III.ÚS 3794/18 ze dne 18. 6. 2019
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Slezského divadla Opava, příspěvkové organizace, sídlem Horní náměstí 195/13, Opava, zastoupeného JUDr. Tomášem Hulvou, MBA, LL.M., advokátem, sídlem náměstí Republiky 2/1, Opava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. ledna 2018 č. j. 16 Co 162/2017-114 a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 24. srpna 2017 č. j. 6 C 44/2016-77, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 8. září 2017 č. j. 6 C 44/2016-87, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, a MgA. Zdeňka Černína, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. 11. 2018, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv a svobod podle čl. 2 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").


II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy

2. Vedlejšímu účastníkovi vznikl dne 21. 11. 2015 na základě pracovní smlouvy uzavřené se stěžovatelkou, jež je příspěvkovou organizací provozující divadlo, pracovní poměr na dobu určitou do 31. 10. 2016. Obsahem pracovního poměru byla práce režiséra činohry. Jako režisér se měl vedlejší účastník podílet na inscenačním ztvárňování nejnáročnějších dramatických nebo hudebně dramatických děl na úrovni, která přispívá k rozvoji uměleckých žánrů s povinností tří režií v každé divadelní sezóně. Místem výkonu práce bylo sjednáno sídlo stěžovatelky v Opavě. V době uzavření pracovní smlouvy tehdejší ředitel divadla Mgr. Karel Drgáč vzal na vědomí hostování vedlejšího účastníka jako režiséra v Divadle Šumperk v době od 10. 11. do 19. 12. 2015.

3. Dne 25. 11. 2015, tedy krátce po vzniku pracovního poměru vedlejšího účastníka, došlo k odvolání dosavadního ředitele divadla. Dne 3. 12. 2015 byla vedlejšímu účastníkovi oznámena změna dramaturgického plánu, v jehož rámci neměly být realizovány inscenace Kočka na rozpálené plechové střeše a Kumšt, které měl původně režírovat. Stěžovatelka, tou dobou jednající pověřeným ředitelem Ing. Martinem Dobešem, přípisem ze stejného dne rozvrhla vedlejšímu účastníkovi pracovní dobu na pondělí až pátek každého kalendářního týdne v době od 9:00 hod. a na nejvíce 8 hodin denně s tím, že tato pracovní doba může být upravována podle potřeb zaměstnavatele. Pokyny ze dne 4. 12. 2015 a ze dne 15. 12. 2015 pak byly vedlejšímu účastníkovi uloženy konkrétní pracovní povinnosti, jež měl plnit v době od 4. 12. 2015 do 30. 12. 2015. Patřily mezi ně povinnosti shlédnout vybraná představení divadla a vyhotovit k nim písemné zhodnocení režijního pojetí, výkonu umělců a vhodnosti konkrétního obsazení rolí. Dne 30. 12. 2015 byla vedlejšímu účastníkovi doručena listina z 21. 12. 2015, kterou s ním stěžovatelka rozvázala pracovní poměr okamžitým zrušením podle § 55 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"). Vedlejší účastník měl totiž hrubě porušit základní povinnosti zaměstnance podle § 301 písm. a) a b) ve spojení s § 81 zákoníku práce, jakož i podle pracovního řádu stěžovatelky. Jednak neměl splnit pokyny nadřízeného, jednak se ve dnech 4., 5., 7. až 10., 16. a 18. 12. 2015 nezdržoval na pracovišti bez kvalifikované omluvy, byť byl k nástupu několikráte telefonicky i písemně vyzván.

4. Dopisem doručeným stěžovatelce dne 5. 1. 2016 vedlejší účastník sdělil, že trvá na dalším zaměstnávání. Následně se žalobou domáhal vyslovení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru podle § 72 zákoníku práce.

5. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud") ze dne 24. 8. 2017 č. j. 6 C 44/2016-77, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 9. 2017 č. j. 6 C 44/2016-87, bylo určeno, že předmětné okamžité zrušení pracovního poměru dané stěžovatelkou vedlejšímu účastníkovi je neplatné (výrok I.). Současně bylo rozhodnuto, že je dán základ nároku vedlejšího účastníka na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru za období měsíců duben až říjen 2016 včetně příslušenství (výrok II.).

6. Účastníci řízení měli rozdílné názory na to, zda lze v jednání vedlejšího účastníka jako zaměstnance stěžovatelky, které bylo důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru, spatřovat porušení povinností vyplývajících z právních předpisů, vztahujících se k jím vykonávané práci, a to zvlášť hrubým způsobem. Okresní soud shrnul, že ze žádného tvrzení stěžovatelky nevyplynulo, že by vedlejšímu účastníkovi uložila pokyn k výkonu práce podle druhu práce vymezeného v pracovní smlouvě. Bylo sice zjištěno, že se vedlejší účastník v pracovní době stanovené pracovní smlouvou a pokynem stěžovatelky nezdržoval v době specifikované v listině z 21. 12. 2015 v místě výkonu práce, tato absence, která byla schválena či předem tolerována předchozím ředitelem divadla a která byla vedlejším účastníkem několikrát odůvodňována stávajícímu zastupujícímu vedení divadla souběžným hostováním v Divadle Šumperk, však není absencí neomluvenou. V případě, že zaměstnanec nepřestal konat práci pro zaměstnavatele na základě vlastního rozhodnutí, ale z iniciativy zaměstnavatele, který mu ji přestal přidělovat, může zaměstnavatele vyzvat k plnění jeho povinností. Není ale povinen přidělování práce na zaměstnavateli vyžadovat, ani se zdržovat po dobu, kdy zaměstnavatel neplní své právní povinnosti, na místě zaměstnavatelem určeném. Podle okresního soudu se stěžovatelce nepodařilo vyvrátit tvrzení vedlejšího účastníka, že mu v rozhodné době nebyla přidělována práce podle pracovní smlouvy. Listinnými důkazy i výslechem zastupujícího ředitele divadla bylo naopak zjištěno, že stěžovatelka požadovala po vedlejším účastníkovi jiný než výše specifikovaný sjednaný druh práce. V takovém případě ale již nešlo o práci sjednanou pracovní smlouvou. Vedlejší účastník se v rámci vytýkaného jednání nedostavil na pracoviště celkem v osmi případech. Při šesti vytýkaných absencích měl "shlédnout" jiná představení a vyhotovit jejich "písemný rozbor" pro vedení divadla, což zajisté nebylo sjednaným druhem práce. Pokud se nedostavil na pracoviště ve dvou dalších případech, konkrétně "schůze činohry" a "porady k dramaturgickému plánu", nelze v tomto jednání, přestože je lze přičítat vedlejšímu účastníkovi k tíži, spatřovat důvod ke skončení pracovního poměru okamžitým zrušením. Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu by takováto neomluvená absence musela činit alespoň pět dnů.

7. K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud"), který rozsudkem ze dne 16. 1. 2018 č. j. 16 Co 162/2017-114 potvrdil rozsudek okresního soudu. V něm uvedl, že k okamžitému zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce může zaměstnavatel přistoupit pouze tehdy, odůvodňují-li okolnosti případu závěr, že po něm nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby. V tomto ohledu se krajský soud neztotožnil se závěrem okresního soudu, podle něhož vedlejší účastník nebyl povinen vykonávat uloženou práci. Vedlejší účastník pracoval jako režisér činohry a součástí jeho práce bylo inscenačně ztvárňovat nejnáročnější dramatická nebo hudebně dramatická díla. Tím ovšem nebyla vyloučena povinnost konat práci uloženou mu zaměstnavatelem, tedy zhlédnout představení, která se již u stěžovatelky hrála, a zhodnotit je po odborné stránce. Splněním této povinnosti totiž vedlejší účastník mohl vytvořit podklady pro rozhodnutí stěžovatelky o další spolupráci s některými zaměstnanci (herci), či pro tvorbu dramaturgického plánu na příští rok apod. Popsaná činnost jistě není režií jako takovou, ale s režijní činností souvisí, a proto ji lze pokládat za součást pracovní náplně vedlejšího účastníka. Vedlejší účastník tím, že se ve dnech uvedených v okamžitém zrušení pracovního poměru nedostavil na pracoviště, porušil svou povinnost zaměstnance podle § 38 odst. 1 písm. b) a § 301 zákoníku práce.

8. Uvedený závěr nicméně neznamená, že byly splněny podmínky pro okamžité zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Je tomu tak s ohledem na specifické okolnosti věci, zejména povahu práce vedlejšího účastníka jako režiséra, jehož zaměstnavatelem je divadlo. Odvolání dosavadního ředitele divadla mělo za následek různé rozpory mezi stěžovatelkou a jejími některými zaměstnanci. Kromě jiného došlo ke změně dramaturgického plánu, přičemž některé plánované inscenace, které měl režírovat vedlejší účastník, se v divadelní sezoně neměly uskutečnit a byly odsunuty na neurčito. Žádná jiná režijní práce vedlejšímu účastníkovi svěřena nebyla. Stěžovatelka mu navíc určila pracovní dobu tak, že v podstatě požadovala, aby byl na pracovišti kdykoli to bude potřeba. Stanovení pracovní doby vedlejšímu účastníkovi od 9:00 do 17:00 hod. v pracovních dnech bylo evidentně účelové a vzhledem k charakteru divadelní práce (večerní, odpolední, víkendová představení a zkoušky apod.) také zcela nereálné. Nutno přihlédnout také k tomu, že vedlejší účastník se opakovaně snažil dosáhnout nějaké dohody se stěžovatelkou ohledně náplně práce i docházky do práce, a to i udělením dovolené či pracovního volna. Předcházející ředitel mu umožnil hostovat v Divadle Šumperk v době od 10. 11. do 19. 12. 2015, pročež nebylo možné, aby vedlejší účastník v době, kdy tam pracoval na přípravě premiéry, byl zároveň přítomen na jiném pracovišti. Vedlejšímu účastníkovi byla sice v souladu s pracovní náplní přidělována práce spočívající v odborném dozoru na hraných představeních, tato práce však nemusela být nutně vykonávána právě v době jeho hostování. Tím, že vedlejší účastník na těchto představeních nebyl, nikterak neohrozil či neovlivnil činnost stěžovatelky. Vyhodnocení těchto inscenací mohl provést v době následující po skončení jeho hostování. Stejný závěr platí i vůči jeho absenci na dvou poradách. Neomluvené zmeškání práce v osmi případech v prosinci 2015 proto představuje porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažným způsobem a neodůvodňuje okamžité zrušení pracovního poměru.

9. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2018 č. j. 21 Cdo 2108/2018-153, neboť nebylo shledáno přípustným podle § 237 občanského soudního řádu. Právní závěr krajského soudu, podle něhož neomluvené zmeškání práce vedlejšího účastníka v osmi případech v prosinci 2015, kdy zároveň hostoval v jiném divadle, nepředstavuje porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, a tudíž ani důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, je podle dovolacího soudu v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí v otázce hodnocení stupně intenzity porušení uvedených povinností. Krajský soud náležitě přihlédl ke všem okolnostem významným pro posouzení této intenzity. Ani neomluvené zmeškání práce nelze posuzovat bez přihlédnutí k dalším okolnostem, které mohou mít vliv na celkové zhodnocení případu. Námitky směřující k hodnocení provedených důkazů podle dovolacího soudu nezpochybňují právní posouzení věci, pročež nemohou založit dovolací důvod podle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu. Důvodnou nebyla shledána ani námitka stěžovatelky, že krajský soud neseznámil účastníky řízení se svým odlišným právním názorem na věc, v důsledku čehož je jeho rozsudek tzv. překvapivým rozhodnutím. Zákon soudu neukládá, aby sdělil účastníkům názor, jak hodlá věc rozhodnout či aby s nimi svůj zamýšlený názor konzultoval. O překvapivé rozhodnutí by mohlo jít jen tehdy, jestliže by odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci. Muselo by jít o přihlédnutí k něčemu jinému, než co bylo účastníkům řízení známo. Tak tomu ale v posuzované věci nebylo. Krajskému soudu nelze vytýkat, že si na základě zjištěného skutkového stavu vytvořil odlišný názor na právní posouzení věci.


III.
Argumentace stěžovatelky

10. Jak stěžovatelka zdůrazňuje v úvodu ústavní stížnosti, tato nesměřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto její dovolání proti napadenému rozsudku krajského soudu. Uvedeným usnesením totiž nedošlo k meritornímu rozhodnutí, ale toliko k procesnímu odmítnutí dovolání. Přiložení tohoto usnesení k ústavní stížnosti učinila pouze pro úplnost podání.

11. Stěžovatelka považuje okamžité zrušení pracovního poměru vedlejšího účastníka za platné a v souladu s § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Jednání vedlejšího účastníka mělo být zvláště závažným porušením pracovních povinností, přičemž nebylo možné spravedlivě požadovat, aby byl u stěžovatelky dále zaměstnán. Nejenže nedocházení do zaměstnání představuje porušení základní povinnosti v pracovněprávním vztahu, ale jeho aprobování je zcela demotivujícím pro celý tým zaměstnanců, kterým měl vedlejší účastník jako režisér jít příkladem. Toto jednání má dopad v podobě nečinnosti celého souboru. Nelze upřednostnit vedlejší pracovní poměr vedlejšího účastníka před jeho pracovním poměrem na plný úvazek. Obecné soudy považovaly okamžité zrušení pracovního poměru za neplatné, čímž se měly dopustit porušení práva stěžovatelky na svobodné jednání podle čl. 2 odst. 3 Listiny, jakož i nerespektování právních závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2000 sp. zn. 21 Cdo 2530/99.

12. Rozsudkem krajského soudu měly být zároveň porušeny zásada předvídatelnosti soudního rozhodování, zásada rovnosti účastníků řízení a zásada audiatur et altera pars. Krajský soud odůvodnil zamítnutí žaloby odlišně od právního hodnocení okresního soudu, a to s argumentací, že vedlejší účastník plnil v době své nepřítomnosti povinnosti ze svého vedlejšího pracovního poměru v Divadle Šumperk. Toto zjištění bylo založeno výlučně na tvrzení vedlejšího účastníka. Stěžovatelka považuje uvedený právní názor za překvapivý, stejně jako na něm založené rozhodnutí, a namítá, že se k tomuto právnímu názoru nemohla vyjádřit. Nebylo jí umožněno reagovat na změnu právního názoru opětovným návrhem, aby bylo jako důkaz provedeno prohlášení Divadla Šumperk o tom, že vedlejší účastník nebyl ve dnech absence v jeho angažmá. Tento důkazní návrh ještě předtím zamítl pro nadbytečnost okresní soud. Není pravdou, že by vedlejším účastníkem tvrzená představení v Šumperku kolidovala s jeho pracovním poměrem u stěžovatelky.

IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

13. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Pokud jde o přípustnost ústavní stížnosti, stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně práva dle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), včetně dovolání, jehož přípustnost závisí na splnění předpokladů podle § 237 občanského soudního řádu. O jejím dovolání bylo rozhodnuto již zmíněným usnesením Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2108/2018-153 tak, že bylo odmítnuto jako nepřípustné.

14. Současně platí, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovatelce poskytuje k ochraně jejího práva. Jestliže bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné, pak rozhodnutí o něm zjevně nemohlo představovat takovýto poslední prostředek ve vztahu k tvrzenému porušení základních práv stěžovatelky, k němuž mělo dojít rozsudkem krajského soudu. Nelze nicméně přehlédnout, že důvodem odmítnutí jinak bezvadného dovolání bylo nesplnění předpokladů přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu. Ty jsou v tomto ustanovení vymezeny tak, že zodpovězení otázky, zda jsou či nejsou splněny, má v podstatě povahu kvazimeritorního posouzení dovolání, na jehož výsledku teprve závisí zodpovězení procesní otázky jeho přípustnosti. Stěžovatelka proto nikdy nemůže s jistotou předvídat, zda její dovolání bude či nebude přípustné. Důvody odmítnutí dovolání pro nepřípustnost závisí v těchto případech na uvážení dovolacího soudu [srov. usnesení ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (N U 5/68 SbNU 541) nebo nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527), bod 29].

15. Za této situace, kterou výslovně předpokládá § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, měly povahu rozhodnutí o procesním prostředku, který zákon stěžovatelce poskytuje k ochraně jejího práva, jak rozsudek krajského soudu (ve vztahu k řízení o žalobě vedlejšího účastníka o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru), tak usnesení dovolacího soudu (výlučně ve vztahu k dovolacímu řízení). Skutečnost, že stěžovatelka nenapadla ústavní stížností i usnesení dovolacího soudu, proto nezakládá nepřípustnost ústavní stížnost proti rozsudku krajského soudu. Podstatné je pouze to, že stěžovatelka v souladu s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyčerpala dovolání, jehož přípustnost mohla být založena podle § 237 občanského soudního řádu [srov. nález ze dne 10. 5. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2741/15 (N 83/81 SbNU 401), bod 21].

16. Zbývá dodat, že ústavní stížnost byla podána včas (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).


V.
Vlastní posouzení

17. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky a přiloženými rozhodnutími, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

18. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Sám totiž není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, což znamená, že jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení v rovině tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.

19. Ústavní soud se v posuzované věci musel vypořádat s otázkou, zda závěr obecných soudů, podle něhož okamžité zrušení pracovního poměru vedlejšího účastníka stěžovatelkou bylo neplatné z důvodu nesplnění předpokladů podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, neměl za následek porušení základního práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce může zaměstnavatel výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

20. V obecné rovině platí, že obecné soudy se mohou dopustit nepřípustného výkladu anebo použití podústavního práva, jestliže by nezohlednily správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného práva nebo svobody na posuzovanou věc, nebo by byl tento výklad či použití založen na neakceptovatelné "libovůli", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, respektive odpovídá všeobecně akceptovatelnému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

21. Ústavní soud konstatuje, že u napadených rozsudků žádné takovéto pochybení neshledal. Krajský soud podrobně vysvětlil, že jednání vedlejšího účastníka sice představovalo porušení jeho pracovněprávních povinností, s ohledem na specifické okolnosti posuzované věci, jež byly popsány výše (mj. akceptace hostování vedlejšího účastníka ze strany původního vedení divadla, jednání vedlejšího účastníka ve snaze nalézt řešení situace, specifika práce režiséra činohry, problematické dodatečné vymezení pracovní doby), však nemohlo opodstatňovat závěr o porušení těchto povinností zvlášť hrubým způsobem, a tudíž ani okamžité zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Při hodnocení intenzity protiprávního jednání vedlejšího účastníka ve smyslu uvedeného ustanovení má soud vždy určitou míru uvážení, plynoucí z obecnosti vymezení důvodů okamžitého zrušení pracovního poměru. Pokud přitom obecné soudy řádně odůvodnily závěr, že v případě jednání vedlejšího účastníka o zvlášť hrubé porušení povinností nešlo, aniž by se dopustily některého z výše uvedených "kvalifikovaných" excesů ze zásad spravedlivého procesu, pak tomuto jejich závěru nelze v řízení o ústavních stížnostech nic vytknout. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat úvahy obecných soudů o tom, zda jednání vedlejšího účastníka mělo intenzitu porušení povinností "zvlášť hrubým způsobem", z jiných než ústavněprávních hledisek.

22. Přisvědčit nelze ani tvrzení, že krajský soud nerespektoval právní závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2530/99. Z tohoto rozsudku nevyplývá, že neomluvené zmeškání práce v trvání pěti dnů nezbytně představuje porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Je tomu tak pouze "zpravidla", přičemž vždy je třeba přihlédnout i k dalším okolnostem, které mohou mít vliv na celkové zhodnocení porušení pracovní kázně. V posuzované věci tyto okolnosti byly zohledněny.

23. Pro stěžovatelku nemohlo být překvapivým, že krajský soud poté, co akceptoval její argumentaci o porušení pracovněprávních povinností ze strany vedlejšího účastníka, hodnotil intenzitu tohoto porušení v kontextu dalších relevantních skutečností zahrnujících i jednání stěžovatelky před a po změně vedení divadla. Stěžovatelka v této souvislosti namítá postup krajského soudu, který měl při svém právním hodnocení vycházet z nesprávně či nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Již okresní soud poučil stěžovatelku o povinnosti dotvrdit a prokázat, že vedlejší účastník porušil své povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahující se k jím vykonávané práci, a pokud k takovému porušení došlo, že šlo o porušení zvlášť hrubým způsobem. Stěžovatelka této možnosti využila. V rámci své argumentace zpochybnila tvrzení, že důvodem nedocházení vedlejšího účastníka do práce bylo jeho angažmá v Divadle Šumperk, když navrhla důkazy za účelem prokázání, že minimálně ve dvou dnech absence vedlejšího účastníka se v Divadle Šumperk žádná zkouška nekonala. Okresní soud s ohledem na svůj právní názor považoval uvedené důkazy za nadbytečné, což stěžovatelka nijak nerozporuje. Pro rozhodnutí krajského soudu však podle stěžovatelky mohlo mít provedení těchto důkazů význam.

24. Ústavní soud uznává, že odlišné právní hodnocení jednání vedlejšího účastníka krajským soudem, který v něm - na rozdíl od okresního soudu - spatřoval porušení pracovněprávních povinností, mohlo být důvodem k přehodnocení závěru o nadbytečnosti některých navrhovaných důkazů, a to s ohledem na nutnost posouzení intenzity porušení uvedených povinností ze strany vedlejšího účastníka. I kdyby se ale prokázalo nekonání zkoušek v Divadle Šumperk po dobu dvou dnů absence vedlejšího účastníka u stěžovatelky, nelze usuzovat, že by tato skutečnost byla způsobilá podstatným způsobem změnit či zpochybnit (ve smyslu založení extrémního rozporu) dosavadní skutková zjištění obecných soudů. Existence angažmá vedlejšího účastníka v Divadle Šumperk, jeho časové vymezení, jakož i potřeba fyzické přítomnosti vedlejšího účastníka při přípravě premiéry tamního představení, nebyla mezi účastníky řízení sporná. Zároveň nutno připomenout, že celkové hodnocení intenzity porušení pracovněprávních povinností vedlejším účastníkem bylo založeno nejen na zjištění, že jeho absence u stěžovatelky byla odůvodněna výkonem povinností plynoucí z uvedeného angažmá (toto zjištění by nebylo vyvráceno ani provedením navrhovaných důkazů), nýbrž reflektovalo i řadu dalších (výše zmíněných) specifických skutečností projednávané věci.

25. Z těchto důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozsudky došlo k porušení základního práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, pročež rozhodl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí jeho ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. června 2019


Josef Fiala v. r.
předseda senátu