III.ÚS 465/19 ze dne 28. 8. 2019
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Miroslava Štarmana, zastoupeného JUDr. Tomášem Pezlem, advokátem, sídlem Barrandova 1920/7a, Praha 12 - Modřany, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2018 č. j. 27 Cdo 3748/2018-305 a č. j. 27 Cdo 3749/2018-306, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. října 2017 č. j. 8 Cmo 163/2017-269 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. července 2017 č. j. 42 Cm 57/2006-241, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Bytového družstva X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a rovněž byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 5. 10. 2017 č. j. 8 Cmo 163/2017-269, v řízení o prohlášení rozhodnutí členské schůze o vyloučení stěžovatele (navrhovatele) z družstva za neplatné, potvrdil usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 10. 7. 2017 č. j. 42 Cm 57/2006-241 ve výroku I., jímž městský soud zrušil ustanovení JUDr. Ing. Světlany Semrádové Zvolánkové, advokátky, zástupcem stěžovatele v řízení o dovolání proti usnesení vrchního soudu ze dne 12. 10. 2011 č. j. 7 Cmo 59/2011-82 a ve výroku II., jímž městský soud odňal stěžovateli osvobození od soudních poplatků (první výrok); dále odmítl odvolání stěžovatele proti výroku III. tohoto usnesení, jímž mu městský soud uložil ve lhůtě 15 dnů od právní moci výroků I. a II. tohoto usnesení odstranit vadu povinného zastoupení pro dovolání proti výše uvedenému usnesení vrchního soudu tak, aby si ve stanovené lhůtě zvolil advokáta k doplnění či nahrazení dovolání podaného dne 18. 1. 2012 (druhý výrok). Stěžovatel konečně podal návrh na odklad vykonatelnosti usnesení vrchního soudu ze dne 5. 10. 2017 č. j. 8 Cmo 163/2017-269.

2. Proti usnesení vrchního soudu ze dne 5. 10. 2017 č. j. 8 Cmo 163/2017-269 podal stěžovatel dovolání, při kterém nebyl zastoupen advokátem a ani nedoložil, že má sám odpovídající právnické vzdělání, avšak požádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Městský soud následně usnesením ze dne 5. 12. 2017 č. j. 42 Cm 57/2006-279 stěžovateli nepřiznal osvobození od soudních poplatků (výrok I.), zamítl jeho žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů v řízení o dovolání proti usnesení vrchního soudu ze dne 12. 10. 2011 č. j. 7 Cmo 59/2011-82 (výrok II.), jakož i žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů v řízení o dovolání proti usnesení vrchního soudu ze dne 5. 10. 2017 č. j. 8 Cmo 163/2017-269 (výrok III.). Dále uložil stěžovateli ve lhůtě 15 dnů od právní moci výroků I. až III. tohoto usnesení, aby odstranil vadu povinného zastoupení pro dovolání proti usnesením vrchního soudu specifikovaným ve výroku II. a III. tak, aby si ve stanovené lhůtě zvolil advokáta k doplnění či nahrazení dovolání podaných dne 18. 1. 2012 a dne 20. 11. 2017 (výrok IV.) a poučil ho, že dovolací řízení bude Nejvyšším soudem zastaveno, nebude-li ve stanovené lhůtě uvedený nedostatek podmínky dovolacího řízení odstraněn. Toto usnesení bylo k odvolání stěžovatele usnesením vrchního soudu ze dne 13. 8. 2018 č. j. 6 Cmo 158/2018-297 ve výrocích I., II. a III. potvrzeno (první výrok) a odvolání proti výroku IV. bylo odmítnuto (druhý výrok).

3. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2018 č. j. 27 Cdo 3748/2018-306 bylo dovolací řízení ohledně usnesení vrchního soudu ze dne 5. 10. 2017 č. j. 8 Cmo 163/2017-269 zastaveno. V situaci, kdy soudy pravomocnými rozhodnutími dospěly k závěru, podle něhož stěžovateli nelze ustanovit advokáta pro řízení o dovolání proti rozhodnutí vrchního soudu, a kdy stěžovatel neodstranil nedostatek povinného zastoupení, předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") ve spojení s § 241b odst. 2 a § 104 odst. 2 o. s. ř. řízení o dovolání stěžovatele zastavil.

4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2018 č. j. 27 Cdo 3748/2018-305 bylo z obdobných důvodů zastaveno řízení o dovolání stěžovatele proti usnesení vrchního soudu ze dne 12. 10. 2011 č. j. 7 Cmo 59/2011-82.


II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Stěžovatel popisuje průběh dosavadního řízení a v něm vydaná procesní rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce a jejich následné zrušení. Namítá, že městský soud opakovaně zasahuje do jeho práv tím, že ho v řízení, ve kterém byl osvobozen od soudních poplatků, zbavuje možnosti právního zastoupení. Poukazuje na to, že byl-li jednou osvobozen od soudních poplatků, je postup soudů, které opakovaně požadují doložení majetkových poměrů, nezákonný. Svým postupem soudy stěžovatele zbavily efektivní možnosti se v řízení náležitě bránit, svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily. Městský soud rovněž ignoroval zásady občanského soudního řízení, zejména zásadu hospodárnosti a rychlosti. Námitky obdobného charakteru zejména týkající se nedostatku odůvodnění vznáší i proti usnesení vrchního soudu. Za dané situace byl stěžovatel zbaven reálné šance vystupovat v dovolacím řízení. Ačkoliv Nejvyšší soud při zastavení řízení postupoval v souladu s procesními předpisy, považuje jeho usnesení za protiústavní s ohledem na předchozí řízení.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základní působností podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad jejich rozhodovací činností. Ve své činnosti musí totiž respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutím, jimiž bylo Nejvyšším soudem zastaveno dovolací řízení v návaznosti na rozhodnutí soudů nižších stupňů, kterými nebylo stěžovateli přiznáno osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zastoupení, resp. kterými mu nové osvobození od soudních poplatků nebylo přiznáno.

9. Ústavní soud ve své judikatuře týkající se rozhodování o osvobození od placení soudních poplatků a ustanovování zástupců z řad advokátů opakovaně vyjádřil závěr [např. usnesení ze dne 16. 1. 2018 sp. zn. II. ÚS 3922/17 (všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že samotné rozhodování o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod, přestože se jejich výsledek může dotknout některého z účastníků řízení. Rozhodnutí o splnění zákonem stanovených podmínek pro osvobození od soudních poplatků či ustanovení zástupce spadá tak zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů. Z tohoto důvodu zpravidla nemohou být taková rozhodnutí předmětem ústavní ochrany. Případy, kdy v těchto věcech otevřel Ústavní soud ústavní stížnost k věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek [např. osvobození od soudního poplatku právnických osob - srov. nález ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 13/98 (N 71/14 SbNU 107) nebo nález ze dne 27. 2. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3543/12 (N 33/68 SbNU 351)], či v nich šlo o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o výklad, jenž je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [viz nález ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 289/03 (N 125/34 SbNU 281)]. Taková pochybení ve stěžovatelově věci Ústavní soud neshledal.

10. Je notorietou, že předpoklady pro osvobození od soudních poplatků jsou formulovány v § 138 o. s. ř., a to kumulativně tak, že jde o osobní poměry účastníka a nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, resp. bránění práva; jejich naplnění je pak conditio sine qua non pro ustanovení právního zástupce podle § 30 odst. 1 o. s. ř. Podle § 138 odst. 2 o. s. ř. pak platí, že přiznané osvobození předseda senátu kdykoli za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly. Ve světle citovaného ustanovení a výše naznačených úvah Ústavní soud konstatuje, že soudy svoje oprávnění spočívající v možnosti odnětí osvobození od soudních poplatků a zrušení dříve ustanoveného právního zástupce, resp. v nepřiznání nového osvobození od soudních poplatků a neustanovení právního zástupce, nikterak nepřekročily a v jejich postupu nelze spatřovat porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv.

11. Nebyl-li stěžovatel v dovolacím řízení zastoupen advokátem, ani nedoložil vlastní právnické vzdělání, ačkoliv byl o následcích neodstranění vad opakovaně poučován, Nejvyšší soud dovolací řízení usnesením musel zastavit. Ústavní soud postup Nejvyššího soudu považuje za korektní a souladný s občanským soudním řádem.

12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ho jako zjevně neopodstatněný odmítl. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí vrchního soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. srpna 2019


Josef Fiala v. r.
předseda senátu