III.ÚS 4313/18 ze dne 10. 9. 2019
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti RED Fourteen, s. r. o., sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Rostislavem Pekařem, advokátem, sídlem Václavské nám. 813/57, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2018 č. j. 20 Cdo 2661/2018-515, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2017 č. j. 58 Co 300/2017-363 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. ledna 2017 č. j. 48 EXE 3176/2015-210, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a PhDr. Aleny Vyšatové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 23. 1. 2017 č. j. 48 EXE 3176/2015-210 zamítl návrh stěžovatelky (povinné) ze dne 19. 12. 2016 na odklad exekuce a současně zamítl její návrh z téhož dne na zastavení exekuce. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že exekuce byla nařízena na základě exekučního titulu spočívajícího v povinnosti stěžovatelky bezplatně opravit vady vzduchotechnického zařízení, systému ústředního topení, systému odvlhčování vnitřního bazénu a prosklené stěny vnitřního bazénu v prvním podzemním podlaží rodinného domu blíže specifikovaného v tomto rozhodnutí, které se projevovaly tak, že v prostoru bazénu vznikaly plísně a na oknech prostoru bazénu docházelo ke kondenzaci vody. Exekuční titul nabyl právní moci dne 24. 2. 2015 a exekuční příkaz k provedení prací byl vydán soudní exekutorkou JUDr. Janou Škofovou, Exekutorský úřad Kladno (dále jen "soudní exekutorka"), dne 22. 3. 2016 č. j. 088 EX 3930/15-32 a nabyl právní moci dne 8. 12. 2016. Soudní exekutorka uzavřela dne 29. 3. 2016 a dne 1. 9. 2016 smlouvy o dílo se třetími osobami, jejichž předmětem bylo provedení některých prací podle exekučního příkazu (dále též jen "smlouvy o dílo"). Obvodní soud dospěl k závěru, že soudní exekutorka neporušila zákon, když uzavřela smlouvy o dílo se třetími osobami (před nabytím právní moci exekučního příkazu), neboť při uzavírání smluv o dílo nešlo ještě o faktické provedení exekuce, ale o přípravnou fázi pro provedení exekuce.

3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 24. 11. 2017 č. j. 58 Co 300/2017-363 rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Městský soud dospěl k závěru, že není dán důvod pro zastavení exekuce, neboť exekuce provedením prací a výkonů je zpravidla realizována tak, že práce provede třetí osoba odlišná od povinného a od povinného se již "žádná součinnost a aktivita neočekává"; uzavření smluv o dílo soudní exekutorkou tak bylo v souladu se zákonem. Dále uvedl, že samotné uzavření smluv o dílo před právní mocí exekučního příkazu nelze považovat za provedení exekuce, neboť provedením exekuce je až realizace prací a výkonů na základě uzavřených smluv. Jestliže soudní exekutorka započala s realizací prací před právní mocí vydaného exekučního příkazu, je tento postup sice v rozporu s § 47 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "exekuční řád"), nicméně v této fázi exekuce, kdy je již exekuce prováděna na základě pravomocného exekučního příkazu, není dán žádný důvod pro její zastavení. Započetí prací před právní mocí exekučního příkazu je sice chybným postupem, avšak v okamžiku rozhodování městského soudu nepředstavuje důvod pro zastavení exekuce.

4. Následné dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018 č. j. 20 Cdo 2661/2018-515 zamítnuto. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným pro řešení dosud zcela nevyjasněné otázky, "zda je provedení opravy podle předmětného exekučního titulu třetí osobou sjednané soudní exekutorkou před nabytím právní moci exekučního příkazu důvodem pro zastavení exekuce, a pokud ano, zda tento důvod odpadá v případě, že exekuční příkaz nabude právní moci", nicméně dospěl k závěru, že není opodstatněné. Nejvyšší soud konstatoval, že nerespektoval-li soudní exekutor § 47 odst. 2 exekučního řádu tím, že přistoupil k provedení exekuce, aniž by exekuční příkaz provedením zastupitelných prací a výkonů nabyl právní moci, stále jde o vedení exekuce, jež se uskutečňuje na základě pověření exekutora k vedení exekuce. To není činností "mimo rámec exekuce", která by mohla mít za následek, že exekuční titul byl realizován vedle exekuce a exekuce musí být jako celek z tohoto důvodu zastavena podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Tento deficit není natolik zásadní, aby bez dalšího vedl ke zrušení a vrácení věci. Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil i k námitkám o nedostatcích odůvodnění rozhodnutí městského soudu.

II.
Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Poukazuje na to, že se soudy nezabývaly jejími námitkami, kterými brojila proti vedení exekuce a stanovení ceny provedených prací a kterými žádala provedení důkazu znaleckým posudkem. Tím, že soudy rezignovaly na svoji kontrolní funkci vůči soudní exekutorce, když odmítly přezkoumat její postup a přiměřenost nákladů, které mají být po stěžovatelce vymoženy, došlo i k porušení práva na ochranu majetku, neboť stěžovatelka bude povinna zaplatit náklady exekuce (náklady na provedené opravy) v plném rozsahu, přestože se soudy jejich přiměřeností nezabývaly. V této souvislosti uvádí, že realizace opravy vad soudní exekutorkou, resp. třetími osobami, s nimiž uzavřela smlouvy o dílo, a to podle pokynů vedlejší účastnice řízení (a bez ohledu na zájmy stěžovatelky) proběhla za cenu 2 997 551,08 Kč, oproti stěžovatelkou objednané opravě za cenu 906 324 Kč. Konečně poukazuje na to, že soudy sice zjistily pochybení soudní exekutorky spočívající v tom, že exekuci prováděla bez pravomocného exekučního příkazu, avšak stěžovatelce proti tomuto protiprávnímu postupu odmítly poskytnout ochranu.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základní působností podle čl. 83 Ústavy je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad jejich rozhodovací činností. Ve své činnosti musí totiž respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.

8. Co se týče řízení před Ústavním soudem, pak je nutno rovněž připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

9. Stěžovatelka ústavní stížností sice brojí proti rozhodnutím, jimž byl zamítnut její návrh na zastavení exekuce, avšak její hlavní snahou je, aby se vyhnula placení podle jejího názoru zcela nepřiměřených nákladů na opravu vad, které proběhly v režii soudní exekutorky a podle pokynů vedlejší účastnice řízení. Jakkoliv Ústavní soud vnímá námitky stěžovatelky, jejich uplatňování není v této fázi exekučního řízení, tedy během rozhodování o návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce, namístě. Jak již vyjádřil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 20. 3. 2012 sp. zn. 33 Cdo 1498/2010, nepřiměřeně vysoké náklady za provedené práce nejsou důvodem pro zastavení exekuce, nýbrž k tomu, aby při určení výše nákladů vykonávacího (exekučního) řízení byly povinnému uloženy k náhradě jen ty náklady, které jsou potřebné k účelnému a hospodárnému provedení prací označených v exekučním titulu. Při určení jejich výše se vychází nejen z dokladů předložených oprávněným, ale i z jiných poznatků o obvyklé ceně provedených prací a posuzují se z hlediska objektivní nutnosti ve vztahu k zajištění splnění povinnosti uložené vykonávaným rozhodnutím. Otázka přiměřenosti nákladů je podstatná jen pro rozhodnutí o nákladech exekuce podle § 88 exekučního řádu.

10. V této souvislosti nelze přehlédnout, že ústavní stížnost stěžovatelky proti rozhodnutí obvodního soudu ze dne 20. 3. 2017 sp. zn. 48 EXE 3176/2015, 088 EX 3930/15, jímž byly mj. zamítnuty její námitky proti exekučnímu příkazu soudní exekutorky, kterým byly stanoveny náklady opravných prací v částce 2 997 551,08 Kč, byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2017 sp. zn. II. ÚS 1517/17 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V uvedeném rozhodnutí Ústavní soud konstatoval, že rozhodnutí, jimiž byla stěžovatelce uložena povinnost hradit náklady exekuce a náklady na opravu díla, je z ústavního hlediska plně akceptovatelné, přičemž není úkolem soudního exekutora pořádat "výběrová řízení" na provedení prací za povinného (tedy v tomto případě za stěžovatelku). Tyto závěry jsou uplatnitelné i v nyní posuzované věci.

11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ho jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. září 2019


Josef Fiala v. r.
předseda senátu