III.ÚS 4140/18 ze dne 28. 8. 2019
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Bohuslavy Olšanské, zastoupené JUDr. Pavlem Marečkem, advokátem, sídlem Vaníčkova 1070/29, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2018 č. j. 20 Cdo 478/2018-311, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 20. září 2017 č. j. 36 Co 143/2017-262 a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 8. února 2017 č. j. 74 EXE 59359/2015-234, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a Josefa Olšanského, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z předložených podkladů se podává, že Okresním soudem v Liberci (dále jen "okresní soud") byl dne 12. 2. 2015 č. j. 74 EXE 59359/2015-38 JUDr. Jan Paraska, soudní exekutor Exekutorského úřadu Most, pověřen vedením exekuce proti vedlejšímu účastníkovi pro vymožení pohledávek vyplývající z nařízení Krajského soudu v Curychu ze dne 27. 2. 2002 č. EE010430/U a opatření a rozsudku Krajského soudu v Curychu ze dne 20. 3. 2012 č. FE101032-L/U1, a to dlužného příspěvku na výživu ve výši 318 405,30 CHF, příspěvku na výživu ve výši 4 050 CHF měsíčně od února 2015 do října 2016 a pro náklady exekuce. V průběhu exekučního řízení byla I. výrokem usnesení okresního soudu ze dne 11. 8. 2015 č. j. 74 EXE 59359/2015-115 částečně zastavena exekuce pro dlužný příspěvek na výživu za období od října 2001 do ledna 2012 ve výši 184 355,30 CHF, a to z důvodu promlčení. Výroky II. a III. byl návrh na zastavení exekuce ve zbývajícím rozsahu zamítnut. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 19. 4. 2016 č. j. 36 Co 437/2015-157 však byly tyto výroky zrušeny. Krajský soud pro další řízení uložil okresnímu soudu vypořádat se s věcnými podmínkami uznání exekučních titulů podle Úmluvy o uznávání a výkonu rozhodnutí o vyživovací povinnosti ze dne 2. 10. 1973 ("dále jen "Haagská úmluva").

3. V další fázi řízení okresní soud usnesením ze dne 8. 2. 2017 č. j. 74 EXE 59359/2015-234 částečně zastavil exekuce pro dlužný pomanželský vyživovací příspěvek od července 2012 do ledna 2015 (125 550 CHF) a pro pomanželský vyživovací příspěvek ve výši 4 050 CHF měsíčně od února 2015 do října 2016 (85 050 CHF) (I. výrok) a ve zbývajícím rozsahu návrh na zastavení exekuce, tedy pro dlužný příspěvek na výživu od února 2012 do června 2012 (8 500 CHF), zamítl (II. výrok). Okresní soud v odůvodnění vycházel z Haagské úmluvy, která dopadá na oba exekuční tituly. Podle této úmluvy se o uznání nevydává žádné zvláštní rozhodnutí. Po podrobné analýze ustanovení Haagské úmluvy a dovození naplnění všech procesních předpokladů vyplývajících z čl. 17 však dospěl okresní soud k závěru, že exekuce vedená podle opatření a rozsudku Krajského soudu v Curychu ze dne 20. 3. 2012 č. FE101032-L/U1 je neslučitelná s veřejným pořádkem České republiky, a proto je třeba ji podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zastavit. Důvodem závěru o neslučitelnosti exekuce s veřejným pořádkem České republiky byla zejména skutečnost, že postupem Krajského soudu v Curychu ze dne 6. 10. 2010, konkrétně výzvou ke zvolení zástupce pro doručování ve Švýcarské konfederaci s poučením, že v opačném případě bude doručováno zveřejněním v kantonálním úředním listě, popř. upuštěno od sdělení, došlo k obcházení kogentního ustanovení o doručování v občanském soudním řízení. Obtíže při doručování nevyplývají pouze ze skutečnosti, že by mělo být doručováno do zahraničí. Česká republika a Švýcarská konfederace jsou navíc členskými státy Úmluvy o doručování soudních a mimosoudních písemností v cizině ve věcech občanských a obchodních ze dne 15. 11. 1965. K předání uvedené výzvy navíc došlo před zjištěním, že vedlejší účastník bude trvat na překladu písemností. Uvedeným postupem podle okresního soudu byla porušena procesní práva vedlejšího účastníka, a proto bylo namístě použít čl. 5 odst. 1 Haagské úmluvy o odmítnutí uznání a výkonu exekučních titulů.

4. Proti I. výroku usnesení okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Uvedla, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními ani s právním posouzením, namítla rovněž nepřezkoumatelnost usnesení. V prvé řadě tvrdila, že okresní soud bez dalšího převzal právní názor krajského soudu vyslovený v předchozím zrušujícím rozhodnutí bez jakéhokoliv vlastního uvážení a bez posouzení věci. Okresní soud se podle stěžovatelky rovněž nevypořádal s jejími jednotlivými námitkami. Souhlasila se závěrem, že v nyní posuzované věci byla správně použita Haagská úmluva a shledáno naplnění předpokladů vyplývajících z čl. 17, ohradila se však proti závěru okresního soudu o neslučitelnosti vedené exekuce s veřejným pořádkem České republiky. V této souvislosti zejména připomněla, že pod pojem veřejný pořádek nelze řadit ani předpisy soukromého práva, ani předpisy procesní. Vedlejší účastník odvoláním napadl usnesení okresního soudu ve II. výroku s tvrzením, že i v tomto rozsahu je exekuce nepřípustná. Usnesením krajského soudu ze dne 20. 9. 2017 č. j. 36 Co 143/2017-262 bylo usnesení okresního soudu potvrzeno. Krajský soud v odůvodnění uvedl, že skutková zjištění okresního soudu jsou úplná a správná, ztotožnil se rovněž s jeho právním hodnocením.

5. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. V něm nesouhlasila s právním posouzením věci provedeným krajským soudem, jde-li o splnění podmínek pro posouzení odvolání bez nařízení jednání a o neslučitelnosti vedené exekuce s veřejným pořádkem České republiky. K prvnímu bodu stěžovatelka doplnila, že s ohledem na nevědomost o nenařízení jednání v odvolacím řízení se nemohla vyjádřit k odvolání vedlejšího účastníka. K druhému bodu stěžovatelka uvedla, že doručování v řízení před švýcarskými soudy mělo být posuzováno podle pouze švýcarského práva, přičemž švýcarské procesní právo je vůči účastníkům řízení dokonce vstřícnější. Postupem švýcarských soudů podle stěžovatelky vedlejší účastník nebyl nijak krácen v možnosti hájit svá práva v nalézacím řízení, doručování naopak ztěžoval sám a nedůvodně trval na překladu listin. Dále zopakovala argument, že pod pojem veřejného pořádku nelze řadit předpisy soukromého ani procesního práva.

6. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018 č. j. 20 Cdo 478/2018-311 bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto pro nepřípustnost. Nejvyšší soud v odůvodnění připomněl, že podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí uvedeno vymezení dovolacího důvodu a splnění předpokladů jeho přípustnosti. Zpochybněním závěru krajského soudu o neslučitelnosti exekuce s veřejným pořádkem České republiky podle Nejvyššího soudu nedošlo k adekvátnímu vymezení naplnění předpokladů přípustnosti dovolání, přičemž není odvoditelné ani jeho obsahovou interpretací. Stěžovatelka zejména nevymezila, při řešení které otázky se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, resp. neuvedla otázku, která Nejvyšším soudem dosud nebyla řešena či by měla být řešena jinak. Jde-li o tvrzení stěžovatelky, že krajský soud nenařídil jednání, považuje je Nejvyšší soud za námitku vad řízení, k níž lze přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Z těchto důvodů Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. Nad rámec uvedeného se Nejvyšší soud zaměřil na vzájemný vztah Úmluvy o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech a Haagské úmluvy, upozornil rovněž na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 19. 12. 2012, C-325/11, Krystyna Alder a Ewald Alder v. Sabina Orlowska a Czecslaw Orlowski, k nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1393/2007, o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1348/2000, podle nějž čl. 1 odst. 1 nařízení brání takové úpravě členského státu, která by umožňovala založit soudní písemnosti do spisu a považovat je za doručené, má-li účastník řízení bydliště nebo obvyklý pobyt v jiném členském státě.


II.
Argumentace stěžovatelky

7. Stěžovatelka po obsáhlé rekapitulaci řízení před obecnými soudy v ústavní stížnosti uvádí, že její dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto, aniž by se zabýval meritorní stránkou věci, byť jí byla dostatečně vymezena. Z obsahu dovolání podle stěžovatelky jednoznačně vyplývalo, vyřešení které otázky judikaturně dosud neřešené, resp. řešené rozdílně, se domáhala. Řešení těchto otázek se měl Nejvyšší soud vyhnout právě odmítnutím dovolání. V této souvislosti stěžovatelka připomněla i dřívější rozhodovací praxi Ústavního soudu, zejména závěry prezentované např. v nálezech sp. zn. II. ÚS 3876/13, sp. zn. I. ÚS 3851/15, sp. zn. II. ÚS 2109/17, sp. zn. III. 4045/16 nebo sp. zn. I. ÚS 3029/17. Podle stěžovatelky z § 241a odst. 2 o. s. ř. rovněž nevyplývá konkrétní způsob, jakým má být v dovolání vymezeno, v čem dovolatel spatřuje předpoklad přípustnosti dovolání. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 je naopak zřejmé, že toto vymezení může být vyjádřeno v kterékoliv jeho části, resp. i na více místech. V duchu prezentovaných závěrů Ústavního soudu mělo být dovolání podle stěžovatelky posouzeno jako přípustné. Rozhodnutím krajského soudu ani okresního soudu stěžovatelka výslovně nic nevytýká.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.


IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba rozdělit do dvou částí, nejprve posouzení její přípustnosti proti usnesení Nejvyššího soudu (body 10. až 12.), posléze posouzení přípustnosti proti usnesením krajského soudu a okresního soudu (body 13. až 14.).

10. Stěžovatelka v průběhu řízení před obecnými soudy svým dovoláním napadla usnesení krajského soudu. Ústavní soud po zjištění obsahu dovolání (přiloženého k ústavní stížnosti) se shoduje se závěrem Nejvyššího soudu, že stěžovatelčino dovolání neobsahuje vymezení předpokladů jeho přípustnosti (pozn. přípustnost dovolání nezakládá parafráze § 237 o. s. ř. ve III. části dovolání, obligatorní vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nelze nahradit formulací dovolacích důvodů - byť obsáhlým - ve IV. části dovolání), tudíž pro tuto vadu nemohl Nejvyšší soud v dovolacím řízení pokračovat.

11. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelčina ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud opakovaně připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelčina dovolání lze sice dovodit snahu, aby se Nejvyšší soud zabýval jejími námitkami, ale současně z něj plyne nepochopení příslušné právní úpravy, zejména zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud připouští, že současná konstrukce právní úpravy dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14).

12. Ústavní soud dodává, že v době podání stěžovatelčina dovolání (závěr roku 2017) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovatelce, resp. jejímu právnímu zástupci, poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.)]. Tento závěr odpovídá přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).

13. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění předpokladů jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesením krajského soudu a okresního soudu.

14. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatelky důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo náležité vymezení jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti usnesením krajského soudu a okresního soudu - považovat za přípustnou.

15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) a podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. srpna 2019


Josef Fiala v. r.
předseda senátu