III.ÚS 303/04 ze dne 10. 3. 2005
N 52/36 SbNU 555
Oznamování usnesení v trestním řízení
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila - ze dne 10. března 2005 sp. zn. III. ÚS 303/04 ve věci ústavní stížnosti MUDr. A. Z. proti usnesení Krajského soudu v Brně z 18. 12. 2003 sp. zn. 9 To 666/2003, jímž byla pro opožděnost zamítnuta stížnost proti ústavní stížností rovněž napadenému usnesení Městského soudu v Brně z 23. 10. 2003 sp. zn. 1 Nt 103/2003, kterým byl zamítnut stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené pod sp. zn. 1 T 201/2002.

I. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. prosince 2003 č. j. 9 To 666/2003-57 se zrušuje.

II. Ve zbývajícím rozsahu se ústavní stížnost zamítá.


Odůvodnění



I.

Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí (po odstranění vad návrhu) formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Brně, jímž byla pro opožděnost zamítnuta stížnost směřující vůči tamtéž uvedenému a návrhem stěžovatele rovněž napadenému usnesení Městského soudu v Brně, kterým tamní soud zamítl jeho návrh na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené u něj pod sp. zn. 1 T 201/2002. Stěžovatel tvrdil, že předmětnými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Má současně za to, že se pro uvedené rovněž ocitají v rozporu s kautelami plynoucími z čl. 90 a 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava). Proto požadoval, aby Ústavní soud obě zmíněná rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušil.

Ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 1 Nt 103/2003, jejž si vyžádal, ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně při vyvození závěrů o opožděnosti podané stížnosti vyšel z toho, že usnesení Městského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2003 č. j. 1 Nt 103/2003-33 bylo vyhlášeno a odůvodněno spolu s poučením o opravných prostředcích u veřejného zasedání Městského soudu v Brně dne 23. 10. 2003 za přítomnosti obhájkyně stěžovatele, která se k němu nevyjádřila. Dle odůvodnění napadeného usnesení stížnostního soudu třídenní zákonná lhůta k podání stížnosti tudíž začala plynout dne 24. 10. 2003 a dne 28. 10. 2003 nabylo předmětné usnesení právní moci. Následně dne 1. 12. 2003 bylo usnesení doručeno obhájkyni stěžovatele a ta proti němu podala dne 4. 12. 2003 stížnost. Stížnostní soud tak dovodil, že Městský soud v Brně postupoval v souladu s ustanovením § 137 odst. 2 trestního řádu (dále též "tr. řád") a jeho usnesení se stalo ve smyslu § 140 odst. 1 písm. b), aa) tr. řádu pravomocným a vykonatelným. Z těchto důvodů stížnost jako opožděnou, bez věcného přezkoumání napadeného usnesení, jak již uvedeno, zamítl [§ 148 odst. 1 písm. b) tr. řádu].

V rámci stížnostních bodů stěžovatel vznesl jednak blíže formulované výhrady vůči postupu a vlastnímu rozhodnutí Městského soudu v Brně, a dále ve vztahu k rozhodnutí Krajského soudu v Brně namítal, že z jazykového i logického výkladu § 137 odst. 1 věty druhé tr. řádu jednoznačně vyplývá, že oznámení může být učiněno pouze jednou formou, buď vyhlášením anebo doručením opisu. Má za to, že ze stejného výkladu pak nezbývá, než dovodit, že oznámení nelze učinit obojí formou. Stěžovatel se dále domnívá, že ani nebylo záměrem zákonodárce stanovit povinnost bez dalšího doručit usnesení v opise určité osobě. Od této povinnosti, jak dále uvádí, tj. od doručení, je pak nutné odvíjet i počátek běhu lhůty k podání stížnosti a s tím spojené nabytí právní moci. Je přesvědčen o tom, že je v rozporu se zásadou právní jistoty, pokud je stanovena povinnost doručit usnesení příslušné osobě s tím, že počátek lhůty k podání stížnosti nebude odvíjen od doručení této osobě, ale od vyhlášení usnesení. V daném případě Městský soud v Brně sice dle stěžovatele jednal v souladu s ustanovením § 137 odst. 4 tr. řádu a usnesení příslušné osobě doručil, čímž došlo k naplnění ustanovení § 137 odst. 1 věty druhé tr. řádu, když oznámil usnesení taxativně stanovenou formou, tj. doručením opisu usnesení, avšak počátek běhu lhůty pro podání stížnosti a od toho odvozené nabytí právní moci odvozoval od druhé taxativně stanovené formy oznámení usnesení, tj. od vyhlášení usnesení, přičemž tak aplikoval obě formy oznámení současně. Stěžovatel přitom dovozuje, že v případě usnesení o opravném prostředku zákon stanoví doručení usnesení jako výhradní formu oznámení usnesení. Pokud tedy odvolací soud vyšel z odlišného výkladu ve věci rozhodných ustanovení trestního řádu, zasáhl tím dle přesvědčení stěžovatele do jeho shora označených ústavně zaručených základních práv.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podali k předmětné ústavní stížnosti účastníci řízení vyjádření. Krajský soud v Brně se vyjádřil prostřednictvím předsedkyně senátu 9 To, která odkázala na odůvodnění napadených rozhodnutí, uvedla, že považuje návrh stěžovatele za nedůvodný, a navrhla jeho odmítnutí. Předseda senátu 1 Nt Městského soudu v Brně poukázal na odůvodnění napadeného usnesení tamního soudu a dále blíže vyložil své stanovisko k výhradám stěžovatele do tohoto rozhodnutí, resp. k jeho vyhlášení zaměřeným. Oba účastníci rovněž vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Totéž učinil i následně stěžovatel podáním ze dne 14. 12. 2004. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud dospěl k závěru, že od jednání nebylo lze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno (§ 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.,.

II.

Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, 90 a 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není zpravidla oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nesprávná aplikace práva může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci zejména potud, pokud tuto lze opodstatněně kvalifikovat jako aplikaci mající za následek porušení základních práv a svobod; tj. zejména tehdy, jde-li o takovou aplikaci, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat [srov. k tomuto kupř. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. III. ÚS 545/99, sp. zn. III. ÚS 74/02, sp. zn. III. ÚS 173/02, sp. zn. III. ÚS 671/02, sp. zn. III. ÚS 686/02, sp. zn. III. ÚS 258/03, sp. zn. I. ÚS 733/01, sp. zn. II. ÚS 644/02, sp. zn. IV. ÚS 239/03 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 15, nález č. 98; svazek 17, nález č. 18; svazek 28, nálezy č. 126 a č. 127; svazek 29, nálezy č. 10 a č. 30; svazek 33, nález č. 66; svazek 32, nález č. 26; svazek 33, nález č. 85; svazek 31, nález č. 129 - a další].

Z pohledu práva jednoduchého relevantního pro její ústavněprávní posouzení dopadají na předmětnou věc ustanovení § 137 odst. 1, 2 a 4, § 140 odst. 1 písm. b), aa) a § 143 odst. 1 tr. řádu.

Ve smyslu § 137 odst. 1 tr. řádu je mimo jiné usnesení třeba oznámit osobě, které se přímo dotýká, jakož i osobě, která k němu dala svým návrhem podnět, přičemž oznámení děje se buď jeho vyhlášením v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, anebo doručením opisu usnesení. Dle odstavce 2 téhož ustanovení, má-li osoba, jíž je třeba usnesení oznámit, obhájce, popřípadě zmocněnce, stačí, že usnesení bylo vyhlášeno buď oné osobě, anebo jejímu obhájci, popřípadě zmocněnci; oznamuje-li se usnesení doručením opisu, doručí se jen obhájci, popřípadě zmocněnci.

Ustanovení § 137 odst. 4 tr. řádu stanoví, že usnesení, jímž bylo rozhodnuto o opravném prostředku, se státnímu zástupci, osobě, které se rozhodnutí přímo dotýká, a osobě, která svým návrhem dala k usnesení podnět, vždy v opise doručí.

Exkluzivita, resp. specialita naposledy uvedeného kogentního zákonného imperativu, když opravné prostředky nejsou v citovaném ustanovení rozlišeny na kategorii řádných a mimořádných, a to na základě jak výkladu jazykového, tak i logického a systematického, zakládá povinnost soudu usnesení, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení, doručit osobám tam uvedeným, tj. v daném případě stěžovateli. Citovaný § 137 odst. 1 tr. řádu zakládá právní účinky oznámení usnesení kontravalentně buď vyhlášením anebo doručením. Není-li účelem a smyslem doručování toliko naplnění jeho informační funkce, povinnost doručovat dle § 137 odst. 4 tr. řádu ve spojení s ustanovením § 143 odst. 1 a § 140 odst. 1 písm. b), aa) tr. řádu vylučuje právní účinky oznámení usnesení vyhlášením (argumentum reductionis ad absurdum). Na důsledky z tohoto ustanovení plynoucí potom v plném rozsahu dopadá kautela vyjádřená v § 143 odst. 1 tr. řádu, dle něhož jestliže se usnesení oznamuje jak obviněnému, tak i jeho zákonnému zástupci nebo obhájci, běží lhůta (k podání stížnosti) od toho oznámení, které bylo provedeno nejpozději. Nebylo možno tudíž v projednávaném případě dovodit závěr daný rámcem § 140 odst. 1 písm. b), aa) tr. řádu, jak učinil v ústavní stížností napadeném rozhodnutí Krajský soud v Brně.

Ve vztahu k výkladu teleologickému Ústavní soud k myšlenkovému postupu stran aplikace rozhodných právních norem ze strany stížnostního soudu v této souvislosti připomíná, že jednotlivá ustanovení jednoduchého práva jsou orgány veřejné moci povinny interpretovat a aplikovat v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. sp. zn. III. ÚS 139/98, sp. zn. III. ÚS 257/98, sp. zn. I. ÚS 315/99, sp. zn. II. ÚS 369/01 - Sbírka rozhodnutí, svazek 12, nález č. 106; svazek 13, nález č. 10; svazek 16, nález č. 157; svazek 28, nález č. 156 - a další), tj. v daném případě in favorem procesně oprávněného. Tudíž i při případné, hypoteticky možné konkurenci více metodologicky racionálně obhajitelných interpretačních alternativ je nutno zvolit jako výsledek výkladu tu, která opodstatněně nabývá přednosti před ostatními, tj. upřednostnit interpretaci takovou, jež je ústavně konformnější.

Vyjádřeno jinými slovy, obecné soudy nejsou ani při interpretaci práva nikterak vyvázány z imperativu plynoucího z čl. 4 Ústavy, neboť ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. V možnostech ústavního soudnictví je v této souvislosti klást akcenty na nejdůležitější otázky, případně korigovat nejextrémnější excesy.

O takovou situaci jedná se i v nyní posuzovaném případě, neboť interpretace ve věci relevantních ustanovení jednoduchého práva provedená v ústavní stížností napadeném rozhodnutí se ocitá v extrémním nesouladu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod (zejména potom s interpretačním pravidlem o přednosti speciální před obecnou normou).

Předmětné rozhodnutí Krajského soudu v Brně tak nelze než kvalifikovat ve smyslu aplikace svévolné, přičemž relevance porušení citovaných kogentních norem jednoduchého práva v dané kauze nalézá svůj odraz v rovině práva ústavního v odnětí možnosti stěžovatele skutkově a právně argumentovat, tj. reálně a efektivně jednat před soudem ve své věci (viz nálezy sp. zn. III. ÚS 4/97, sp. zn. III. ÚS 139/98, sp. zn. III. ÚS 257/98, sp. zn. III. ÚS 93/99, sp. zn. IV. ÚS 279/99, sp. zn. III. ÚS 210/2000, sp. zn. II. ÚS 369/01, sp. zn. II. ÚS 523/02, sp. zn. IV. ÚS 225/02, sp. zn. III. ÚS 351/04, Sbírka rozhodnutí, svazek 20, nález č. 164; svazek 12, nález č. 106; svazek 13, nález č. 10; svazek 24, nález č. 141; svazek 16, nález č. 142; svazek 20, nález č. 166; svazek 28, nález č. 156; svazek 29, nález č. 12; svazek 28, nález č. 154; svazek 35, nález č. 178).

Tímto porušením byla dotčena vlastní podstata a smysl ústavně zaručeného základního práva svědčícího stěžovateli, neboť došlo k úplnému vyloučení jeho realizace (absolutní negaci). Byla tak aktivizována povinnost Ústavního soudu vedoucí ke kasaci rozhodnutí obecného soudu (čl. 83 Ústavy), jež je příčinou tohoto zásahu. Dané dotčení se totiž co do důsledků promítá v přímém porušení, resp. vyloučení práva vyjádřit se k věci s tím, aby se soud za splnění zákonných podmínek vyloženými výhradami zabýval, obsaženého v základním právu na spravedlivý proces v intencích kautel plynoucích z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

Z těchto důvodů bylo o ústavní stížnosti ve vztahu k usnesení krajského soudu rozhodnuto, jak ve výroku nálezu pod bodem I. uvedeno [§ 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů], když pro úplnost je nutno konstatovat, že jmenovaný soud se dostal rovněž do rozporu se směrnicí plynoucí z čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.

Ve zbývajícím rozsahu, tj. v části směřující vůči usnesení Městského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2003 č. j. 1 Nt 103/2003-33, s ohledem na princip subsidiarity, obsažený v § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., a z něj plynoucí zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti ostatních orgánů veřejné moci, Ústavní soud návrh výrokem pod bodem II. nálezu zamítl (§ 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.). Zamítl-li totiž krajský soud stížnost směřující vůči citovanému usnesení Městského soudu v Brně z důvodů čistě procesních, aniž se jakkoli zabýval stěžovatelem uplatněnými výhradami, zrušením předmětného usnesení se vytváří prostor pro jejich (prvotní) věcné posouzení před obecným (stížnostním) soudem, když budou podrobeny obvyklému a zákonnému přezkumu, jehož realizace se dosud stěžovateli nedostalo, pročež ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti soudů obecných by byla za tohoto stavu věci v daném rozsahu zjevně předčasná (srov. sp. zn. III. ÚS 49/96, sp. zn. III. ÚS 142/98, sp. zn. I. ÚS 429/01, sp. zn. IV. ÚS 537/01 - Sbírka rozhodnutí, svazek 9, nález č. 141; svazek 11, nález č. 65; svazek 34, nález č. 134; svazek 26, nález č. 45 - a další).