III.ÚS 3247/18 ze dne 4. 12. 2018
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti J. S., advokátky, proti rozhodnutí Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, Regionální pobočky Brno, pobočky pro Jihomoravský kraj a Kraj Vysočina, Odboru zdravotní péče, Oddělení kontroly a revize zdravotní péče ze dne 30. srpna 2018 č. j. VZP-18-03177767-B42G, za účasti Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, sídlem Orlická 2020/4, Praha 3 - Vinohrady, zastoupená Mgr. Ondřejem Trnkou, advokátem, sídlem Záhřebská 154/30, Praha 2 - Vinohrady, jako účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatelka žádá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí a aby v nálezu poskytl závazný výklad § 16 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů; stěžovatelka se totiž domnívá, že napadeným rozhodnutím byl porušen čl. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Rubrikovaným rozhodnutím byla zamítnuta žádost stěžovatelky, podaná podle § 16 zákona č. 48/1997 Sb., jíž požadovala povolení úhrady léčivého přípravku IBRANCE z prostředků veřejného zdravotního pojištění; stěžovatelčina žádost byla zamítnuta, neboť podle vedoucího příslušného oddělení účastnice řízení "nebyly splněny podmínky nezbytné pro poskytnutí úhrady zdravotních služeb z prostředků veřejného zdravotního pojištění", a to proto, že předmětný léčivý přípravek nepředstavuje jedinou možnost léčby z hlediska zdravotního stavu stěžovatelky jako pojištěnky.


II.
Argumentace stěžovatelky a vyjádření účastnice řízení

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, jejíž obsah netřeba z níže uvedených důvodů na tomto místě podrobněji rekapitulovat, s odkazem na (v ústavní stížnosti citované) závěry (uvedené v bodě 42.) nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 36/11 (N 111/69 SbNU 765) namítá, že různý přístup zdravotních pojišťoven i obecných soudů k výkladu § 16 zákona č. 48/1997 Sb. je v rozporu s ústavní zásadou rovnosti v právech a odporuje i principu právní jistoty a předvídatelnosti práva. Stěžovatelka má přitom za to, že za situace, kdy ošetřující lékař v souladu s profesní odpovědností lékaře a lékařskou etikou navrhuje léčbu moderním - dosud zdravotní pojišťovnou nehrazeným - léčebným přípravkem, nemůže revizní lékař posoudit návrh jinak, než že toliko posoudí, zda ošetřující lékař musel takovou léčbu vskutku navrhnout, nebo zda existuje jiná léčba, která zajišťuje srovnatelné účinky.

4. Účastnice řízení ve svém vyjádření namítla, že petit ústavní stížnosti směřoval v době jejího podání proti nepravomocnému rozhodnutí, neboť je stěžovatelka napadla odvoláním, o němž v době podání ústavní stížnosti nebylo rozhodnuto; současně účastnice řízení připomněla, že stěžovatelka může hájit svá práva ve správním soudnictví, přičemž tento postup nemusí být zdlouhavý, jelikož zde může být dán důvod přednostního projednání podle § 56 odst. 1 soudního řádu správního. Dovolává-li se stěžovatelka přesahu vlastního zájmu, účastnice řízení namítá, že povaha § 16 zákona č. 48/1997 Sb. existenci takového přesahu v zásadě vylučuje (s odkazem na závěry rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2018 sp. zn. 10 Ad 19/2017 a ze dne 22. 5. 2018 sp. zn. 10 Ad 4/2018 přitom účastnice řízení poukazuje na výjimečnost použití § 16 zákona č. 48/1997 Sb. a zdůrazňuje rozdíl mezi "nejvhodnější léčbou" podle § 13 odst. 1 a "jedinou léčbou" podle § 16 zákona č. 48/1997 Sb.). Účastnice řízení proto ve svém vyjádření navrhla, aby Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány předpoklady jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy se v prvé řadě musí zabývat otázkou, zda je ústavní stížnost přípustná. V posuzovaném případě k takovému závěru nedospěl.

6. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost tedy může, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

7. V poučení napadeného rozhodnutí je uvedeno, že proti němu "lze podat odvolání k ředitelce Odboru zdravotní péče Regionální pobočky Brno"; je tedy zřejmé, že ústavní stížnost nesměřuje proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku.

8. Této skutečnosti si je stěžovatelka vědoma, když se v ústavní stížnosti dovolává § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu s odůvodněním, že výklad § 16 zákona č. 48/1997 Sb., který je "v souladu se zákonem", je rozhodující nejen pro ni, ale i pro "řadu pacientů, kteří na možnost poskytnutí moderní léčby čekají a bojují za svá práva s velkým administrativním zatížením, ale i pro ty, kteří na svoje právo již rezignovali".

9. Možnost přijetí jinak nepřípustné ústavní stížnosti za situace, kdy tato podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, představuje významnou výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, kterou je třeba, jako výjimku z obecného pravidla, vykládat restriktivně [srov. např. nález ze dne 13. 3. 1996 sp. zn. II. ÚS 193/94 (N 19/5 SbNU 159)]. Ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu míří zejména na situace, kdy existuje významný veřejný zájem na tom, aby ústavní stížnost byla projednána (podrobně viz Filip, J., Höllander, P., Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 580n.). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že k použití citovaného ustanovení dochází zejména tehdy, jestliže nelze od dalšího postupu ve věci, a to ani před obecnými soudy, očekávat účinnou ochranu ústavně zaručených práv stěžovatele a také v případech, kdy je podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu [srov. usnesení ze dne 6. 1. 1997 sp. zn. III. ÚS 16/96 (U 1/7 SbNU 325), nález ze dne 22. 9. 1998 sp. zn. Pl. ÚS 1/98 (N 103/12 SbNU 71; 281/1998 Sb.)], anebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává výkladové potíže či aplikační nejednotnost [srov. nález ze dne 29. 11. 1994 sp. zn. I. ÚS 89/94 (N 58/2 SbNU 151)], případně jde-li o věc, jež se týká mnoha obdobných věcí dalších a její řešení by zabránilo dalším soudním sporům [srov. nález ze dne 24. 4. 1996 sp. zn. I. ÚS 38/95 (N 35/5 SbNU 283)], resp. je pociťována potřeba zajištění ústavně souladného výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy [srov. nález ze dne 14. 10. 1997 sp. zn. I. ÚS 322/96 (N 127/9 SbNU 161)] či potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu [srov. nález ze dne 25. 2. 1999 sp. zn. III. ÚS 467/98 (N 31/13 SbNU 221)].

10. Na přesah vlastních zájmů stěžovatelky je proto třeba usuzovat toliko z vnějších okolností, neboť ve fázi, kdy Ústavní soud posuzuje přípustnost ústavní stížnosti, nepřísluší mu meritorně řešit důvodnost vznesených ústavněprávních námitek (srov. usnesení ze dne 16. 6. 2005 sp. zn. II. ÚS 446/04 nebo usnesení ze dne 12. 4. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1671/11, dostupná na http://nalus.usoud.cz).

11. Ústavní soud v dané věci naplnění podmínky přesahu vlastního zájmu stěžovatelky neshledal, neboť posuzovaný případ závažnosti výše uvedených tzv. kvalifikovaných přesahů osobního zájmu stěžovatelky nedosahuje. Stěžovatelka sice poukazuje na "řadu jiných pacientů", ani z ústavní stížnosti však není zřejmé, proč by se k otázce ústavně souladného výkladu § 16 zákona č. 48/1997 Sb. měl vyjádřit Ústavní soud dříve, než bude tato možnost v předmětné věci dána odvolací instanci Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky. Skutečnost, že se v podobné situaci jako stěžovatelka snad mohou někdy ocitnout další osoby, s ohledem na výše uvedené sama o sobě neodůvodňuje použití § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Předběžné vymezování podmínek použití § 16 zákona č. 48/1997 Sb. Ústavním soudem není v posuzované věci na místě, neboť stěžovatelka nijak nedokládá, že by v aplikační praxi nastával častý, široký a ústavně kvalifikovatelný problém s jeho uplatněním, když toliko poukazuje na údajně nejednotnou praxi různých zdravotních pojišťoven s tím, že "s různým výkladem se lze setkat i u obecných soudů" (konkrétně odkazuje jen na rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 10 Ad 19/2017). Dále však již podrobněji nevymezuje, komu a jak mělo být do základních práv zasaženo, a svoje tvrzení ani ničím nedokládá. Taková situace nezakládá důvod pro postup podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

12. Z vyžádaného spisu Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky přitom Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka proti napadenému rozhodnutí podala ve lhůtě odvolání, o němž bylo rozhodnuto dne 6. 11. 2018 (jak na to bylo posléze poukázáno i ve vyjádření účastnice řízení a následně i v přípisu stěžovatelky doručeném Ústavnímu soudu dne 19. 11. 2018).

13. Odmítnutím této ústavní stížnosti proto nemůže být stěžovatelka nijak poškozena, neboť - bude-li i nadále přesvědčena o tom, že napadeným rozhodnutím byla porušena její základní práva, může v otevřené lhůtě podat žalobu podle soudního řádu správního, popř. novou ústavní stížnost.

14. Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a současně - vzhledem k návrhu na použití § 75 odst. 2 písm. a) - jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

15. Ústavní soud nerozhodoval o žádosti stěžovatelky o přednostní projednání věci (opakovaně učiněném v jejím přípisu ze dne 18. 11. 2018), neboť mu fakticky vyhověl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. prosince 2018


Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu