III.ÚS 315/98 ze dne 4. 3. 1999
N 35/13 SbNU 253
Označení žalobce
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl dne 4. 3. 1999 v ústním jednání ve
věci ústavní stížnosti stěžovatelky Firmy M., v. o. s., se sídlem
Božice 362, zastoupené JUDr. J. J. proti usnesení Krajského soudu
v Brně ze dne 20. dubna 1998, sp. zn. 29 Ca 43/98, týkající se
aktivní legitimace v řízení před soudem, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. dubna 1998, sp. zn. 29
Ca 43/98, se zrušuje.


Odůvodnění
Ústavní stížností podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona),
a v podstatě též za podmínek stanovených zákonem [§ 30 odst. 1,
§ 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), 4 zákona], napadla
stěžovatelka pravomocné usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
20. dubna 1998 (ve věci 29 Ca 43/98), a aniž by blíže rozvedla
v čem, především z ústavně právních hledisek, obecný soud, jako
orgán veřejné moci, označeným rozhodnutím porušil její ústavně
zaručené základní právo, navrhla, aby Ústavní soud ústavní
stížností napadené rozhodnutí zrušil.

Předseda senátu, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo, jako
účastník řízení o ústavní stížnosti (§ 30 odst. 3 zákona),
k výzvě Ústavního soudu (§ 42 odst. 4 zákona) se k ústavní
stížnosti vyjádřil tak, že její tvrzení odmítl, zdůraznil, když
jinak setrval na správnosti napadeného rozhodnutí a jeho
odůvodnění, že z poučovací povinnosti (jíž se však stěžovatelka
nedovolávala) obecně uložené obecným soudům nikterak neplyne
povinnost obecného soudu poučovat účastníka řízení "o tom, kdo by
měl žalovat (nebo být žalován)", neboť opačně chápaná poučovací
povinnost obecných soudů by šla nad rámec daný ustanovením § 5 o.
s. ř. a nadto by byla "v rozporu se zásadou rovnosti účastníků";
navrhl proto, aby ústavní stížnost stěžovatelky byla zamítnuta.

Bez ohledu na zcela nedostatečné zdůvodnění ústavní
stížnosti shledal ji Ústavní soud jako důvodnou, když byl přitom
přihlédl i k vyjádření obecného soudu, vůči němuž ústavní stížnost
směřovala.

Z obsahu ústavní stížnosti, stejně jako z odůvodnění jí
napadeného rozhodnutí obecného soudu, je patrno, že obecný soud,
posuzující stěžovatelčinu žalobu vůči správnímu orgánu (Finančnímu
ředitelství v Brně), řízení o ní zastavil, když byl dospěl
k závěru, že pro nesprávné označení své (právnické) osoby jako
žalobce nejde o totožný subjekt, vůči němuž rozhodnutí správního
orgánu bylo vydáno, a který tak byl účastníkem správního řízení;
stěžovatelka totiž v rubrice žaloby se označila jako společnost
"Míča, v. o. s.", ačkoli její správné obchodní jméno, jak obecný
soud (z výpisu obchodního rejstříku) zjistil, je "Firma Míča,
v. o. s."; z obsahu žaloby samé je však patrno, že zjištění
obecného soudu je jen částečně správné, neboť správným obchodním
jménem stěžovatelky (Firma Míča, v. o. s.) je tato žaloba
podepsána jak (správným) jménem vyznačeným razítkem stěžovatelky,
tak textem vypsaným strojem a nadto je v rubrice žaloby správně
označeno identifikační číslo organizace.

Za tohoto stavu posuzoval obecný soud podání
stěžovatelky (žalobu) se dvěma částečně odchylnými obchodními
jmény; z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí však
není dostatečně patrno, proč právě neúplné její obchodní jméno
vyznačené v rubrice podání (žaloby) pokládal za rozhodující, když
jinak v (podpisu) podání byla stěžovatelka svým obchodním jménem
vyznačena správně; tato skutečnost - kterou ostatně stěžovatelka
zdůrazňuje důvodně - silně podlamuje správnost závěru obecného
soudu, dle něhož mělo jít (v řízení před ním) o jiný právní
subjekt, než který byl účastníkem správního řízení.

Jestliže obecný soud měl (důvodné) pochybnosti, kdo
vlastně řízení (žalobu) před ním, jako účastník řízení, zahájil,
bylo zcela na místě tyto pochybnosti (vhodným opatřením)
odstranit, nebo alespoň učinit pokus o ně (§ 104 odst. 2 o. s.
ř.), neboť za zjištěného stavu věci závěr, že šlo o nedostatek
neodstranitelné podmínky řízení (§ 104 odst. 1 o. s. ř.), je
neudržitelný.

K ústavně zaručeným základním právům náleží také právo na
soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod);
povahu tohoto práva, stejně jako jeho ústavní znaky ve vztahu
k "postupu stanoveného zákonem", Ústavní soud již dříve shodně
a opakovaně vyložil v několika nálezech, takže tato jeho
rozhodnutí přestavují jeho ustálenou rozhodovací praxi (k tomu
srov. např. nález ve věci III. ÚS 74/94 publ. in Ústavní soud
České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1.,
č. 42, Praha, 1995, I. ÚS 388/97 publ. in Ústavní soud České
republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 10., vydání 1., č.
8, Praha 1998, a další); protože jde o nálezy obecně přístupné (ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky), zcela
postačí na ně odkázat, aniž by se jevila potřeba k závěrům tam
učiněným cokoli dodávat.



Jakkoli ústavní stížnost sama (odhlédnuto od její
procesní argumentace) postrádala v oblasti ústavnosti přiměřené
zdůvodnění a jakkoli náleží k nesporným povinnostem účastníka
řízení před obecným soudem dostatečně dbáti na zákonem předepsané
náležitosti návrhu (§ 7 o. s. ř.) a věnovat jim také přiměřenou
pozornost, nelze obecné soudy - především pod ústavními aspekty
- vyvázat z jím ústavou uložené povinnosti poskytnout (stanoveným
postupem) ochranu právům (čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb., čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod), když (v podstatě
nedůvodné) odepření spravedlnosti, též s přihlédnutím tak
k ústavním zásadám plynoucím z čl. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb., je
očividně nepřípustné.

Z takto vyložených důvodů rozhodl Ústavní soud
o stěžovatelčině ústavní stížnosti tak, jak z výroku tohoto nálezu
je patrno, když současně vývody obecného soudu se na ně odkazují.



Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat
(§ 54 odst. 2 zákona).

V Brně dne 4. března 1999