III.ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004
U 43/34 SbNU 421
Ústavní stížnost podaná v tzv. bagatelní věci
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Usnesení

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Michaely Židlické - ze dne 25. srpna 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 ve věci ústavní stížnosti Nadace "N. J., M. a Z. H." proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 z 21. 4. 2004 sp. zn. 24 C 106/2003, jímž bylo vyhověno žalobě Ing. J. H., který domáhal proti stěžovateli úhrady peněžité částky s příslušenstvím.

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění


Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností - s tvrzením porušení práva na soudní ochranu, zaručovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") - domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 vydaného v řízení, jež bylo zahájeno k návrhu Ing. J. H., který se svou žalobou domáhal proti stěžovateli úhrady částky 1 650 Kč s příslušenstvím za jím tvrzený neoprávněný odtah svého osobního automobilu z ulice J. v Praze v 7.35 hod. dne 17. listopadu 2002, tj. v den, kdy stěžovatel pořádal vzpomínkovou slavnost před budovou Hlávkovy koleje a kdy v souvislosti s touto akcí zajišťoval i dočasnou změnu v dopravním značení uvedené komunikace.

Obvodní soud pro Prahu 1 napadeným rozhodnutím žalobě Ing. J. H. po provedeném dokazování vyhověl. Vycházel přitom, jak patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, ze zjištění, že zakazující dopravní značky byly na příslušné ulici osazeny ne dříve než dne 11. 11. 2002. Učinil tak závěr, že doba nejméně jednoho týdne přede dnem dočasného zákazu stání na příslušné komunikaci, požadovaná ustanovením § 19 odst. 5 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, nebyla dodržena, a stěžovatele proto s odkazem na § 19 odst. 6 tohoto zákona zavázal k úhradě částky 1 650 Kč s příslušenstvím žalobci.

Stěžovatel, který v průběhu řízení před obecným soudem tvrdil, že značky byly osazeny včas, a to již dne 9. 11. 2002, v ústavní stížnosti obvodnímu soudu v podstatě vytýká, a to i s poukazem na nálezy Ústavního soudu opomenutých důkazů se týkající (sp. zn. III. ÚS 95/97 a sp. zn. III. ÚS 150/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 76; svazek 2, nález č. 49), že skutkový závěr, jakož i právní posouzení věci není v souladu se všemi okolnostmi, které v řízení vyšly najevo a jimiž tak bylo třeba se při posouzení věci zabývat [§ 1, § 132 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")]. Konkrétně v této souvislosti poukazuje na absenci hodnocení výpovědi PhDr. D. R., tajemnice nadace stěžovatele jako účastníka řízení, a vyjádření P. s., a. s., ze dne 12. 1. 2004 v odůvodnění soudního rozhodnutí, z čehož dovozuje, že rozhodnutí není v souladu se zákonem. Toto pochybení podle jeho názoru zasahuje do oblasti ústavně zaručených práv, a to tím spíše, že se v tomto případě jednalo o jednoinstanční řízení, kdy proti rozsudku není možno s ohledem na § 202 odst. 2 o. s. ř. podat odvolání, a obecný soud je v takovém případě jako soud vydávající konečné rozhodnutí ve věci povinen vypořádat se všemi provedenými jakož i navrženými důkazy a postupovat tak, aby jeho zjištění bylo nepochybné a nebylo neúplné a rozporné. Vzhledem k tomu, že obvodní soud si takto nepočínal, je stěžovatel přesvědčen o tom, že jednal v rozporu s ústavně zaručeným právem daným čl. 36 odst. 1 Listiny a s povinnostmi vyplývajícími z čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 24 C 106/2003 a po zvážení argumentace ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že ústavní stížnosti nelze vyhovět.

Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech bagatelních věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), tedy ve věcech jako je věc i nyní Ústavním soudem posuzovaná, je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena [rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 695/01, obdobně další sp. zn. IV. ÚS 248/01, sp. zn. IV. ÚS 8/01, sp. zn. IV. ÚS 185/98 (nepublikovaná usnesení)]. Za takové extrémní rozhodnutí podle přesvědčení Ústavního soudu napadený rozsudek považovat nelze, a to přesto, že námitkám stěžovatele kvality odůvodnění se týkajících, včetně námitky absence zhodnocení sdělení P. s., a. s., ze dne 12. 1. 2004 je třeba přisvědčit. Obecný soud patřičnou péči vypracování odůvodnění svého rozhodnutí nevěnoval, pravidel uvedených v § 157 odst. 2 o. s. ř. důsledně nedbal, nicméně v odůvodnění shrnul provedené dokazování, jež provedl v dostatečném rozsahu (stěžovatel ani jeho doplnění dalšími důkazy nenavrhoval), a výslovně také uvedl, o které z provedených důkazů své skutkové zjištění o datu osazení dopravních značek, jež bylo pro posouzení věci určující, opřel, a jeho závěry tak v tomto směru jsou přezkoumatelné. Za uvedeného stavu, kdy také Ústavní soud s ohledem na obsah spisu nepochybuje o tom, že výsledek řízení v dané věci vzhledem ke všem okolnostem případu je možno považovat za spravedlivý, pak pochybení soudu spočívající v nedostatečném zhodnocení shora označeného důkazu není samo o sobě způsobilé posunout věc do ústavněprávní roviny. Pokud jde o výpověď PhDr. D. R., na niž také ústavní stížnost poukazuje, je třeba uvést, že podle obsahu spisu nešlo o provedení důkazu výslechem účastníka řízení (§ 126 odst. 4, § 131 o. s. ř.), nýbrž pouze o vysvětlení k dotazu soudu podané, v němž navíc jmenovaná výslovně uvedla, že neví, zda značky na komunikaci fyzicky byly od 9. do 11. 11., a uvedené vysvětlení tak stěží mohlo výsledek sporu ovlivnit.

Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněná odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.