III.ÚS 352/19 ze dne 10. 10. 2019
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., t. č. ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Lenkou Drápalovou, advokátkou, sídlem Horní náměstí 12, Vsetín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2018 sp. zn. 6 Tdo 1246/2018-47 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. května 2018 sp. zn. 2 To 31/2018-1104, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 29. 5. 2018 sp. zn. 2 To 31/2018-1104 byl zrušen příslušný rozsudek soudu prvého stupně a bylo nově rozhodnuto tak, že spoluobviněný M. S. byl uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 2 a 3 písm. i) trestního zákoníku a stěžovatel pomocí k pokusu zločinu vraždy podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 21 odst. 1 k § 140 odst. 2 a 3 písm. i) trestního zákoníku. Za uvedené byl stěžovatel odsouzen podle § 140 odst. 3 trestního zákoníku, za použití § 58 odst. 1 a 5 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání devíti let. Podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 trestního zákoníku mu také soud uložil ústavní ochranné léčení protialkoholní a protitoxikomanické.

3. Usnesením Nejvyššího soudu bylo odvolání stěžovatele (a spoluodsouzeného M. S.) proti rozsudku vrchního soudu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

4. Trestná činnost, pro kterou byl stěžovatel odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že zatímco spoluodsouzený M. S. z důvodu údajného dluhu fyzicky útočil na poškozeného údery a topením v potoce s úmyslem ho usmrtit, stěžovatel tomu přihlížel a smál se, natáčel to a říkal spoluodsouzenému, aby poškozenému "dal", jakož i dalšími výrazy útok obdivně komentoval a povzbuzoval a doporučoval způsoby jeho pokračování, přičemž ke smrti poškozeného nedošlo jen shodou šťastných náhod a také díky včasné odborné lékařské péči.


II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel polemizuje s tím, že by jeho jednání mělo být považováno za pomoc k předmětnému trestnému činu hlavního pachatele. Má za to, že zde byl užit příliš extenzivní výklad zákona. Pomoc dle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku spočívá v tom, že pomocník "umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu". I když se stěžovatel choval nevhodně, nelze z jeho jednání dovodit byť jen nepřímý úmysl podněcovat M. S. k vraždě poškozeného ani úmysl utvrzovat ho v jeho přesvědčení. Naopak byl to právě stěžovatel, který M. S. výslovně opakovaně upozorňoval, že by mohl poškozeného zabít, a také běžel přivolat pomoc. Vrchní soud užil judikát R 3932/1930, ačkoliv ten vycházel ještě ze zákoníku, jenž účastenství pojímal šířeji než platná úprava. Pochybnosti lze mít též o věrohodnosti výpovědi spoluodsouzeného, ze které soudy dovozují, že ho stěžovatel při útoku povzbuzoval. Tato výpověď totiž byla rozporná a příliš obecná. Pokud dále soudy vyšly z videonahrávky pořízené stěžovatelem, její hodnocení provedly příliš povšechně a bagatelizovaly její části, kde stěžovatel jedná ve prospěch poškozeného, totiž spoluodsouzeného nabádá nechat poškozeného nadechnout. Stěžovatel též upozorňuje, že znalec MUDr. Pavel Konečný uvedl, že se nedomnívá, že by bylo navádění nebo instrukce třetí osoby podstatným motivem jednání spoluodsouzeného. Role stěžovatele tak fakticky ničím nepřispěla při páchání trestného činu. Dovolací soud zde namítl, že znalci v tomto směru vyjádření nepřísluší, když se jedná o otázku právního posouzení, avšak dle stěžovatele jedině znalec je schopen posoudit, v jakém rozpoložení se M. S. nacházel a jestli ho bylo či nebylo možné povzbuzovat a jestli byl či nebyl jednáním stěžovatele ovlivněn.

6. Stěžovatel dále má za to, že soudy nesprávně hmotněprávně vyložily ustanovení o zániku trestní odpovědnosti u účastenství. Podle § 24 odst. 3 trestního zákoníku trestní "odpovědnost účastníka zaniká, jestliže dobrovolně upustil od dalšího účastenství na trestném činu a (a) odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého účastenství, nebo (b) učinil o účastenství na trestném činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého účastenství, mohlo být ještě odstraněno; oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu". Stěžovatel v době, kdy útok trval, běžel do nedalekého obchodu a prosil prodavačku I. V. a zavolání pomoci. Ta pochopila, že má volat na telefonní číslo 155 a 158. Soudy nesprávně vyložily ustanovení o zániku odpovědnosti, když nepovažovaly aktivní jednání stěžovatele za oznámení policejnímu orgánu.

7. Za další problém stěžovatel považuje procesní použitelnost nahrávky pořízené jeho osobou, když je nahrávkou soukromou. V této souvislosti také poukazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva S. proti Švýcarsku ze dne 12. 7. 1988 č. 10862/84 dle kterého by soukromá nahrávka neměla být jediným důkazem.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

10. V posuzované věci nutno konstatovat, že s námitkami, předkládanými stěžovatelem, se již podrobně vypořádal v odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud. Například k otázce, proč stěžovatelovo jednání nutno hodnotit tak, že utvrzoval osobu útočící na poškozeného v jeho přesvědčení ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, vyložil, že stěžovatel nebyl jen pasivním pozorovatelem činu, nýbrž jeho aktivním podporovatelem, kdy k němu sice neposkytl pomoc ve formě fyzické, avšak usnadnil jeho spáchání pomocí psychickou, která se projevila v utvrzování čin spáchat, kdy svým jednáním hlavního pachatele podporoval, neboť jej různými formami slovního projevu měl k tomu, aby ve svém napadání neustával, čímž jej v jím pojatém úmyslu spáchat na poškozeném trestný čin násilného charakteru utvrzoval. Své ztotožnění s činem spoluobviněného vyjadřoval smíchem, což samo o sobě mohlo utvrdit hlavního pachatele v tom, aby při svém napadání poškozeného setrval a případně ho i zintenzivnil a výzvami k dalšímu napadání, na které spoluodsouzený reagoval, v něm posiloval, respektive utvrzoval jeho odhodlání k brutálnímu fyzickému napadání poškozeného.

11. Přesvědčivost nelze upřít ani argumentaci, se kterou se Nejvyšší soud vypořádal s tvrzeným zánikem trestnosti účastenství stěžovatele, ve které mimo jiné poukázal na to, že lze stěží hovořit o dobrovolném upuštění od dalšího účastenství na trestném činu, když stěžovatel sice informoval prodavačku, že se někdo topí v potoce, ale konal v tomto směru až poté, co hlavní pachatel již ustal se svým útokem, a neměl tedy ani již jak ve svém účastnickém jednání pokračovat, když nebylo hlavního jednání, ke kterému by se mohlo upínat. Jak též Nejvyšší soud případně upozornil, pokud by mělo jít o variantu zániku trestnosti dle § 24 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, stěžovatel jednak oznámení neprovedl státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu (a oznámení jinému orgánu nebo osobě, byť bylo dobrovolné a včasné, je dle ustáleného výkladu neúčinné), jednak jeho sdělení o topení se poškozeného v potoce by stěží bylo možno považovat za učinění oznámení o účastenství na trestném činu.

12. Ke stěžovatelovým pochybnostem o skutkových zjištěních soudů nutno uvést, že jeho polemika s jejich závěry se pohybuje toliko v rovině běžného zákona, ač není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení obecných soudů.

13. Pochybení pak nelze shledat ani v provedení důkazu videozáznamem pořízeným při činu stěžovatelem. Dosavadní praxe v zásadě akceptuje použitelnost i kontroverzněji obstaraných soukromých záznamů třetími osobami o pachatelích (srovnej Dostál, Otto: Zajišťování důkazů u počítačové kriminality - sledování, důkazy od oznamovatelů. Trestněprávní revue, C. H. Beck, roč. 2019, č. 5, str. 108). V tomto případě šlo o záznam, který pořídil o činu sám odsouzený stěžovatel a dobrovolně jej policii vydal. Pochybnosti o jeho procesní použitelnosti tak nejsou dány. Jde-li o stěžovatelem zmiňované rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva S. proti Švýcarsku, jeho obsah spíše vypovídá ve stěžovatelův neprospěch, když v něm byla procesní použitelnost tehdy zpochybňovaného záznamu akceptována, přičemž předmětná nahrávka zjevně v nyní posuzované věci nebyla jediným důkazem.

14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. října 2019


Josef Fiala v.r.
předseda senátu