III.ÚS 3663/15 ze dne 23. 6. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dne 23. června 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti P. Z., právně zastoupeného JUDr. Oldřichem Chudobou, advokátem, se sídlem v Praze 4, Při Trati 1084/12, proti usnesení Vrchního soud v Olomouci ze dne 1. září 2015 č. j. 5 To 40/2015-4967, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a za účasti 1) Krajského soudu v Brně, 2) Krajského státního zastupitelství v Brně a 3) Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, kterým mělo podle jeho názoru dojít k porušení jeho práva na zákonného soudce ve smyslu článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny.

II.
Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále také "krajský soud") ze dne 28. ledna 2015 č. j. 40 T 11/2008-4884 byl stěžovatel (dále také "obviněný") podle § 226 písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl podle obžaloby spatřován trestný čin úvěrového podvodu dle § 250b odst. 1, odst. 5 trestního zákona, a dále zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován zvlášť závažný zločin úvěrového podvodu dle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku.

Uvedených trestných činů se měl obviněný podle obžaloby dopustit stručně řečeno tím, že jako jednatel společnosti ADZ TRADING s. r. o. uzavřel dne 18. ledna 2002 s Československou obchodní bankou, a. s., smlouvu o revolvingovém úvěru s výší úvěrového limitu 30 mil. Kč a smlouvu o zřízení zástavního práva k pohledávkám za účelem zajištění pohledávek bankovního domu jako zástavního věřitele za dlužníkem ADZ TRADING s. r. o. Na základě uvedené úvěrové smlouvy obviněný čerpal finanční prostředky. Výše čerpání úvěru pro jednotlivá dílčí úvěrová období byla sjednávána formou dodatku k původní rámcové smlouvě, přičemž obviněný se záměrem neoprávněného získání finančních prostředků předkládal každý měsíc se žádostí o čerpání úvěru v rozporu s oběma uvedenými smlouvami soupisy neexistujících pohledávek tuzemských a zahraničních společností. Po neuhrazení úvěru společností ADZ TRADING s. r. o. nedošlo k jeho zaplacení ani ze strany fiktivních poddlužníků, čímž měla být označenému bankovnímu ústavu způsobena škoda ve výši 23 000 000 Kč.

Obdobně měl stěžovatel podle obžaloby jednat i ve vztahu ke Komerční bance, a. s., s níž uzavřel dne 28. srpna 2002 smlouvu o revolvingovém úvěru, jenž měl být rovněž zajištěn zástavním právem k fiktivním pohledávkám zahraničních společností. Rovněž v tomto případě nedošlo k uhrazení úvěru společností ADZ TRADING s. r. o. ani fiktivními poddlužníky. Jmenovanému bankovnímu ústavu tak měla být způsobena škoda ve výši 31 945 000 Kč.

Proti rozsudku krajského soudu, jímž byl stěžovatel zproštěn obžaloby, podal státní zástupce odvolání. O odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále také "vrchní soud") napadeným usnesením ze dne 1. září 2015 č. j. 5 To 40/2015-4967 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) trestního řádu rozsudek prvostupňového soudu zrušil a podle § 259 odst. 1 trestního řádu věc vrátil soudu prvního stupně. Podle § 262 trestního řádu odvolací soud nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.

III.
Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv v té skutečnosti, že odvolací soud nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, aniž by toto řádně odůvodnil. Zdůrazňuje, že soudce prvostupňového soudu, kteří v jeho věci rozhodovali, osobně neznal, neměl s nimi žádné vazby, a neexistuje tak důvod jejich podjatosti. Podle stěžovatele je nesprávný závěr soudu odvolacího, který tvrdí, že soud prvního stupně nesplnil pokyny odvolacího soudu. Má za to, že ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování a z jeho průběhu nelze nijakým způsobem dovodit, že krajský soud dokazování prováděl způsobem, který by vzbuzoval pochybnosti o jeho objektivním přístupu k věci.

V odůvodnění usnesení odvolacího soudu podle stěžovatele absentuje uvedení konkrétních pochybení nalézacího soudu i jakákoliv konkrétní tvrzení či důkazy, které by zpochybňovaly jeho objektivitu. Z toho důvodu považuje stěžovatel postup odvolacího soudu za výraz svévole a neaprobovatelné účelovosti.

IV.
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle článku 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu řízení, tak i pro hodnocení otázek procesních.

V projednávaném případě stěžovatel namítá, že mu byl postupem dle § 262 trestního řádu nepřípustně odňat jeho zákonný soudce, čímž došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv. S touto námitkou se však Ústavní soud neztotožnil.

Podle § 262 věty prvé trestního řádu "rozhodne-li soud, že se věc vrací k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, může zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu". Rozhodnutí podle tohoto ustanovení je svou povahou odnětím a přikázáním věci, a proto pro tento postup musí být splněny obdobné důležité důvody jako pro postup podle § 25 trestního řádu (viz nález ze dne 5. března 2013 sp. zn. II. ÚS 3564/12; citovaná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná v databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz/).

Z konstantní rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že při rozhodování, zda má být postupováno podle § 262 trestního řádu, musí být brán zřetel na to, že institut zákonného soudce je důležitým prvkem právní jistoty, jejíž prolomení je nutno chápat jako postup nestandardní a zcela výjimečný, ale v odůvodněných případech dovolený. Aplikace ustanovení § 262 trestního řádu musí být zdůvodněna vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento soudce nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat. Příkladem takovéto situace může být s ohledem na okolnosti konkrétní věci i opakované nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu. Je nezbytné, aby v takovémto případě zrušující rozhodnutí odvolacího soudu vždy obsahovalo konkrétní výhrady k rozhodnutím soudu prvního stupně. Odvolací soud proto např. může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy (viz nález ze dne 11. listopadu 2014 sp. zn. II. ÚS 3780/13).

O porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele by mohlo jít v případech týkajících se odnětí věci podle § 262 trestního řádu, jestliže by rozhodování soudu odvolacího bylo projevem zjevné libovůle. Bylo by tomu tak zvláště tehdy, pokud by odvolací soud svůj závěr o nutnosti postupu podle § 262 trestního řádu náležitě neodůvodnil nebo jestliže by takový závěr spočíval na důvodech evidentně nepřípadných (viz usnesení ze dne 14. ledna 2010 sp. zn. I. ÚS 2991/09, usnesení ze dne 15. května 2008 sp. zn. III. ÚS 963/08). Ústavní soud má za to, že k takovým pochybením v projednávaném případě nedošlo.

Jak vyplývá z rozhodnutí vrchního soudu, v předmětné trestní věci bylo opakovaně rozhodováno jak soudem nalézacím, tak soudem odvolacím. První obžaloba týkající se toliko jednání obviněného ve vztahu k Československé obchodní bance a. s. byla podána již dne 11. listopadu 2008, přičemž o zproštění obvinění podle § 226 písm. b) trestního řádu rozhodl krajský soud rozsudkem ze dne 10. prosince 2009. Dne 24. března 2010 byla na obviněného podána další obžaloba týkající se jednání ve vztahu ke Komerční bance, a. s. Původní rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 10. prosince 2009 bylo zrušeno odvolacím Vrchním soudem v Olomouci usnesením ze dne 9. září 2010, přičemž odvolací soud postupoval podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) trestního řádu a § 259 odst. 1 trestního řádu. Krajský soud posléze obě věci spojil podle § 23 odst. 3 trestního řádu ke společnému projednání. Po sloučení obou původně samostatných obžalob soud prvního stupně celkem čtyřikrát obviněného zprostil obžaloby (rozsudky ze dne 31. srpna 2011, ze dne 20. června 2013 a ze dne 28. ledna 2015) a soud odvolací čtyřikrát rozhodl o zrušení zprošťujícího rozsudku a o vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání (usnesení ze dne 9. září 2010, ze dne 15. května 2012 a ze dne 9. dubna 2014 a ze dne 1. září 2015).

V napadeném usnesení ze dne 1. září 2015 vrchní soud konstatoval, že prvostupňový soud opakovaně nenaplnil pokyny uložené v dřívějších rozhodnutích odvolacího soudu, resp. že tyto pokyny naplnil toliko z části. Odvolací soud v rámci zrušovacího rozhodnutí ze dne 9. dubna 2014 nalézacímu soudu konkrétně vytkl, že nezajistil vyjádření poškozených bank, nezabýval se údaji, které uváděl obviněný v souvislosti s možností úhrady škody z konkrétní blízkovýchodní banky, nezjišťoval, zda se účetnictví předmětné společnosti skutečně nachází u exekutorů, jak uváděl obviněný. Kromě pokynů k doplnění rozsahu dokazování pak odvolací soud soudu nalézacímu uložil, aby provedené důkazy hodnotil důsledně a logicky. Uvedeným pokynům podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně nedostál, neboť kromě znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, a výslechu jeho zpracovatele neprovedl v hlavním líčení žádné další důkazy ve věci, ač byly nalézacím soudem opatřeny. Odvolací soud zároveň konstatoval, že nalézací soud jeho pokyny nesplnil ani v oblasti řádného hodnocení důkazů, neboť nevzal v úvahu všechny skutečnosti a okolnosti, které ve věci byly zjištěny, důkazy hodnotil jednostranně, za porušení zásad formální logiky a nedostál tak svým povinnostem vyplývajícím z ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu. Z uvedených důvodů odvolací soud rozhodnutí soudu nalézacího opětovně zrušil a postupem podle § 262 trestního řádu věc přikázal k projednání v jiném složení senátu.

Ústavní soud neshledal v napadeném rozhodnutí vrchního soudu vady, které by mohly být důvodem k jeho kasaci. Jak vyplývá z textu napadeného usnesení, vrchní soud náležitě zdůvodnil nutnost rozhodnutí podle § 262 trestního řádu, přičemž uvedl zcela konkrétní výhrady k důkaznímu postupu prvostupňového soudu. Zdůraznil přitom, že postup podle § 262 trestního řádu zvolil až poté, co opakovaně ve svých předchozích zrušovacích rozhodnutích konstatoval pochybení nalézacího soudu spočívající zejména v nerespektování vyslovených právních názorů i v nedůsledném plnění pokynů odvolacího soudu stran nutnosti doplnění a provedení dalších nezbytných důkazů. Uvedený postup vrchního soudu proto podle názoru Ústavního soudu nelze považovat za svévolný či nedostatečně zdůvodněný.

Jelikož vrchní soud zcela dostatečně a logicky zdůvodnil postup podle § 262 trestního řádu, nedošlo jeho rozhodnutím k porušení práva stěžovatele na zákonného soudce ve smyslu článku 38 odst. 1 Listiny, ani práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny.

Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. června 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu