III.ÚS 2995/19 ze dne 3. 12. 2019
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti OK REST, a. s., sídlem Bohunická 519/24, Brno, zastoupené JUDr. Michaelou Šerou, advokátkou, sídlem Vodičkova 710/31, Praha 1 - Nové Město, proti III. výroku ve vztahu k vedlejším účastníkům 1) až 7) rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. listopadu 2016 č. j. 18 C 190/2009-1407, proti I. výroku v rozsahu v němž byl potvrzen uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 a III. výroku ve vztahu k vedlejším účastníkům 1) až 7) rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2018 č. j. 25 Co 96/2018-1578 a proti I. výroku usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2019 č. j. 28 Cdo 4660/2018-1728, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a 1) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, 2) obchodní společnosti Sallerova výstavba Emporium II, k. s., sídlem Obchodní zóna 266, Otvice, 3) J. Š., 4) G. Š., 5) Lucie Šeflové, 6) J. Š., t. č. Věznice Nové Sedlo, 7) Aleny Marouškové, 8) podniku Pražské pekárny a mlýny, státní podnik, sídlem Ke Klíčovu 56/5, Praha 9 - Vysočany, a 9) obchodní společnosti UNITED BAKERIES a. s., sídlem Pekařská 598/1, Praha 5 - Jinonice, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Vymezení věci

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení výroků, popř. jejich částí, v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení svých práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a k ní přiložených napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") domáhala společně s vedlejší účastnicí 9) určení vlastnického práva první vedlejší účastnice (v původním řízení žalované 1.) k pozemkům v obci P., katastrálních územích Jinonice a Stodůlky, specifikovaných v ústavní stížností napadeném rozsudku obvodního soudu ze dne 28. 11. 2016 č. j. 18 C 190/2009-1407. Obvodní soud v rozsudku dospěl k závěru, že žaloba je důvodná zčásti, a to toliko ve vztahu mezi vedlejší účastnicí 9) a vedlejšími účastníky 1) a 2), když určil, že Česká republika je vlastníkem předmětných pozemků (výrok I.). Vůči stěžovatelce byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta (výrok III.) pro nedostatek naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva a absenci aktivní věcné legitimace, protože stěžovatelka se v původním řízení nedomáhala určení vlastnického práva ve svůj prospěch a ani nebyla uživatelkou předmětných nemovitostí. Současně obvodní soud rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici 2) náhradu nákladů řízení ve výši 110 533,50 Kč (výrok VI.).

3. K odvolání stěžovatelky a vedlejších účastníků 1), 2) a 9) Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu částečně potvrdil, a to ve vyhovujícím I. výroku o věci samé, v zamítavých výrocích II. a III. o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení V. a X. (výrok I.). V další části rozsudek obvodního soudu změnil, přičemž ohledně stěžovatelky byl změněn toliko ve výrocích o nákladech řízení, a to v VI. výroku (výrok III.), v VII. až IX. a XI. výroku (výrok IV.) a v XII. výroku (výrok V.). Současně soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky VI. až X.). Pokud jde o napadený III. výrok rozsudku městského soudu, byl jím VI. výrok rozsudku obvodního soudu změněn tak, že výše nákladů řízení činí 106 419,50 Kč, jinak byl potvrzen.

4. Při posouzení žaloby po stránce věcné městský soud ve shodě s obvodním soudem uzavřel, že nositelkou vlastnického práva k pozemkům je vedlejší účastnice 1). S ohledem na zjištění, že pozemky k 1. 7. 1993 netvořily zemědělský půdní fond, soudy na danou věc použily příslušná ustanovení zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 403/1990 Sb."). Dohody o vydání věci, předmětných pozemků, uzavřené dle § 5 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. shledaly absolutně neplatnými, jelikož je vedlejší účastníci 3) až 7), resp. jejich právní předchůdci coby oprávněné osoby, uzavřeli nikoliv s povinnou osobou podle § 4 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., jíž byl státní podnik Pražské pekárny a mlýny s. p., který v rozhodné době pozemky držel, nýbrž se Státním statkem hl. m. Prahy, s. p., jenž postavení povinné osoby prokazatelně neměl. Na neplatnost uzavřených dohod městský soud usoudil i ze dvou dalších důvodů: dohody v rozporu s § 10 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. neobsahovaly ujednání o tom, zda a v jakém rozsahu přejímá ta která oprávněná osoba práva a závazky plynoucí ze smluv o dodávce stavebních prací v souvislosti s výstavbou areálu pekárny na předmětných pozemcích, a oprávněným osobám byly pozemky vydány navzdory tomu, že na nich byla umístěna stavba, což odporuje § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. Na základě neplatných dohod o vydání věci oprávněné osoby - vedlejší účastníci 3) až 7), resp. jejich právní předchůdci - vlastnické právo k pozemkům nabýt nemohly. To nenabyly ani později vydržením (§ 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), jelikož se zřetelem ke všem okolnostem (zejm. k vědomosti o tom, že na pozemcích je vystavěn areál pekárny, jakož i k tomu, že již od doby vydání pozemků byla zpochybňována platnost uzavřených dohod) nemohly být v dobré víře, že jim vlastnické právo k pozemkům náleží. Nestali-li se vedlejší účastníci 3) až 7), resp. jejich právní předchůdci vlastníky pozemků, nemohli následně platně převést vlastnické právo k nim (kupními smlouvami) na právní předchůdkyni vedlejší účastnice 2), která již v době uzavírání kupních smluv prokazatelně měla vědomost o skutečnostech, které byly s to zpochybnit její dobrou víru v zápis vedlejších účastníků 3) až 7) do katastru nemovitostí; při absenci dobré víry nabyvatelky nelze tudíž uvažovat ani o tom, že mohla nabýt vlastnické právo od nevlastníka.

5. Pokud jde o posouzení aktivní věcné legitimace stěžovatelky k podání určovací žaloby, městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že ji shledat nelze, neboť v řízení nejde o určení vlastnického práva stěžovatelky, ale o určení vlastnického práva vedlejší účastnice 1) a určením jejího vlastnického práva se postavení stěžovatelky, která již nemá k pozemkům užívací vztah z titulu vlastnictví staveb na nich postavených, žádným způsobem nedotkne, a dotknout ani nemůže. Městský soud se ztotožnil s obvodním soudem i tom, že u stěžovatelky není naplněn určovací účel žaloby (naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnictví), neboť ta již není uživatelkou pozemků a vlastnicí staveb na nich postavených, nemůže tak být účastnicí právních vztahů mezi vlastníkem staveb a vlastníkem pozemků, v nichž je nejistota.

6. Dovolání podaná stěžovatelkou i vedlejší účastnicí 2) Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 6. 2019 č. j. 28 Cdo 4660/2018-1728 odmítl pro jejich nepřípustnost a rozhodl o nákladech řízení. Podle Nejvyššího soudu stěžovatelčiným dovoláním označené otázky městský soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací prací dovolacího soudu, od níž se Nejvyšší soud ani v nyní posuzované věci nemínil odchýlit.

II.
Argumentace stěžovatelky

7. K porušení základního práva stěžovatelky mělo podle jejího tvrzení dojít v důsledku použití právních norem ústavně nesouladným způsobem. Dle názoru stěžovatelky obecné soudy ve vztahu k ní postupovaly čistě formalisticky, nehospodárně a nerespektujíce procesní ekonomii.

8. Stěžovatelka dále rozvíjí vlastní úvahy o dopadech rozhodnutí soudů na jiná řízení vedená mezi stejnými účastníky a soudům vyčítá nezhodnocení všech okolností případu a neuvědomění si své ústavní úlohy poskytovat zákonem stanoveným způsobem ochranu právům. Dále vyjádřila své přesvědčení, že soudy se svým přepjatě formalistickým přístupem dopustily denegatio iustitie, když lpěly na konstantních judikaturních pravidlech o naléhavém právním zájmu a věcné legitimaci, a nevzaly v potaz, že "konečné určovací rozhodnutí vydané ve vztahu mezi všemi účastníky řízení by v konečném důsledku vyhovovalo všem". Argumentace stěžovatelky se dále soustřeďuje na citaci rozhodnutí Ústavního soudu, která dle jejího názoru nebyla při rozhodování soudů respektována.

9. Stěžovatelka též brojí proti posouzení otázky existence aktivní legitimace v původním řízení a jejího naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví první vedlejší účastnice k předmětným nemovitostem, a ze závěrů soudů o těchto otázkách dovozuje porušení svého práva na spravedlivý proces. Svou nespokojenost s rozhodováním soudů dále v ústavní stížnosti odůvodňuje argumentací podporující svá tvrzení o existenci naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví a aktivní legitimaci v řízení.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Nepředstavuje další instanci v systému obecného soudnictví, proto do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

13. Ústavní soud totiž neshledal stěžovatelkou tvrzenou ústavněprávní nesouladnost napadených rozhodnutí soudů, jež by měla za následek zásah do jejích základních práv. Ústavní stížnost představuje toliko vyjádření pokračující nespokojenosti stěžovatelky s meritorním rozhodnutím ve věci, založeným na nedovození jak jejího naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví jiného účastníka řízení, tak její aktivní legitimace v řízení. Z napadených rozhodnutí se však podává, že tyto otázky byly obvodním soudem důsledně posuzovány, s ohledem na účel řízení i skutkové okolnosti případu, a jeho závěry o nedovození naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vlastnického práva i o absenci aktivní legitimace jsou přesvědčivým způsobem odůvodněny a akceptovány i nadřízenými soudy.

14. Ústavní soud v napadených rozhodnutích soudů neshledal znaky libovůle, přepjatý formalismus ani jiné vady, které by nebyly ústavněprávně tolerovatelné a vyžadovaly by si jeho zásah. Ústavní stížnost představuje ve značné míře toliko opakování argumentace stěžovatelky, uplatňované již v řízení před soudy, a směřující k rozporování závěrů o neexistenci naléhavého právního zájmu a absenci aktivní věcné legitimace v řízení. Samotný nesouhlas stěžovatelky se závěry soudů ale porušení jejího práva na spravedlivý proces nezpůsobuje.

15. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu a s tím související výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší. V jeho rozhodovací činnosti je opakovaně zdůrazňován subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod, jakož i zásada minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález ze dne 3. 6. 2003 sp. zn. I. ÚS 177/01 (N 75/30 SbNU 203)]. I když se stěžovatelka snaží poukazem na rozhodovací činnost Ústavního soudu ve věcech, které si zásah Ústavního soudu vyžádaly, dovodit potřebu zásahu i ve svém případě, obdobné vady řízení nebo rozhodnutí soudů v její věci shledány nebyly. Ústavní stížnost argumentačně zůstává v rovině podústavního práva, přičemž pokračující polemika s výkladem a použitím zákonných institutů naléhavého právního zájmu a aktivní legitimace v civilním řízení ústavní přesah nezpůsobuje. Výklad a použití zákonných norem soudy ve vztahu k sporným otázkám odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu i judikaturnímu) chápání dotčených právních institutů a nepředstavuje tak libovůli rozhodujících soudů.

16. Ústavní soud ve věci stěžovatelky neshledal ani namítaný přepjatý formalismus v rozhodování soudů. Takový závěr by si vyžadoval existenci extrémního rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)], přičemž v původním sporu se stěžovatelka nedomáhala určení svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem ani nebyla již jejich uživatelkou, tj. nelze dovodit právní vztah, který by měl být mezi ní a dalšími účastníky řízení vypořádán, natož pak vztah, který by byl vypořádán v extrémním rozporu s výše uvedenými požadavky.

17. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2019


Josef Fiala v.r.
předseda senátu