III.ÚS 3511/15 ze dne 28. 6. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dne 28. června 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Petra K. (jedná se o pseudonym), právně zastoupeného Mgr. Robertem Sedláčkem, advokátem, se sídlem v Brně, Jaselská 206/27, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. srpna 2015 č. j. 8 Tdo 715/2015-46, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. ledna 2015 č. j. 4 Tmo 18/2014-1536 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. srpna 2014 č. j. 2 Tm 2/2014-1429, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a za účasti Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá kasace shora označených rozhodnutí trestních soudů, jimiž mělo podle jeho názoru dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a článku 36, 37, 38, 39 a 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V důsledku porušení práva na spravedlivý proces mělo podle stěžovatele dojít také k porušení jeho práva na osobní svobodu dle článku 5 Úmluvy a článku 8 Listiny.


II.
Z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (dále též "obžalovaný mladistvý") byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. srpna 2014 č. j. 2 Tm 2/2014-1429 uznán vinným ze spáchání provinění vraždy podle § 140 odst. 2 trestního zákoníku, a to v nepřímém pachatelství podle § 22 odst. 2 trestního zákoníku. Za to mu bylo podle § 140 odst. 2 trestního zákoníku uloženo trestní opatření odnětí svobody v trvání tří a půl roku.

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 13. ledna 2015 č. j. 4 Tmo 18/2014-1536 podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. f) trestního řádu rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání provinění vraždy podle § 140 odst. 2 trestního zákoníku v nepřímém pachatelství podle § 22 odst. 2 trestního zákoníku. Odvolací soud stěžovateli uložil trestní opatření odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců.

Uvedeného provinění se měl mladistvý obviněný dopustit společně s nezletilým Jana R. (jedná se o pseudonym), jehož trestní řízení bylo podle § 159a odst. 2 s přihlédnutím k § 11 odst. 1 písm. d) trestního řádu pro nedostatek věku odloženo. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu nezletilý Jan R. v době nejméně od 26. června 2013 do 9. srpna 2013 plánoval a připravoval usmrcení zastřelením poškozeného Zdeňka L. (jedná se o pseudonym), který tohoto nezletilého dlouhodobě šikanoval. Nezletilý Jan R. seznámil s tímto záměrem obžalovaného mladistvého, jenž byl ze strany poškozeného v minulosti také šikanován. Stěžovatel projevil s jeho usmrcením souhlas a k požadavku nezletilého Jan R. k usnadnění způsobu usmrcení poškozeného přislíbil pomoc spočívající v tom, že poškozeného vyláká na určené místo činu. Nezletilý R. za tímto účelem opatřil samonabíjecí pistoli vzor Margolin, ráže 22 Long Rifle, patřící jeho otci, náboje do této pistole, určil místo a datum provedení činu a vykopal v lesním porostu hrob pro ukrytí těla.

Dne 9. srpna 2013 se obžalovaný mladistvý a nezletilý Jan R. šli na připravené místo činu společně podívat, cestou nezletilý Jan R. ukázal obžalovanému mladistvému opatřenou pistoli s náboji, který si ji prohlédl, načež ji nezletilý Jan R. dal obžalovanému mladistvému do batohu a ukázal mu připravený hrob. Téhož dne kolem 15:00 hodin obžalovaný mladistvý vylákal poškozeného Zdeňka L. z místa jeho bydliště pod smyšlenou záminkou, že v lese roste marihuana a že si může natrhat kolik chce, a společně s nezletilým Janem K. se přesunuli do lesa, kde nezletilý Jan K. se záměrem usmrtit střelil poškozeného jednou do zad v oblasti pravé bederní krajiny, jednou do oblasti levého ušního boltce a dvě rány vystřelil mimo. Když poškozený i přes způsobená závažná zranění střelou do zad přežíval, vyzval obžalovaný mladistvý, který celému útoku přihlížel, nezletilého Jana K., "ať ho dorazí", na což nezletilý Jan K. zbraň znovu nabil a poškozeného střelil čelně do oblasti hlavy. V důsledku toho poškozený upadl na zem, přičemž nezletilý ležícího poškozeného střelil znovu do hlavy, a tak mu způsobil smrtelná poranění hlavy a trupu, jejichž následkem poškozený na místě zemřel.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal mladistvý dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. srpna 2015 č. j. 8 Tdo 715/2015-46 tak, že dovolání podle § 265j trestního řádu zamítl. Nejvyšší soud se neztotožnil s právními závěry odvolacího soudu a na rozdíl od něj konstatoval, že obviněný mladistvý provinění nespáchal jako nepřímý pachatel, nýbrž společně s osobou pro nedostatek věku neodpovědnou, a tedy jako jediný pachatel ve smyslu § 22 odst. 1 trestního zákoníku. Jelikož tento právní závěr nebyl pro dovolatele příznivější, nebylo dovolání shledáno důvodným.

III.
Ústavní stížností stěžovatel namítá, že se obecné soudy dopustily nesprávného hmotněprávního posouzení věci, které mělo za následek porušení jeho práv a svobod. Za porušení práva na spravedlivý proces
stěžovatel považuje skutečnost, že soudy po celou dobu řízení přikládaly větší váhu výpovědím nezletilého Jana K. To je podle stěžovatele nejvýrazněji patrné zejména v otázce, zda stěžovatel podněcoval nezletilého ke střelbě v momentu, kdy padly první dva výstřely. Soudy prý v této souvislosti nevysvětlily, proč pokládají tvrzení nezletilého za významnější oproti tvrzení stěžovatele. V této souvislosti stěžovatel zpochybňuje znalecké posudky MUDr. Elišky Šejnohové a PhDr. Blanky Spíškové. Nesouhlasí se závěry znalců, podle kterých si stěžovatel celou věc svými výpověďmi deformuje ve svůj prospěch a jeho výpověď nemá žádnou hodnotu.

Stěžovatel má za to, že jeho jednání nelze považovat za nepřímé pachatelství, jak tvrdí obecné soudy. Ani pokud by stěžovatel skutečně nabádal nezletilého ke střelbě, nemohl prý ovlivnit jednání samotného střelce, který již zasadil jednu smrtelnou ránu poškozenému a který evidentně od počátku chtěl poškozeného zavraždit. Stěžovatel se podle svých slov domníval, že dojde pouze k postrašení poškozeného za účelem odrazení od další šikany, nikoliv k jeho usmrcení. Do skutkového děje na místě činu stěžovatel nezasáhl, protože měl strach o svůj vlastní život, neboť mu bylo ze strany nezletilého vyhrožováno.

Podle stěžovatele trestní soudy v jeho věci nakládaly s důkazním materiálem selektivně v jeho neprospěch. Odmítly se prý přitom zabývat obhajobou navrženými důkazy, jako byl zejména revizní znalecký posudek z oblasti psychologie.

IV.
Poté, co Ústavní soud zhodnotil, že ústavní stížnost je včasná, podána osobou oprávněnou a splňuje také další formální náležitosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, prostudoval obsah napadených soudních rozhodnutí a seznámil se s obsahem trestního spisu, vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 2 Tm 2/2014. Dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle článku 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu řízení, tak i pro hodnocení otázek procesních.

V projednávaném případě stěžovatel brojí proti důkaznímu postupu obecných soudů, proti jimi přijatým skutkovým zjištěním, ale také proti jejich právnímu hodnocení. V ústavní stížnosti opakuje svoji obhajobu uplatněnou již v řízení před obecnými soudy, čímž staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu však, jak bylo výše uvedeno, nenáleží.

Namítá-li stěžovatel vady v procesu dokazování před trestními soudy, Ústavní soud konstatuje, že ke zrušení jejich rozhodnutí je oprávněn zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality, zásady vyhledávací, zásady materiální pravdy (§ 2 odst. 4 a 5 trestního řádu) a za respektování zásady presumpce neviny (článek 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2 trestního řádu), neboť tím dochází i k porušení práv zaručených ustanoveními článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 3 Listiny. Ústavní soud ve svých nálezech rovněž zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny svůj důkazní postup detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit; informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a soudy musí náležitě zdůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. nález ze dne 30. listopadu 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000, ze dne 23. listopadu 2000 sp. zn. III. ÚS 181/2000 či ze dne 19. března 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná v databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz/). Skutková zjištění soudů navíc nesmí být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 či usnesení ze dne 14. ledna 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03).

V rámci dokazování v trestním řízení může dojít k porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu rovněž v případě opomenutí některých důkazů. Nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného v trestním řízení je z ústavněprávního hlediska akceptovatelné, nemá-li tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, relevantní souvislost s předmětem řízení, dále nemá-li důkaz ve vztahu k tvrzené skutečnosti vypovídací hodnotu, tudíž ji nemůže potvrdit ani vyvrátit, nebo jde-li o důkaz nadbytečný (srov. např. nález ze dne 30. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03; nález ze dne 16. června 2005 sp. zn. II. ÚS 418/03).

Ústavní soud má za to, že trestní soudy v projednávané věci dostály všem požadavkům, které jsou z ústavněprávního hlediska na jejich důkazní postup kladeny. Odvolací soud, jenž ve svém rozhodnutí upravil skutková zjištění soudu prvního stupně, své skutkové závěry logicky a přesvědčivě zdůvodnil, přičemž náležitě objasnil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru o vině stěžovatele. Svá skutková zjištění opřel o řadu důkazů, a to zejména o výpověď nezletilého Jana K., facebookovou komunikaci mezi stěžovatelem a nezletilým K., znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, ale i o další svědecké výpovědi objasňující vztahy mezi stěžovatelem, poškozeným a nezletilým. Trestní soudy dostatečně vysvětlily, proč shledaly výpověď nezletilého K. jako věrohodnou, zatímco obhajobě stěžovatele neuvěřily. Zpochybňuje-li v této souvislosti stěžovatel závěry soudních znalkyň MUDr. Elišky Šejnohové a PhDr. Blanky Špíškové, není úlohou Ústavního soudu, aby tyto jakkoliv přehodnocoval, neboť namítané vady nemají ústavněprávní relevanci.

Za ústavněprávní deficit nelze považovat ani tu skutečnost, že obecné soudy neprovedly všechny stěžovatelem navrhované důkazy. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, s důkazními návrhy obhajoby se soud řádně vypořádal a náležitě zdůvodnil, proč některé z nich zamítl. Postup soudu druhého stupně posléze aproboval soud dovolací, a ani Ústavní soud neshledal důvod se od jeho názoru odchýlit. Ústavní soud uzavírá, že se obecné soudy provedenými důkazy zabývaly jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, z mezí volného hodnocení důkazů nijak nevybočily a nedopustily se ani jiného excesu v rámci svého důkazního postupu.

Také otázce právního posouzení se obecné soudy věnovaly velmi důkladně, byť v každém stupni dospěly k poněkud odlišným závěrům. Soudy prvního a druhého stupně sice stěžovatele označily za nepřímého pachatele ve smyslu § 22 odst. 2 trestního zákoníku, soud dovolací se s nimi však neztotožnil a konstatoval, že stěžovatel provinění spáchal jako jediný pachatel ve smyslu § 22 odst. 1 trestního zákoníku, přestože míra jeho účasti na spáchání činu byla výrazně menší než nezletilého K. Dovolací soud tento svůj závěr náležitě zdůvodnil, přičemž jej opřel o skutečnosti zjištěné soudem druhého stupně. Ústavní soud neshledal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry a v právních závěrech obecných soudů nespatřuje ani jinou vadu, která by mohla způsobit zásah do základních práv stěžovatele.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. června 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu