III.ÚS 2612/07 ze dne 5. 6. 2008
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Moravské Gymnázium Brno, s. r. o., se sídlem v Brně, Veveří 30, zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 13, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2007, č. j. 19 Co 166/2007-46, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedený rozsudek odvolacího soudu, neboť jím mělo dojít k porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl. 2 odst. 3 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 10. 2006, č.j. 63 C 203/2005-30, uložil stěžovatelce (žalované) povinnost zaplatit vedlejší účastnici B. Č. (v řízení žalobkyni) 15.000,- Kč, a co do částky 2.000,- Kč žalobu zamítl. Výsledek sporu založil na závěru, že na straně stěžovatelky došlo k bezdůvodnému obohacení získané plněním (zaplacením "školného") z právního důvodu, který odpadl tím, že vedlejší účastnice odstoupila ("nejpozději dopisem ze dne 28. 1. 2005") od smlouvy "o poskytnutí vzdělání gymnaziálního typu" (uzavřené účastníky dne 3. 5. 2004), což znění jejího "čl. V bod 3" podle názoru soudu umožňovalo, jestliže nadto stěžovatelka neposkytla vedlejší účastnici "žádné protiplnění ve formě vyučovacích služeb". Ujednání čl. II smlouvy, které se týkalo "nevratnosti zaplaceného školného", na něž stěžovatelka poukazovala, pak soud shledal neplatným, a to pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.). Zamítavý výrok soud prvního stupně odůvodnil tvrzením, že odpovídající částka ("zápisné") zahrnuje náklady stěžovatelky, jež byly konzumovány v souvislosti s přijímacím řízením.

K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.). Odvolací soud shodně konstatoval, že "zcela jednoznačně v čl. V. smlouvy, nazvaném ostatní ujednání, pod bodem 3, bylo stanoveno písemné odstoupení smluvní strany od smlouvy", přičemž podle jeho názoru nemůže obstát názor stěžovatelky, že k němu mohlo dojít "pouze ze zákonných důvodů", jelikož "nic takového smlouva neobsahuje". Odvolací soud, posuzuje úkony vedlejší účastnice podle jejich obsahu, upřesnil závěr soudu prvního stupně potud, že k odstoupení vedlejší účastnice od smlouvy došlo "již dne 19. 7. 2004" (před započetím dotčeného školního roku), a smlouva jím byla zrušena od počátku, aniž vedlejší účastnice nastoupila ke studiu. Názoru soudu prvního stupně ohledně rozporu "čl. II smlouvy" s dobrými mravy ve smyslu § 39 obč. zák. odvolací soud přisvědčil rovněž.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti s tímto výkladem čl. V bodu 3 smlouvy polemizuje, a má za to, že odvolací soud se omezil na "pouhé konstatování", že možnost odstoupení od smlouvy mezi smluvními stranami sjednána byla; podle jejího názoru by se však v odůvodnění svého rozhodnutí soud měl vždy "zabývat tvrzením účastníků řízení a tato hodnotit", a jestliže "nakonec některým tvrzením účastníků nepřisvědčí, musí vyložit důvody, které ho k tomu vedly". Tím, že uvedený právní závěr "nebyl vůbec odůvodněn, resp. problematické smluvní ustanovení nebylo soudem podrobeno bližšímu hodnocení (a) ani ohledně této sporné otázky soud neprováděl dokazování", odvolací soud podle stěžovatelky nedostál své přezkumné povinnosti a porušil její právo na spravedlivý proces.

Stěžovatelka pak ve vztahu ke kritickému ustanovení čl. V bodu 3, podle kterého jednou ze skutečností, "za kterých smlouva zaniká", je "písemné odstoupení smluvní strany od smlouvy", předestírá vlastní výkladové alternativy. Jednak nabízí variantu, podle níž ujednání obsahovalo jen upozornění, že v některých případech právo odstoupit od smlouvy vyplývá přímo ze zákona [srov. § 49, § 53 odst. 5-7, § 56 odst. 3 písm. e), § 57 odst. 1, 3, § 517 odst. 1, § 575 odst. 3, § 579 odst. 1, 2 a § 623 obč. zák.], jednak namítá, že předmětné ustanovení ani "nenaplňuje parametry určitosti", poněvadž kupříkladu neurčuje "důvody, pro které je možné odstoupit, lhůtu, v jaké tak smluvní strany mohou učinit apod."

Stěžovatelka pak uzavírá, že pokud by možnost odstupovat libovolně od smlouvy plošně připustila pro všechny své studenty, bylo by to nejen v zásadním rozporu s jejími "ekonomickými zájmy", nýbrž též "v rozporu s principy přijímacího řízení na gymnázium".

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Deficit spravedlivého procesu (jež stěžovatelka v ústavní stížností namítá) se pak v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§ 157 odst. 2 o.s.ř.).

Je vhodné předeslat, že ústavní stížností dotčená věc byla skončena rozhodnutím, proti němuž není z procesního postavení stěžovatelky přípustné dovolání, neboť jde o tzv. věc bagatelní [§ 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř ]. Důvody k prolomení obecných zásad přípustnosti dovolání spočívají v kvantitativně založeném úsudku o nižší významnosti věci, kdy uplatnění dalšího opravného prostředku není považováno za efektivní. Jestliže občanský soudní řád vylučuje u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných v druhé instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku přísně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu zpravidla jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05).

Posuzována z vyložených hledisek stěžovatelčina ústavní stížnost neobstojí.

Bylo již řečeno, že kategorie správnosti není finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu; tím je až kriterium ústavnosti.

Přitom platí, že interpretace smluv jako projevu autonomní úpravy soukromoprávních vztahů je zásadně úkolem obecných soudů (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 546/03, N 12/32 SbNU 107; sp. zn. III. ÚS 232/05, III. ÚS 14/06); zásah Ústavního soud je namístě až v případech excesivních, zejména zřejmých rozporů mezi tím, co bylo zjištěno, a závěry o právech a povinnostech, jež byly ve smlouvách zakotveny, resp. z nich vyplývají.

Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz v. Španělsko, stížnost č. 30544/96, odst. 26, konstatoval, že podle ustálené judikatury soudu, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založená. Dále je namístě připomenout rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 4. 1994 ve věci Van de Hurk v. Nizozemsko, stížnost č. 16034/90, odst. 61, ze dne 9. 12. 1994 ve věci Ruiz Torija v. Španělsko, stížnost č. 18390/91, odst. 29, ze dne 9. 12. 1994 ve věci Hiro Balani v. Španělsko, stížnost č. 18064/91, odst. 27, a ze dne 19. 2. 1998 ve věci Higginsová a další v. Francie, 1998, stížnost č. 20124/92, odst. 42, podle nichž se však rozsah této povinnosti může měnit podle povahy rozhodnutí, pročež musí být posuzován ve světle okolností každého případu, a závazek odůvodňovat rozhodnutí nemůže být chápán tak, že je vyžadována podrobná odpověď na každý argument. Podle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle v. Finsko, stížnost č. 20772/92, odst. 59-60, odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu.

Soud prvního stupně, s nímž se odvolací soud "ztotožnil", výklad čl. V, bodu 3 výstižně odůvodnil jak logicky, tak účelovým kontextem. Není přesvědčivého argumentu proti výkladovému východisku, jež spočívá v důrazu na to, že podle čl. VI smlouvy je dnem počátku účinnosti smlouvy prvý den školního roku v daném kalendářním roce (§ 2 odst. 1 vyhlášky č. 362/1991 Sb., o organizaci školního roku v základních školách, středních školách a speciálních školách, ve znění vyhlášky č. 113/2003 Sb.), avšak školné pro studenta prvního ročníku je splatné již dnem podpisu smlouvy, v důsledku čehož v nastalém mezidobí mohou vzniknout různé objektivní důvody, na základě kterých jedna ze stran nemůže dostát svým závazkům, a že "v takovém případě je nezbytné, aby se strany vzájemně vypořádaly."

Ostatně není k přehlédnutí, že pokud stěžovatelka zároveň tvrdí, že sporné ujednání jen deklarovalo existenci "zákonných důvodů" odstoupení od smlouvy a že "nenaplňuje parametry určitosti", jelikož kupř. nespecifikuje (smluvní) "důvody" pro ně, staví se těmito námitkami do pozice vnitřního argumentačního rozporu.

Stěžovatelka neoponuje ani závěru o rozporu ujednání o "nevratnosti zaplaceného školného" (čl. II smlouvy) s dobrými mravy ve smyslu § 39 obč. zák., což je - v obecné rovině - způsobilé být pro úsudek o ústavní konformitě výsledku soudního řízení (samo o sobě) postačující.

Výtka adresovaná odvolacímu soudu z nedostatku adekvátního odůvodnění jeho rozsudku je nepřípadná očividně, neboť odvolací soud obvyklým procesním nárokům dostál zcela přiléhavě.

Stěžovatelka se námitkami obsaženými v ústavní stížnosti pohybuje v rovině podústavní, nepřiměřeně očekávajíc, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí obecného soudu dalšímu, běžnému, instančnímu přezkumu; Ústavnímu soudu však přísluší toliko hodnocení, zda odvolacím soudem v dané věci podaný výklad hmotného práva (právních úkonů) není svévolný, zda nemá racionální základnu, resp. je na první pohled extrémní. Takový závěr evidentně namístě není; právní závěry, jež odvolací soudu učinil nejsou nepřijatelné, a odvolací soud je také rozumně a uspokojivě odůvodnil.

Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. června 2008


Jiří Mucha
předseda senátu