III.ÚS 3864/15 ze dne 14. 1. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dne 14. ledna 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu stěžovatele: Nguyen Khac Viet Anh, státního občana Slovenské republiky, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, AK se sídlem Praha 1, Opatovická 1659/4, proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 5 ve věci sp. zn. 28 C 156/2015, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem ze dne 31. 12. 2015, doručeným Ústavnímu soudu téhož dne, se Nguyen Khac Viet Anh (dále jen "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud 1) nálezem vyslovil, že postupem orgánu veřejné moci - přidělením věci Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 28 C 156/2015 podle rozvrhu práce specializovanému senátu 28 C - bylo porušeno základní právo na zákonného soudce, zaručené článkem 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), aby 2) jmenovanému soudu přikázal změnit rozvrh práce "tak, aby účastníci řízení měli v případě mylného zápisu věci možnost uplatňovat základní právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny", a 3) aby jmenovanému soudu zakázal, "aby pokračoval v porušování základního práva stěžovatele na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny" a 4) aby jmenovanému soudu přikázal, "aby všechny žaloby, které napadly na soud dne 19. 5. 2015 a byly přiděleny senátu 28 C (včetně věci stěžovatele projednávané pod sp. zn. 28 C 156/2015) rozvrhl mezi jednotlivé občanskoprávní senáty podle rozvrhu práce". Stěžovatel dále navrhl, aby mu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Stěžovatel poukázal na ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyjádřil přesvědčení, že "ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy, neboť se týká obecných pravidel soudu při přidělování agendy v rámci rozvrhu práce, která umožňují, aby účastník byl odňat svému zákonnému soudci."

V předmětném občanskoprávním sporu je projednávána žaloba, podaná stěžovatelem proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti o náhradu nemajetkové újmy ve výši 2 000 000,- Kč s příslušenstvím.

Další obsah ústavní stížnosti blížeji reprodukovat netřeba, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno návrh odmítnout.

II.

Předtím, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že v projednávaném případě tomu tak není.

Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita. Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Stanoví-li tudíž právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán.

V daném případě je podstatou ústavní stížnosti tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na zákonného soudce dle čl. 37 odst. 1 Listiny v dosud neskončeném civilním řízení. Stěžovatelova námitka je však uplatnitelná jak v nalézacím, tak v odvolacím řízení, resp. jako důvod žaloby pro zmatečnost ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 písm. f), event. i písm. e) a § 229 odst. 3 o. s. ř.

Stěžovateli jsou tudíž i nadále k dispozici prostředky občanského soudního řádu a teprve po jejich vyčerpání, pokud by se stěžovatel nadále domníval, že jím tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, by se mu otevřela cesta k zásahu Ústavního soudu. V dané procesní situaci tak stěžovatel má, resp. bude mít k dispozici další prostředky, jak své právo hájit. Návrh byl proto Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný, jak to ostatně vyplývá i z jeho rozhodovací praxe (viz např. usnesení dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 305/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz, a v něm citovaná judikatura).

S ohledem na výše uvedené tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný návrh odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. ledna 2016


Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj