III.ÚS 266/04 ze dne 10. 8. 2004
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dne 10. srpna 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem JUDr. Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti JUDr. R. J., právně zastoupeného JUDr. P. K. advokátem proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2003, č. j. 9 Cmo 67/2002-48, t a k t o:


Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:


Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. 4. 2004, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2003, č. j. 9 Cmo 67/2002-48, a to pro porušení čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 30. 10. 2003, č. j. 9 Cmo 67/2002-48, Vrchní soud v Praze podle ust. § 218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2000) odmítl odvolání odpůrce JUDr. R. J. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") proti rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 2. 9. 1999, č. j. 33 Cm 88/99-27, a to pro jeho opožděnost.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že odvolací soud pochybil, pokud vycházel z toho, že byly splněny všechny podmínky náhradního doručení rozsudku, proti němuž odvolání směřovalo, a v tomto směru převzal nesprávný závěr pošty, že se jeho právní zástupce v době doručení zdržoval v místě doručení. Za situace, kdy se právní zástupce stěžovatele zdržoval mimo místo, na které byla doručena zásilka obsahující prvostupňové rozhodnutí, podle stěžovatele nemohlo dojít k účinnému doručení, a proto odvolací soud nesprávně odmítl jako opožděné odvolání podané stěžovatelem. Soud pochybil, uvádí stěžovatel, také ve znění adresy právního zástupce stěžovatele, když listovní zásilka nebyla adresována právnímu zástupci stěžovatele jako advokátovi, ale nesprávně bylo doručováno do místa trvalého bydliště právního zástupce stěžovatele. Soud chybně převzal adresu trvalého bydliště advokáta jako adresu určenou pro doručování písemností, když advokátům se zásadně doručuje do sídla jejich advokátní kanceláře, které je uvedeno v seznamu advokátů ČAK.

Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Dle ust. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.

Dle ust. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Dle ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v ČR vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Podmínkou, která musí být splněna ještě před podáním ústavní stížnosti podle ust. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je tedy vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, s výjimkou případů, kdy mimořádný opravný prostředek může orgán, jenž o něm rozhoduje, odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4, § 75 odst. 1 věta za středníkem), nebo případů uvedených v ust. § 75 odst. 2 cit. zákona.

Podle ustanovení bodu 17, hlavy I., části dvanácté, zák. č. 30/2000 Sb., se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.

Protože v souzené věci bylo rozhodnutí soudu prvního stupně vydáno dne 2. 9. 1999, tedy přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., bylo rovněž odvolání projednáno a rozhodnuto o něm podle dosavadních právních předpisů. Proto bylo třeba také podmínky pro podání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů ve smyslu části dvanácté, hlavy I., bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb., hodnotit podle dosavadních právních předpisů, tedy podle právní úpravy platné do 31. 12. 2000 (před nabytím účinnosti zák. č. 30/2000 Sb.).

Ze skutečností, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, vyplývá, že proti usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo stěžovatelem podané odvolání odmítnuto jako opožděné, bylo podle ust. § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. (ve znění účinném před novelou provedenou zák. č. 30/2000 Sb.) přípustné dovolání, které tak bylo v právní věci stěžovatele posledním opravným prostředkem, který zákon k ochraně práva stěžovateli poskytoval. Stěžovatel ovšem dovolání - jak bylo zjištěno z obsahu vyžádaného spisu Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. 33 Cm 88/99, a dále telefonicky ověřeno na Městském soudu v Praze (viz úřední záznam o telefonickém rozhovoru s pracovnicí Městského soudu v Praze dne 7. 7. 2004) - nepodal, a nevyčerpal tak všechny procesní prostředky, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytoval.

Nevyčerpání procesního prostředku, který jinak zákon k ochraně práva poskytuje, zakládá z hlediska zákonných podmínek nepřípustnost ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Dle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.

Při shrnutí výše uvedeného soudce zpravodaj podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl, když neshledal důvod k postupu dle ust. § 75 odst. 2 cit. zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. srpna 2004


JUDr. Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj