III.ÚS 3598/15 ze dne 9. 8. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dne 9. srpna 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Libora Poštolky, zastoupeného JUDr. Bc. Michalem Březovjákem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Školní 3362/11, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. 9. 2015 č. j. 26 Cdo 2969/2015-234, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníka řízení a za účasti 1) Okresního soudu ve Zlíně a 2) Krajského soudu v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

V ústavní stížnosti ze dne 4. 12. 2015, doručené Ústavnímu soudu dne 14. 12. 2015, se Libor Poštolka (dále jen "povinný" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že v záhlaví uvedeným rozhodnutím, vydaným v exekuční věci oprávněné Ing. Aleny Poštolkové, byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a toto rozhodnutí zrušil.

II.

Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 5. 8. 2002 usnesením č. j. 22 Nc 851/2002-6 Okresní soud ve Zlíně (dále jen "exekuční soud") k návrhu oprávněné Ing. Aleny Poštolkové nařídil exekuci na majetek povinného k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 58 390,50 Kč, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 14 800 Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny; provedením exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. Martina Růžičku, Exekutorský úřad Zlín.

Dne 7. 9. 2004 usnesením č. j. 77 EX 2306/02-75 soudní exekutor udělil Františku Mikloškovi (dále jen "vydražitel") příklep na vydražených nemovitých věcech povinného, za nejvyšší podání 533 333 Kč.

Dne 24. 3. 2015 usnesením č. j. 26 Co 796/2008-509 Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") k odvolání povinného usnesení soudního exekutora ze dne 7. 9. 2004 č. j. 77 EX 2306/02-75 potvrdil, České republice nepřiznal náhradu nákladů v odvolacím řízení a povinnému uložil povinnost zaplatit vydražiteli na náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím a dovolacím částku ve výši 40 779,50 Kč ve stanovené lhůtě k rukám právního zástupce vydražitele.

Dne 1. 9. 2015 usnesením č. j. 26 Cdo 2969/2015-234 dovolací soud dovolání povinného proti usnesení odvolacího soudu ze dne 24. 3. 2015 č. j. 26 Co 796/2008-509 zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II). Dovolací soud dovolání shledal přípustným pouze v otázce procesního práva, tj. zda nevyvěšení dražební vyhlášky na úřední desce subjektu resp. orgánu podle ustanovení § 336c odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2012, zakládá ve smyslu ustanovení § 336k odst. 3 o. s. ř., v tomtéž znění, důvod pro změnu usnesení o příklepu tak, že se příklep neuděluje. Podle dovolacího soudu pokud soudní exekutor prokazatelně doručil dražební vyhlášku dotčeným orgánům a tyto požádal o její uveřejnění, splnil svou zákonnou povinnost a už více nemusel kontrolovat, zda k uveřejnění dražební vyhlášky těmito orgány dojde či nikoliv. Porušením zákona při nařízení dražebního jednání se primárně rozumí nevyvěšení dražební vyhlášky na úřední desce soudu (soudního exekutora). Dovolací soud dovolací námitku týkající se posouzení otázky "vědomosti" soudního exekutora o právním zastoupení povinného advokátem v exekučním řízení označil za nepřípustnou, a neshledal ani důvod se odchýlit od svého právního názoru formulovaného v jeho usnesení ze dne 29. 4. 2014 č. j. 21 Cdo 277/2014-375.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že dovolací soud svým rozhodnutím porušil čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republiky, právo na ochranu majetku zaručené v čl. 11 odst. 1, na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, na právní pomoc v řízení před soudy podle čl. 37 odst. 2, na projednání věci v jeho přítomnosti dle čl. 38 odst. 2 a princip rovného přístupu k účastníkům řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel podrobně popsal průběh předchozích řízení a v části III ústavní stížnosti tvrdil, že dovolací soud v napadeném rozhodnutí "vycházel z interpretace obyčejného zákona, kdy zřejmá nesprávnost této interpretace zákona dosahuje takové intenzity, že zasáhla do práva stěžovatele na spravedlivý proces" a dalších výše uvedených základních práv. Polemizoval s posouzením jeho námitek dovolacím soudem, zejména v otázce doručování listin soudního exekutora přímo povinnému a nikoliv jeho advokátovi. Dovolací soud se podle stěžovatele dopustil zřejmé výkladové svévole, jestliže za základ svého rozhodnutí pojal právní závěr obsažený ve svém předchozím rozhodnutí ze dne 29. 4. 2014 č. j. 21 Cdo 277/2014-375, čímž se dopustil zřejmé nespravedlnosti prostřednictvím sofistikovaného odůvodnění své interpretace § 49 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2004. Tím prý dovolací soud zasáhl do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel dále polemizoval s právními závěry dovolacího soudu ve vztahu k otázce nevyvěšení dražební vyhlášky na úřední desce katastrálního úřadu a posouzení exekučního postihu věcí nepodléhajících výkonu rozhodnutí.

Odvolací soud a dovolací soud ve vyjádřeních k ústavní stížnosti odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Stěžovatel se dovolával práva na spravedlivý proces s tvrzením, že právní závěry dovolacího soudu, obsažené v jeho ústavní stížností napadeném rozhodnutí (a též v jeho dřívějším zrušovacím usnesení ze dne 29. 4. 2014 č. j. 21 Cdo 277/2014-375), byly nesprávné.

Stěžovatelem podaná ústavní stížnost je specifická tím, že nesměřuje proti vlastnímu pravomocnému rozhodnutí ve věci, nýbrž je podávána ve stadiu výkonu rozhodnutí, kde - přísně vzato - nejde o rozhodnutí o právu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ale o jeho výkon. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že podle jeho ustálené judikatury principy spravedlivého procesu vyplývající z hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy plně dopadají i na exekuční řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. II. ÚS 417/06 (N 61/45 SbNU 43), dle něhož oprávněný a povinný mají i v tomto řízení přiměřeně obdobná práva jako účastníci]. Evropský soud pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") standardně ve své judikatuře opakuje, že právo na přístup k soudu dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy by bylo iluzorní, pokud by konečné rozhodnutí zůstalo neúčinné k újmě oprávněné strany; na výkon rozhodnutí tedy musí být pohlíženo jako na nedílnou součást "procesu" pro účely článku 6 Úmluvy (srov. mj. rozsudek Evropského soudu ze dne 19. 3. 1997 ve věci Hornsby proti Řecku, stížnost č. 18357/91, odst. 40., dostupný na http://cmiskp.echr.coe.int).

Ústavní soud je toho názoru, že podstatou ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatele s právními závěry dovolacího soudu týkajícími se posouzení procesních otázek doručování dražební vyhlášky podle ustanovení § 336c o. s. ř., v tehdy účinném znění, a dále též posouzení důsledků skutečnosti, že procesní plná moc udělená povinným advokátovi byla předložena jen exekučnímu soudu a nikoliv též soudnímu exekutorovi.

K nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením hmotných i procesních otázek civilními soudy Ústavní soud standardně uvádí a připomíná, že způsob aplikace podústavního práva těmito soudy nespadá do jeho přezkumné působnosti, ledaže by jejich postup byl svévolný - což v daném případě neshledal.

Právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým, a to ani v nyní projednávaných otázkách týkajících se aplikace ustanovení § 336c o. s. ř., jiných jeho ustanovení či ustanovení exekučního řádu.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu