostravě, Správa a údržba silnic v Karviné,
Severomoravské energetické závody, s. p. v Ostravě), těchto práv
nevyužili.

Ústavní stížnost, byť převážně z jiných důvodů, než na ně
poukázali stěžovatelé, je důvodná.

Podle odůvodnění ústavní stížnosti a podle dosavadních
(kusých) skutkových zjištění okresního pozemkového úřadu vydání
požadovaných nemovitostí bylo stěžovatelům odepřeno proto, že
jejich právní předchůdce "byl v době okupace členem a funkcionářem
NSDAP (sc. Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei)
a zastával v této straně funkci jako vedoucí BDO-Ortsgr. a byl
potrestán nalézací komisí při ONV v Českém Těšíně za spolupráci
s Němci pokutou 3.000 Kč".

Podle odůvodnění rozsudku obecný soud, jako soud rozhodující
v režimu správního soudnictví o opravném prostředku proti
rozhodnutí správního orgánu (hlava třetí o. s. ř.), napadené
rozhodnutí správního orgánu potvrdil, když byl dospěl k závěru, že
toto rozhodnutí vychází "z dostatečně zjištěného skutkového stavu
a že také z něj vyvozené právní závěry jsou v souladu se zákonem".

Naznačená zjištění či závěry jsou však předčasná
a odůvodnění rozhodnutí obecného soudu je z části
nepřezkoumatelné.

Jakkoli se totiž zdá, že právní předchůdce stěžovatelů byl
ve správním řízení svého času potrestán podle dekretu prezidenta
republiky č. 138/1945 Sb. pokutou ve výši 3.000 Kč, z odůvodnění
rozhodnutí správního orgánu nelze zjistit, kdy a kterým
rozhodnutím se tak stalo, přičemž pro spravedlivé posouzení věci
patrně není bez významu, že jednání inkriminované označeným
dekretem bylo zákonem ohroženo trestem vězení do jednoho roku nebo
pokutou do výše 1,000.000 Kč nebo veřejným pokáráním nebo všemi
těmito tresty (§ 1 odst. 1 úst. dekr. prez. rep. č. 138/1945 Sb.).
Nadto, jak Ústavní soud, necítě se vázán skutkovými zjištěními
učiněnými v předchozích řízeních (§ 81 zákona), sám zjistil,
obecným soudem (a obdobně také správním orgánem) citované zkratky
BDO Ortsgr. (zřejmě Ortsgruppe) jako organizace, jíž měl být
právní předchůdce stěžovatelů členem, nejsou natolik dostatečné,
aby z nich bylo zřejmé, o jakou organizaci mělo jít; vysvětlení
stěžovatelů v ústavní stížnosti, že šlo o organizaci Bund der
Deutsche (správně Deutschen) im Osten je nesprávné, když podle
dosavadních poznatků a vědomostí Ministerstva vnitra (odboru
archivní a spisové služby) takto označená organizace v období
druhé světové války neexistovala (č. l. 14 a 15 spisu Ústavního
soudu). Pokud by citovaná zkratka měla být zkratkou pro organizaci
Bund Deutscher Osten, šlo by o organizaci, která přes svoje krajně
nacionalisticky orientované programové cíle a zaměření nebyla
v nijakém ohledu součástí národně socialistické německé strany
práce (NSDAP) (nesměla svou činností činnost organizace NSDAP
křížit), nicméně pro svou povahu (její výbojnost především vůči
polskému národu) byla v období retribučního soudnictví řazena
k jiným fašistickým organizacím (§ 3 odst. 2 úst. dekr. prez. rep.
č. 16/1945 Sb.) a činnost v ní byla posuzována a trestána podle
posléze označeného dekretu.

Ze skutečnosti, že podle dosavadních skutkových zjištění
orgánů veřejné moci rozhodujících v předchozím řízení právní
předchůdce stěžovatelů nebyl souzen podle dekr. prez. rep. č.
16/1945 Sb. a s přihlédnutím k výši uložené pokuty lze spíše
usoudit, že uložená pokuta - v údobí retribučního soudnictví
bezprostředně po válce - měla patrně jen víceméně upřílišněný
symbolický charakter; skutečnost, že dříve zavedená národní správa
na podnik právního předchůdce stěžovatelů byla zrušena (potvrzení
MNV v Š. - č. l. 55 spisu Ústavního soudu), že právní předchůdce
stěžovatelů (při sčítání lidu v roce 1930) se hlásil k národnosti
české (č. l. 56 spisu Ústavního soudu), že mu bylo v květnu 1946
přiznáno čsl. státní občanství (č. l. 59 spisu Ústavního soudu),
spíše nasvědčují závěru, že organizace až dosud označovaná jako
BDO činnost v Šumbarku skutečně nevyvíjela a že celá záležitost
víceméně jen formálního rázu byla vyvolána tlakem okupačních
orgánů a strachem z nich.

Závěry obecného soudu, že chování právního předchůdce
stěžovatelů v průběhu okupace Těšínska a později v době války má
znaky "úmyslného jednání proti českému národu, které se pohybovalo
mimo rámec státem uznaný a podporovaný", je tak nepřesvědčivý
a předčasný, zejména není-li až dosud jisté, o jakou organizaci,
jíž byl právní předchůdce stěžovatelů za války členem, vůbec šlo,
a když pro jeho tvrzené členství v organizaci NSDAP až dosud není
nijakého důkazu.
Při úvaze nad naznačenou problematikou nelze přehlédnout
značně komplikované národnostní poměry Těšínska, nadto znásobené
v roce 1938 zprvu polskou okupací a později okupací německou;
ukáže-li se jako správné tvrzení stěžovatelů, že jejich právnímu
předchůdci, jako obyvateli tzv. připojených východních území (§
1 odst. 1 nařízení ze dne 31. ledna 1942 říšsk. zák. I), byla
vydána tzv. národní listina (Volksliste) č. 3 (§ 6 dtto), je jeho
členství v organizaci NSDAP, jako "příslušníka národnostně
nevyjasněného se slovanskou řečí", prakticky vyloučeno.

V těchto souvislostech bylo proto obzvlášť pečlivě hodnotit
již dříve zmíněnou skutečnost, totiž že právnímu předchůdci
stěžovatelů bylo dne 18. května 1946 vydáno osvědčení o čsl.
státním občanství; vnitřní směrnicí ministerstva vnitra (č.
A 4600-16/8-45-Ref.A ze dne 24. srpna 1945) byl totiž podán
rigidní výklad podmínek, za nichž se tak mohlo stát (odst. 5 ozn.
směrnice), nehledě již ani k tomu, že pro zásadní odchylku od
ducha ústavního dekretu prez. rep. č. 33/1945 Sb. si v případech
obdobných případu právního předchůdce stěžovatelů ministerstvo
vnitra nad příslušným řízením vyhradilo zvláštní dohled a že
v každém jednotlivém případě k vydání osvědčení o čsl. státním
občanství udělovalo zákonem obligatorně vyžadovaný souhlas (§ 1
odst. 4 úst. dekr. prez. rep. č. 33/1945 Sb.); proto také přiznané
čsl. občanství právnímu předchůdci stěžovatelů - nebudou-li
v následném řízení zjištěny jiné skutečnosti - silně podlamuje
závěr ústavní stížností napadených rozhodnutí stran chování
právního předchůdce stěžovatelů za války: vydáním osvědčení o čsl.
státním občanství právnímu předchůdci stěžovatelů bylo totiž
implicitně rozhodnuto, že přijetí národní listiny č. 3 bylo
důsledkem nátlaku nebo okolnostmi zvláštního zřetele hodnými (§
5 úst. dekr. prez. rep. č. 33/1945 Sb.).



Podle přesvědčení Ústavního soudu bude proto na orgánech
veřejné moci, aby za použití všech dostupných materiálů
s dostatečnou pečlivostí a přesvědčivostí zjistily, za členství
v jaké organizaci (a kterým rozhodnutím) byl předchůdce
stěžovatelů odsouzen a potrestán, pokud ovšem taková zjištění pro
další rozhodnutí budou se jevit jako potřebná; podstata věci
spočívá totiž v okolnostech až dosud orgány veřejné moci zcela
opomenutých.



Z dosavadních výsledků dokazování, především ve správním
řízení, a obdobně z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu nelze
zjistit kdy, jakým aktem a z jakého důvodu byl majetek právnímu
předchůdci stěžovatelů odňat, nakolik a zda vůbec měl (a jakou)
spojitost s jeho tvrzeným chováním za druhé světové války
(s členstvím a v jaké organizaci), zda - v době odnětí jeho
majetku - byl pro takový postup dán zákonný důvod a zda jsou tak
dány skutečnosti vylučující aplikaci ustanovení § 2 zák. č.
243/1992 Sb.; jakkoli dokazování v naznačeném směru se může jevit
jako "obtížné a problematické" (obecný soud), nelze pro obtíže
s dokazováním spojené orgány veřejné moci a zejména obecný soud,
vyvázat ze zákonné a ústavní povinnosti zajistit spravedlivou
ochranu práv a oprávněných zájmů účastníků řízení (§
1 o. s. ř.) a stanoveným postupem poskytovat ochranu právům (čl.
90 úst. zák. č. 1/1993 Sb., čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod).

Z důvodů takto vyložených jeví se až dosud zjištěný skutkový
stav jako nedostačující k posouzení věci (§ 153 odst. 1, § 250j
odst. 2 al. 1 o. s. ř.), a proto ani rozhodnutí v takovém řízení
vydaná neodpovídají ústavním zásadám vtěleným do ústavně
zaručeného základního práva na soudní (a jinou) ochranu (čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod), neboť pochybeními, jak
vpředu byla naznačena, byla (při úsilí stěžovatelů o právo)
porušena pravidla stanoveného postupu (spravedlivého procesu),
která, jak ostatně Ústavní soud ve svých rozhodnutích již dříve
vyložil (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 150/93 in
Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek
2., vydání 1., č. 49, Praha, 1995), vyžadují plný respekt
k procesním zásadám, jimiž řízení zejména před obecnými soudy je
ovládáno.

V řízení podle hlavy třetí občanského soudního řádu, v jehož
režimu bylo ústavní stížností napadené rozhodnutí vydáno, se
přiměřeně užije ustanovení hlavy druhé, když v posuzované věci
zákonem stanovená výjimka (§ 250l odst. 2, § 250a o. s. ř.)
nepřipadá v úvahu (§ 250l odst. 1, 2 o. s. ř.); jestliže skutková
zjištění správního rozhodnutí přezkoumávaného soudem jsou
nedostačující k posouzení věci, je ex lege procesní povinností
soudu takové rozhodnutí zrušit (§ 250j odst. 2 al. 1 o. s. ř.).
Nesplnění této povinnosti je podle přesvědčení Ústavního soudu
porušením nejen zákona, ale současně je též vážným porušením
ústavních zásad, jak na ně vpředu bylo již poukázáno. Jakkoli je
správný poukaz obecného soudu na ustálenou rozhodovací praxi
Ústavního soudu, dle níž Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany
ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) stojící mimo
organizaci obecného soudnictví, není obecným soudům nadřízen,
v posuzované věci - pro důvody již vyložené - je však tento poukaz
nepřípadný: procesní čistota v řízení před orgány veřejné moci,
najmě pak v řízení před soudy, je nejen zákonným, ale současně
také ústavním principem, jehož postuláty nelze přehlížet nebo
obcházet, zejména jestliže obecné soudy ve správním soudnictví
nerozhodují v plné jurisdikci; proto pravomoc Ústavního soudu je
i ve věci posuzované ústavní stížnosti zcela nepochybná.

Takto rozvedené důvody zbývá doplnit konstatováním, že
zákonem stanovená povinnost orgánů veřejné moci zjistit správně
a v dostatečném rozsahu skutkový stav jimi rozhodované věci - bez
ohledu na její případnou obtížnost - přestavuje nejen jednu ze
základních podmínek pro zákonu odpovídající rozhodnutí (§ 153
odst. 1, § 157 odst. 2 o. s. ř.), ale je také jedním ze základních
znaků ústavně stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod) a ochrany práv (čl. 90 úst. zák. č.
1/1993 Sb.); splnění takto uložených povinností je na místě
obzvlášť zdůraznit v rozhodovací činnosti obecných soudů, jimž,
z důvodů dostatečně zřejmých, byla svěřena pravomoc kontroly
rozhodnutí vydaných správními orgány. Proto také přílišná
formálnost nebo povrchnost důkazního řízení a v soudní jurisdikci
vůbec je v rozporu s ústavními principy právního a demokratického
státu, založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana
(čl. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), a důsledně je také neslučitelná
s ústavně stanovenými zásadami soudního rozhodování (čl. 90, čl.
95 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.).

Ze všech těchto důvodů byla proto posuzovaná ústavní
stížnost shledána důvodnou (§ 82 odst. 1 zákona) a v důsledku toho
obě rozhodnutí orgánu veřejné moci, jak ve výroku tohoto nálezu
jsou označena, byla zrušena [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona], když
ostatní tvrzení účastníků a vedlejších účastníků se odkazují na
důvody vpředu vyložené.



Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat
(§ 54 odst. 2 zákona).

V Brně dne 22. dubna 1999