III.ÚS 428/04 ze dne 10. 3. 2005
N 53/36 SbNU 563
Rozhodování soudu rozsudkem pro zmeškání
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila - ze dne 10. března 2005 sp. zn. III. ÚS 428/04 ve věci ústavní stížnosti společnosti C., s. r. o., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 14. 11. 2002 sp. zn. 21 Cm 22/2001 o uložení povinnosti žalovanému (v řízení před Ústavním soudem stěžovateli) povinnost zaplatit žalobci - společnosti P., a. s., (v řízení před Ústavním soudem vedlejšímu účastníkovi) peněžitou částku a o nákladech řízení, proti usnesení Městského soudu v Praze z 5. 12. 2002 sp. zn. 21 Cm 22/2001 o zamítnutí návrhu žalovaného na zrušení tohoto rozsudku pro zmeškání a proti potvrzujícímu usnesení Vrchního soudu v Praze z 29. 3. 2004 sp. zn. 4 Cmo 28/2003.

I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2002 č. j. 21 Cm 22/2001-47 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2004 č. j. 4 Cmo 28/2003-57 se zrušují.

II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.


Odůvodnění



I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. 7. 2004, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2002 č. j. 21 Cm 22/2001-41, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2002 č. j. 21 Cm 22/2001-47, jakož i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2004 č. j. 4 Cmo 28/2003-57, a to pro porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V projednávané věci byla rozsudkem pro zmeškání vydaným Městským soudem v Praze dne 14. 11. 2002 č. j. 21 Cm 22/2001-41 uložena žalovanému (v řízení před Ústavním soudem stěžovateli) povinnost zaplatit žalobci - společnosti P., a. s., částku 325 926 Kč s 36% úrokem z prodlení z částky 222 305,70 Kč od 20. 2. 2000 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2002 č. j. 21 Cm 22/2001-47 byl zamítnut návrh žalovaného na zrušení rozsudku pro zmeškání ze dne 14. 11. 2002 č. j. 21 Cm 22/2001-41. Z podnětu odvolání žalovaného rozhodoval dále Vrchní soud v Praze, který usnesením ze dne 29. 3. 2004 č. j. 4 Cmo 28/2003-57 napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2002 č. j. 21 Cm 22/2001-47 podle § 219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") potvrdil a rozhodl dále o nákladech odvolacího řízení.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že napadený rozsudek pro zmeškání byl vydán poté, co se statutární i právní zástupce stěžovatele dostavili na jednání se zpožděním pěti minut, kdy jednání mělo být zahájeno v 9,30 hod. Toto zpoždění omlouvali špatnou dopravní situací ve městě, přičemž nemohli z důvodu nedávno proběhlé operace stěžovatelova právního zástupce JUDr. J. B. použít prostředky hromadné dopravy, a dále byli zdrženi osobní prohlídkou při vstupu do budovy soudu. Po příchodu do jednací síně se dověděli, že byl vynesen rozsudek pro zmeškání podle § 153b o. s. ř. Stížnost tedy směřuje, uvádí stěžovatel, proti použití ustanovení § 153b o. s. ř. Podle názoru stěžovatele není možné interpretovat výraz zmeškání jako opoždění, a to navíc zcela nepatrné. Stěžovatel se domnívá, že ustanovení prvního odstavce § 153b o. s. ř. - "a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání", předpokládá nepřítomnost druhého, zmeškaného účastníka, jako účastníka, který se nedostavil, a nikoliv tedy účastníka, který se dostavil opožděně. Vrchnímu soudu v Praze jako odvolacímu soudu stěžovatel vytýká, že se nezabýval pro posouzení věci rozhodující skutečností, a to, kde je hranice mezi zpožděním a nedostavením se k soudu, tj. mezi opožděným příchodem k soudnímu jednání a zmeškáním prvního jednání soudu. S ohledem na to je stěžovatel přesvědčen, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu byla porušena výše uvedená ústavně zaručená práva stěžovatele.



II.

Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 22/2001, jakož i vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení k projednávané věci.

Soudkyně Městského soudu v Praze ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 6. 1. 2005 uvedla, že ve věci byl dne 14. 11. 2002 vynesen rozsudek pro zmeškání, jelikož se žalovaný na řádně obeslané soudní jednání včas nedostavil. Do tohoto rozsudku podal žalovaný odvolání, resp. návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze dne 5. 12. 2002 usnesením č. j. 21 Cm 22/2001-47 tak, že návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání zamítl, protože neshledal důvody, pro které žalovaný soudní jednání zmeškal, za omluvitelné. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. 3. 2004 č. j. 4 Cmo 28/2003-57 usnesení Městského soudu v Praze o zamítnutí návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání potvrdil. S ohledem na uvedené soudkyně uzavřela, že postup Městského soudu v Praze byl v souladu se zákonem.

Vrchní soud v Praze se na výzvu soudu k podané ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil.

Vedlejší účastník - společnost P., a. s. - ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 11. 2. 2005 uvedl, že podanou ústavní stížnost neshledává důvodnou. Vedlejší účastník je toho názoru, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon v daném případě umožňoval, čímž se sám zbavil možnosti, aby o jeho právech bylo rozhodnuto v rámci uplatnění řádných, ale i mimořádných opravných prostředků. Vedlejší účastník je přesvědčen, že ústavní stížností napadená rozhodnutí byla vydána v souladu s platným právním řádem, aniž by došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.

Vedlejší účastník souhlasil s upuštěním od ústního jednání podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Protože ostatní účastníci řízení se ve stanovené lhůtě nevyjádřili, předpokládal Ústavní soud v souladu s poskytnutým poučením, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí. S ohledem na to proto Ústavní soud rozhodoval ve věci bez nařízení ústního jednání.

III.

Ze spisu vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 22/2001 Ústavní soud zjistil, že právní zástupce žalovaného JUDr. J. B. podal do protokolu o ústním jednání konaném dne 14. 11. 2002 (č. l. 39) proti rozsudku pro zmeškání vydanému Městským soudem v Praze dne 14. 11. 2002 č. j. 21 Cm 22/2001-41 odvolání. Ve spisovém materiálu se dále nachází (č. l. 43 - 45) podání - opravný prostředek - podaný žalovaným u Městského soudu v Praze dne 2. 12. 2002, ve kterém je na přední straně uvedeno, že "žalovaný podává odvolání do rozsudku ze dne 14. 11. 2002, na č. l. 21 Cm 22/2001-41 a 42 a navrhuje postup podle ustanovení § 153b odst. 4 o. s. ř.". V uvedeném opravném prostředku žalovaný (stěžovatel) navrhl, aby soud podle § 153b odst. 4 o. s. ř. rozsudek pro zmeškání zrušil a ve věci nařídil nové jednání, neboť vydání kontumačního rozsudku považuje v daném případě za nespravedlivě přísné, když na předmětné jednání se právní zástupce stěžovatele dostavil pouze s nepatrným zpožděním a navíc z omluvitelných důvodů. V opravném prostředku stěžovatel dále uvedl, že pokud se tak nestane, trvá stěžovatel (žalovaný) na odvolání proti rozsudku ze dne 14. 11. 2002, které obratem po vyrozumění odůvodní. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2002 č. j. 21 Cm 22/2001-47 byl návrh žalovaného na zrušení rozsudku pro zmeškání ze dne 14. 11. 2002 č. j. 21 Cm 22/2001-41 zamítnut. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. 3. 2004 č. j. 4 Cmo 28/2003-57 napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2002 č. j. 21 Cm 22/2001-47 potvrdil. O stěžovatelem podaném odvolání proti rozsudku pro zmeškání ze dne 14. 11. 2002 obecným soudem dosud rozhodnuto nebylo.

Z toho, co bylo výše uvedeno, vyplývá, že zatímco o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání bylo soudem prvního a posléze druhého stupně rozhodnuto, o odvolání proti rozsudku pro zmeškání dosud rozhodnuto nebylo, a věc tedy není pravomocně ukončena. Ústavní soud se proto nejdříve zabýval tím, zda jsou dány předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti podle § 42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Napadá-li stěžovatel ústavní stížností rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2002 č. j. 21 Cm 22/2001-41, je třeba poukázat na to, že tento rozsudek dosud není pravomocný, neboť proti němu bylo podáno odvolání, o němž dosud nebylo obecnými soudy rozhodnuto. Proto je třeba ústavní stížnost v této části pokládat za návrh, který je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nepřípustný.

Naproti tomu je přípustná ta část ústavní stížnosti, ve které stěžovatel napadá pravomocná rozhodnutí obecných soudů vydaná ohledně jeho návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání, tj. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2002 č. j. 21 Cm 22/2001-47 a dále usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2004 č. j. 4 Cmo 28/2003-57. Těmito usneseními bylo pravomocně rozhodnuto o tom, zda důvod, pro který stěžovatel zmeškal jednání, lze považovat za omluvitelný podle § 153b odst. 4 o. s. ř. I když řízení ve věci samé ještě neskončilo, soud druhého stupně v odvolacím řízení může podle § 212a odst. 4 o. s. ř. ve spojení s § 205b vzít na zřetel jen vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání podle § 153b o. s. ř. V odvolacím řízení již není možné přezkoumávat otázku, zda důvod, pro který stěžovatel zmeškal jednání, je omluvitelný.

Vzhledem k tomu, co bylo výše uvedeno, se Ústavní soud dále zabýval opodstatněností ústavní stížnosti (ve shora vymezeném rozsahu), tj. tím, zda rozhodnutí, která jsou stížností napadena, jsou způsobilá porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru důvodná.



IV.

Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není soudem nadřízeným obecným soudům a že mu nepřísluší posuzovat věcnou stránku rozhodnutí obecných soudů ani nahrazovat hodnocení okolností konkrétního případu svým vlastním hodnocením. Na druhé straně však nepochybně Ústavnímu soudu přísluší posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé, resp. zda v něm byla naplněna ustanovení hlavy páté Listiny se zřetelem k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zejména čl. 6 odst. 1, kde se zaručuje každému právo, aby jeho záležitost byla projednána spravedlivě nezávislým a nestranným soudem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích.

Ze spisu vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 22/2001 Ústavní soud zjistil, že v projednávané věci se žalobce podanou žalobou domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 325 926 Kč s 36% úrokem z prodlení z částky 222 305,70 Kč. Dne 14. 12. 2000 vydal Krajský obchodní soud v Praze platební rozkaz č. j. 62 Ro 1904/2000-15, kterým žalovanému uložil, aby do 15 dnů ode dne doručení tohoto platebního rozkazu zaplatil žalobci částku 325 926,00 Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Žalovaný podal dne 4. 1. 2001 proti vydanému platebnímu rozkazu odpor (č. l. 16). Podáním Městskému soudu v Praze doručeným dne 4. 4. 2001 požádal žalovaný soud o prodloužení lhůty k vyjádření se ke stanovisku žalobce ze dne 9. 2. 2001 k podanému odporu proti platebnímu rozkazu (č. l. 23) a dne 20. 4. 2001 se žalovaný ke stanovisku žalobce písemně vyjádřil (č. l. 24 - 28).

Ze spisového materiálu Ústavní soud dále zjistil, že dne 14. 11. 2002 se konalo před Městským soudem v Praze první jednání ve věci vedené pod sp. zn. 21 Cm 22/2001 (č. l. 38 - 39 spisu). Jednání začalo v 9,30 hod. Při zahájení jednání byl přítomen právní zástupce navrhovatele JUDr. M. J., za stranu žalovanou nebyl přítomen nikdo. Po přednesení žaloby žalobce požádal soud o vynesení rozsudku pro zmeškání. Bez přerušení jednání soud vyhlásil rozsudek pro zmeškání. Jednání skončilo v 9,35 hod. Dle protokolu o ústním jednání se v 9,35 hod. dostavil právní zástupce žalovaného JUDr. J. B., který vznesl odvolání proti rozsudku pro zmeškání. Soud poučil účastníka řízení, aby své odvolání předal soudu do 15 dnů od doručení rozsudku pro zmeškání písemně.

Rozsudek pro zmeškání ze dne 14. 11. 2002 č. j. 21 Cm 22/2001-41 vydal Městský soud v Praze za situace, kdy se žalovaný dostavil k prvnímu ve věci nařízenému soudnímu jednání se zpožděním pěti minut (viz protokol o jednání č. l. 38 a č. l. 39). Své zpoždění žalovaný omluvil ve včas podaném návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání tím, že právní zástupce žalovaného JUDr. J. B. se podrobil oční operaci, po níž měl týdenní přísnou karanténu. Proto žalovaný uvažoval o možnosti požádat o odročení stanoveného jednání. Právní zástupce však v zájmu neprodlužování řízení trval na tom, že se k jednání dostaví. Pro karanténu stanovenou k jeho ochraně nemohl použít prostředků městské hromadné dopravy a k jednání byl odvezen osobním automobilem žalovaného. Vstup do budovy a vstupní kontrola však způsobily, že právní zástupce žalovaného se k jednání dostavil s pětiminutovým zpožděním.

Usnesením ze dne 5. 12. 2002 č. j. 21 Cm 22/2001-47 Městský soud v Praze návrh žalovaného na zrušení rozsudku pro zmeškání ze dne 14. 11. 2002 č. j. 21 Cm 22/2001-41 zamítl. Své rozhodnutí soud odůvodnil tím, že důvody zmeškání soudního jednání žalovaného posoudil jako neomluvitelné. Žalovaný se do soudní síně dostavil pět minut po zahájení jednání, kdy již žalobce navrhl vynesení rozsudku pro zmeškání a rozsudek pro zmeškání již byl vynesen. Žalovaný se tedy dostavil pozdě. V odůvodnění svého rozhodnutí dále soud poukázal na to, že právní zástupce žalovaného je advokát se sídlem advokátní kanceláře v Praze 6, kterému je tedy dostatečně známa dopravní situace v Praze i provádění vstupních kontrol do budovy soudu. Z podnětu odvolání žalovaného rozhodoval dále Vrchní soud v Praze, který usnesením ze dne 29. 3. 2004 č. j. 4 Cmo 28/2003-57 se s právními závěry soudu prvního stupně ztotožnil a napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2002 č. j. 21 Cm 22/2001-47 potvrdil.

V občanském soudním řádu je v řízení sporném umožněno rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání (tzv. kontumační rozsudek). Tato možnost byla upravena novelou občanského soudního řádu, tj. zákonem č. 171/1993 Sb., s cílem urychlit rozhodování obchodních a občanskoprávních sporů. Účelem tohoto institutu je umožnit ve sporném řízení rozhodnout věc při nečinnosti žalovaného v jeho neprospěch. Pokud je žalovaný v řízení zastoupen advokátem, je třeba vztahovat účinky zmeškání i na zástupce účastníka.

Podle § 153b odst. 1 o. s. ř. zmešká-li žalovaný, kterému byly řádně doručeny do jeho vlastních rukou (§ 45b) žaloba a předvolání k jednání nejméně deset dnů a ve věcech uvedených v § 118b nejméně třicet dnů přede dnem, kdy se jednání má konat, a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které se ve věci konalo, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkající se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání. Podle odstavce 4 citovaného ustanovení zmešká-li žalovaný z omluvitelných důvodů první jednání ve věci, při němž byl vynesen rozsudek pro zmeškání, soud na návrh žalovaného tento rozsudek usnesením zruší a nařídí jednání. Takový návrh může účastník podat nejpozději do dne právní moci rozsudku pro zmeškání. Pokud žalovaný kromě návrhu na zrušení rozsudku soudu prvního stupně z důvodů podle odstavce 4 podal proti rozsudku i odvolání a návrhu na zrušení rozsudku bylo pravomocným usnesením vyhověno, k odvolání se nepřihlíží (odstavec 5 citovaného ustanovení).

Rozsudek pro zmeškání soud vydat může, ale nemusí. Zákon ponechává na úvaze soudu, zda i tam, kde jsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady, je vhodné o věci rozhodnout kontumačním rozsudkem.

Soudní uvážení je nutno chápat jako zákonem povolenou volnou úvahu. Soudní uvážení je nepochybně v mezích zákona, pokud je zákon použitím neurčitého pojmu umožňuje. Ústavně soudní přezkoumání rozhodnutí soudu není v těchto případech vyloučeno, ale je omezeno, protože se může týkat jen toho, zda rozhodnutí soudního orgánu nevybočilo z mezí ústavnosti. Půjde tedy o zkoumání toho, zda soud nepoužil soudního uvážení i pro případ, ohledně něhož to ústavní zákon nebo mezinárodní smlouva o lidských právech a základních svobodách nedovoluje.

Rozsudek pro zmeškání (tzv. kontumační rozsudek) je zvláštním druhem rozsudku. Je to typický institut klasického civilního procesu sporného, v němž jsou vydávána deklaratorní rozhodnutí o právech a povinnostech, jimiž účastníci mohou volně mimoprocesně disponovat. Jde o rozsudek pojatý jako sankce za nedostavení se k soudu. Sankce spočívá v tom, že soud rozhoduje v nepřítomnosti strany, která se bez omluvy nedostavila (zmeškala), a vychází ze skutkových tvrzení té strany, která byla dbalá a dostavila se. Rozsudek pro zmeškání tedy nevychází ze skutkového stavu zjištěného soudem, neboť zde platí fikce, že tvrzení obsažená v žalobě o skutkových okolnostech (skutková tvrzení) se považují za nesporná a soud na jejich základě rozhoduje. Tím odpadá dokazování a soud bere za základ svého rozhodnutí skutečnosti pouze tvrzené.

Zavedení institutu rozsudku pro zmeškání sledovalo nepochybně zefektivnění, a tím i zrychlení soudního řízení v případě, kdy je žalovaný nečinný a zaviněně svým postupem - svou nečinností (neúčastí na nařízeném soudním jednání) - délku soudního řízení prodlužuje. Současná procesní občanskoprávní úprava tedy usiluje o to, donutit účastníky řízení aktivně jednat a postupovat v duchu zásady "nechť si každý střeží svá práva".

Je však třeba mít na zřeteli, že rozsudek pro zmeškání je formální institut, který podstatně redukuje možnost uplatnění procesních práv žalovaného. Na tomto místě je třeba připomenout, že podle § 3 o. s. ř. je občanské soudní řízení jednou ze záruk zákonnosti a slouží jejímu upevňování a rozvíjení; každý má právo domáhat se u soudu ochrany práva, které bylo ohroženo nebo porušeno. Článek 90 Ústavy stanoví, že soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Soud proto musí v každém jednotlivém případě dříve, než přistoupí k vydání rozsudku pro zmeškání, resp. než rozhodne o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání, pečlivě uvážit, zda důvod zmeškání, stejně tak jako časový rozsah zmeškání žalovaného při prvním jednání jsou omluvitelné. Především by měl soud přihlédnout k tomu, že v současné době jsou drobná zpoždění, např. v důsledku selhání techniky (zejm. v dopravě), častá a člověkem mnohdy neovlivnitelná. Významnou roli při zvažování by měla hrát i ta skutečnost, zda se žalovaný k prvnímu nařízenému jednání nedostavil vůbec či zda se dostavil opožděně. Při rozhodování o případném vydání rozsudku pro zmeškání, resp. při rozhodování o návrhu žalovaného na zrušení rozsudku pro zmeškání by měl soud vzít v úvahu rovněž předchozí procesní aktivitu žalovaného, tedy zda se vyjádřil k podané žalobě, zda navrhl důkazy ke své obraně atd. Soud by měl v každém jednotlivém případě přihlédnout rovněž k povaze předmětu sporu.

V případě, kdy jinak aktivní žalovaný se na první ve věci nařízené jednání neúmyslně opozdí, není namístě vydání rozsudku pro zmeškání. V takovém případě je třeba vzít zřetel především na účel soudního řízení, kterým je ochrana práv účastníků řízení (soudy jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům). V případě, kdy žalovaný první jednání nezmeškal, ale pouze se nepatrně opozdil, je namístě uvažovat o mírnějších, přitom však dostatečných prostředcích, kterými lze demonstrovat autoritu soudu a vést účastníky k pořádku, např. o uložení pořádkové pokuty soudem.

K vydání rozsudku pro zmeškání by soud měl přistupovat uvážlivě a volit tento institut zejména v případech, v nichž nezájem na straně žalovaného je zřejmý, kdy je žalovaný skutečně nečinný (což vyplývá např. z obsahu a frekvence již dříve učiněných procesních úkonů) a odmítá se aktivně podílet na soudním procesu či úmyslně soudní řízení protahuje. V případech, kdy se jinak aktivní účastník neúmyslně - a v předmětné kauze dokonce pouze nepatrně - opozdí při prvním jednání soudu, ale je zřetelný zájem žalovaného účastnit se soudního řízení a bránit se, není vydání rozsudku pro zmeškání namístě. Prioritou v soudním řízení musí v takovém případě zůstat ochrana práv účastníků soudního řízení (žalovaných), kteří na soudním řízení chtějí aktivně participovat. Hlavním posláním soudního řízení je zajišťovat spravedlivou ochranu práv a oprávněných zájmů účastníků (§ 1 a 3 o. s. ř.). Podmínky pro vydání kontumačního rozsudku musí být posuzovány uvážlivě a zdrženlivě, ve sporných a hraničních případech není jeho vydání namístě.

Opakem tohoto postupu je přepjatý formalismus, jehož důsledkem je sofistikované zdůvodňování zjevné nespravedlnosti, a tím dotčení smyslu ustanovení § 1 a 3 o. s. ř., čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny (sp. zn. III. ÚS 127/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, nález č. 68, str. 519, viz též nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/97, tamtéž, svazek 16, nález č. 154, str. 145).

Po zohlednění všech v projednávané věci rozhodných skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že pokud za dané situace obecné soudy rozhodly rozsudkem pro zmeškání a nevyhověly návrhu žalovaného na zrušení rozsudku pro zmeškání ani v odvolacím řízení, zasáhly tímto svým postupem do práva žalovaného - stěžovatele - na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny.

S ohledem na výše uvedené okolnosti Ústavní soud podané ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2002 č. j. 21 Cm 22/2001-47 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2004 č. j. 4 Cmo 28/2003-57 podle § 82 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená usnesení zrušil.

V části směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2002 č. j. 21 Cm 22/2001-41 Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh nepřípustný odmítl. Učinil tak za situace, kdy návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání k okamžiku vydání tohoto rozhodnutí Ústavního soudu nebylo obecným soudem pravomocně vyhověno, a dikce odstavce 5 ustanovení § 153b o. s. ř. se tak nemohla naplnit.