III.ÚS 359/96 ze dne 10. 7. 1997
N 95/8 SbNU 367
K nepřípustnosti dovolávat se ústavní ochrany svobody projevu. K trestnosti. K vyčerpání procesních prostředků ochrany práv.
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl v III. senátě ve věci ústavní stížnosti
J. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, na ochranu osobnosti
a práva na informace, t a k t o :

Ústavní stížnost se z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Ústavní stížností, která co do formálních podmínek odpovídala
zákonu [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zák.
č. 182/1993 Sb.], napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů
(Městského soudu v Praze ze dne 13. září 1995, sp. zn. 32
C 129/93 a rozsudek vrchního soudu tamtéž ze dne 26. září 1996,
sp. zn. 1 Co 479/95) a tvrdil, že těmito rozhodnutími obecné soudy
jako orgány veřejné moci porušily jeho ústavně zaručená základní
práva na svobodu myšlení (čl. 15 Listiny základních práv a svobod)
a na svobodu projevu (čl. 17 dtto); porušení těchto ústavně
zaručených základních práv spatřoval stěžovatel v tom, že obecné
soudy I. a II. stupně v řízení o ochranu osobnosti (vedlejšího
účastníka) dospěly shodně k závěru, že novinovými články
uveřejněnými ve stěžovatelem vydávaných novinách Český deník
(články ze dne 9. dubna, 19. dubna a 25. června 1993) ohrozil
vedlejšího účastníka v jeho osobnosti a občanské cti (§ 11 o. z.)
a v důsledku toho zavázaly stěžovatele proplatit vedlejšímu
účastníkovi náhradu nemajetkové újmy (§ 13 odst. 2 o. z.,
v současně platném znění) ve výši 100 000 Kč.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil - stručně
shrnuto - že vpředu označené novinové články byly výrazem
oprávněné kritiky jednání vedlejšího účastníka, který v redakci
svých novin Pražský Večerník v rozporu se zákonem (zák. č. 1/1991
Sb.) zaměstnával redaktory nikoli v zaměstnaneckém
(pracovněprávním) poměru, ale jako "podnikatele na základě
obchodních smluv, a že tak český stát poškodil na daňových
a jiných odvodech"; maje současně za to, že obecné soudy založily
svá rozhodnutí na skutkových zjištěních, která jsou "v zásadním
nesouladu s provedenými důkazy", stěžovatel navrhl, aby Ústavní
soud svým nálezem obě rozhodnutí obecných soudů (rozsudky jak
vpředu jsou označeny) jako odporující jak Listině základních práv
a svobod, tak Ústavě (čl. 40 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), zrušil.

Účastníci tohoto řízení (Městský soud v Praze a vrchní soud
tamtéž) vyjádřením předsedů senátů, z nichž napadená rozhodnutí
vzešla (§ 30 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.), vývody ústavní
stížnosti odmítli, odkázali na jejich odůvodnění a shodně navrhli,
aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl.

Vedlejší účastník vyvracel vývody ústavní stížnosti,
zdůraznil věcnou správnost napadených rozhodnutí a s poukazem na
to, že i kritika jakéhokoli jednání nesmí vykročit z mezí daných
ochranou (jiných) ústavně zaručených základních práv kritizovaných
osob, navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

Ústavní stížnost není důvodná.

Podle odůvodnění rozsudků obecných soudů I. a II. stupně
těžiště věci spočívá v posouzení stěžovatelem publikovaných
tvrzení, že

a) vedlejší účastník (v řízení před obecnými soudy žalobce)
"za 14 měsíců od ledna 1992 okradl náš stát (tedy nás všechny)
pomocí daňových podvodů o částku téměř čtyř milionů korun" (Český
deník dne 9. 4. 1993);

b) v článku "Zásluhy nemusí být oceněny" (Český deník dne
19. 4. 1993) je vedlejší účastník označován za podvodníka a



c) "Lidová demokracie a Večerník Praha jsou zatím v českých
rukou... v rukou člověka s kriminální minulostí i přítomností - F.
S. (tj. vedlejšího účastníka) a že "po třech měsících od
(stěžovatelova) trestního oznámení ve věci daňových úniků tohoto
pána podnikatele ve výši téměř čtyř milionů korun..." (Český deník
- Český tisk před rozhodnutím? ze dne 25. 6. 1993).

Tato tvrzení obecné soudy obou stupňů na základě skutkových
zjištění (plynoucích z důkazů provedených soudem I. stupně)
posoudily shodně tak, že stěžovatel, který stran jejich
pravdivosti neunesl důkazní břemeno, jimi zasáhl vedlejšího
účastníka v jeho právech, jejichž ochrana je dána ustanoveními
občanského zákoníku (§ 11); v řízeních před obecnými soudy
stěžovatel totiž "neprokázal, že žalobce (tj. v tomto řízení
vedlejší účastník) je daňový podvodník (velkopodvodník), který
stát připravil o čtyři miliony korun, ani že je kriminálník",
neboť "žalobce má čistý výpis z trestního rejstříku a není proti
němu vedeno trestní stíhání - ani pro krácení daně, ani pro jiný
trestný čin" (obecný soud I. stupně), takže citované výroky nemají
charakter oprávněné kritiky, která by byla "přípustná, tj.
oprávněná" tehdy, kdyby byla "přiměřená co do obsahu a formy"
a kdyby vycházela "z pravdivých výchozích podkladů a nevybočovala
by z hranic nutných k dosažení svého účelu" (odvolací soud).

Protože inkriminované výroky, jak byly citovány, byly
stěžovatelem publikovány v periodiku s celostátní působností,
dospěly obecné soudy ke shodnému závěru, že "z objektivního
pohledu jde o citelný zásah do osobnosti žalobce... a že jeho
vážnost a profesní čest tak byla snížena ve značné míře", a proto
dovodily naplnění podmínek pro přiznání náhrady nemajetkové újmy
v penězích (§ 13 odst. 2 o. z.), kterou stanovily ve výši 300 000
Kč (soud I. stupně), resp. 100 000 Kč (odvolací soud); změnu
v náhradovém výroku odůvodnil odvolací soud poukazem na to, že
vedlejší účastník "zaměstnáváním" různých pracovníků zkrátil ve
smyslu zák. č. 54/1956 Sb. odvody na nemocenském pojištění a to ve
výši nejméně 200 000 Kč.

Z obsahu Ústavním soudem vyžádaného spisu obecného soudu (zn.
32 C 129/93 Městského soudu v Praze) vyplynulo, že stěžovatel ve
svém odvolání do rozsudku soudu I. stupně (č. l. 60 až 64 spisu o.
s.) tomuto soudu vytýkal pochybení výlučně v oblasti právního
posouzení inkriminovaných výroků, když dovozoval - ostatně zcela
shodně s obsahem své ústavní stížnosti - že ony výroky jsou
- stručně řečeno - výrazem "přiměřené kritiky jednání" vedlejšího
účastníka, v němž stěžovatel spatřoval (a spatřuje dosud) trestný
čin; na rozdíl od vývodů ústavní stížnosti nesměřovaly tedy
námitky stěžovatele vůči skutkovým zjištěním tak, jak k nim obecný
soud I. stupně ve svém rozhodnutí dospěl, netvrdil, že by tato
skutková zjištění "byla v zásadním nesouladu s provedenými důkazy"
a nedomáhal se provedení důkazů dalších či - pokud jde o vlastní
jeho odvolací návrh - jiného rozhodnutí než změny napadeného
rozsudku v meritu věci (zamítnutí žaloby).

Je tedy zjevné, že
naznačené námitky jsou konstruovány a (v řízení o ústavní
stížnosti) uplatněny ex post, aniž by se jimi stěžovatel bránil
již v řádném opravném řízení; takovýto postup však podle
přesvědčení Ústavního soudu není přípustný.

Zákon o Ústavním soudu (č. 182/1993 Sb.) jako zákonnou
podmínku stanoví, že před podáním ústavní stížnosti musí
stěžovatel vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon
k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 cit. zák.); ratio
legis tohoto ustavení spočívá nejen v tom, aby ta která věc byla
(pravomocně) posouzena především těmi orgány veřejné moci, do
jejichž pravomoci (příslušnosti) takové posouzení spadá, ale také
- ne-li především - v tom, aby případné vady v procesním postupu
před orgánem nižšího stupně mohly být v řádném opravném řízení
posouzeny a případně způsobem zákonem předvídaným odstraněny.

Ostatně v posuzované věci je výtka stěžovatele co do vad ve
skutkových zjištěních lichá; podle obsahu spisu založily obecné
soudy svá skutková zjištění mimo jiné na úředních zprávách
(Městského státního zastupitelství v Praze, Policie ČR - Úřadu
vyšetřování hl. m. Prahy apod.) nehledě již ani k tomu, že
zjištěnému protiprávnímu jednání vedlejšího účastníka (zkrácení
odvodu nemocenského pojištění) dal obecný soud II. stupně přiznání
výraz ve snížení náhrady nemajetkové újmy. Nadto nelze
přehlédnout, že tvrzená neúplnost skutkových zjištění je i ústavní
stížností zmiňována jen ve velmi obecné a víceméně neurčité
poloze, aniž by bylo dostatečně patrno, proč by ku příkladu měly
být opakovány "výslechy svědků navržených před soudem I. stupně"
případně co by z takto doplněného dokazování mělo být (nově)
zjištěno .

Neobstojí proto tvrzení stěžovatele, že by řízení před
obecnými soudy bylo zatíženo procesními vadami, jejichž důsledkem
by byla nesprávná (neúplná či rozporná) skutková zjištění.



Obdobně je tomu i co do právních závěrů, k nimž ve svých
rozhodnutích dospěly obecné soudy; tak především z jejich
rozhodovacích důvodů (odůvodnění rozhodnutí) nikterak nevyplývá,
že by tato rozhodnutí byla založena na "presumpci neviny", jak
v obšírném výkladu tvrdí stěžovatel ve zřejmé snaze udržet svou
konstrukci, dle níž je posuzované jednání (vedlejšího účastníka)
"hodnotitelné jako podvod, neboť se jej (vedlejší účastník)
dopustil s úmyslem zkrátit své daňové a poplatkové povinnosti...",
případně, že se jím "dopustil též nekalé soutěže, neboť porušil
rovnost postavení podnikatelů před zákonem, zejména jejich rovnost
v daňových a poplatkových povinnostech".

Bez ohledu na to, že v citáty naznačených vývodech stěžovatel
v ústavní stížnosti svérázným způsobem zachází s některými znaky
skutkových podstat především trestných činů, je zřejmé, že v nich
zcela přehlíží, že o tom, zda někdo spáchal trestný čin a jaký,
nerozhoduje subjektivní náhled jednotlivce, ale výlučně orgány
k tomu z Ústavy a ze zákona povolané (čl. 90 úst. zák. č. 1/1993
Sb., čl. 39 Listiny základních práv a svobod); případný nesouhlas
s autoritativním (a pravomocným) rozhodnutím těchto orgánů je
přirozeně zcela nerozhodný a z hlediska materie posuzované v tomto
řízení nemůže ani založit důvod pro vyvinění z odpovědnosti za
(neoprávněný) zásah do zákonem chráněných hodnot jiných subjektů.

Inkriminované výroky stěžovatele, jak jím byly publikovány
tiskem, posoudily obecné soudy - stručně shrnuto - jako nepravdivé
a zasahující protiprávním způsobem do osobnostní sféry vedlejšího
účastníka, tj. jako natolik difamující (§ 13 odst. 2 o. z.), že
v jejich výrazech (daňový podvodník, okradl stát, člověk
s kriminální přítomností apod.) byly shledány zákonné podmínky pro
přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích a neztotožnily se tak
s tvrzením stěžovatele, že by je bylo možno označit za výraz
oprávněné kritiky (protiprávního) jednání vedlejšího účastníka;
protože obecné soudy - zejména odvolací soud - své skutkové
i právní závěry v souladu se zákonem dostatečným způsobem vyložily
(§ 157 odst. 2 o. s. ř.); neshledal Ústavní soud dostatek důvodů,
aby na těchto závěrech cokoli změnil.

Ve svých tvrzeních v ústavní stížnosti má stěžovatel zřejmě
za to, že ústavně zaručené svobody plynoucí z Listiny základních
práv a svobod (čl. 15 a 17) jsou zcela neohraničené a tudíž
v tomto slova smyslu absolutní a dále, že nejsou nikterak vázány
formou, jíž se navenek projevují; téze stěžovatele, že - ve vztahu
k ústavně zaručené svobodě projevu a právu vyjadřovat své názory
(čl. 17 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod) - "myšlenka
a názor člověka mohou být svobodné pouze za předpokladu, že
nebudou nikým a ničím regulovány" je očividně mylná. V daných
souvislostech totiž svoboda (projevu a vyjádření vlastních názorů)
nemá charakter filosofické kategorie, ale jako pojem ústavněprávní
při své aplikaci na konkrétní skutkový základ podléhá obvyklým
zásadám a pravidlům právní interpretace; inkriminované výroky
publikované stěžovatelem tiskem v jeho komentářích (článcích jak
dříve byly označeny) z převážné míry nemají skutkově informační
hodnotu a pokud ano (..."upozornil jsem na jeho nejnovější podvod:
za 14 měsíců okradl (vedlejší účastník)... náš stát pomocí
daňových podvodů o částku téměř čtyř milionů korun"), ukázaly se
tyto informace v řízení před obecnými soudy jako nepravdivé,
zatímco ve zbytku jde již jen o (nadsazeně) emocionální soudy
(člověk s kriminální .... přítomností, daňový podvodník apod.),
aniž by však pro ně bylo lze shledat přiměřený podklad ve
skutkovém základu posuzované věci.

Nikoli tedy kritika, že (vedlejší účastník) "porušoval zákon
o zaměstnanosti a tím ukrátil státní rozpočet", ale způsob
interpretace tvrzených faktů je, a to bez ohledu na to, zda
a případně s jakým výsledkem (vůči vedlejšímu účastníku) proběhlo
trestní stíhání (a i v řízení před obecnými soudy byl), "předmětem
sporu".

Bylo již řečeno, že ústavně zaručené svobody, jichž se
stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává, jako ústavněprávní
kategorie nemají absolutní platnost; ústavně zaručené právo
vyjadřovat své názory (čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod) bez ohledu na případně možné omezení zákonem (čl. 17
odst. 4 Listiny základních práv a svobod) je již obsahově omezeno
právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená
z ústavního pořádku republiky (kupř. práva daná čl. 10 Listiny
základních práv a svobod) či z jiných zábran daných zákonem
chránících celospolečenské zájmy či hodnoty (kupř. §§ 205, 206 aj.
tr. z.); leč nejen tato obsahová omezení mohou právo vyjadřovat
názory zbavit jeho ústavní ochrany, neboť i forma, jíž se názory
navenek vyjadřují, je úzce spjata s ústavně zaručeným právem,
k němuž se upíná. Řečeno jinými slovy, vybočí-li publikovaný názor
z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel
slušnosti, ztrácí charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře)
a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze ústavní ochrany.

Na nutnosti dbát těchto zásad nic nemění skutečnost, že jistá
část tisku má sklon před fakty (ověřenými skutečnostmi) dávat
přednost síle výrazů, jimiž "své názory" tlumočí; jestliže tak
zasáhne do ústavně či zákonem chráněných zájmů (práv) jiných, musí
být připravena nést z takových jednání důsledky.

Z takto rozvedených důvodů proto Ústavní soud shledal
napadená rozhodnutí obecných soudů souladná s ústavním pořádkem
republiky a i z hlediska ochrany ústavně zaručených základních
práv pokládá za jim odpovídající závěr, že za oprávněnou lze
pokládal jen takovou kritiku, "která je přiměřená co do obsahu
a formy, vychází z pravdivých podkladů a nevybočuje z hranic
nutných k dosažení svého účelu"; protože pak ani v řízení před
obecnými soudy ani v jejich rozhodnutích nebylo shledáno jiné
porušení ústavních zásad, nezbylo než o posuzované ústavní
stížnosti jako nedůvodné rozhodnout zamítavým výrokem (§ 82 odst.
1 zák. č. 182/1993 Sb.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze
odvolat (§ 54 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).

V Brně dne 10. 7.. 1997