III.ÚS 340/04 ze dne 16. 12. 2004
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
III. ÚS 340/04


Ústavní soud rozhodl dne 16. prosince 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L.S., zastoupené JUDr. I. Š. advokátkou proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 8 C 130/2001, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2004, sp. zn. 18 Co 50/2004, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon o Ústavním soudu) a i jinak co do formálních náležitostí ve shodě s tímto zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], napadla stěžovatelka usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. listopadu 2003 (8 C 130/2001-100) a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2004 (18 Co 50/2004-113) a tvrdila, že postupem těchto obecných soudů bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu - spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a došlo rovněž k porušení ústavního principu rovnosti (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).

Napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2004 (18 Co 50/2004-113) bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. listopadu 2003 (8 C 130/2001-100), jímž soud I. stupně nepřiznal stěžovatelce (vystupovala v právním postavení žalované v řízení před obecnými soudy) osvobození od soudních poplatků (vyměřený soudní poplatek za odvolání činil 159.240,- Kč). Stěžovatelka svoji žádost odůvodnila tím, že je v současné době bez práce, nemá žádný příjem ani majetek a naopak má nezletilou dceru. Obecné soudy obou stupňů dospěly k závěru, že stěžovatelka neprokázala věrohodně svoje majetkové poměry a ani v odvolacím řízení svoje pochybení nenapravila. V prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech uvedla zřejmě nepravdivé údaje, protože nesdělila informace týkající se jejího majetku v podobě obchodního podílu ve společnosti Finanz-Invest, s. r. o., s poukazem na to, že obsah daňového přiznání této společnosti není veřejný. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka byla kompetentní takové údaje sdělit a vzhledem k tomu, že tato společnost nebyla v likvidaci či konkursu, nepovažoval odvolací soud za této situace tvrzení stěžovatelky, že společnost je v útlumu, za věrohodné.

V ústavní stížnosti stěžovatelka - stručně shrnuto - uvádí, že byla, vzhledem ke své nepříznivé finanční a majetkové situaci, hodnocené v rozporu s ust. § 2 odst. 6 o. s. ř., zbavena možnosti pokračovat v soudním řízení. Stěžovatelka vedla polemiku s odůvodněním napadených rozhodnutí, a to stran posouzení jejího vlastnictví k bytu, obchodního podílu, její možnosti doložit na výzvu odvolacího soudu daňová přiznání, apod. Stěžovatelka navrhla zrušit napadená rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.

Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 8 C 130/2001 a po jeho prostudování, s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti, konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což svou ústavní stížností stěžovatelka usilovala. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly a nebyly stěžovatelkou ani tvrzeny.

Navrhuje-li účastník řízení před obecnými soudy osvobození od soudních poplatků (§ 138 odst. 1 o. s. ř.), je povinen v potvrzení o osobních majetkových poměrech pravdivě a úplně vylíčit potřebné skutečnosti, které jsou pro rozhodnutí o takovém návrhu relevantní (§ 101, § 120 o. s. ř.). Z připojeného spisu obecného soudu plyne, že stěžovatelka o svých majetkových poměrech neuvedla ve všech směrech pravdivé informace, a to i přesto, že svým podpisem potvrdila, že uvedené potvrzení je pravdivé a že nezamlčela žádné rozhodné skutečnosti. Jen pro úplnost Ústavní soud připomíná, že nesdělila údaj o tom, že vlastní obchodní podíl ve společnosti Finanz-Invest, s. r. o., kde je jednatelkou. Dále odmítla předložit daňové přiznání této společnosti, nepřiznala vlastnictví k bytu, atd. Lze tedy konstatovat, že jí předložené podklady vzbuzovaly ve svém celku pochybnosti o jejich důvěryhodnosti.

Za této situace, i s přihlédnutím k výši soudního poplatku za odvolání (činil cca 150.000,- Kč), je zřejmé, že stěžovatelka neprokázala uvedením neúplných údajů a odmítnutím předložit obecným soudem požadované doklady (daňová přiznání) důvod vyhovět jejímu návrhu na osvobození od soudních poplatků, kterýžto institut je výjimkou z jinak obecně stanové poplatkové povinnosti uložené účastníkům řízení před obecnými soudy; námitka stěžovatelky co do porušení ústavních zásad přístupu k obecným soudům, práva na spravedlivý proces a princip rovnosti proto neobstojí. Napadená rozhodnutí obecných soudů (Obvodního soudu pro Prahu 6 a Městského soudu), jak jsou vpředu označena, jsou ústavně konformním způsobem odůvodněna (§ 167 odst. 2, § 157 odst. 2 o. s. ř.) a zejména pak odvolací soud řádně vyložil, proč návrhu stěžovatelky vyhověno nebylo a proč její tvrzení, která se zčásti opakují i v ústavní stížnosti, nejsou opodstatněná; pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto ve věci rozhodujícím soudům nic vytknout.

Z takto rozvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatelky posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána nejen samotnými tvrzeními stěžovatelky, ale - a to především - povahou vyložených důvodů a ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak z výroku tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. prosince 2004