III.ÚS 3707/19 ze dne 28. 4. 2020
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. B. B., zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem, sídlem Bolzanova 461/5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2019 č. j. 6 Tdo 674/2019-3135, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu porušení čl. 17 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 6 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Za účelem posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 44 T 7/2017, jakož i vyjádření účastníků řízení a taktéž vyjádření obvodního soudu, jako nalézacího soudu, a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), jako odvolacího soudu, jejichž rozhodnutí však napadena nebyla. Ze shromážděných podkladů vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel byl rozsudkem obvodního soudu ze dne 26. 1. 2018 č. j. 44 T 7/2017-2908 uznán vinným přečinem hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob podle § 355 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, přečinem podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle § 356 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, a přečinem popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 trestního zákoníku (skutek č. 1), přečinem popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 trestního zákoníku (skutek č. 2), přečinem hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob podle § 355 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, přečinem podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle § 356 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a přečinem schvalování trestného činu podle § 365 odst. 1 trestního zákoníku (skutek č. 3), jichž se dopustil, stručně řečeno, svou rozsáhlou antisemitskou (a obecně nenávistnou zčásti i vůči jiným etnikům) aktivitou činěnou dílem na sociálních sítích, dílem na veřejných akcích a vystoupeních, dílem svou publikační činností, resp. šířením a podporou publikací jiných autorů s nenávistným obsahem. Za popsané jednání, jakož i za sbíhající se přečiny hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob podle § 355 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) trestního zákoníku a podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo omezování jejich práv a svobod podle § 356 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 20. 10. 2016 sp. zn. 5 T 41/2016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 4 To 8/2017, byl stěžovateli uložen souhrnný trest odnětí svobody na dvě léta s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce trvání tří let za současného stanovení dohledu pracovníka probační a mediační služby. Stěžovateli byl dále uložen trest propadnutí věcí specifikovaných ve výroku rozsudku (knih, výpočetní techniky a autorských práv k dílům) a trest propadnutí náhradních hodnot. Podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 20. 10. 2016 sp. zn. 5 T 41/2016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2017 sp. zn. 4 To 8/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

3. Stěžovatel napadl rozsudek obvodního soudu odvoláním, o němž městský soud usnesením ze dne 1. 11. 2018 č. j. 5 To 219/2018-3066 rozhodl tak, že dle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu, jímž byl obviněnému uložen trest propadnutí věci ohledně autorských práv. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
4. Stěžovatel podal proti usnesení městského soudu dovolání, v němž namítal vadu dokazování. Předmětné trestné činnosti se měl dopustit mimo jiné prostřednictvím publikací, resp. určitými pasážemi těchto publikací, které však nebyly v hlavním líčení, ani ve veřejném zasedání, přečteny (šlo o sedm knižních publikací), jak stěžovatel navrhoval podle § 213 odst. 2 trestního řádu. Namísto toho se obvodní soud s tímto důkazem knižními publikacemi seznámil toliko in camera, přičemž byl z nich přečten pouze výtah. Městský soud provedl důkaz jejich pouhou demonstrací ve veřejném zasedání a návrhu na čtení knih též nevyhověl. Stěžovatel také namítl politický podtext věci, když odkázal na maketu šibenice, v souvislosti s níž byl uznán vinným, a taktéž na maketu šibenice z demonstrací v listopadu roku 2018, jež k trestněprávním následkům nevedla. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Nejvyšší soud se zevrubně zaobíral judikaturou Ústavního soudu k právu na spravedlivý proces, pročež dospěl k závěru, že stěžovatel neuvedl žádné porušení konkrétního práva, toliko trvá na tom, že důkaz knižními publikacemi byl proveden v rozporu s trestním řádem, z čehož vyvozoval, že soudy se řádně neseznámily s obsahem předmětných publikací. Tuto argumentaci stěžovatele Nejvyšší soud odmítl s tím, že uvedený procesní postup nižších soudů nezakládá zásah do jeho ústavně zaručených práv. Pokud jde o využití podkladů vyhotovených policejním orgánem při rozhodování o vině stěžovatele, Nejvyšší soud po prostudování spisu konstatoval, že předmětné vyhodnocení tvořilo toliko subsidiární podklad pro rozhodnutí. Ke svobodě projevu Nejvyšší soud rozebral judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, přičemž dospěl k závěru, že trestněprávní zásah do této stěžovatelovy svobody byl oprávněný.


II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel sporuje způsob, jakým soudy naložily s důkazním návrhem na čtení sedmi knižních publikací, za jejichž vydávání byl odsouzen. Stěžovatel uvádí, že obvodní soud se procesně korektním způsobem neseznámil s obsahem předmětných publikací, nýbrž vycházel z úředních záznamů, v nichž tyto publikace právně a odborně vyhodnotil policejní orgán. Městský soud pak onu procesní vadu domněle napravil tak, že důkaz knihami provedl demonstrací, tedy předložením knih stranám k nahlédnutí. Stěžovatel uvádí, že v souladu s § 213 odst. 2 trestního řádu byl obvodní soud, resp. městský soud, povinen přečíst stěžovatelem navržené knižní publikace. Dovolací soud následně stěžovateli vytkl, že nenamítl ve svém dovolání porušení žádného z minimálních práv zakotvených v čl. 6 Úmluvy a závadný stav tak nenapravil.

6. Stěžovatel se domnívá, že soud smí přihlédnout pouze k těm důkazům, které byly v soudní fázi řízení provedeny, což považuje za součást práva na spravedlivý proces. V případě oněch sedmi knižních publikací tomu tak však nebylo.

7. Pochybení zejména obvodního soudu je dále zesilováno skutečností, že obžaloba předložila ke každé knižní publikaci odborné vyjádření zpracované policejním orgánem, kde bylo též uvedeno i právní hodnocení. To je ovšem dle náhledu stěžovatele nepřípustný postup, který je judikaturou obecných soudů konstantně reprobován. Stěžovatel dále podotýká, že k předmětným publikacím byl sice zpracován znalecký posudek, avšak toliko ve vztahu k malé části předmětných publikací.

8. Stěžovatel se závěrem své ústavní stížnosti vyjadřuje i k namítanému zásahu do práva podle čl. 17 Listiny, resp. čl. 10 Úmluvy, když uvádí, že celé řízení proti němu vedené má charakter politického procesu a že je jiným metrem měřeno jemu a jiným těm, kteří se těší přízni politického establishmentu. Toto své tvrzení stěžovatel dokládá, dle svých slov, juxtapozicí dvou fotografií zachycujících maketu šibenice, kdy z hlediska trestněprávních konsekvencí bylo rozhodnuto zcela odlišně. Nejvyšší soud se touto námitkou zabýval, uplatnil stěžovatelem zmiňovaný dvojí metr a stěžovatelovy domněnky tak jenom potvrdil. Stěžovatel konečně uzavírá, že není-li společnost schopna tolerovat provokativní politické názory, není hodna se nazývat demokratickou. V takových podmínkách pak ani není překvapující to, že obecné soudy rozhodují na základě důkazů, které ani neprovedly, postačí, když je na odsouzení politický zájem.


III.
Vyjádření účastníka, vedlejšího účastníka řízení, odvolacího a nalézacího soudu

9. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení, jakož i obvodnímu soudu a městskému soudu, jež v posuzované věci rozhodovaly v první a druhé instanci.

10. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že z ústavní stížnosti neplyne, jaká konkrétní práva podle čl. 6 Úmluvy měla být postupem soudů při dokazování zasažena. Zároveň není ani jasné, jak tímto údajně vadným postupem mělo dojít k zásahu stěžovatele v jeho právu na svobodu projevu. Nejvyšší soud v zásadě odkazuje na své rozhodnutí v posuzované věci. Nad rámec dodává, že řízení je nutno hodnotit z hlediska spravedlivosti jako celek, což vyplývá z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Nejvyšší soud navrhuje odmítnout ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti.

11. Nejvyšší státní zastupitelství uvedlo, že ústavní stížnost je obsahově totožná s dovoláním a toliko odkazuje na své vyjádření k dovolání, na němž setrvává.

12. Městský soud odkazuje na své usnesení v posuzované věci.

13. Obvodní soud uvedl, že v nalézacím řízení proběhlo velmi obsáhlé dokazování, přičemž z rozsudku obvodního soudu je zřejmé, že obvodní soud se s knižními publikacemi seznámil. Procesní vada obvodního soudu byla následně zhojena městským soudem, který předmětné publikace provedl jejich demonstrací ve veřejném zasedání. Pokud jde o vyhodnocení předmětných knih policejním orgánem a využití tohoto materiálu při dokazování, obvodní soud konstatuje, že tento podklad využil pouze ve vztahu k údajům o distribuci a vydávání těchto knih a vycházel z nich pouze subsidiárně. Jde-li o namítaný zásah do svobody projevu stěžovatele, obvodní soud uzavírá, že k němu nedošlo, když je třeba brát v potaz zejména meze tohoto práva a zodpovědnost z něj plynoucí, což stěžovatel naprosto zásadním způsobem překročil.

14. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat uvedená vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice, neboť z nich nevyplývají žádné nové informace, které by stěžovateli nebyly z předchozích rozhodnutí obecných soudů v posuzované věci k dispozici.

IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účasten řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.


V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

16. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout jen tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím nebo jiným zásahem orgánů veřejné moci porušena ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatele.

17. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

18. Jádro ústavní stížnosti tvoří argumentace stěžovatele brojící proti způsobu, jakým obvodní soud provedl důkaz knižními publikacemi, když odmítl jejich čtení v rozporu s § 213 odst. 2 trestního řádu. Tento postup byl následně přehodnocen městským soudem, který důkaznímu návrhu na čtení knih taktéž nevyhověl a toliko provedl důkaz demonstrací předmětných publikací, když je předložil ve veřejném zasedání stranám k nahlédnutí. Stěžovatel uvádí, že je diskutabilní, zda se obecné soudy s obsahem publikací skutečně seznámily, když tyto v řízení před soudem nebyly čteny. Stěžovatel z tohoto postupu soudů vyvozuje zásah do svých práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. V souvislosti s tímto postupem obecných soudů mělo dojít i k porušení práva stěžovatele na svobodu projevu podle čl. 17 Listiny, resp. čl. 10 Úmluvy, což však stěžovatel nijak blíže nespecifikoval.

19. Ústavní soud této námitce nemůže přisvědčit. Předně je třeba konstatovat, že ústavní stížnost se dotýká de facto výkladu zákonné normy zakotvené v § 213 odst. 2 trestního řádu, v níž je zakotveno, že pokud kterákoli ze stran navrhne přečtení posudku, zpráv státních a jiných orgánů a dalších listiny a jiných věcných důkazů, je soud povinen při hlavním líčení takovou listinu přečíst. Stěžovatel vychází z premisy, že když takový procesní úkon v řízení před soudem učinil, tedy trval na přečtení důkazu, byl soud povinen tomuto jeho požadavku vyhovět a všech sedm obsáhlých knižních publikací skutečně přečíst. Jestliže tak neučinil, zasáhl do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že se zamyslel nad tím, zda skutečně namítaný procesní postup obvodního soudu a následně městského soudu zasáhl některou z komponent práva na spravedlivý proces, a dospěl k závěru, že ano, přičemž tím reagoval na výtku Nejvyššího soudu uvedenou v napadeném usnesení. Nicméně další argumentaci v tomto smyslu neuvádí, toliko obecně konstatuje, že soud je povinen rozhodovat pouze na základě důkazů, které byly při jednání soudu provedeny.

20. Ústavní soud uznává, že v obecné rovině musí být dokazování v řízení před soudem vedeno v souladu se zásadami ústnosti, bezprostřednosti a veřejnosti, což jsou komponenty práva na spravedlivý proces, které vyplývají výslovně z textu vnitrostátních i mezinárodních právních norem, anebo z nich vyplývají implicitně, přičemž jsou vyvozeny judikaturou Ústavního soudu, resp. Evropského soudu pro lidská práva. Skutečnost, že soudy nevyhověly návrhu stěžovatele na čtení všech předmětných knižních publikací, nýbrž městský soud provedl důkaz demonstrací věcí formou předložení knih k nahlédnutí stranám, "automaticky" nezakládá tvrzený zásah do práva na spravedlivý proces. Ústavní soud nyní odhlíží od obstrukčního charakteru této námitky, jejíž vyhovění by mělo za následek prodloužení řízení o stovky hodin, čímž by jistě došlo k porušení zásady procesní ekonomie, neboť k dostatečnému objasnění skutkového stavu bylo možno dojít i bez čtení předmětných publikací, jak vyplývá z obsahu usnesení městského soudu, jakož i z rozsudku obvodního soudu v posuzované věci a zároveň z protokolů z hlavního líčení i z veřejného zasedání. Městský soud ve svém usnesení, které bylo vyneseno v posuzované věci a které není ústavní stížností napadeno, přednesl vlastní přístup k výkladu a použití § 213 odst. 2 ve spojení s § 213 odst. 1 trestního řádu, který Ústavní soud v rámci projednávaného případu považuje za ústavně souladný a který reaguje na to, že právní úprava nikdy nemůže postihnout všechny procesní situace, k nimž může v právní realitě dojít. Tento přístup pak v kontextu posuzované věci nelze považovat za porušující čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy, jak bude uvedeno níže.

21. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva, týkající se porušení čl. 6 Úmluvy, obecně vychází z myšlenky, že procesní vady, k nimž v řízení může docházet, se v průběhu řízení sčítají a až dosáhnou určité intenzity, lze deklarovat, že řízení vedené proti obviněnému bylo v rozporu s tímto článkem Úmluvy, a tedy jako celek je nelze považovat za spravedlivé. Jinými slovy Evropský soud pro lidská práva hodnotí řízení jako celek, nikoli tedy každá procesní chyba, resp. chybný procesní postup, který je v rozporu se zákonnou normou, resp. existující pochybnost, zda výklad zákonné normy byl souladný s čl. 6 Úmluvy, nezakládá "automaticky" porušení čl. 6 Úmluvy (viz např. rozsudek ze dne 23. 2. 1994 ve věci Stanford proti Spojenému Království, stížnost č. 16757/90; dále též rozsudek ze dne 16. 12. 1992 ve věci Edwards proti Spojenému Království, stížnost č. 13071/87; dále též např. rozsudek velkého senátu ze dne 15. 12. 2015 ve věci Schatschaschwili proti Německu, stížnost č. 9154/10). Z tohoto způsobu nazírání trestního řízení vyplývá, že Evropský soud pro lidská práva taktéž posuzuje i průběh řízení v rámci opravných prostředků a jeho výsledek, což vyplývá i z jeho subsidiární funkce. V souvislosti s posuzovanou věcí je možno zdůraznit zásadu, podle níž předtím, než může být obviněný odsouzen, musejí být za normálních okolností všechny důkazy proti němu provedeny v jeho přítomnosti při veřejném projednání, aby mohly být kontradiktorně přezkoumány (viz rozsudek velkého senátu ze dne 15. 12. 2011 ve věci Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému Království, stížnosti č. 26766/05 a 22228/06). Při nazírání namítaného porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy nastíněnou optikou, nelze při znalosti konkrétních okolností dokazování v řízení před obecnými soudy dospět k závěru, že by řízení jako celek bylo nespravedlivé, neboť byla dodržena práva obhajoby ve smyslu kontradiktornosti a rovnosti "zbraní", když stěžovatel se nacházel ve stejném postavení jako obžaloba, tedy obsah předmětných knih mu byl dozajista znám, když byl jejich autorem a/nebo vydavatelem. Stejně tak se předpokládá, že obžaloba, zahrnula-li nakládání s knihami do žalobních skutků, byla obeznámena s jejich obsahem (což opět zároveň vyplývá ze zapůjčeného spisového materiálu). Stěžovatel pak měl i možnost vyjádřit se k obsahu předmětných publikací, což vyplývá z protokolu z hlavního líčení i veřejného zasedání. Nebyl-li obsah knih veřejně čten, nelze pouze z této samotné skutečnosti dovodit porušení práva obhajoby ve smyslu porušení kontradiktornosti řízení či principu rovnosti "zbraní". Možný zásah do zásady veřejnosti řízení, resp. ústnosti řízení není možno dle náhledu Ústavního soudu posuzovat zvlášť vůči každému prováděnému důkazu, nýbrž je třeba vycházet z výše zmíněné zásady, kdy se posuzuje trestní řízení, resp. řízení vedené před soudem, jako celek, kdy v posuzované věci řízení jak před obvodním soudem, tak i před městským soudem, naplnilo požadavky na veřejnost řízení ve smyslu záruk podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy, neboť jak vyplývá ze záznamů z veřejných zasedání, všechna byla konána za účasti veřejnosti včetně zástupců médií. Taktéž ze záznamů z hlavních líčení vyplývá, že veřejnost nebyla vyloučena. Obecně vzato je taktéž třeba upozornit, že způsob provádění důkazů ponechává Úmluva de facto na jednotlivých členských státech a jejich vnitrostátním právu do té míry, že způsob provádění důkazů nesmí zasáhnout do práv v Úmluvě zakotvených, přičemž přihlíží zejména ke způsobu, jakým důkazy byly získány (rozsudek velkého senátu ze dne 1. 6. 2010 ve věci Gäfgen proti Německu, stížnost č. 22978/05).

22. Ústavní soud uzavírá, že trestní řízení jako celek bylo v případě stěžovatele spravedlivé, a to z hlediska všech v úvahu přicházejících komponent v návaznosti na námitku stěžovatele o nedodržení postupu podle § 213 odst. 2 trestního řádu, a nevykazuje tedy zásah do práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Způsob, jakým interpretoval městský soud ustanovení zákonné normy, § 213 trestního řádu, lze v kontextu posuzované věci nahlížet jako ústavně souladný výklad, který nezasáhl do práv stěžovatele, naopak vzal v potaz další důležitý aspekt trestního řízení, kterým je délka řízení a požadavky ve smyslu zásady procesní ekonomie.

23. Stěžovatel dále namítal vadný postup obvodního soudu, který vycházel při rozhodování věci z podkladů, jež vyhotovil policejní orgán, který právně i odborně hodnotil obsah předmětných knižních publikací, což mělo mít dle náhledu stěžovatele dopad do jeho ústavně zakotvených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Ústavní soud konstatuje, že jde o námitku vypořádanou náležitě v napadeném usnesení Nejvyššího soudu. Z uvedeného vyplývá, že tyto podklady byly pro rozhodování věci toliko podružné, obvodní soud z nich čerpal pouze faktické informace k distribuci a vydávání předmětných knih. Právní ani odborné hodnocení, které bylo v podkladech policejního orgánu obsaženo (dlužno dodat, že v podobě lakonické), při posuzování obsahu knih využito nebylo. Ostatně hodnocení obsahu předmětných publikací bylo svěřeno z určité části znalci, nadto, jak taktéž zdůraznil ve svém usnesení městský soud, v případě projednávané trestné činnosti si poměrně kvalifikovaně může učinit závěr o obsahu předmětných publikací i sám soud, když obecná znalost společenských věd a historie tvoří součást vzdělání na právnických fakultách obecně. Tuto námitku považuje Ústavní soud tedy taktéž za zjevně neopodstatněnou.

24. Pokud jde o námitku porušení čl. 17 Listiny, Ústavní soud ani v tomto bodě nemůže stěžovateli přisvědčit, a to i z důvodu nedostatečné právní specifikace této námitky, která má povahu pouhého obecného hořekování nad politováníhodným osudem stěžovatele, než že by v ní byla obsažena nějaká právní argumentace. Se stěžovatelem lze nicméně souhlasit do té míry, že v demokratické společnosti je pluralita názorů důležitým elementem, který zároveň demokracii opakovaně testuje. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je základní právo na svobodný projev třeba považovat za konstitutivní znak demokratické pluralitní společnosti a za jednu ze základních podmínek pro její chod a sebeuplatnění jednotlivce. Ústavní soud má za to, že každý názor, stanovisko nebo kritika je, vzhledem k významu svobody projevu podle čl. 17 odst. 1 Listiny, zásadně přípustným; omezení svobody projevu je proto výjimkou, kterou je nutno vykládat restriktivně a lze ji ospravedlnit jen kvalifikovanými okolnostmi [srov. k tomu např. nálezy ze dne 15. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 367/03 (N 57/36 SbNU 605) a ze dne 10. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 2300/18, veřejně dostupný na http://nalus.usoud.cz].

25. Ústavní soud se tak ztotožňuje s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, podle níž se svoboda projevu jako taková vztahuje nejen na informace nebo myšlenky příznivě přijímané či považované za neškodné či bezvýznamné, ale i na ty, které zraňují, šokují nebo znepokojují: tak tomu chtějí pluralita, tolerance a duch otevřenosti, bez nichž není demokratické společnosti. Jak upřesňuje čl. 10 odst. 2 Úmluvy, svoboda projevu podléhá výjimkám, které ovšem musejí být interpretovány striktně, přičemž nezbytnost každého omezení musí být prokázána přesvědčivým způsobem, tj. zda odpovídalo naléhavé společenské potřebě, zda bylo přiměřené sledovanému legitimnímu cíli a zda důvody, na něž se odvolaly vnitrostátní orgány pro jeho ospravedlnění, byly relevantní a dostatečné (srov. k tomu např. rozsudek ze dne 26. 4. 1979 ve věci Sunday Times proti Spojenému Království, stížnost č. 6538/74; rozsudek ze dne 29. 2. 2000 ve věci Fuentes Bobo proti Španělsku, stížnost č. 39293/98 nebo též nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2010 sp. zn. I. ÚS 1990/08).

26. Svoboda projevu tedy není absolutní povahy, nýbrž podléhá výjimkám stanoveným v čl. 10 odst. 2 Úmluvy. Na tomto místě lze beze zbytku odkázat na napadené usnesení Nejvyššího soudu, které se s touto námitkou podrobně vypořádalo. Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelovo počínání lze podřadit pod výjimky podle čl. 10 odst. 2 Úmluvy. Toto počínání je třeba potírat, a to dokonce prostřednictvím norem trestního práva.

27. Obecné soudy dostály požadavkům na ústavně souladná rozhodnutí a Ústavní soud neshledal zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.

28. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. dubna 2020


Jiří Zemánek v.r.
předseda senátu