III.ÚS 384/08 ze dne 30. 9. 2009
N 211/54 SbNU 587
K ústavně konformní interpretaci ustanovení zákona o veřejných dražbách, které stanoví povinnost dražebníka zajistit znalecký posudek o ceně dražené nemovitosti
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky - ze dne 30. září 2009 sp. zn. III. ÚS 384/08 ve věci ústavní stížnosti CHMP VELKOMORAVIA, spol. s. r. o., se sídlem v Brně, Brožíkova 14, proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 16 Co 236/2007 ze dne 6. 11. 2007, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně zamítající žalobu, kterou se stěžovatel domáhal po žalovaných společnostech zaplacení peněžité částky jako náhrady škody, a proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1263/2008 ze dne 28. 1. 2009, jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo dovolání.

Výrok

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1263/2008 ze dne 28. 1. 2009 a rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 16 Co 236/2007 ze dne 6. 11. 2007 se zrušují.


Odůvodnění


Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností, s tvrzením porušení čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 1 Ústavy, napadl nejprve v záhlaví označené rozhodnutí Městského soudu v Praze a po vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu o jím podaném dovolání proti uvedenému rozhodnutí Městského soudu v Praze ústavní stížnost dne 19. 3. 2009 rozšířil a napadl i v záhlaví označené rozhodnutí dovolacího soudu, jímž bylo podle něj dále porušeno i právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny.

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 38 C 257/2003 je patrno, že stěžovatel se žalobou podanou u uvedeného soudu domáhal na žalovaných společnostech GE Money Bank a Garen Dražební zaplacení částky 8 611 469,80 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody v podstatě s odůvodněním, že žalovaní mu svým jednáním a postupem způsobili škodu v uvedené výši, a to 1. žalovaný jako jeho věřitel při výkonu svých práv a 2. žalovaný jako dražebník provedením nedobrovolné dražby nemovitostí, jejichž byl stěžovatel vlastníkem, v rozporu se zákonem.

Podle smlouvy ze dne 13. 8. 1997 poskytl 1. žalovaný stěžovateli úvěr ve výši 6 000 000 Kč na koupi nemovitostí, jejichž cena podle znaleckého posudku činila 8 000 000 Kč. Splacení úvěru bylo zajištěno zástavním právem k těmto nemovitostem. Stěžovatel se dostal do prodlení, a snažil se proto najít kupce, přitom nalezl zájemce o koupi nemovitostí za 12 500 000 Kč, avšak k prodeji nedošlo proto, že 1. žalovaný uzavřel s 2. žalovaným smlouvu o provedení nedobrovolné dražby a nemovitosti pak byly prodány v nedobrovolné dražbě za 4 600 000 Kč, přičemž vyvolávací cena činila 1 750 000 Kč. Druhý žalovaný vycházel ze znaleckého posudku o ceně nemovitostí ve výši 3 500 000 Kč, který však podle stěžovatele skutečné ceně neodpovídal. Nízkou vyvolávací cenou byla podle něj zkreslena celá dražba; přitom, jak stěžovatel tvrdil, oba žalovaní věděli o reálné ceně nemovitostí a možném vzniku škody na straně stěžovatele. Nemovitosti bylo podle stěžovatele možno v daném čase a místě prodat za cenu vyšší, než jaké bylo dosaženo v dražbě, konkrétně nejméně za cenu 12 500 000 Kč, již mu nabídl Tukový průmysl Praha, a. s., a která se také blíží ocenění znalce Ing. P. (14 500 000 Kč). Tvrdil tak, že oba žalovaní porušili prevenční povinnost podle § 415 občanského zákoníku, nectili princip přiměřenosti a jednali v rozporu s dobrými mravy, 2. žalovaný nezajistil řádné ocenění nemovitostí, jak mu ukládá § 13 odst. 1 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, a odpovídá proto za škodu podle § 63 tohoto zákona.

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 2. 2005 sp. zn. 38 C 257/2003 žalobu stěžovatele zamítl. Své rozhodnutí po právní stránce postavil na závěru, že 1. žalovaný s ohledem na nesplácení úvěru a obsah zástavní smlouvy byl oprávněn zajistit uspokojení své pohledávky prodejem nemovitostí ve veřejné dražbě a neporušil žádnou zákonnou povinnost (včetně obecné prevenční povinnosti podle § 415 občanského zákoníku), ani 2. žalovaný takovou povinnost neporušil a nebylo shledáno ani porušení povinností ze strany žalovaných podle § 757 obchodního zákoníku nebo zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách.

Odvolací soud svým v pořadí prvým rozsudkem ze dne 19. 10. 2005 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V rozhodnutí s poukazem na ustanovení § 63 odst. 2 a 4 zákona č. 26/2000 Sb. i s odkazem na obecné předpisy o odpovědnosti za škodu uvedl, že především musí být prokázán vznik škody, přičemž k této otázce se soud prvního stupně jednoznačně nevyjádřil. Odvolací soud pak, vycházeje ze zjištění soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že stěžovateli žádná škoda nevznikla. V odůvodnění svého rozhodnutí k námitkám stěžovatele vztahujícím se k ocenění nemovitostí mimo jiné vyjádřil názor, že prodej nemovitostí ve veřejné dražbě je optimální metodou pro zjištění reálné tržní ceny v místě a čase a že právě cena dosažená v dražbě byla cenou v daném místě a čase reálně dosažitelnou.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, opírající jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., v němž namítl nesprávnost názoru odvolacího soudu, vedoucího k závěru o tom, že škoda stěžovateli nevznikla. Hodnotová diskrepance mezi cenami je v projednávané věci do očí bijící a závěr odvolacího soudu tak přehlíží povinnost 1. žalovaného ctít princip přiměřenosti výkonu práva a u 2. žalovaného absolutizuje výsledek dražby bez ohledu na její zákonné nastavení. Veden chybným právním názorem, odvolací soud "redukoval na pouhou formalitu povinnost dražebníka zajistit prostřednictvím znalce odhad ceny předmětu dražby v místě a čase obvyklé". Vyjádřil také nesouhlas s názorem, že nižší vyvolávací cena by měla být pro výsledek dražby příznivější než cena vyšší, neboť může přilákat větší okruh zájemců. Stanovení vyvolávací ceny podle názoru stěžovatele v dovolání uvedeném apriori determinuje okruh zájemců, neboť potenciální zájemci o nemovitosti v relaci 10-15 milionů Kč se stěží budou zajímat o nemovitosti s vyvolávací cenou 1,8 mil. Kč, resp. odhadní cenou 3,5 mil. Kč.

Dovolací soud svým prvým rozsudkem ze dne 25. 4. 2007 uvedený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Z podrobně rozvedených důvodů bylo podle něj nepochybné, že cenu dosaženou vydražením ovlivňují (mohou ovlivnit) nejen úroveň skutečně dosahovaných cen při prodeji stejného nebo obdobného majetku na tuzemském trhu v rozhodné době, ale i další skutečnosti, jako např. okolnosti, za nichž byla dražba připravena a provedena, včetně publicity veřejné dražby, nebo počet účastníků dražby a jejich případné "dohody o předmětu dražby", které vedou (mohou vést) k tomu, že odvolacím soudem uvažovaný předpoklad spočívající v tom, že "dražba vytváří podmínky pro dosažení skutečně nejvyšší dosažitelné ceny" se nutně nemusí naplnit. Cenu dosaženou v dražbě proto nelze bez dalšího považovat za cenu "v místě a čase" obvyklou. Pro určení obvyklé ceny - v případě, že rozhodné skutečnosti jsou mezi účastníky sporné, soud ustanoví za účelem zjištění obvyklé ceny nemovitosti znalce. Důkaz znaleckým posudkem nelze za této situace odmítat, neboť jedině takovýto posudek vytváří podmínky k tomu, aby soud postupem podle ustanovení § 132 o. s. ř. mohl zjistit obvyklou cenu nemovitosti. Uzavřel tak, že, veden uvedeným chybným právním závěrem, odvolací soud jednak neprovedl důkaz znaleckým posudkem o obvyklé ceně nemovitostí vydražených při veřejné nedobrovolné dražbě, jednak neposuzoval, zda některý ze žalovaných opravdu porušil své povinnosti významné z pohledu ustanovení § 63 odst. 2 nebo 4 zákona o veřejných dražbách, případně ustanovení § 420 občanského zákoníku, a proto napadený rozsudek zrušil.

Na to odvolací soud, aniž jakkoliv řízení doplnil, vydal ústavní stížností napadený rozsudek, jímž rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, když se v podstatě ztotožnil s jeho právním závěrem o tom, že porušení právních povinností ze strany žalovaných nebylo zjištěno, ani jiný důvod jejich odpovědnosti za škodu, a proto nebylo nutné ani doplňovat dokazování znaleckým posudkem "ke zjištění, zda stěžovateli vznikla či nevznikla škoda".

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel opět dovolání (současně s ústavní stížností), v němž odvolacímu soudu vytýkal, že napadené rozhodnutí vydal, aniž by respektoval závazný právní názor dovolacího soudu uvedený v jeho zrušovacím rozhodnutí a na základě nezměněného skutkového stavu rozhodl stejně jako ve svém předchozím rozhodnutí. Kromě poukazu na porušení svých ústavně zaručených práv, která konkretizoval, poukázal na právní závěry předchozího zrušovacího rozhodnutí dovolacího soudu s tím, že nelze bez dalšího považovat cenu dosaženou v dražbě za cenu v místě a čase obvyklou, stejně tak jako tomu tak není automaticky tím, že dražebník za tímto účelem pro forma zajistí znalecký posudek, pokud závěry znaleckého posudku evidentně signalizují, že se o obvyklou cenu se zřetelem na další významné skutečnosti jednat nemůže. V této souvislosti poukázal na závěr dovolacího rozhodnutí, že v případě, že rozhodné skutečnosti jsou mezi účastníky sporné, soud ustanoví za účelem zjištění obvyklé ceny nemovitosti znalce, přitom zdůraznil, že odvolací soud důkaz znaleckým posudkem odmítl. S ohledem na to, že odvolací soud se nevypořádal s jím uplatněnými návrhy, zopakoval dále důvody, které již v předchozím dovolání uplatnil s tím, že odvolací soud přehlíží skutečný význam ustanovení § 13 odst. 1 zákona o veřejných dražbách, který nespočívá toliko ve formálním naplnění litery zákona - tj. zajištění odhadu, ale zajištění takového odhadu ceny předmětu dražby, která je v místě a čase obvyklá; přitom zdůrazňuje, že důsledné naplnění zákona je významnou zárukou cílů sledovaných veřejnou dražbou, mezi které spadá i respektování práv vlastníka dražené nemovitosti. Právní relevance odhadu ceny v čase a místě obvyklé nachází podle něj výrazu i v povinnosti takto zjištěnou cenu publikovat v dražební vyhlášce adresované potenciálním zájemcům, pro něž je tato informace jednou z určujících pro jejich rozhodnutí se dražby účastnit.

O tomto dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem shora označeným, posléze stěžovatelem rovněž napadeným ústavní stížností, tak, že dovolání stěžovatele, i tentokrát posouzené jako přípustné, zamítl. Za otázku zásadního právního významu, jež dosud nebyla dovolacím soudem řešena, považoval to, jaká mají navrhovatel veřejné nedobrovolné dražby podle zákona č. 26/2000 Sb. a dražebník povinnosti v souvislosti se stanovením odhadu ceny předmětu této nedobrovolné dražby, jde-li o nemovitost. Po citaci příslušných ustanovení zákona a občanského zákoníku, vztahujících se k odpovědnosti za škodu, vycházeje ze zjištěného skutkového stavu, pak dovodil, že navrhovateli veřejné dražby, ve vztahu k odhadu ceny předmětu dražby, zákon žádné povinnosti neukládá, za škodu vzniklou dosavadnímu vlastníku nemovitosti může odpovídat tento subjekt jen tehdy, podal-li neoprávněný návrh na provedení dražby anebo porušil-li zaviněně jinou svou právní povinnost. Nic takového v daném případě však zjištěno nebylo. Pokud jde o povinnosti dražebníka, z ustanovení § 13 odst. 1 zákona dovodil, že pokud tento zajistil odhad nemovitosti posudkem znalce a není-li posudek v den konání dražby starší 5 měsíců, splnil tím dražebník všechny své povinnosti, které mu v souvislosti s odhadem ceny předmětu dražby ukládá ustanovení § 13 odst. 1 zákona. Námitkám stěžovatele nepřisvědčil ani v tom, že se odvolací soud neřídil závazným právním názorem obsaženým v jeho předcházejícím rozhodnutí, a učinil závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné.

Proti těmto rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel v poměru k prvému rozhodnutí namítá, že městský soud, aniž by provedl jakékoliv dokazování, na základě stejného skutkového základu věci rozhodl stejně, aniž by, jak mu to ukládají procesní předpisy (§ 243d ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.), jakkoliv vycházel ze závazného právního názoru dovolacího soudu. Posuzováno v návaznosti na předcházející rozsudek Nejvyššího soudu, jeho odůvodnění postrádá řádné zdůvodnění, neboť je zcela evidentní, bez ohledu na to jak rozhodl, že se musel vypořádat se závazným právním názorem Nejvyššího soudu. Absence řádného zdůvodnění rozhodnutí pak představuje zkrácení práva stěžovatele na spravedlivý proces a nerespektování závazného právního názoru ze strany odvolacího soudu je pak výrazem libovůle, a tedy porušením čl. 2 odst. 2 Listiny, resp. čl. 2 odst. 3 Ústavy, jakož i čl. 1 odst. 1 Ústavy, neboť takový postup je rovněž výrazem neúcty k právům stěžovatele. V rozšíření ústavní stížnosti i proti následujícímu, jeho dovolání zamítajícímu rozhodnutí Nejvyššího soudu, jehož nedílnou součástí učinil i obsah svého dovolání, pak tvrdí rovněž porušení shora označených ústavně zaručených práv a dále porušení čl. 36 Listiny a čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, přitom v podstatě namítá, že dovolací soud při nezměněném skutkovém stavu zcela popřel své předcházející rozhodnutí v této věci, takže jde o rozhodnutí nepředvídatelné. V daném případě změněný právní názor nepředstavuje "judikatorní posun", ale je aktem libovůle. Je tomu tak podle stěžovatele proto, že změněný právní názor nevychází z účelu zákona, materiálního pojetí aplikace a interpretace zákonné normy, konkrétně ustanovení § 13 zákona o veřejných dražbách, nýbrž z ryze formalistického pojetí, které znamená, že samotné zajištění znaleckého posudku dražebníkem naplňuje literu citovaného ustanovení, implicitně vynaložení veškerého úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat v intencích odst. 4 ustanovení § 63 zákona. Poukazuje také na to, že předmětná dražba byla zahájena a provedena v režimu ustanovení § 36 odst. 2 zákona, který Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 47/04 ze dne 8. 3. 2005 (N 47/36 SbNU 495; 181/2005 Sb.) zrušil. V podstatě z těchto v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů navrhl, aby obě napadená rozhodnutí byla zrušena.

Městský soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti navrhl její odmítnutí jako zjevně neopodstatněné. Jak uvedl, z obsahu odůvodnění jeho rozhodnutí je zjevné, že rozhodl právě na základě závazného právního názoru Nejvyššího soudu. Odpovědnost žalovaných za škodu zkoumal nejprve podle norem speciálního zákona - zákona o veřejných dražbách - a poté, kdy neshledal podmínky vzniku odpovědnosti žalovaných za škodu podle tohoto zákona, posuzoval případnou odpovědnost žalovaných podle obecných předpisů, plně v souladu s právním názorem dovolacího soudu, a z jeho rozhodnutí jsou důvody, proč nebylo třeba v této věci provádět další dokazování, zřejmé, když skutková zjištění v řízení již učiněná zcela postačovala pro rozhodnutí ve věci. Skutkové i právní závěry odvolacího soudu jsou odůvodněny v souladu s požadavky § 157 odst. 2 o. s. ř. i judikaturou Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva.

Nejvyšší soud jako účastník tohoto řízení navrhl odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neboť podle něj stěžovatel dovozuje neústavnost napadených rozhodnutí jen proto, že nepochopil podstatu projednávaného případu a obsah a smysl rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu, což dále ve svém vyjádření dokumentuje odkazem na předmět řízení, výčtem předpokladů odpovědnosti za škodu, popisem průběhu daného řízení včetně obsahu v něm postupně vydaných rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu se závěrem, že se stěžovatel mýlí, dovozuje-li, že se odvolací soud po zrušení svého předchozího rozhodnutí dovolacím soudem měl zabývat v dalším řízení (jen) otázkou vzniku škody a že v tomto směru měl vycházet ze závazného právního názoru dovolacího soudu. Ten však "nezakázal" odvolacímu soudu, aby se zabýval dalšími (všemi) předpoklady odpovědnosti za škodu, ani to "zakázat" nemohl, byla-li předmětem posuzování dovolacího soudu jen otázka vzniku škody. I po rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007 tak měl odvolací soud plnou volnost při rozhodování věci v posuzování ostatních předpokladů pro odpovědnost za škodu, aniž by v tomto směru byl jakkoliv usměrněn dovolacím soudem. Dospěl-li k závěru, že tu není protiprávní úkon (škodná událost), musela být žaloba zamítnuta, i kdyby byl (jinak) prokázán vznik škody. Rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu a postup soudů tak byl plně předvídatelný pro každého, kdo zná konstrukci odpovědnosti za škodu. Pokud jde o věc samu, uvádí se ve vyjádření, že z ústavní stížnosti není patrno, že by zpochybňovala základ, na němž rozhodnutí spočívají, a s poukazem na ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 26/2000 Sb. pak uvádí, že povinností dražebníka je zajistit odhad znalcem, je-li předmětem dražby nemovitost. Měl-li stěžovatel za to, že byl poškozen "vadným" znaleckým posudkem, kterým byla cena "podhodnocena", došlo by k porušení povinnosti ze strany znalce, po něm se však náhrady škody nedomáhá.

Poté, co se seznámil s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 38 C 257/2003, dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost je důvodná.

Ústavní soud především připomíná čl. 4 Ústavy, podle něhož základní práva jsou pod ochranou soudní moci, a je tedy povinností obecných soudů všech stupňů, tedy i Nejvyššího soudu, při svém rozhodování mít takovou ochranu na zřeteli.

Obecné soudy v napadených rozhodnutích vycházely ze závěru, že stěžovatelovu návrhu na náhradu škody nelze vyhovět proto, že žalovaní v souvislosti s prováděním veřejné nedobrovolné dražby nemovitostí stěžovatele žádnou svou povinnost neporušili. Východiskem pro tento závěr byla i pro dovolací soud - v poměru k povinnostem 2. žalovaného jako dražebníka - interpretace § 13 odst. 1 zákona o veřejných dražbách. Na základě jazykového výkladu uvedeného ustanovení dovolací soud dospěl k závěru, že dražebník v daném případě tam stanovenou povinnost splnil, neboť zajistil podání znaleckého posudku o ceně nemovitostí.

Ústavní soud již ve své dřívější judikatuře [nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 258/03 ze dne 6. 5. 2004 (N 66/33 SbNU 155), sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.)] konstatoval, že neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace vycházející pouze z jazykového výkladu. Jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikaci právní normy. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího obsahu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). V dalším svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) pak Ústavní soud vyslovil přesvědčení, že "soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku.". V návaznosti na to Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy uvedeným doslovným výkladem aplikovaného ustanovení redukujícím povinnost dražebníka pouze na "technické" zajištění znaleckého posudku o ceně nemovitosti, odhlédly, resp. pominuly jeden z účelů zákona, jímž je také ochrana práv vlastníků dražených nemovitostí, i shora zmíněné systematické souvislosti. V tomto směru třeba odkázat jak na důvodovou zprávu zákona, která mimo jiné hovoří i o zajištění ochrany práv vlastníků zastavených nemovitostí, jakož i na ustanovení § 6 zákona, z jehož odstavce 1 plyne, že k udělení oprávnění k výkonu činnosti dražebníka je třeba vyžádat stanovisko příslušného ministerstva, které posuzuje předpoklady dražebníka k výkonu dražební činnosti a činnosti související z hlediska dodržování platných právních předpisů, záruk ochrany navrhovatelů, ale také vlastníka předmětu dražby a dalších osob. (Ve smyslu odstavce 2 uvedeného ustanovení je také dražebník povinen uzavřít smlouvu o pojištění své odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s činností dražebníka.) Ústavní soud proto zastává názor, že v případě existence námitek vzbuzujících pochybnosti o správnosti ceny stanovené znaleckým posudkem "zajištěným" dražebníkem má tento - právě s ohledem na zákonem stanovené předpoklady k výkonu své činnosti a především s ohledem na přiměřenou ochranu práv vlastníků dražených nemovitostí - povinnost zajistit kontrolní, resp. revizní posudek tak, aby byla pro další postup v nedobrovolné dražbě zjištěna cena dražené nemovitosti reálně odpovídající její ceně v místě a čase obvyklé. V opačném případě by nebylo možno považovat ochranu majetkových práv věřitele a ochranu týchž práv vlastníka nemovitosti, to je práv, jež mají garantován stejný rozsah ochrany (čl. 11 odst. 1 Listiny), za proporcionální.

Obecné soudy v dané věci při svém rozhodování nebraly v úvahu, že stěžovatel - byť v řízení podle nich neprokázal samotné předložení znaleckého posudku, který měl k dispozici, oceňujícího předmětnou nemovitost na 14 milionů Kč, žalovaným - opakovaně vznášel námitky proti znaleckému posudku, z něhož byla stanovena vyvolávací cena 1 750 000 Kč, právě poukazem na dražebníkem zajištěným znaleckým posudkem nesprávně stanovenou cenu ve výši 3 500 000 Kč, která se od původního ocenění nemovitosti při poskytování úvěru výrazně lišila, přitom sám popis předmětné nemovitosti v zajištěném posudku - administrativní dvoupodlažní budova v Brně-Lesné, postavená v roce 1980, v dobrém stavebně technickém stavu, určená k provozním účelům, obsahující mimo dvou hygienických zařízení 20 kanceláří, 4 sklady a dílnu - i naprostému laikovi signalizuje tržní cenu výrazně vyšší než je cena 3 500 000 Kč. Právě proto měl být v řízení před soudem nařízen znalecký posudek o ceně nemovitosti v daném čase a místě obvyklé a od jeho závěru se teprve měly odvíjet další úvahy a závěry soudů, a to nejen o vzniku škody stěžovatele, ale i o odpovědnosti žalovaných, zejména pak druhého z nich, za škodu. (To by ostatně bylo možno dovodit z kontextu celého zdůvodnění původního rozhodnutí dovolacího soudu, tak jak je shora rozvedeno, ve všech jeho souvislostech a zdůrazněných momentech - byť se tehdejší rozhodnutí dovolacího soudu soustřeďovalo na otázku vzniku škody - samozřejmě vycházeno z předpokladu smysluplného a skutečně odpovědného rozhodování obecnými soudy.)

Z uvedeného je patrno, že Ústavní soud považuje interpretaci a aplikaci použitého ustanovení § 13 odst. 1 a v návaznosti na ně i ustanovení § 63 odst. 4 zákona o veřejných dražbách provedenou obecnými soudy za ústavně nekonformní, nerespektující dostatečně přiměřenou ochranu majetkových práv stěžovatele, jehož právo na spravedlivý proces také, právě neprovedením znaleckého posudku, nebylo dostatečně šetřeno. Proto napadená rozhodnutí obecných soudů podle § 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zrušil.