III.ÚS 4154/18 ze dne 9. 4. 2019
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. T., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem, sídlem Gorkého 502, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2018 sp. zn. 7 Tdo 1183/2018, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2018 sp. zn. 10 To 129/2018 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 4. ledna 2018 sp. zn. 2 T 105/2017, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kladně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a odsoudil ho k peněžitému trestu v celkové výši 16 000 Kč, jehož zaplacení bylo povoleno ve splátkách. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, okresní soud stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Dále stěžovateli uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na osmnáct měsíců.

3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rubrikovaným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), jako nedůvodné zamítl.

4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, odmítl.


II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že skutkové závěry okresního soudu, které převzal krajský soud, jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a v konečném důsledku i s právními závěry soudů. Předmětnými vadami se nezabýval řádně ani Nejvyšší soud. Stěžovatel má za to, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo a princip presumpce neviny.

6. Stěžovatel setrvává na své obhajobě, založené na tvrzení, že se nedopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, jelikož vůz neřídil, nýbrž pro něj přijel syn T. T. a z restaurace je i s manželkou odvezl. Syn měl občas problém s řízením velkého vozidla, jelikož je zvyklý na menší a slabší vůz, proto se způsob řízení mohl jevit jako řízení osoby, která je pod vlivem alkoholu. Stěžovatel poukazuje na telefonický hovor mezi manželkou a druhým synem M. B., ke kterému došlo po dvacáté hodině. Manželka synovi měla říci, aby vyřídil bratrovi T., že má přijet k restauraci pro auto. Veškeré provedené důkazy však soudy hodnotily v jeho neprospěch. Stěžovatel po příjezdu hlídky Policie České republiky dobrovolně podstoupil dechovou zkoušku a následně i krevní zkoušku, což by neučinil v případě, že by se dopustil protiprávního jednání, které je mu kladeno za vinu. Soudy toto jednání hodnotily k jeho tíži a svá rozhodnutí založily na výpovědích osob, které se dopustily protiprávního jednání vůči němu a jeho manželce.

7. Stěžovatel vytýká, že okresní soud hodnotil jeho výpověď konanou šestnáct dní po události tak, jako by byl schopen na událost vzpomínat v souvislostech, což však v důsledku ovlivnění alkoholem nebyl. Okresní soud poukázal na odlišnosti ve výpovědích, ačkoli šlo o rozpory v nepodstatných maličkostech. Okresní soud nepřípustně spekuloval o řidičských schopnostech T. T., když ze skutečnosti, že vozidlo troubilo, vyvodil, že zde byla snaha co nejdříve jízdu ukončit a vyhnout se silniční kontrole. Tu však následně stěžovatel dobrovolně podstoupil. Okresní soud se pustil i do dalších spekulací tím, že označil za nelogické, aby T. T. opustil vozidlo a nepomohl matce s nákupem. T. T., uvádí stěžovatel, pouze splnil to, co po něm bylo požadováno, a odešel odpočívat.

8. Stěžovatel se vymezuje proti výpovědím svědků I. T. a D. K., které označil za nekonzistentní a vnitřně rozporné. Oba svědci byli pod vlivem alkoholu a jednali agresivně. Svědek I. T. navíc na určitou dobu odešel ke svému domu a následně se vrátil, v tu dobu mohl T. T. vystoupit, aniž by ho viděl. Přesto těmto výpovědím soudy uvěřily.

9. Stěžovatel připomíná, že při řízení vozidla nebyl přistižen policií. K prokázání toho, co svědci mohli předmětné noci vidět, navrhovala obhajoba vyšetřovací pokus, avšak předmětný návrh okresní soud zamítl, čímž porušil právo na obhajobu a řízení zatížil podstatnou vadou. Okresní soud v situaci, kdy proti sobě stály dvě rovnocenné verze skutkového děje, zvýhodnil tvrzení osob, které jsou v trvale konfliktním vztahu se stěžovatelem a jeho rodinou, přičemž jedna z nich fyzicky napadla se zbraní v ruce jeho manželku a pokusila se poškodit jeho automobil, zatímco verzi obhajoby zjednodušeně a nedůvodně odmítl s tím, že hodnotil jako nevěrohodné výpovědi osob, jež jsou vůči stěžovateli osobami blízkými. Okresní soud nezkoumal místní souvislosti, hrubě zkreslil vzdálenosti i výhledové poměry, neřešil podstatu sporů se svědky a nepokusil se osvětlit celou situaci provedením dalších důkazů. Tato pochybení nenapravily krajský soud ani Nejvyšší soud.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

12. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.

13. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

14. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.

15. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.

16. Stěžovatelem uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to jen při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatel výtky skutkového původu, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.

17. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel však nenamítá, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal.

18. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Podle stěžovatele uvedená procesní situace nastala tím, že okresní soud bez řádného odůvodnění zamítl návrh na provedení dokazování výslechem konkretizovaných svědků a krajský soud tuto procesní vadu nenapravil.

19. Ústavní soud opakovaně judikoval, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)]. Řečené vyplývá rovněž z ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v čl. 81 Ústavy, podle které je věcí soudu, aby při dodržení ústavněprávních mezí rozhodl, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy - nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Totéž se podává i z § 2 odst. 5 tr. řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Soud však je povinen vysvětlit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl.

20. Konečně třetí základní tzv. kvalifikovanou vadou důkazního řízení je situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.

21. Těmto dvěma kategoriím vad důkazního řízení se stěžovatel míní přiblížit argumentací, že soudy bez náležité opory ve výsledcích dokazování učinily závěry o naplnění subjektivní i objektivní stránky trestného činu, kterým byl uznán vinným. Takový exces však v posuzované věci dle Ústavního soudu nenastal.

22. Soudy dospěly k závěru, že provedenými důkazy byla vyvrácena verze stěžovatele, podle které vozidlo neřídil on sám, přičemž k místu bydliště ho spolu s manželkou dovezl syn.

23. Skutková zjištění okresního soudu mají v provedených důkazech z ústavněprávních hledisek dostatečnou obsahovou oporu. Okresní soud upozornil na str. 4 a 5 svého rozsudku na řadu drobných rozporů a nelogičností ve výpovědích stěžovatele a jeho syna T. T. Okresní soud zejména zdůraznil, že výpověď stěžovatele o tom, kde se před jízdou setkal se synem, odporuje výpovědím dalších svědků, přičemž bagatelizace rozdílů poukazem na stav stěžovatele pod vlivem alkoholu postrádá přesvědčivost. Dále okresní soud poukázal na to, že syn stěžovatele T. T. neznal některé skutečnosti, jichž by si při své přítomnosti ve vozidle, které podle tvrzení obhajoby v inkriminovanou dobu řídil, musel být vědom. Ani způsob jízdy, který se jevil jako řízení osoby pod vlivem alkoholu, nelze podle okresního soudu vysvětlit jeho návyky z řízení jiného vozidla.

24. Soudy nepochybily, dovodily-li, že význam uvedených zjištění převažuje nad skutečností, že mezi stěžovatelem a jeho rodinnými příslušníky na straně jedné a svědky I. T. a D. K. na straně druhé došlo ke konfliktu, jehož průběh nicméně zúčastněné osoby popisují výrazně odlišně. Soudům nelze vytýkat ani to, že verzi obhajoby neuvěřily na základě okolnosti, že kromě jmenovaných svědků nikdo další neviděl stěžovatele do vozidla nasedat ani jej řídit a i tito svědkové byli, stejně jako stěžovatel, pod vlivem alkoholu, resp. že manželka obviněného po osmé hodině večer půl minuty hovořila telefonicky se svým synem.

25. Okresní soud se na str. 4 svého rozsudku vypořádal i s důkazními návrhy stěžovatele, které zamítl.

26. V posuzované věci Ústavní soud neshledal protiústavní pochybení, pro která by byl nucen přistoupit ke kasačnímu zásahu. Naopak, napadená rozhodnutí jsou dostatečně pečlivě a logicky odůvodněna a námitky, které vůči procesu dokazování před okresním soudem a krajským soudem stěžovatel vznáší, již byly v trestním řízení náležitě vypořádány.

27. Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na argumentaci obsaženou v rozsudku okresního soudu (str. 4 až 5) a usnesení krajského soudu (str. 2 až 4). Rozhodující soudy v rámci svých hodnotících úvah odvíjejících se z konkretizovaných důkazních prostředků ústavněprávně akceptovatelným způsobem přijaly závěr o vině stěžovatele.

28. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal natolik závažná pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Soubor provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině. Důkazy, na jejichž základě soudy konstatovaly vinu stěžovatele, byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s dostatečnou mírou přesvědčivosti.

29. Jak bylo konstatováno, uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály principům presumpce neviny a in dubio pro reo či nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe.

30. Stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se poznamenat, že jeho kvalifikace dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, coby podaného z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, z ústavněprávních hledisek obstojí.

31. Na základě výše uvedeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že shora předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

32. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. dubna 2019


Josef Fiala v. r.
předseda senátu