III.ÚS 3000/11 ze dne 10. 1. 2012
N 6/64 SbNU 61
Hodnocení účelnosti vynaložených nákladů v občanském soudním řízení
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského - ze dne 10. ledna 2012 sp. zn. III. ÚS 3000/11 ve věci ústavní stížnosti KROMA, spol. s r. o., IČ: 48109631, se sídlem Praha 9, Náchodská 469/137, proti výroku I usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2011 sp. zn. 13 Co 400/2011, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované na nákladech nalézacího řízení částku 53 200 Kč, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení.

Výrok

Výrok I usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2011 sp. zn. 13 Co 400/2011 se zrušuje.


Odůvodnění

I.

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. října 2011 co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhala zrušení výroku I shora uvedeného usnesení.

2. Stěžovatelka tvrdila, že v řízení bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces garantované čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny a čl. 4 Listiny, který stanoví, že povinnosti lze ukládat jen na základě zákona a v jeho mezích.

3. Usnesením napadeným ústavní stížností, bylo rozhodnuto, že se mění předcházející rozsudek tak, že stěžovatelka je povinna žalované zaplatit na nákladech řízení prvního stupně částku 53 200 Kč a 12 360 Kč na nákladech odvolacího řízení a jinak se rozsudek potvrzuje. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně.

4. Stěžovatelka napadené rozhodnutí považuje za protiústavní a cítí se dotčena na svém právu na spravedlivý proces, neboť odvolací soud nerespektoval právo stěžovatelky býti slyšena a neupozornil ji na svůj odlišný právní názor. Stěžovatelka rovněž tvrdila, že svévolnou interpretací podústavního práva došlo k porušení jejího práva vlastnit majetek. Žalovaná (JUDr. M. E., soudní exekutorka) se v soudním řízení na jednání dne 12. ledna 2011 výslovně vyjádřila, že náhradu nákladů řízení nežádá, a soud prvního stupně jí je proto nepřiznal, ačkoliv žalobu proti ní zamítl. Žalovaná až poté podala odvolání proti výroku o nákladech řízení a tyto v odvolání vyčíslila. Odvolací soud jí vyhověl s argumentací, že její projev vůle v prvostupňovém řízení nepovažoval za jednoznačný, srozumitelný a určitý, neboť z něho nevyplývá, že se žalovaná nároku na náhradu nákladů řízení výslovně vzdala; proto rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a uložil stěžovatelce zaplatit jí na nákladech řízení prvního stupně částku 53 200 Kč.

5. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud zrušil napadený výrok I rozhodnutí - pro porušení jejího ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces. V důsledku těchto porušení pak došlo k zásahu do jejích základních práv a svobod. Stěžovatelka argumentovala judikaturou Ústavního soudu [nálezem sp. zn. IV. ÚS 402/99 ze dne 15. května 2001 (N 73/22 SbNU 131)] a navrhla, aby napadené rozhodnutí ve výroku I bylo zrušeno.


II.

6. Ze spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 10 C 367/2007 a ústavní stížnosti vyplynulo následující:

7. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. ledna 2011 (10 C 367/2007-95) byla výrokem I zamítnuta žaloba o náhradu škody 750 000 Kč s příslušenstvím. Žalovaná JUDr. M. E. jako soudní exekutor při provádění exekuce na majetek povinného MAZIMONT, spol. s r. o., IČ: 25106155, ve prospěch oprávněného J. B. (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 z 15. října 2004 č. j. Nc 13042/2004-3) prodala v dražbě osobní automobil, který byl ve vlastnictví stěžovatelky. Výrokem II nebyla žalované přiznána náhrada nákladů řízení.

8. Obvodní soudu pro Prahu 4 usnesením ze dne 21. června 2011 č. j. 10 C 367/2007-111 zastavil řízení o odvolání stěžovatelky pro nezaplacení soudního poplatku a uložil stěžovatelce uhradit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 20 300 Kč.

9. Městský soud v Praze k odvolání žalované usnesením ze dne 29. srpna 2011 č. j. 13 Co 400/2011-119 změnil napadená rozhodnutí (10 C 367/2007-95 a 10 C 367/2007-111) takto - výrokem I stěžovatelce uložil povinnost zaplatit na nákladech nalézacího řízení částku 53 200 Kč, výrokem II výši nákladů odvolacího řízení stanovil na 12 360 Kč a jinak potvrdil rozhodnutí, výrokem III žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně.


III.

10. Podle ustanovení § 42 odst. 4 a § 76 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil.

11. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí, které pokládá za správné a je v souladu s judikaturou a právním názorem vyjádřeným v odborné literatuře. Odvolací soud si není vědom toho, že by napadeným usnesením nebo postupem, který jeho vydání předcházel, došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces nebo jiného práva chráněného ústavním pořádkem. Účastník řízení navrhl, aby ústavní stížnost stěžovatelky byla jako nedůvodná odmítnuta. Účastník řízení udělil souhlas s upuštěním od ústního jednání pro případ, bude-li nařízeno jednání; Městský soudu v Praze se tak vzdal účasti na jednání.

12. Stěžovatelce bylo zasláno vyjádření účastníka řízení na vědomí. Stěžovatelka na toto vyjádření ve stanovené lhůtě nereagovala a Ústavnímu soudu podáním ze dne 5. ledna 2012 toliko sdělila, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání dle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

IV.

13. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení jemu předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná a odvolací soud v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení postupoval libovolně.

14. Dle judikatury Ústavního soudu je rozhodování o nákladech soudního řízení integrální součástí soudního řízení jako celku; i při něm je třeba respektovat právo na spravedlivý proces [viz např. nález ze dne 13. ledna 2005 sp. zn. IV. ÚS 1/04 (N 8/36 SbNU 75) či nález ze dne 20. prosince 2005 sp. zn. I. ÚS 257/05 (N 231/39 SbNU 449)]. V této souvislosti Ústavní soud rovněž konstatoval [viz nález ze dne 12. května 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189)], že pokud obecný soud rozhodne o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení a výrokem ve věci, je nutno to označit za postup, který porušuje principy práva na spravedlivý proces z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny.

15. Náklady řízení jsou upraveny v ustanoveních § 137 až 151a o. s. ř., přičemž zásady náhrady nákladů řízení upravuje § 142 až 150 o. s. ř. a rozhodnutí o nákladech řízení § 151 a 151a o. s. ř.

16. Obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci - § 142 odst. 1 o. s. ř. Z této zásady o. s. ř. výslovně uvádí výjimky či modifikace (viz § 142 odst. 2, 3, § 143, 144, 146, 150 o. s. ř.).

17. Ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. stanoví, že účastníkovi, který měl ve věci plný úspěch, soud přizná náhradu nákladů řízení potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníkovi, který úspěch neměl. Ustanovení odst. 2 upravuje, že při částečném úspěchu účastníka se náhrada nákladů řízení poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Ustanovení odst. 3 umožňuje přiznat náhradu nákladů řízení v plné výši i při částečném úspěchu ve věci. Účelnost nákladů řízení působí jako podmínka pro přiznání jejich náhrady, která působí v procesním právu jako pojistka proti zneužívání tohoto institutu. Uvedené ustanovení jednoznačně deklaruje, že je možné přiznat pouze náhradu nákladů, které byly v souvislosti s uplatňováním (či bráněním) práva vynaloženy účelně. Měřítkem účelnosti je proto nezbytné poměřovat veškeré náklady, které účastníkovi v průběhu řízení vznikly, tedy i náklady vynaložené účastníkem v souvislosti s jeho zastoupením advokátem (právní zastoupení).

18. Dle § 151 odst. 1 o. s. ř. rozhodne soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení končí. Odstavec 2 tohoto ustanovení pak stanoví postup soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení (jejich výši). Dále je uvedena skutečnost, že rozhodování o náhradě nákladů je rozhodováním z úřední povinnosti - bez návrhu a že soud má možnost vyhradit rozhodnutí o nákladech řízení (jejich výši) samostatnému usnesení. Je upraven i postup soudů, ve kterých případech není přiznávána náhrada nákladů řízení, jak vyplývá z právní literatury - např. Bureš, J., Drápal, L. a kol.: Občanský soudní řád, komentář - I. díl, 7. vydání, C. H. Beck, Praha, 2006, str. 674-682. V tomto komentáři je též na str. 678 výslovně zmínka o tom, že účastník řízení se může svého nároku na náhradu nákladů řízení vzdát; tento projev musí být jednoznačný, srozumitelný a určitý; nepostačuje, jestliže účastník uvede, že náklady řízení "neúčtuje", nežádá apod.

19. Z rozhodnutí napadeného ústavní stížností vyplynulo, že odvolací soud dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil výrok o nákladech řízení tak, že žalované přiznal náklady nalézacího řízení ve výši 53 200 Kč. Odvolací soud rozhodl o nákladech řízení shodně se shora citovaným názorem vysloveným v komentáři, aniž by v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně přesvědčivě uvedl, proč nelze přihlédnout k projevu vůle žalované anebo proč jej v tomto případě nepovažoval za jednoznačný, určitý a srozumitelný. V soudním řízení se žalovaná při jednání dne 12. ledna 2011 výslovně vyjádřila, že náhradu nákladů řízení nežádá (č. l. 86), z čehož odvolací soud dovodil, že se žalovaná svého práva nevzdala, neboť její vyjádření nesplňuje požadavek, aby bylo jednoznačné, srozumitelné a určité. Žalovaná je přitom odborně kvalifikovaná v oboru práva a jako soudní exekutorka se aplikací práva trvale a profesionálně zabývá. Odvolací soud proto měl zvážit i případnou účelovost jejího prohlášení, že "nežádá náhradu nákladů řízení" za situace, kdy nebylo ještě meritorně rozhodnuto. Z obsahu rozhodnutí o přiznání nákladů řízení navíc nevyplývá, že by odvolací soud zkoumal účelnost nákladů vynaložených žalovanou na zastoupení advokátem. Měřítkem účelnosti je nezbytné poměřovat veškeré náklady, které účastníkovi v průběhu řízení vznikly, tedy i náklady vynaložené účastníkem v souvislosti s jeho zastoupením advokátem.

20. Podle názoru Ústavního soudu nelze na posuzování účelnosti nákladů právního zastoupení rezignovat a rozhodnutí o přiznání náhrady nákladů řízení omezit na prosté konstatování, že takové náklady jsou účelné vždy, a to již jen proto, že účastníka zastupuje advokát. Ne každé zastoupení účastníka řízení advokátem v občanském soudním řízení lze bezvýhradně považovat za výkon ústavně garantovaného práva na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2777/11 ze dne 27. prosince 2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud zdůrazňuje nutnost zkoumání účelnosti nákladů vynaložených účastníkem na zastoupení advokátem a je otázkou, zda soud zhodnotí zvítězivším účastníkem předestřené náklady jako náklady účelné, resp. důvodně vynaložené.

21. Ústavní soud podotýká, že ve věci není ani bezvýznamná skutečnost, že žalovaná JUDr. M. E. je osoba s právnickým vzděláním, která je nadaná odbornými znalostmi potřebnými pro aktivní obranu v soudním řízení. Jistě byla sama schopna rozhodnout, jak postupovat v procesních situacích, neboť předmět sporu tvořil relativně běžnou agendu soudního exekutora při provádění exekucí. Spor mezi účastníky trval asi 3 roky. Z obsahu spisu vyplynulo, že sama žalovaná vypracovávala podání soudu a při soudních jednáních vystupovala bez advokáta osobně (12. listopadu 2008, 20. května 2009, 6. listopadu 2009, 12. května 2010, 19. listopadu 2010, 12. ledna 2011). Advokát stěžovatelky byl přítomen pouze u jednoho jednání za přítomnosti žalované, a to dne 12. května 2010. Pokud žalovaná tvrdila, že advokát ji poskytl právní poradu a pomoc při vypracování vyjádření soudu dne 16. února 2010, z obsahu podání to nevyplývá (plná moc byla udělena až 10. května 2010). Odvolací soud nevzal v úvahu, že se mohlo jednat ze strany žalované o zneužití práva, neboť žalovaná požadovala, aby jí soud přiznal náklady řízení ve výši, které jsou v rozporu s realitou, tak jak jí byly skutečně právní služby advokátem poskytnuty. Je nepochybné, že žalovaná si musela být vědoma důsledků, které budou spojovány s jejím prohlášením v soudním řízení. Nelze přehlédnout účelovost jednání žalované, která teprve až zjistila, že žaloba proti ní byla nalézacím soudem zamítnuta, podala odvolání proti výroku II rozsudku a požadovala přiznání nákladů nalézacího řízení ve výši 53 200 Kč. Odvolací soud v odvolacím řízení nepřihlédl ke všem okolnostem, které v řízení vyšly najevo, a jen mechanicky aplikoval ustanovení zákona podle výše citované věty uvedené v komentáři k občanskému soudnímu řádu.

22. Názor odvolacího soudu Ústavní soud nesdílí a považuje jej za porušení práva na spravedlivý proces zaručený čl. 36 odst. 1 Listiny. Závěr odvolacího soudu, bez přihlédnutí ke všem okolnostem řízení, že se žalovaná výslovně nevzdává práva na náhradu nákladů "jen náklady nežádá", je však v rozporu i s jazykovým vyjádřením žalované a tvrzením o rozsahu poskytnutých právních služeb. Z průběhu řízení i dodatečného uplatnění nároku na náhradu nákladů řízení žalovanou nelze dostatečně logicky dovodit naprosto opačný výklad jejího projevu vůle ohledně nákladů před prvostupňovým soudem; v dané věci lze mít naopak obavy, že by se mohlo jednat o zneužití práva, a v přiznání nároku na náhradu nákladů řízení lze spatřovat libovůli soudu při rozhodování. Ústavní soud zdůrazňuje, že výklad pasáže v komentáři o jasném prohlášení směřujícím ke vzdání se nároku na náhradu nákladů nelze aplikovat paušálně a zcela formálně, ale pokaždé je třeba přihlížet k okolnostem a dikci prohlášení tak, aby byl zřetelný jeho obsah a účel, bez slepého trvání na gramatické dikci. Pakliže obecný soud pokládá rozhodný projev účastníka řízení "že náklady řízení nežádá" jako nikoli "jednoznačný, srozumitelný a určitý" (jak uvádí odvolací soud), je jeho procesní povinností jej vést k tomu, aby takovou vadu procesního úkonu odstranil (srov. § 43 odst. 1 o. s. ř.), a to kupříkladu i poučením, že v intencích takto naznačené vůle je účinné (srozumitelné a určité) až výslovné "vzdání se práva na náhradu nákladů řízení".

23. Ústavní soud nikterak nezpochybňuje právo účastníka řízení na právní pomoc v řízení před soudy, jak jej garantuje čl. 37 odst. 2 Listiny, a to od počátku řízení. Tedy realizaci oprávnění účastníka občanského soudního řízení zakotveného v § 25 odst. 1 o. s. ř., ale je třeba, aby odvolací soud reálně vzal v úvahu všechny okolnosti a průběh soudního řízení, ve kterém bylo rozhodnutí napadené ústavní stížností vydáno. V odůvodnění napadeného usnesení odvolací soud dostatečně neosvětlil, v souladu s § 169 o. s. ř., proč stěžovatelce je autoritativně zakládána nová povinnost účastníka řízení hradit náklady řízení žalované a zda jejich výpočet je v souladu s realitou. Z odůvodnění soudního rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [a není-li tomu tak, je posuzované rozhodnutí soudu nepřezkoumatelné, čímž se právní závěry soudu porušením ústavního principu zákazu libovůle v rozhodování ocitají mimo rámec čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 1 Ústavy - srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 271/96 ze dne 6. března 1997 (N 24/7 SbNU 153), nález sp. zn. III. ÚS 170/99 ze dne 22. června 2000 (N 96/18 SbNU 339), nález sp. zn. IV. ÚS 1007/07 ze dne 17. září 2007 (N 145/46 SbNU 421), dostupné na adrese http://nalus.usoud.cz].

24. Obecné soudy musejí vyvažovat mezi obecným principem vzniku práva na náhradu nákladů řízení ve sporu zvítězivší straně a potřebou korigovat jeho výši či dokonce samotný základ. Tato "potřeba korekce" však může vyvěrat toliko z existence důvodu zvláštního zřetele hodného, záležejícího v jedinečných okolnostech během řízení najevo vyšlých (§ 150 o. s. ř.). Zcela jinou otázkou však je, zda soudy zhodnotí zvítězivším účastníkem předestřené náklady řízení jako náklady účelně, resp. důvodně vynaložené (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Nález ze dne 23. listopadu 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09 (N 232/59 SbNU 365), dostupný na adrese http://nalus.usoud.cz.

25. Ústavní soud dospěl k závěru, že pokud odvolací soud rozhodl, že žalovaná má právo na náhradu nákladů nalézacího řízení ve stanovené výši, takovým rozhodnutím došlo k zásahu do stěžovatelčiných základních práv a svobod. V důsledku toho byla porušena její ústavně zaručená základní práva na soudní ochranu, právo na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví.

26. Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu bylo upuštěno od ústního jednání, neboť od něj nebylo možné očekávat další účelné objasnění věci a všichni účastníci s tímto postupem výslovně souhlasili. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti v celém rozsahu vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil výrok I rozhodnutí obecného soudu konkretizovaného v záhlaví tohoto nálezu.