III.ÚS 3756/15 ze dne 7. 6. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. Vojtěcha Sýkory a 2) Marty Sýkorové, obou zastoupených Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou, sídlem Olomoucká 36, Mohelnice, proti příkazu "k domovní prohlídce a k prohlídce jiných prostor" vydanému soudcem Okresního soudu v Šumperku ze dne 26. listopadu 2015 č. j. 1 Nt 1014/2015-4 a jinému zásahu orgánu veřejné moci Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, Územního odboru Šumperk, Oddělení hospodářské kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování za účasti Okresního soudu v Šumperku a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, Územního odboru Šumperk, Oddělení hospodářské kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství v Šumperku, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného příkazu "k domovní prohlídce a k prohlídce jiných prostor", neboť dle jejich názoru jím byla porušena jejich základní práva garantovaná ustanoveními čl. 11 odst. 1, čl. 12 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále navrhli, aby Ústavní soud nadepsanému policejnímu orgánu přikázal obnovit stav před porušením uvedených práv tím, že jim vydá věci zabavené při domovní prohlídce provedené dne 9. 12. 2015, specifikované v protokolu o provedení domovní prohlídky sepsaném policejním orgánem téhož dne pod č. j. KRPM-23149-72/TČ-2015-140981.

2. Policejní orgán (Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, Územního odboru Šumperk, Oddělení hospodářské kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování) záznamem o zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zahájil úkony trestního řízení ve věci podezření z přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník").

3. Okresní soud v Šumperku ústavní stížností napadeným příkazem s poukazem na ustanovení § 82 odst. 1 a 2, § 83 odst. 1 a § 83a odst. 1 tr. řádu nařídil "domovní prohlídku a prohlídku jiných prostor", a to 1/ rodinného domu a příslušenství domu X1, katastrální území Mohelnice, list vlastnictví č. X2, parcela X3, bytových jednotek Y1 až Y3, náležející do vlastnictví Ing. Martiny Jeřábkové, nar. 2. 7. 1969, a stěžovatelů, 2/ a dále kanceláře užívané Ing. Martinou Jeřábkovou, nar. 2. 7. 1969, nacházející se v katastrálním území obce Mohelnice, list vlastnictví č. X4, parcela X5, v přízemí bytového domu X6.

4. Příkaz Okresní soud v Šumperku odůvodnil podezřením, že se v označených prostorách může nacházet účetnictví společnosti BSZ služby, s. r. o., které však podezřelý Ing. Jan Jeřábek i přes výzvu doručenou mu dne 30. 3. 2015 "odmítá do současnosti vydat".

II.
Argumentace stěžovatelů

5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že jsou vlastníky bytových jednotek č. Y1 a Y2 na adrese X1. Nejsou podezřelí a považují za vysoce nepravděpodobné, že by byli obviněni z trestného činu. Policejní orgán jim nadepsaný příkaz doručil dne 9. 12. 2015 v ranních hodinách. Nevyslechl je a ani je nepoučil jako osoby, u nichž se úkon koná. Prohlídku provedl rovněž v bytové jednotce Y1, kterou obývají sami stěžovatelé, resp. v bytové jednotce č. Y2, kde bydlí jejich vnoučata. Nesepsal protokol a nevydal písemné potvrzení o výsledku úkonu ani opis protokolu, jak vyžaduje § 85 odst. 4 tr. řádu, ačkoli jejich vnoučatům zabavil počítače, které potřebují ke studiu.

6. Soud neodkladnost prohlídky ve smyslu § 160 odst. 4 tr. řádu paradoxně odůvodnil nebezpečím zničení předmětů a chemikálií sloužících k výrobě pervitinu, pro které úkon nesnese odkladu do doby, než bude zahájeno trestní stíhání. Stěžovatelé tyto předměty a chemikálie nikdy nevlastnili, v označených prostorách se nikdy nenacházely, policejní orgán je nehledal a ani neodňal. Na odůvodnění neodkladnosti se proto patří nahlížet, jako na chybějící.

7. Stěžovatelé vytýkají, že je soud v příkazu označil pouze křestními jmény a společným příjmením a předmětné prostory specifikoval názvem katastrálního území, přehlížeje, že katastrálních území Mohelnice existuje více. Podle stěžovatelů se příkaz vyznačuje neurčitostí a nemůže na ně dopadat.

8. Stěžovatelé s poukazem na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 28. 4. 2005 ve věci Buck v. Spolková republika Německo, stížnost č. 41604/98, dovozují, že ve fázi trestního řízení, kdy ještě nebylo zahájeno trestní stíhání, je nutno velmi pečlivě a s rozmyslem při nařizování domovní prohlídky zvažovat také kritérium proporcionality zásahu do práva na nedotknutelnost obydlí. K tomuto posuzování pravděpodobně vůbec nedošlo, přičemž stěžovatelé nebudou obviněni, a tedy se jim neotevře možnost uplatňovat svá práva v navazujícím trestním řízení.

III.
Procesní předpoklady projednání návrhu

9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou osobami oprávněnými k jejímu podání, jsou zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpali všechny prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

11. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných (srov. čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

12. Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce [srov. nálezy ze dne 6. 6. 1996 sp. zn. I. ÚS 46/96 (N 43/5 SbNU 363) a ze dne 24. 2. 2000 sp. zn. IV. ÚS 582/99 (N 30/17 SbNU 221), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243), usnesení ze dne 6. 9. 1999 sp. zn. IV. ÚS 316/99, ze dne 11. 12. 2001 sp. zn. I. ÚS 486/01, ze dne 21. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 213/03, ze dne 30. 6. 2003 sp. zn. IV. ÚS 262/03 a další]. Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic "podústavního" práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05).

13. Zdrženlivost v zásazích proti příkazu k domovní prohlídce, resp. prohlídce jiných prostor a pozemků Ústavní soud prolomil pro mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování, a to rovněž ve vztahu k názorům, jež k významu uvedených procesních institutů Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyjádřil.

14. Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovateli namítaných ustanoveních Listiny, je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v příslušných ustanoveních trestního řádu.

15. Ustanovení § 82 a násl. a § 160 odst. 4 tr. řádu poskytují soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit v nich zakotvené klíčové pojmy [viz jmenovitě pojem "důvodnost podezření", že v bytě nebo v jiné prostoře sloužící k bydlení nebo v prostorách k nim náležejících (obydlí) je věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení, obsažený v § 82 odst. 1 tr. řádu, resp. úkonu, který vzhledem k "nebezpečí" jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání, jak stanoví § 160 odst. 4 tr. řádu] nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně.

16. Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení § 82 a násl. a § 160 odst. 4 tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad tzv. podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či jiného excesu (kupříkladu logického, v podobě vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikaturní standardy a zakládají stav nepřípustné libovůle.

17. I kdyby okresním soudem zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry, že v předmětných prostorách "může být" věc důležitá pro trestní řízení, byly hodnotitelné i jinak, o zjevné (excesivní) vybočení z limitů stanovených trestním řádem v dané věci však nejde; nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení [inherentní podmínce "důvodného podezření" a "nebezpečí" ve smyslu § 82 odst. 1 a § 160 odst. 4 tr. řádu] zde byly překročeny.

18. Dostatečně zřejmý závěr, že v rozhodných souvislostech soud použil toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních [způsobilých odůvodnit "podezření" přítomnosti věci důležité pro trestní řízení a "nebezpečí" zmaření úkonu, zničení nebo ztráty důkazu předvídané § 82 odst. 1 a § 160 odst. 4 tr. řádu], k dispozici není.

19. Co do námitky nedostatečného odůvodnění příkazu k domovní prohlídce je nutné především vyjít z toho, že k jeho vydání postačí, jak bylo výše uvedeno, "důvodné podezření", že v předmětných prostorách "je věc ... důležitá pro trestní řízení"; odtud se odvíjí adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Přiměřeně se zde uplatní právní názor Ústavního soudu vyslovený v souvislosti s institutem usnesení o zahájení trestního stíhání, podle něhož "trestná činnost nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby" (srov. mutatis mutandis usnesení ze dne 5. 2. 2004 sp. zn. III. ÚS 554/03). Ústavněprávní roviny nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako o odůvodněnosti závěru o "důvodnosti" vymezených "podezření"; meze uplatňování takových požadavků jsou dány účelem, jemuž příkaz slouží.

20. Ohledně této námitky stojí za připomenutí usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007 sp. zn. III. ÚS 1033/07 a ze dne 28. 2. 2008 sp. zn. III. ÚS 1578/07, podle kterých "ani v případě odůvodnění příkazů k domovním prohlídkám ani v případě postupu dle § 78 odst. 1 tr. řádu nelze s ohledem na podstatu věci po orgánech činných v trestním řízení vyžadovat, aby a priori naprosto přesně specifikovaly všechny věci důležité z hlediska trestního řízení, jejichž existence a význam teprve vyjde najevo při faktickém provádění prohlídky. Z hlediska požadavků trestního řádu i kautel práva ústavního je dostačující, jsou-li uvedené věci následně konkretizovány v pořízených protokolech dle § 85 odst. 3 ve spojení s § 79 odst. 5 tr. řádu, zatímco v příkazu k provedení prohlídky postačí uvést toliko určité kategorie věcí, resp. důkazů. Stejně tak nelze v dané fázi řízení s naprostou jistotou určit, zda a které z nalezených věcí skutečně souvisejí s projednávanou trestnou činností a lze vyžadovat toliko pravděpodobnost, že taková věc bude pro vyšetřování potřebná."

21. O protiústavnost (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny) jde i tehdy, jestliže procesní postup soudu vybočuje ze zákonných pravidel, jež řízení před ním upravují, a toto vybočení bylo způsobilé se promítnout (stěžovateli negativně) do jeho výsledku. Je evidentní, že okresní soud odkaz na "předměty a chemikálie sloužící k výrobě pervitinu" zařadil do odůvodnění svého rozhodnutí pouze písařskou chybou; tento nedostatek však ústavněprávní roviny nedosahuje. V širších souvislostech stojí za připomenutí nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 835/14 (N 154/74 SbNU 317).

22. Ústavní soud má za to, že orgány činné v trestním řízení v posuzované věci naplnily podmínky, které jsou na jejich postup z hlediska ústavněprávního přezkumu kladeny. Okresní soud v Šumperku dostatečně vysvětlil existenci důvodného podezření ze spáchání přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku. Účelem provedení prohlídky mělo být především zajištění účetnictví společnosti BSZ služby s. r. o., což se konstatuje na str. 2 v odst. 2 a 3 příkazu. Jak vyplývá z protokolu o provedení domovní prohlídky, právě označení této obchodní společnosti neslo značné množství zabavených listinných materiálů.

23. Byť je zřejmé, že tyto materiály význam pro trestní řízení mít nemusejí, oslabuje se tím přesvědčivost v ústavní stížnosti otevřené polemiky stran postupu orgánů činných v trestním řízení, neboť se naznačuje, že o svévoli ze strany orgánů činných v trestním řízení nejde. Jakkoli napadený příkaz obsahuje výčet věcí, kvůli kterým se prohlídka nařizuje, zčásti relativně obecný a zčásti chybný (viz výše), je z něj dostatečně zřejmé, které dokumenty a informace mají být během prohlídky zajištěny, a tedy z jakého důvodu byla prohlídka nařízena. V této souvislosti je třeba opět připomenout usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007 sp. zn. III. ÚS 1033/07 a ze dne 28. 2. 2008 sp. zn. III. ÚS 1578/07. Současně nelze ztrácet ze zřetele kontext (charakter) trestné činnosti, v rámci jejíhož prošetřování byl napadený příkaz vydán; zjevně totiž má jít o trestnou činnost ekonomického charakteru, jež se vyznačuje mj. tím, že - cum grano salis - na poškozené straně nefigurují (a to často i nepřímo) žádné konkrétní fyzické osoby, které by měly efektivní možnost (zájem) tuto trestnou činnost indikovat, a tedy i oznámit.

24. K námitce stěžovatelů, že prohlídka proběhla v jimi užívaných prostorách, ačkoli nespadají mezi podezřelé subjekty, dlužno připomenout, že Ústavní soud kupř. v usnesení ze dne 11. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 2831/11, ze dne 12. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 2343/13 a ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 2159/15 neshledal ústavněprávní deficit v případě prohlídky u stěžovatele, který "není podezřelý".

25. Pokud jde o kritiku neurčitosti výrokové části příkazu, Ústavní soud považuje za rozhodující, že závěr o totožnosti stěžovatelů i předmětných prostor lze učinit z dalších údajů, resp. jejich vzájemnou kombinací. Na danou věc tudíž nejsou bezprostředně aplikovatelné závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2227/12 (N 189/67 SbNU 271), týkající se domovní prohlídky v obydlí třetí osoby.

26. Ústavní soud připouští, že v okamžiku, kdy má být příkaz k prohlídce vydán, existuje zpravidla málo "procesně fixovaných" informačních zdrojů a soudce je beztak mnohdy odkázán na stručné a fragmentární informace poskytnuté mu policejními orgány a státním zastupitelstvím; na důkladnou prověrku těchto informací nemá soudce v této fázi řízení dostatek času a prostředků [srov. odlišné stanovisko soudců Jana Musila a Michaely Židlické k nálezu ze dne 8. 6. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 3/09 (219/2010 Sb. N 121/57 SbNU 495), odst. 40].

27. Aniž by Ústavní soud aproboval tzv. fishing expedition (srov. rozsudek ESLP ze dne 2. 4. 2015 ve věci Vinci Construction a GTM Génie Civil et Services v. Francie, stížnosti č. 63629/10 a 60567/10, souhlasné stanovisko soudců Zupančiče a De Gaetana), rovněž v této souvislosti lze připomenout výše uvedené závěry (srov. odst. 23 až 25) ohledně zabavení věcí se vztahem k inkriminovaným subjektům.

28. Rovněž ve vztahu k námitce týkající se neprovedení "předchozího výslechu" nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že nedosahuje ústavněprávní dimenze (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 2460/13). Smyslem předchozího výslechu před provedením domovní prohlídky, prohlídky jiných prostor a pozemků a osobní prohlídky jako vážného, byť za zákonem stanovených podmínek legálního, zásahu do ústavně zaručeného základního práva, je - v případě dobrovolného vydání věci v průběhu tohoto výslechu - tento zásah odvrátit (Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1142). Stěžovatelé však netvrdí, že měli v úmyslu předmětné věci dobrovolně vydat, nýbrž - protisměrně - brojí proti tomu, že je policejní orgán v průběhu domovní prohlídky zabavil.

29. Z protokolu o provedení domovní prohlídky vyplývá, že policejní orgán provedl předchozí výslech Jana Jeřábka podle § 84 tr. řádu (dotyčný uvedl, že účetnictví společnosti BSZ služby, s. r. o. "nemá a nevydá"), stěžovatele poučil podle § 85 odst. 1 tr. řádu, a příkaz stěžovatelům doručil.

30. Orgány činné v trestním řízení neporušily zásadu zdrženlivosti, jestliže před vydáním předmětného příkazu nevyužily instituty trestního řízení, jež více šetří základní práva podezřelých osob, jmenovitě upravené v ustanoveních § 78 a § 79 tr. řádu. Takové postupy se totiž zjevně příčí smyslu prohlídky coby úkonu neodkladného; ve vztahu k věcem, které měly být při prohlídce zjištěny, hrozilo - v případě dalšího vyčkávání, zda budou dobrovolně odevzdány - jejich odstranění, resp. ztráta příslušných důkazů (srov. kupř. usnesení ze dne 13. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 3906/12).

31. Je-li domovní prohlídka či prohlídka jiných prostor a pozemků nařízena ve fázi před zahájením trestního stíhání jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon ve smyslu § 160 odst. 4 trestního řádu, jde v takovém případě o zvlášť závažný zásah do ústavně zaručeného práva na domovní svobodu, a proto také rozhodnutí, na jehož základě má být takový úkon proveden, musí být i z tohoto hlediska zvláštní závažnosti přiměřeně a dostatečně odůvodněno. Z příkazu by v takovém případě mělo být, alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu, seznatelné, z jakých důvodů považoval soud daný úkon za neodkladný nebo neopakovatelný [viz nález ze dne 25. 8. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1780/07 (N 147/50 SbNU 297)]. Ústavní soud má za to, že okresní soud související odůvodnění situoval do obecné roviny (resp. zatížil jej chybným vymezením věcí, které mají být zajištěny), nicméně i odtud lze jednoznačně seznat, v čem neodkladnost předmětného úkonu ve smyslu § 160 odst. 4 tr. řádu po skutkové stránce spočívá, tj. že hrozí ukrytí či zničení důkazního materiálu významného z hlediska prověřované věci, který se v prostorách nachází; tyto důvody jsou nadto z okolností případu zřejmé [srov. usnesení ze dne 28. 2. 2008 sp. zn. III. ÚS 1578/07, ze dne 9. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 349/09, ze dne 13. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 3906/12 a ze dne 15. 1. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3414/12, dále též mutatis mutandis nález ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 47/13 (N 76/73 SbNU 351)]. Prohlídku za neodkladný a neopakovatelný úkon označuje též výše specifikovaný protokol.

32. Pokud jde o otázku ochrany práv vnoučat stěžovatelů, patří se zdůraznit, že ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby, či v zájmu ochrany veřejných zájmů, podat nelze; zákon o Ústavním soudu nepřipouští tzv. actio popularis [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 74/99 (U 34/14 SbNU 329)].

33. Ústavní soud v recentní judikatuře dává najevo, že stěžovatel, který brojí ústavní stížností proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci v podobě tvrzeného porušení základních práv v souvislosti s prováděním domovní prohlídky či prohlídky jiných prostor a pozemků, by před jejím podáním měl - zásadně - vyčerpat veškeré procesní prostředky, jež mu jsou k dispozici, v daném případě tedy postupovat ve smyslu ustanovení § 174 odst. 2 písm. b) tr. řádu (blíže viz odůvodnění usnesení ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2166/14), případně žádat o vrácení vydaných či odňatých věcí (§ 78 a § 79 tr. řádu ve spojení s § 80 téhož zákona). Ze sdělení Okresního státního zastupitelství v Šumperku vyplývá, že procesní prostředky podle § 174 odst. 2 písm. b) tr. řádu uplatnila stěžovatelka Ing. Martina Jeřábková, která napadla v záhlaví tohoto usnesení označený příkaz a jiný zásah orgánu veřejné moci ústavní stížností evidovanou pod sp. zn. III. ÚS 3739/15. Ústavní soud nicméně odtud nevyvodil závěry ve smyslu nepřípustnosti odpovídající části ústavní stížnosti [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], neboť není přesvědčivého podkladu pro úsudek, že stěžovatelé by mohli vlastním podáním otevřít přezkum v širším věcném rozsahu, než jak státní zastupitelství učinilo.

34. Jestliže ústavněprávní konformita napadeného soudního příkazu nebyla relevantně zpochybněna, je totéž namístě vztáhnout i k postupu policejního orgánu, pakliže jednal v souladu s ním, pročež není třeba se zabývat otázkou, zda je v případě prohlídky již ukončené dán znak "aktuálního, trvajícího zásahu orgánu veřejné moci" (v podrobnostech srov. usnesení ze dne 18. 8. 2011 sp. zn. III. ÚS 1651/11), a hodnocení návrhu stěžovatelů, aby Ústavní soud policejnímu orgánu uložil obnovit stav před "porušením" jejich základních práv, resp. vydal zabavené věci, je tomu konsekventní.

35. Ústavní soud je tudíž názoru, že stěžovateli oponovaný zásah sledoval cíle definované v čl. 12 odst. 3 Listiny (mj. odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku) i čl. 8 odst. 2 Listiny (ochrana pořádku a předcházení zločinnosti). Z hlediska otázky, zda zásah byl "nezbytný v demokratické společnosti", Ústavní soud má za to, že důvody uvedené v příkazu okresního soudu mohou být považovány za odpovídající sledovaným legitimním cílům této prohlídky. Z uvedeného nutno dovodit, že v projednávaném případě nebyl dán ani jakýkoliv důvod pro vyhovění požadavku stěžovatelů na obnovení stavu před "porušením" jejich základních práv, resp. vydání zabavených věcí. Ústavní soud neshledal, že by vydáním příkazu a provedením prohlídky před zahájením trestního stíhání orgány činné v trestním řízení vybočily z mezí stanovených ústavním pořádkem, zejména čl. 12 Listiny, resp. čl. 8 Úmluvy.

36. Je tak namístě shrnout, že stěžovatelům se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto jejich ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. června 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu