III.ÚS 31/06 ze dne 20. 4. 2006
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti společnosti Lázně Teplice v Čechách a.s., sídlem v Teplicích, Mlýnská 253, zastoupené JUDr. Karlem Veverou, advokátem se sídlem v Teplicích, Masarykova 48, proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 14.3.2002, č.j. 11 C 143/98-121, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18.3.2003, č.j. 47 Co 334/2002-136, a ze dne 4.11.2004, č.j. 9 Co 59/2004-171, rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.12.2003, č.j. 21 Cdo 1437/2003-153, a ze dne 25.10.2005, č.j. 21 Cdo 326/2005-186, takto:


Ústavní stížnost s e o d m í t á .



O d ů v o d n ě n í

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, která vydaly ve věci určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, v níž bylo proti ní (coby žalované) určeno, že výpověď, již dala svému zaměstnanci Ing. K. V. podle § 46 odst. 1 písm. c/ zák. práce, je neplatná. Stěžovatelka dovozuje, že napadená rozhodnutí jsou založena na nepřípustně extenzívním výkladu ustanovení § 1 odst. 4 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném ke dni dání výpovědi (tj. ku 30. 10. 1997 - dále jen "zákona o zaměstnanosti"), čímž podle jejího názoru došlo k zásahu do ústavně zaručeného práva na svobodné podnikání obsaženého v čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v ustanovení čl. 6 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Je si vědoma možných zákonných omezení, ta však je třeba vykládat v souladu s čl. 4 odst. 4 Listiny, a při stanovení takových mezí (základního práva) šetřit jeho podstatu a smysl. To je podle stěžovatelky nutné vztáhnout zejména k tomu (rozhodnému) závěru obecných soudů, že nadbytečnost zaměstnance byla založena nezákonným způsobem ("externí" náhradou), poněvadž - ve smyslu § 1 odst. 4 zmíněného zákona o zaměstnanosti - dotčeným zaměstnancem vykonávané práce představovaly "plnění běžných úkolů vyplývajících z předmětu její činnosti". Stěžovatelka obšírně popsala specifičnost vlastní podnikatelské situace, vytvořené mimořádnou (a dočasnou) potřebou zvláštních činností, spojených se sanací pramenu "Pravřídlo", kterou jinak než prostřednictvím vnějšího smluvního vztahu s jinou právnickou osobou nebylo možné zajistit. V důsledku nepochopení skutečné podstaty a smyslu provedených organizačních opatření nastolují napadená rozhodnutí pro ni "naprosto absurdní a tím rozumně neřešitelnou situaci"; podle stěžovatelky ji nutí zachovat, resp. obnovit pracovní místo, které ztratilo svůj obsah, nebo "anulovat účinně zavedený a osvědčený systém balneotechnické činnosti".

Z připojených (napadených) rozhodnutí se podává, že písemným podáním ze dne 30. 10. 1997 stěžovatelka dala Ing. K. V. (zde vedlejšímu účastníku) výpověď z pracovního poměru podle § 46 odst. 1 písm. c/ zák. práce, a jako důvod uvedla, že za účelem zvýšení efektivnosti práce byla učiněna organizační opatření týkající se mimo jiné i snížení počtu zaměstnanců a že nemá volné pracovní místo ve funkci balneotechnika, které podle pracovní smlouvy vykonává, ani jiné vhodné volné místo, na které by mohl být převeden. Vedlejší účastník se domáhal, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru je neplatná; žalobu odůvodnil zejména tím, že výpovědní důvod je smyšlený, ke snížení počtu zaměstnanců nedošlo a jeho původní pracovní úkoly vykonává jiný pracovník, s nímž byl uzavřen pracovní poměr na jinak označenou - zdánlivě novou - funkci.

Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 16. 11. 1999, č.j. 11 C 143/98-37, žalobě vyhověl; vycházeje především z toho, že dosavadní činnost vedlejšího účastníka napříště vykonává jiný zaměstnanec, který byl přijat v průběhu výpovědní lhůty, a že zcela shodnou pracovní činnost vykonává dodavatelsky obchodní společnost, dospěl k závěru, že část pracovní náplně vedlejšího účastníka z organizačních důvodů neodpadla. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 8. 11. 2001, č.j. 12 Co 242/200-61, tento rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení; soudu prvního stupně vytkl, že nezískal spolehlivý podklad pro vydání věcně správného a přesvědčivého rozhodnutí. Novým rozsudkem ze dne 14. 3. 2002, č.j. 11 C 143/98-121, Okresní soud v Teplicích žalobě opět vyhověl, a v odůvodnění uvedl, že byl sice splněn předpoklad přijetí organizační změny za účelem zvýšení efektivnosti práce, nebyla však prokázána příčinná souvislost mezi ní a nadbytečností zaměstnance (vedlejšího účastníka); nadto činnost (balneotechnika), která byla vedlejším účastníkem vykonávána, neodpadla, neboť svojí povahou musí být vykonávána vlastním zaměstnancem, a nelze ji "převést" na právnickou osobu, jež ji (nadto) neměla coby předmět činnosti uvedenu v obchodním rejstříku. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18. 3. 2003, č.j. 47 Co 334/2002-136, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Uzavřel, že vedlejším účastníkem vykonávaná práce je u stěžovatelky vykonávána nadále, a vedlejší účastník se proto nemohl stát nadbytečným. O dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 18. 12. 2003, č.j. 21 Cdo 1437/2003-153, tak, že tento rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Průběh řízení shrnul potud, že za situace, kdy prostřednictvím organizační změny mají být práce balneotechnické zajišťovány externě, prostřednictvím dodavatelské firmy, je nepodstatné, že činnost balneotechnika u stěžovatele "neodpadla"; naopak významné je, zda tento organizační postup stěžovatelky byl v souladu se zákonem, jmenovitě s ustanovením § 1 odst. 4 zákona o zaměstnanosti, tj. zda kritické činnosti jsou "plněním běžných úkolů vyplývajících z předmětu její činnosti" či nikoli. Tím se však odvolací soud dosud nezabýval, a proto jeho rozsudek nemůže být správný.

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 4. 11. 2004, č.j. 9 Co 59/2004-171, znovu rozhodl tak, že rozsudek okresního soudu (ze dne 14. 3. 2002) potvrdil. Zjistil, že stěžovatelka má v obchodním rejstříku uveden jako předmět podnikání mimo jiné i správu a využívání léčivých zdrojů a jejich ochranu, a dospěl k závěru, činnost balneotechnika popsaná v náplni práce je plněním běžných úkolů stěžovatele vyplývajících z předmětu jeho podnikání. Nejde tedy o úkoly "neběžné, neopakující se nebo mimořádné", které by s předmětem podnikání toliko souvisely a které by mohly být případně zajištěny smluvně s jinou organizací. Postup stěžovatele, který je v rozporu se zákonem, uvedl odvolací soud, nemůže způsobit, že se vedlejší účastník stane nadbytečným, a výpověď daná podle § 46 odst. 1 písm. c/ zák. práce je proto neplatná.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 25. 10. 2005, č.j.21 Cdo 326/2005-186, jako nepřípustné odmítl, neboť neshledal, že by napadený rozsudek odvolacího soudu měl po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst.1 písm. c/ o.s.ř.); odvolací soud při výkladu § 1 odst. 4 zákona o zaměstnanosti postupoval v souladu s jeho vlastní judikaturou, již pokládá za ustálenou, odkazuje na rozsudek ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2137/2004.

Obsahové těžiště ústavní stížnosti spočívá v námitce z nesprávného výkladu ustanovení § 1 odst. 4 zákona o zaměstnanosti v rozhodném znění (ku dni dání výpovědi), který ve věci stěžovatelky podaly obecné soudy.

Podle tohoto ustanovení platilo, že právo občana na zaměstnání se zabezpečuje především jeho pracovním uplatněním v zaměstnání umožňujícím mu výkon práce v pracovním vztahu. Právnická nebo fyzická osoba je povinna plnění běžných úkolů vyplývajících z předmětu její činnosti zajišťovat svými zaměstnanci, které k tomu účelu zaměstnává v pracovních vztazích podle zákoníku práce; to neplatí o plnění běžných úkolů, které fyzická osoba zajišťuje sama nebo s pomocí svého manžela nebo dětí anebo právnická osoba prostřednictvím svých společníků nebo členů. Běžnými úkoly vyplývajícími z předmětu činnosti se pro tyto účely rozumí zejména úkoly přímo související se zajištěním výroby nebo poskytováním služeb a obdobnou činností při podnikání podle zvláštních předpisů, které právnická nebo fyzická osoba provádí v zařízeních určených pro tyto činnosti nebo na místech obvyklých pro jejich výkon, pod vlastním jménem a na vlastní odpovědnost.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též § 72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).

Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka.

Ústavní soud se stížností namítanou svobodou podnikání a jejím charakterem opakovaně zabýval, a to i v souvislosti s ustanovením § 1 odst. 4 zákona o zaměstnanosti. Dospěl k závěru, že právo podle čl. 26 Listiny (jež stanoví, že "každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost") je právem podmíněným, jehož je možno se dovolávat jen v mezích zákonů, které je provádějí (čl. 41 odst. 1 Listiny), a současně i právem omezitelným, jak se podává výslovně v odstavci druhém). Takové omezení představovalo v dané době i kritické ustanovení § 1 odst. 4 zákona o zaměstnanosti; jeho účelem byl (legitimní) zájem na sociální ochraně zaměstnanců, a to zejména ve vztahu k sociálnímu a zdravotnímu pojištění, překážkám v práci apod., v souladu s ústavním pořádkem České republiky bylo provedeno zákonem, a to způsobem, jenž byl shledán akceptovatelným - kupříkladu v nálezu ze dne 14. 3. 2001, sp.zn. II. ÚS 304/98 - i z hlediska čl. 4 odst. 4 Listiny. V tomtéž nálezu se Ústavní soud vyjádřil též k té souvislosti, již představuje stěžovatelkou namítaný čl. 6 odst. 1 Paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, vyhlášeného pod č. 120/1976 Sb., jakož i k důsledkům kontextu dobového, se zřetelem k právní úpravě pozdější.

Jelikož není důvod se od názorů dříve vyslovených odchýlit, soustřeďuje se pozornost k výhradám výkladovým. Stěžovatelka namítá, že k závěru o rozsahu "běžných úkolů vyplývajících z předmětu (její) činnosti" soudy dospěly na základě povrchního postupu spočívajícího v pouhém formalistickém porovnání údajů v obchodním rejstříku a pracovní náplně vedlejšího účastníka; za "běžnou činnost" totiž automaticky považovaly v obchodním rejstříku zapsaný předmět podnikání.

V rovině právního posouzení věci (vzhledem k obsahu ústavní stížnosti) jde o to, zda užitým výkladem ustanovení § 1 odst. 4 zákona o zaměstnanosti nebyly založeny nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména články Listiny základních práv a svobod, jichž se stěžovatelka dovolávala. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupříkladu rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 269/99).

Výklad rozhodného pojmu "běžných úkolů vyplývajících z předmětu (zaměstnavatelovy) činnosti" je z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu; interpretace právní normy zde vystihuje požadavek stanovit - a to jen demonstrativním výčtem konkrétních znaků nebo určením neuzavřené množiny obecných hledisek - kritéria, s jejichž pomocí se lze k normativně užitému pojmu přiblížit. Z takto identifikovaného pojmu vycházející právní posouzení věci pak lze - z povahy věci - mít za nesprávné jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že vymezení pojmu, k němuž soud v konkrétní věci dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) neobstojí. Tak je tomu např. tehdy, jestliže vymezená kritéria definovaný pojem ve skutečnosti nepředjímá (jsou mu irelevantní nebo dokonce s ním obsahově či účelem nesouladná) anebo jsou-li vymezená kriteria ve svém souhrnu neúplná (jiná, rovněž relevantní, byla opomenuta); jinak řečeno, k účinnému napadení obsahového vymezení "běžných úkolů....", k němuž se uchýlily obecné soudy, je nezbytný závěr, že objektivně toto vymezení nemůže - vůbec - obstát. Přitom není samo o sobě rozhodné, že význam těch hledisek, jež soud pokládal za určující, může být hodnocen též odlišně.

Důvodem k zásahu Ústavního soudu je pak až stav, kdy soudy podaný výklad neurčitého pojmu (závislého na soudním uvážení) je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočuje ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli, resp. libovůli.

Tak tomu v dané věci není; neplatí, že výklad ustanovení § 1 odst. 4 zákona o zaměstnanosti (podřazení "činnosti balneotechnika" pojmu "plnění běžných úkolů...") nemůže - hodnoceno z těchto hledisek - obstát.

Ve výše zmíněném nálezu ze dne 14. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 304/98, Ústavní soud ve sledovaných souvislostech uvedl, že "považuje za rozhodující, jaký předmět činnosti měl podnikatel zapsán v obchodním rejstříku, a který tudíž vykonával vlastním jménem a na vlastní odpovědnost".

Obdobný názor - oproti názoru stěžovatelky - vyslovil Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2137/2004, uveřejněném pod č. 30/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jestliže formuloval právní závěr, že "z hlediska povinnosti zaměstnavatele zajišťovat plnění běžných úkolů vyplývajících z předmětu jeho činnosti zaměstnanci v pracovních vztazích podle zákoníku práce je podstatné, zda jde o takovou běžnou činnost, která souvisí přímo se zajištěním předmětu činnosti zaměstnavatele zapsaného v obchodním rejstříku (stanoveného zákonem). V případě vzdálenější souvislosti s předmětem činnosti zaměstnavatele je již věcí jeho úvahy, jakým způsobem bude tyto činnosti zajišťovat; z tohoto hlediska již není významné, zda se jedná o činnost svou povahou výjimečnou anebo jinak běžnou, nebo o činnost, která je pro chod podniku důležitá, či dokonce nezbytná".

Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však soudy užité právní názory náležitě (úplně a srozumitelně) odůvodnily, a zakotvily ve zjištěních, vycházejících z procesu, který - co do regulérnosti - nebyl stěžovatelkou zpochybněn. Ani potud není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

K porušení čl. 36 odst. 1 Listiny zaručujícího právo na spravedlivý proces nemůže dojít jen tím, že stěžovatelka nesouhlasí s právními a skutkovými závěry obecných soudů. Jak Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, "přehodnocovat závěry provedené obecnými soudy není v kompetenci Ústavního soudu, ledaže by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné racionální interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly".

Stojí za připomenutí (stěžovatelce), že výpovědní důvod musí být ve výpovědi skutkově vymezen tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem, a že jej nelze dodatečně měnit (§ 44 odst. 2 zák. práce). Z toho plyne, že není přípustný požadavek "celý spor o neplatnost výpovědi zasadit do uceleného rámce událostí" (viz pramen "Pravřídlo" shora), jestliže by tento "rámec" měl být identifikován s tím, jímž jsou překračovány hranice sdělení obsaženého v samotné (obligatorně písemné) výpovědi z pracovního poměru.

Lze tedy uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.


P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í odvolání přípustné.



V Brně dne 20. dubna 2006


Jiří M u c h a v. r.
předseda senátu