III.ÚS 3795/17 ze dne 30. 1. 2018
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. T., toho času ve Věznici Příbram, zastoupeného Mgr. Janem Procházkou, advokátem, sídlem Husovo náměstí 583/18, Tábor, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. září 2017 č. j. 4 Tdo 968/2017-41, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 1. března 2017 č. j. 14 To 33/2017-599 a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 21. prosince 2016 č. j. 6 T 93/2016-532, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Táboře, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresního státního zastupitelství v Táboře, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Táboře (dále jen "okresní soud") ze dne 21. 12. 2016 č. j. 6T 93/2016-532 byl stěžovatel uznán vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku, zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku, přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c), d) trestního zákoníku, přičemž všech uvedených trestných činů se měl dopustit na svojí družce (dále jen "poškozená").

3. Proti uvedenému rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud"), který je usnesením ze dne 1. 3. 2017 s odkazem na § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.

4. Stěžovatel rozhodnutí krajského soudu napadl dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 9. 2017 odmítl.

II.
Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti rozhodnutím obecných soudů, kterými je shledáván vinným ze spáchání uvedených trestných činů, neboť tyto jsou podle jeho názoru opřeny de facto o jediný zdroj informací, a to o tvrzení poškozené. Stěžovatel již v řízení před obecnými soudy poukazoval na nevěrohodnost poškozené, která podle stěžovatele může trpět tzv. histriónskou poruchou osobnosti, neboť má utkvělou představu, že je neustále obtěžována ostatními muži ve svém okolí, je citově labilní, nestálá, snadno manipulovatelná. Její svědectví je proto nevěrohodné a podle názoru stěžovatele je zcela nepřijatelné, aby jeho vina byla založena na výlučném svědectví této osoby.

6. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítá porušení zásady in dubio pro reo a zásady volného hodnocení důkazů, neboť podle něj soudy nehodnotily důkazy jednotlivě a ve svém souhrnu, resp. že v řízení předcházejícím ústavní stížnosti absentoval prvek vyhodnocování každého důkazu zvlášť (např. věrohodnost jednotlivých svědků či poškozené). Místo toho se soudy (zejména okresní soud, jakožto soud nalézací) podle stěžovatele dopustily popření zásady objektivní pravdy, neboť zcela rezignovaly na snahu náležitě objasnit skutkový stav, když neprovedly důkazy jím navrhované a pouštěly se do spekulací, co asi mohl konkrétní svědek svým jednáním zamýšlet, místo toho, aby tohoto svědka vyslechly.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, 90, 91 odst. 1 a čl. 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak jestliže by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Námitky stěžovatele směřují zejména vůči skutkovým závěrům, ke kterým obecné soudy dospěly na základě provedených důkazů a jejich hodnocení, přičemž tyto námitky uplatňoval již v průběhu trestního řízení, jak je patrné z odůvodnění napadených rozhodnutí i z ústavní stížnosti samotné. Stěžovatel se tedy pokouší postavit Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však Ústavnímu soudu nepřísluší, ledaže by byla napadená rozhodnutí založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), nález sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].

11. K problematice posouzení věrohodnosti a významu výpovědi poškozené a dalších ve věci provedených důkazů Ústavní soud v prvé řadě upozorňuje, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "přehodnocovat" hodnocení důkazů jimi provedené.

12. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se tvrzenou námitkou nevěrohodnosti poškozené zabývaly velmi pečlivě, poškozená byla podrobena znaleckému zkoumání znalkyní z oboru psychiatrie, specializace klinická psychologie a znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Oba tito znalci dostatečně popsali osobnost poškozené a jejich závěry podle Ústavního soudu uspokojivě vyvrací tvrzení stěžovatele o nevěrohodnosti poškozené.

13. Ústavní soud dále nesdílí přesvědčení stěžovatele, že rozhodnutí obecných soudů o jeho vině je opřeno de facto výlučně o výpověď poškozené. Jak se podává z napadeného usnesení Nejvyššího soudu (str. 9), v rámci rozsáhlého dokazování při rozhodování o vině obžalovaného vycházel zejména okresní soud jednak z výpovědi stěžovatele a z výpovědi poškozené, ale také z výpovědí dalších svědků, protokolů o výsleších svědků z přípravného řízení, ze znaleckých posudků a nepřeberného množství důkazů listinné povahy, z nichž stěžejní se staly lékařské zprávy, výsledky testů na alkohol, protokoly o ohledání místa činu, fotodokumentace, příslušná odborná vyjádření, výpisy dat, analýza telekomunikačního provozu, protokol o vyšetřovacím pokusu a další důkazy týkající se osobní charakteristiky obžalovaného (jeho opis rejstříku trestů, zprávy o přestupcích, spisy, ze kterých se podávají dřívější odsouzení stěžovatele obdobného charakteru k nyní projednávané věci, apod.). Takto provedené dokazování lze hodnotit jako zcela dostačující, až vyčerpávající. Důvody, pro které okresní soud k dalšímu doplnění dokazování nepřistoupil, ústavně konformním způsobem vylíčil na str. 15 napadeného rozhodnutí. Stejně tak si počínal i krajský soud, který v písemném odůvodnění napadeného rozhodnutí zřetelně deklaroval, že další dokazování ve věci považuje za nadbytečné, neboť jejich provedení by nebylo způsobilé jakkoli ovlivnit ustálená skutková zjištění [k tomu srov. nález sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455)]. Byť toto zdůvodnění Ústavní soud shodně s Nejvyšším soudem hodnotí jako poměrně stručné, nelze v tom spatřovat zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.

14. Ústavní soud nemůže dát stěžovateli za pravdu ani v tom, že by obecné soudy dospěly k zpochybňovaným skutkovým zjištěním po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů. Za nastalé ucelené důkazní situace, s přihlédnutím především k charakteru trestné činnosti, záleželo správné rozhodnutí o vině stěžovatele na pečlivém vyhodnocení každého důkazu i celého souhrnu důkazů, přičemž z odůvodnění rozhodnutí okresního soudu i krajského soudu je zcela evidentní, že vnitřní přesvědčení soudů o vině stěžovatele nebylo výsledkem nějaké libovůle, ale opíralo se o všestranné a logické zhodnocení důkazů provedených zejména před soudem prvního stupně a jejich vzájemných souvislostí. Soudy vycházely z důkazů uvedených výše, tyto důkazy tvořily logický, ucelený řetězec a navzájem se doplňovaly. Ústavní soud shledává způsob, jakým soudy hodnotily důkazy, a skutkové závěry o vině stěžovatele, které z provedených důkazů vyvodily, jako odpovídající zákonným požadavkům na provádění a hodnocení důkazů.

15. Ústavní soud uzavírá, že nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy porušily kautely zásady volného hodnocení důkazů. Tyto soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Zabývaly se i v řízení uplatňovanou obhajobou a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu dostatečně odůvodnily.

16. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. ledna 2018


Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu