III.ÚS 3828/18 ze dne 8. 1. 2019
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Mojžíška, bez právního zastoupení, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2018 sp. zn. 20 Cdo 3657/2018, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 26. června 2015 č. j. 40 Co 388/2015-67 a usnesení Mgr. Jaroslava Homoly, soudního exekutora, Exekutorský úřad Brno - město ze dne 29. dubna 2015 č. j. 30 EX 31336/14-158, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 11. 2018, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž dovolací soud odmítl dovolání stěžovatele směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "odvolací soud") ze dne 26. 6. 2015 č. j. 40 Co 388/2015-67, jímž bylo odmítnuto odvolání stěžovatele proti usnesení Mgr. Jaroslava Homoly, soudního exekutora, Exekutorský úřad Brno - město (dále jen "soudní exekutor") ze dne 29. 4. 2015 č. j. 30 EX 31336/14-158. Dovolací soud tak učinil s odůvodněním, že dovolání stěžovatele je objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. Stěžovatel rovněž navrhl, aby Ústavní soud spolu s rozhodnutím dovolacího soudu zrušil též v záhlaví specifikovaná rozhodnutí odvolacího soudu a soudního exekutora.

2. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V nyní posuzované věci přitom Ústavní soud shledal, že tomu tak není.

3. Ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu fyzickým a právnickým osobám ukládá povinnost, aby byly v řízení před Ústavním soudem zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy, což se vztahuje již na samotné sepsání ústavní stížnosti. Dle § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu v plné moci k zastupování podle § 29 a § 30 odst. 1 citovaného zákona musí být výslovně uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem.

4. Stěžovatel při podání ústavní stížnosti nebyl a ani nyní není řádně zastoupen advokátem na základě plné moci splňující náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a ústavní stížnost nesplňuje ani další náležitosti stanovené v § 34 téhož zákona.

5. Ústavní soud lustrací podání k Ústavnímu soudu zjistil, že stěžovatel podal dosud již značné množství ústavních stížností (k dnešnímu dni již více než sto padesát) a v mnoha případech nebyl od počátku řízení zastoupen advokátem. V těchto případech pak byl vyzýván k odstranění vad podání a poučen o nutnosti zastoupení advokátem s tím, že jinak bude jeho ústavní stížnost odmítnuta (poprvé již v řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 269/95; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Řada ústavních stížností byla odmítnuta pro neodstranění vad z důvodu, že stěžovatel nebyl v řízení před Ústavním soudem zastoupen právním zástupcem z řad advokátů (v poslední době např. ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 2579/18, IV. ÚS 2933/18, IV. ÚS 3151/18, II. ÚS 3221/18 nebo I. ÚS 3305/18).

6. Ústavní soud zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v obdobných případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se s ústavní stížností nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.

7. Ústavní soud má za to, že vzhledem k výše uvedeným skutečnostem lze mít za to, že stěžovatel je dostatečně poučen o tom, jaké náležitosti zákon pro podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje. Bylo proto ve vlastním zájmu stěžovatele, aby vady odstranil, resp. aby jeho další podání již tyto vady neobsahovalo. Přístup stěžovatele, který v rozporu s poučením, které se mu opakovaně ze strany Ústavního soudu dostalo, podal novou ústavní stížnost, aniž by byl řádně zastoupen advokátem, přičemž požádal, aby mu Ústavní soud zástupce pro řízení ustanovil, ačkoli byl již v minulosti opakovaně poučen o tom, že Ústavní soud zástupce neustanovuje, jakož i o možnosti obrátit se v této souvislosti na Českou advokátní komoru (např. ve věci stěžovatele vedené pod sp. zn. I. ÚS 2365/17), však nesvědčí o pečlivém zájmu stěžovatele o ochranu svých vlastních práv.

8. Za těchto okolností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků za přiměřeného použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. ledna 2019


Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu