III.ÚS 280/03 ze dne 17. 12. 2003
U 31/31 SbNU 383
Rozdílná úloha Ústavního soudu a Nejvyššího soudu
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Usnesení

Ústavního soudu ze dne 17. prosince 2003 sp. zn. III. ÚS 280/03 ve věci ústavní stížnosti J. W. proti usnesení Nejvyššího soudu z 10. 3. 2003 sp. zn. 30 Cdo 1570/2001, jímž bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 22. 11. 2000 sp. zn. 17 Co 471/2000, kterým byl částečně změněn a částečně potvrzen rozsudek Okresního soudu v Náchodě z 27. 6. 2000 sp. zn. 8 C 56/98, kterým bylo stěžovateli, tehdy žalovanému, uloženo zaplatit žalobkyni peněžitou částku, a to z titulu plnění závazku plynoucího z dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů.

Návrh se odmítá.

Odůvodnění


Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 29. 5. 2003 a doplněným podáním ze dne 26. 6. 2003, stěžovatel napadl v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, a to s poukazem na tvrzené porušení svého ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, jakož obdobně vyjádřeného i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obsáhle zrekapituloval řízení před obecnými soudy, přičemž jeho stížnostní body vyústily ve výtku směřující vůči nalézacímu a odvolacímu soudu spočívající v tom, že zcela nesprávně interpretovaly čl. IV. a V. dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů uzavřené mezi ním a vedlejší účastnicí, když dovodily, že o vypořádání tohoto spoluvlastnictví se na jejím základě dohodli nikoliv dílčím, nýbrž konečným způsobem. V návaznosti na tyto závěry neshledaly obecné soudy důvodnou kompenzační námitku stěžovatele a své vývody završily pro něj nepříznivými výroky svých rozhodnutí. Nejvyšší soud k podanému dovolání potom posouzení této klíčové otázky chybně kvalifikoval jako skutkovou záležitost, dané rozhodnutí v ostatním nepovažoval za rozhodnutí zásadního právního významu a mimořádný opravný prostředek stěžovatele odmítl pro nepřípustnost. Stěžovatel má za to, že obecné soudy zmíněným postupem porušily jeho shora označené základní právo, a proto se domáhal zrušení napadených rozhodnutí.

Jak zjistil Ústavní soud ze spisu Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 8 C 56/98, jejž si vyžádal, tamní soud rozsudkem ze dne 27. 6. 2000 č. j. 8 C 56/98-77 (výrokem pod bodem I.) uložil stěžovateli, tehdy žalovanému, povinnost zaplatit žalobkyni 300 000 Kč se 17% úrokem z prodlení od 1. 1. 1997 do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku, a to z titulu plnění závazku plynoucího z dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví. Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem II.). Krajský soud v Hradci Králové následně rozsudkem ze dne 22. 11. 2000 č. j. 17 Co 471/2000-95 částečně vyhověl odvolání stěžovatele, když (I.) citovaný rozsudek nalézacího soudu ve výroku pod bodem I., kterým bylo uloženo žalovanému (stěžovateli) zaplatit žalobkyni 240 265 Kč, potvrdil, přičemž co do částky 59 735 Kč jej současně ponechal nedotčen, (II.) ve zbývající části, tj. stran části výroku o úrocích z prodlení a ve výroku o náhradě nákladů řízení jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rovněž zamítl (III.) návrh stěžovatele na připuštění dovolání. To posléze Nejvyšší soud usnesením ze 10. 3. 2003 č. j. 30 Cdo 1570/2001-124 odmítl, neboť neshledal napadený rozsudek odvolacího soudu po právní stránce rozhodnutím zásadního významu (§ 239 odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.).

Jádrem ústavní stížnosti je výhrada stěžovatele nesoucí se k výkladu právních následků dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, uzavřené dne 16. 4. 1996 mezi ním a někdejší žalobkyní, takto vedlejší účastnicí v řízení před Ústavním soudem. Od tohoto nesouhlasu s výkladem označeného právního úkonu provedeným obecnými soudy se odvíjejí ostatní námitky stěžovatele, na jejichž základě dovozuje porušení svého práva na soudní ochranu. Pro posouzení věci relevantní ustanovení citované dohody zní: "Vzhledem ke shora uvedenému vypořádání prohlašují účastníci této dohody, že touto jsou vyrovnány a vypořádány veškeré jejich vzájemné nároky z titulu bezpodílového spoluvlastnictví manželů, včetně případných vnosů a dluhů. Stejně tak byly vypořádány veškeré vzájemné majetkové nároky, včetně investic z odděleného majetku do společného majetku a naopak. Oba shodně prohlašují, že nemají žádných dalších společných závazků a pohledávek vůči třetím osobám." (čl. IV.). "Pokud by dodatečně vyšla najevo nějaká věc menší hodnoty, která nebyla touto dohodou vypořádána, pak platí, že tato věc patří do osobního vlastnictví toho účastníka dohody, který ji má v okamžiku uzavření této dohody ve svém držení." (čl. V.). Stěžovatel tvrdí a v řízení před obecnými soudy tvrdil, že se jedná o dílčí (částečnou) dohodu, jíž nebyl vypořádán veškerý majetek. Uvedl, že vedlejší účastnice byla spolupodnikající manželkou a příjmy z podnikání byly rozdělovány mezi manžele. Po uzavření citované dohody u něj provedl finanční úřad kontrolu, doměřil mu daň a stejně tak mu byl dodatečně doměřen nedoplatek na zdravotní pojištění. Na druhé straně ze stejného důvodu, pro tentýž někdejší omyl, byly tyto částky jeho bývalé manželce jako přeplatek vráceny. V řízení před obecnými soudy stěžovatel opětovně namítal, že zmíněná aktiva a pasiva nemohla být předmětem uvedené dohody, neboť v okamžiku jejího uzavření jejím účastníkům nebyla známa, a tudíž se tato dohoda nemohla na ně vztahovat. V návaznosti na tuto argumentační konstrukci považoval za opodstatněnou rovněž jím uplatněnou kompenzační námitku, jejíž důvodnost obecné soudy pro jimi vyslovené závěry ve vztahu k výkladu právních účinků dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů neuznaly.

Ústavní soud po prostudování spisového materiálu, posouzení stěžovatelových tvrzení a po pečlivém zvážení všech okolností přezkoumávané věci dospěl k závěru, že podaná stížnost není z pohledu ochrany ústavně zaručených kautel důvodná.

Za této situace považuje za nutné připomenout, že není vrcholem soustavy obecných soudů, ani řádnou další odvolací instancí, a tudíž ani není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83 Ústavy České republiky).

Vycházeje z tohoto rozhraničení pravomocí mezi obecnými soudy a Ústavním soudem, posuzoval Ústavní soud v těchto intencích i nyní projednávaný případ. Ve smyslu své dnes již ustálené judikatury v reakci na námitky stěžovatele zvažoval nikoliv to, zda a do jaké míry je napadený výklad předmětné dohody ze strany obecných soudů podle jeho přesvědčení "optimální", nýbrž toliko zda není interpretací (natolik) extrémní, již by bylo lze kvalifikovat jako vybočující z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a tudíž jako svévolnou interpretaci práva. V tomto ohledu dospěl k závěru, že výklad předmětné dohody Okresním soudem v Náchodě a Krajským soudem v Hradci Králové v daném případě učiněný není v extrémním nesouladu s obsahem obvyklých výkladových metod v jejich vzájemné spojitosti, a odpovídá výkladovým směrnicím vyjádřeným v § 35 odst. 2 občanského zákoníku. Ostatní námitky stěžovatele jsou ve vztahu k takto učiněnému výkladu v podstatě akcesorickými, neboť závěr o konečném vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů stěžovatele a jeho bývalé manželky citovanou dohodou byl pro obecné soudy dostatečným podkladem pro výrok jejich rozhodnutí z pohledu, zda je relevantní se tvrzenými dodatečně zjištěnými aktivy či pasivy při svých úvahách zabývat.

Pokud potom Nejvyšší soud při hodnocení otázky zásadního právního významu jemu stěžovatelem předložené k posouzení dovodil, že kognice, zda předmětná dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví se zřetelem k jejímu čl. IV. a V. je dohodou částečnou či konečnou, je závěrem o skutkovém stavu, Ústavní soud jeho názor v tomto směru nesdílí. Přijetí závěrů obecného soudu o obsahu právního úkonu (smlouvy) je posouzením právním, představuje autoritativní interpretaci právně relevantního projevu soukromé vůle, není tedy zjištěním skutkovým, nýbrž činěním právních poznatků.

Ústavní soud nicméně v dané souvislosti poukazuje na to, že zatímco primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva, a to především i v kontextu s posuzováním otázek zásadního právního významu, úkolem Ústavního soudu je posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. Při tomto právním a ústavněprávním vymezení funkcí těchto orgánů veřejné moci Ústavní soud plně respektuje jím samotným opakovaně vyslovené stanovisko, že úvahu obecného soudu, zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, není oprávněn přezkoumávat, z čehož se současně podává, že předmětem ústavní stížnosti za těchto okolností může být toliko denegatio iustitiae (srov. obdobně nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 40/93, Sbírka nálezů a usnesení, Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 6, str. 47 a násl.; usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 116/94, tamtéž, svazek 3, usn. č. 7, str. 333 a násl.). Nahlíženo z tohoto esenciálního pohledu, nutno říci, že Nejvyšší soud v tomto rozsahu svým povinnostem dostál.

Porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, jehož se stěžovatel dovolával, Ústavní soud neshledal. Proto ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.