III.ÚS 324/98 ze dne 14. 1. 1999
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
III. ÚS 324/98

ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I.N., zastoupené JUDr. J.B., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 1998, sp. zn. 13 Co 122/98, mimo ústní jednání dne 14. 1. 1999 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění :
Ústavní stížností podanou včas (§ 72 odst. 2 al. 1, 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 1998 (ve věci Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 15 C 235/95) a tvrdila, že tímto rozhodnutím označený obecný soud jako orgán veřejné moci porušil její právo na vlastnictví (čl. 11 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právy plynoucími z čl. 4 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 téže); aniž by však své námitky z hlediska ústavně právní materie blíže rozvedla, navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem ústavní stížností dotčené rozhodnutí obecného soudu zrušil.

Podání stěžovatelky však nesplňovalo formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem (§ 72 odst. 4 zákona) a nadto bylo postiženo též vadou ve vykázané plné moci (§ 31 odst. 1 zákona), a proto - pod pohrůžkou odmítnutí ústavní stížnosti [§ 43 odst. 1 písm. a) zákona] - jí Ústavní soud obě tyto vady vytkl a k jejich odstranění stanovil lhůtu v trvání 1 měsíce [§ 41 písm. b) zákona]; vzhledem k tomu, že z obsahu ústavní stížnosti bylo patrno, že stěžovatelka se zdržuje trvale mimo území České republiky, současně s vytčením formálních vad vyslovil Ústavní soud požadavek, aby podpis stěžovatelky na plné moci, jejíž nové předložení se očekávalo, byl příslušným způsobem ověřen (superlegalizace plné moci).

Přípisem ze dne 5. listopadu 1998 (č. 1. 8, 9) předložil zástupce stěžovatelky Ústavnímu soudu kopie rozhodnutí obecných soudů ve věci až dosud vydaných, pokud však jde o výtku týkající se plné moci, vyslovil s ní nesouhlas, označil ji za "požadavek odporující zákonu (§ 31 odst. 2 zákona)", a protože mu "není znám žádný zákonný podklad jiného
1

III. ÚS 324/98

postupu předkládání plné moci..." "v této souvislosti si dovolil informovat předsedu Ústavního soudu".

Ze spisu Ústavního soudu zn. Spr 203/98 je patrno, stručně řečeno, že po vyslovení zhruba totožných výhrad jak v jeho přípisu zmíněném vpředu zástupce stěžovatelky - pokud jím je - žádá, aby (pokud by výtky stran plné moci byly oprávněné) "byl uvědomen... na základě jakých skutečností byl... požadavek vznesen", vyslovil sice své pochopení stran množství věcí napadlých Ústavnímu soudu, nicméně vyjádřil své přesvědčení, že "postup podle § 43 zákona o Ústavním soudu míří na poněkud jiné záležitosti..." a posléze vyjádřil předpoklad, že "věci bude věnována pro její zásadní význam, a to nejen v (sc. jím) podávané ústavní stížnosti, náležitá pozornost".

Podáním ze dne 18. listopadu 1998 (č. 1. 10) zástupce stěžovatelky předložil novou plnou moc, opatřenou doložkou Honorárního konzulátu České republiky, osvědčují, že formulář plné moci stěžovatelka podepsala před tímto úřadem dne 5. listopadu 1998; text nově předložené plné moci, přestože tato je označena jako plná moc pro řízení před Ústavním soudem, obsahuje opět (již dříve vytknutou) substituční doložku, a nadto je bez data a bez podpisu zástupce, jemuž má stěžovatelkou takto udělená plná moc svědčit.

Zákon o Ústavním soudu (č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) stanoví, že v řízení před Ústavním soudem plná moc musí být zástupci účastníka výslovně udělena pro zastupování před Ústavním soudem (§ 31 odst. 2 zákona) a dále, že v řízení před Ústavním soudem není zástupce účastníka oprávněn k substituci své osoby (§ 31 odst. 1 zákona); povahou věci a ostatně i konstantní judikaturou je dáno, že z listiny o plné moci musí být zřejmé, že zmocněnec udělenou plnou moc přijal, když ostatní náležitosti jako datum vystavení plné moci apod. mají povahu takových esenciálií, že jich není třeba zvlášť zdůrazňovat.

I když podpis na plné moci není zpravidla zapotřebí ověřovat, v případech, kdy to zvláštní okolnosti vyžadují, lze ověření podpisu podle ustálených názorů vyžadovat, neboť v podstatě jde o to, aby v tom kterém řízení nevystupoval jeho zástupce (zmocněnec) někdo, kdo jím ve skutečnosti není (k tomu všemu srov. B. a spol.: Občanský soudní řád, komentář, 2. vydání, C. H. B. 1996); zmíněné zvláštní okolnosti v posuzované věci spočívají v tom, že stěžovatelka se trvale zdržuje mimo území České republiky a z obsahu jejich podání se nepodává, že by se případného jednání před Ústavním soudem zamýšlela osobně zúčastnit.

Již dříve zmíněným přípisem Ústavního soudu ze dne 22. 10. 1998 (č. 1. 7) byla zástupci stěžovatelky vytknuta vada spočívající v existenci nepřípustné substituční doložky v předložené plné moci (nikoli tedy nedostatek ověření podpisu stěžovatelky) a jen k té okolnosti (a k nepředložení kopie příslušného rozhodnutí obecného soudu) vztahovala se pohrůžka postupem ve smyslu § 43 odst. 1 písm. a) zákona; pokud se tímto přípisem stanovená lhůta jevila jako nepřiměřeně krátká, nic nebránilo tomu, aby zástupce stěžovatelky požádal o její prodloužení.

Jestliže za těchto okolností zástupce stěžovatelky přes výzvu k odstranění dostatečně označené formální vady, nejen že tuto neodstranil, ale nadto zatížil nově předloženou plnou moc takovými (dalšími) vadami, které směřují dokonce vůči platnosti dohody o plné moci, nezbývá než uzavřít, že výzva Ústavního soudu ze dne 22. 10. 1998 byla bezvýsledná, aniž by se jevilo potřebné blíže a podrobněji rozvádět rozdíly mezi jednotlivými druhy plných mocí,


2

III. ÚS 324/98
případně blíže osvětlovat podmínky jinak obligatorního zastoupení a podmínky, za nichž řízení před Ústavním soudem může být zahájeno.

Z takto rozvedených důvodů bylo proto o posuzované ústavní stížnosti rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 1 písm. a) zákona], když ostatní námitky, případně vývody stěžovatelky jako z hlediska rozhodnutí o věci nerozhodné, byly ponechány stranou.


Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 14. ledna 1999

JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu