III.ÚS 4221/18 ze dne 21. 5. 2019
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jaroslava Černína, zastoupeného JUDr. Petrem Novotným, advokátem, sídlem Archangelská 1568/1, Praha 10 - Vršovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2018 č. j. 26 Cdo 1737/2018-236, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2017 č. j. 68 Co 230/2017-210 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. března 2017 č. j. 27 C 344/2007-193, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 jako účastníků řízení, a Městské části Praha 6, sídlem Československé armády 601/23, Praha 6 - Bubeneč, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 9. 3. 2017 č. j. 27 C 344/2007-193 zamítl žalobu stěžovatele na obnovu řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 27 C 344/2007, v němž mu byla uložena povinnost vyklidit byt, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 6. 11. 2017 č. j. 68 Co 230/2017-210 usnesení obvodního soudu jako věcně správné potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018 č. j. 26 Cdo 1737/2018-236 bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti usnesení městského soudu, a to pro jeho vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti podle § 237 o. s. ř.


II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel je přesvědčen, že důvod pro obnovu řízení byl dán, neboť soudu předložil konkrétní argumenty o tom, proč někdejší výpověď z nájmu bytu nemusela být řádně doručena, zejména pak, že vypátral, že poštu měla doručovat Soňa Chrbolková, avšak tato osoba stěžovateli odmítla cokoliv k doručování říci, což již samo o sobě o jeho řádném provedení vyvolává důvodné pochybnosti.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je proti usnesení Nejvyššího soudu přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Vůči napadeným rozhodnutím soudů nižších stupňů však ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje (viz dále).


IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Nejvyšší soud odmítl podané dovolání pro vady spočívající v absenci uvedení předpokladu jeho přípustnosti. Ústavní soud za této situace považuje za nutné připomenout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí a jak přísné stanoví požadavky na jeho obsah. S tím ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud tak ve své současné rozhodovací praxi akceptuje, že platná právní úprava dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění jeho obsahových náležitostí (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti nepředložil žádnou právní argumentaci směřující proti tomu, že by závěr Nejvyššího soudu, že v podaném dovolání nebyl uveden předpoklad jeho přípustnosti, byl nesprávný. Za takovéto situace Ústavnímu soudu nezbývá, než ústavní stížnost vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

9. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem z důvodu nevymezení předpokladu jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti těm napadeným rozhodnutím, která rozhodnutí dovolacího soudu předcházejí. Bylo-li totiž dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nedošlo k jeho odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, neboť mu ani nebyl dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil" (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Je-li pak zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (§ 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na předmětné dovolání hledět tak, jako by podáno nebylo. V takovém případě nelze ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutím předcházejícím usnesení Nejvyššího soudu považovat za přípustnou.

10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. května 2019


Josef Fiala v.r.
předseda senátu