III.ÚS 471/99 ze dne 9. 3. 2000
N 36/17 SbNU 251
Možnost provádět důkazy až po zahájení trestního stíhání
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti
navrhovatele R. P., zastoupeného Mgr. V. M., advokátem, podané
proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 6 To 257/99, ze
dne 23. 6. 1999, za vedlejší účasti Obvodního státního
zastupitelství pro Prahu 7, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 6 To 257/99, ze dne
23. 6. 1999 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 24
T 81/98, ze dne 18. 3. 1999, se zrušují.


Odůvodnění

Navrhovatel podal dne 2. 9. 1999 ústavní stížnost, kterou
směřoval proti usnesení (nesprávně ho označil jako rozsudek)
Městského soudu v Praze, sp. zn. 6 To 257/99, ze dne 23. 6. 1999
s tím, že tímto rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená
práva na soudní a jinou právní ochranu obsažená v čl. 36 odst. 1,
čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
(dále Listina), jakož i jeho právo zaručené mu i čl. 6 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva).

Ze spisů Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 24 T 81/98
a sp. zn. 24 T 47/96, Ústavní soud zjistil, že navrhovatel byl
trestně stíhán spolu s dalšími dvěma osobami pro trestný čin
vydírání podle § 235 odst. 1, 2 trestního zákona (dále tr. zák.).
Trestní stíhání zahájil vyšetřovatel Policie ČR, obvodního úřadu
vyšetřování Praha 7 usnesením ze dne 1. 12. 1993, sp. zn.
OVV-1992/93-46, podle § 160 odst. 1 trestního řádu (tedy před jeho
novelou provedenou zák. č. 292/1993 Sb. s účinností od 1. 1. 1994
- tzv. zahájení tr. stíhání ve věci) a dne 23. 3. 1994 podle §
159 odst. 1 trestního řádu (dále tr.ř.) věc odložil. K žádosti
o přezkoumání postupu vyšetřovatele podané poškozeným státní
zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7
usnesením, sp. zn. 1 Pv 2041/93, ze dne 20. 4. 1994, uvedené
usnesení vyšetřovatele zrušila a vyšetřovatel Policie ČR,
obvodního úřadu vyšetřování pro Prahu 7 teprve dne 5. 8. 1994, pod
sp. zn. OVV-1992/93-53, sdělil navrhovateli skutečné a reálné
obvinění pro trestný čin vydírání dle § 235 odst. 1, 2 písm. b)
tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 tr. zák. Po
obžalobě podané Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 7 dne
31. 10. 1996 ve věci jednal Obvodní soud pro Prahu 7, který
provedl několik hlavních líčení (také proto, že se mu nedařilo
zajistit vždy účast všech obžalovaných) a nakonec trestní věc
navrhovatele usnesením (v rámci hlavního líčení konaného dne 5.
2. 1998) podle § 23 odst. 1 tr. ř. vyloučil k samostatnému
projednání a rozhodnutí a o zbývajících tehdy obžalovaných ještě
téhož dne rozsudkem rozhodl a uznal je vinnými pro uvedenou
trestnou činnost a uložil jim trest. Ze spisového materiálu také
jednoznačně plyne, že v průběhu hlavních líčení, konaných ještě
před vyhlášením usnesení o vyloučení tehdy obž. P. ze společného
řízení, bylo provedeno důkazní řízení, a to výslechem všech tří
obžalovaných, poškozeného (k výši způsobené škody se v rámci své
výpovědi před soudem vyjadřoval pouze okrajově a nebyl k tomu ani
zásadně tázán) a také výslechem svědků, z nichž k výši způsobené
škody případně k majetkovým poměrům poškozeného se vyjadřovali
přímo ve výslechu prováděném u hl. líčení svědci JUDr. T. S.
a ing. I. P. Ve vyloučené věci navrhovatele pak bylo konáno jedno
hlavní líčení, a to dne 18. 3. 1999 (na žádost navrhovatele
v jeho nepřítomnosti) a v jeho rámci byl vyslechnut soudní znalec
k posudku, který ve věci podal jako znalec z oboru ekonomika,
odvětví ceny a odhady movitých věcí. Kromě listinných důkazů pak
byly v tomto hlavním líčení přečteny (dle § 211 odst. 1 tr.ř.)
svědecké výpovědi P. K. (ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 7, sp.
zn. 24 T 47/96-čl. 193), O. H. (týž spis čl. 190, když tyto
výpovědi nesou prokazatelně datum 17. 2. 1994 (sv. H.) a 2. 3.
1994 (sv. K.). Slyšený soudní znalec JUDr. J. V. se vyjadřoval
k výši způsobené škody a uvedl také to, že u fotoaparátu Nikon lze
jeho hodnotu snížit o 2.000,- Kč. Ve své výpovědi čtené u hlavního
líčení svědci K. a H. jako přátelé poškozeného uvedli, že jej
několikrát navštívili v bytě a měli vědomost o věcech
(předmětech), které poškozený v bytě měl, včetně technického
vybavení profesionálního fotografa, které označili za špičkové. Po
provedeném hlavním líčení dne 18. 3. 1999 soud I. stupně uznal
navrhovatele vinným tr. činem vydírání dle § 235 odst. 1, 2 b), d)
tr. zák. (který spáchal společně s již odsouzenými spolupachateli)
a uložil mu souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody.
V odůvodnění svého rozhodnutí potom uvedl, že skutkový děj
v tomto rozhodnutí obsažený, vzal za prokázaný i z výpovědi svědků
ing. P., H. a K., kteří se vyjadřovali k výši způsobené škody
a potvrdili, že vybavení poškozeného jako profesionálního
fotografa bylo na vysoké úrovni a v bytě měl (vlastnil) i kvalitní
elektroniku. Odkázal i na podaný znalecký posudek JUDr. V. i na
jeho výpověď, a to i s poukazem na snížení ceny fotoaparátu ve
stáří 4 let o 2.000,- Kč. Uvedené skutečnosti potom soud opakovaně
v odůvodnění svého rozhodnutí má za prokázané právě také
i z výpovědí uvedených svědků a ("ve své podstatě i z výpovědi
znalce"). Zde snad je na místě poukázat na to, že uvedený soudní
znalec z bytu odvezené věci hodnotil podle popisu poškozeného,
aniž by tyto věci viděl, když popsané věci nalezeny nebyly.

Proti rozsudku soudu I. stupně podal navrhovatel odvolání, ve
kterém vytýkal neúplně zjištěný skutkový děj, zejména stran výše
způsobené škody, kdy poukazuje na nepřesvědčivost výpovědi
poškozeného, (který uváděl postupně rozdílné výše způsobené škody)
a nesouhlasil ani se závěrem soudu I. stupně, který uvedl, že
případné snížení výše škody o 2.000,- Kč nehraje z hlediska její
celkové výše podstatnou roli. To s tím, že takto upravená hodnota
jedné věci znalcem u hl. líčení zakládá pochybnost o celkové
věrohodnosti znaleckého posudku. Za podstatné ovšem považuje to,
že svědci (vypovídající k existenci věcí v bytě poškozeného) byli
vyslechnuti ve dnech 17. 2. a 2. 3. 1994, tedy ještě před tím, než
bylo navrhovateli sděleno obvinění, přičemž nešlo o úkony
neopakovatelné či neodkladné a soud tedy k takto provedeným
důkazům neměl přihlížet. O podaném odvolání jednal ve veřejném
zasedání Městský soud v Praze jako soud odvolací, a to dne 23. 6.
1999 a usnesením, č.j. 6 To 257/99-110, odvolání dle § 256 tr. ř.
zamítl. V jeho odůvodnění stručně poukázal na závěry učiněné
soudem I. stupně včetně rozsahu a způsobu provedeného dokazování
s tím, že skutková zjištění Obvodního soudu jsou správná a úplná.
Ohledně zjištění viny navrhovatele odkázal na výpověď poškozeného
i výpovědi svědků, aniž by se jakkoli zabýval námitkami
navrhovatele, které uplatnil v rámci svého odvolání. Ohledně výše
způsobené škody uvedl, že nepatrná odchylka hodnoty jedné z věcí
nemůže ovlivnit celkový rozsah způsobené škody a tak k ní
nepřihlédl.

Proti uvedenému rozhodnutí Městského soudu v Praze podal
navrhovatel ústavní stížnost. Především poukázal na to, že svědci
se měli v rámci svých svědeckých výpovědí vyjadřovat k rozsahu
a kvalitě věcí, které byly (i navrhovatelem) odňaty poškozenému.
Zdůraznil, že výpovědi uvedených svědků (o které se oba soudy
opřely) byly učiněny ve dnech 17. 2. 1994 a 2. 3. 1994, tedy
prokazatelně ještě předtím, než bylo navrhovateli sděleno
obvinění, přičemž v případě těchto výpovědí nešlo o úkony
neopakovatelné ani neodkladné. Takto provedené důkazy považuje za
nezákonné a poukázal na to, že přes tuto skutečnost soudy o ně
(mimo jiné) svá rozhodnutí opřely. Přitom zmíněné svědecké
výpovědi měly svůj význam, když bez jejich hodnocení by proti sobě
v podstatě stála výpověď navrhovatele a poškozeného, která podle
jeho mínění nebyla přesvědčivá. Pokud by dle názoru stěžovatele
bylo postupováno soudy v souladu se zákonem, o takto vzniklé
situaci by potom soud musel rozhodnout dle zásady presumpce neviny
a zásady, která říká, že v pochybnostech se soud přikloní na
stranu obviněného. Poukázal i na nález Ústavního soudu ČR, sp. zn.
III. ÚS 398/97, ve kterém je vyjádřena myšlenka, že jakkoli vysoký
stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit spolehlivý
a zejména zákonný podklad pro odsuzující výrok soudu. Své výhrady
uplatnil i vůči způsobené škodě (její výši), kdy poukázal na změny
ve výpovědích poškozeného i znalce, které nebyly důsledně
prozkoumány a zhodnoceny. V postupu zejména soudu odvolacího tak
spatřuje porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst.
2, 3 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy, kdy toto porušení
dosáhlo takové intenzity, která již znamená porušení základních
práv navrhovatele v naznačeném směru. Proto také navrhl napadené
usnesení Městského soudu v Praze zrušit a svůj návrh doplnil
v ústním jednání konaném před Ústavním soudem tak, že navrhl
i zrušení souvisejícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7.

Na vyžádání Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti
vyjádřil Městský soud v Praze tak, že k ní nezaujal žádné
stanovisko a pouze odkázal na rozhodnutí jak své, tak i soudu
prvního stupně.


Státní zástupkyně Obvodní státního zastupitelství pro Prahu
7 ve svém vyjádření uvedla, že se závěry napadeného usnesení
souhlasí, odkázala na jeho obsah a navrhla ústavní stížnost
zamítnout.

K podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal rozhodný
spisový materiál a ze spisů Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn.
24 T 81/98 a sp. zn. 24 T 47/96 zjistil, že v podstatné části
tvrzení navrhovatele odpovídají realitě, a proto také dospěl
k závěru, že podaná ústavní stížnost je důvodná. Především je
nepochybné (a z uvedených spisů jednoznačně plyne), že obvinění
bylo navrhovateli pro trestnou činnost (pro kterou byl nakonec
pravomocně uznán vinným) sděleno dne 5. 8. 1994 a stejně tak je
zřejmé, že všichni tři uvedení svědci byli slyšeni (v rámci
svědecké výpovědi) již dne 17. 2. 1994 (ing. P., H.) a 2. 3. 1994
(K.), přičemž v dalším průběhu trestního řízení (v rámci hlavního
líčení) byl slyšen pouze svědek ing. P. Ten ve své první výpovědi
ze dne 17. 2. 1994 do protokolu o výslechu svědka uvedl, že se
znal s poškozeným, věděl, že je profesionální fotograf, který měl
bohaté fotografické vybavení, s největší pravděpodobností takové,
jaké uvedl ve své výpovědi a které byly označeny na seznamu
svědkovi předloženém. Dodal, že poškozený žil pro své přístroje
a byl špičkovým pracovníkem v oboru. Ve své svědecké výpovědi
v rámci hlavního líčení uvedl, že se s poškozeným znal delší dobu,
věděl, že je profesionálním fotografem, věděl také, že měl
fotografické vybavení, o jeho kvalitě a hodnotě se blíže
nevyjádřil.

Z výpovědi všech tří svědků ovšem soudy vycházely v rámci
provedeného dokazování a jejich výpovědi užily (i v odůvodnění
svých rozhodnutí) k usvědčení navrhovatele. Takový postup je ovšem
v příkrém rozporu s procesním předpisem, který zásadně upravuje
vedení trestního řízení, když tímto předpisem je zák. č. 141/1961
Sb., ve znění pozdějších předpisů, trestní řád a jeho ustanovení
obsažené v § 160, který hovoří o zahájení trestního stíhání.
Teprve od této chvíle je možné provádět důkazy, které se ke
skutku, pro který bylo sděleno obvinění, vztahují. Jinými slovy
řečeno, potud by se soud ve svém rozhodnutí (které již určuje vinu
a je tedy meritorní), opíral o některý důkaz, který předepsaným
způsobem a příslušnou procesní formou neprovedl, nebo by určitá
skutková okolnost pro rozhodnutí významná neměla potřebný podklad
v provedených důkazech, jde o podstatnou vadu řízení a tedy
akceptování nejen postupu, který je protizákonný, ale nepochybně
i protiústavní. Konečně k této problematice existuje i četná
a ustálená judikatura (např. 31 To 564/97-SoRo roč. 98 č. 3, Rt
29/99, 1 To 159/97 SoRo roč. 97 č. 6). Sdělením obvinění je totiž
realizována zásada řádného zákonného procesu uvedená v čl. 8 odst.
2 Listiny základních práv a svobod spočívající v tom, že nikdo
nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který
zákon stanoví. Procesní podmínky řízení vyjádřené příslušnou
právní úpravou (respektující ústavní úroveň) jsou nepřekročitelnou
hranicí, ve které se musí odehrávat i trestní proces, když tyto
hranice vyjadřují snahu demokratické společnosti vykonávat trestní
řízení objektivně, spravedlivě a za stejných podmínek. Konečně lze
tedy uzavřít, že prokázání viny obviněného je možné pouze na
základě nepochybně zjištěných skutečností a za použití procesních
prostředků, které trestní řád stanoveným způsobem umožňuje použít.
V naznačených souvislostech se jako nepochybné jeví, že výslech
uváděných svědků (z hlediska ust. § 160 odst. 2 tr.ř.), nebylo
v dané chvíli možné podřadit pod úkon neodkladný či neopakovatelný
(ostatně ani soudy ve svých rozhodnutích se k této otázce
nevyjádřily). Stran výše způsobené škody Ústavní soud si je vědom
toho, že v příslušných skutkových podstatách je rozsah škody
vyjádřen obecným hodnotícím pojmem (konkrétní rozsah tohoto pojmu
uvádí definice obsažená v ust. § 89 odst. 14 tr. zák.). Bez ohledu
na řečené a tedy vymezení hranic způsobené škody je na místě
připomenout, že tyto hranice jsou začasté zákonným znakem
příslušné skutkové podstaty toho kterého tr. činu a stanovením
jejich rozsahu společnost také zároveň určuje závažnost takto
spáchané trestné činnosti. Výše způsobené škody je také jedním
z kriterií, které mají vliv na rozhodování soudu o způsobu, ale
i o výši ukládaného trestu. Je tedy zcela na místě, aby zejména
soudy v rámci trestního řízení věnovaly otázkám spojeným
s rozsahem (výší) způsobené škody a její verifikaci odpovídající
pozornost. Jestliže v řízení před soudem vzniknou pochybnosti
o výši způsobené škody, a to pochybnosti reálné, musí je soud vzít
na zřetel se snahou tyto pochybnosti odstranit. Zejména
v případech kdy v řízení před soudem je jednoznačně patrné (např.
výpovědí znalce), že škoda uvedená v obžalobě není zjištěna
přesně. Pokud soud vědomě k této skutečnosti nepřihlédne, rovněž
porušuje ust. čl. 8 odst. 2 Listiny, a to i tehdy, kdy výše škody
takto nesprávně (neúplně) zjištěné představuje relativně malou
hodnotu.

Další porušení základního práva Ústavní soud ČR také nad
rámec výhrad uplatněných stěžovatelem zjistil z připojeného spisu
Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 24 T 81/98, že Městský soud
v Praze jako soud odvolací jednal ve veřejném zasedání dne 23. 6.
1999 bez přítomnosti navrhovatele. Tuto skutečnost vyjádřil
prohlášením usnesení dle § 202 odst. 2 tr.ř. s tím, že bude konáno
v nepřítomnosti obžalovaného (navrhovatele). Obhájce
navrhovatelovu nepřítomnost sice omluvil a požádal, aby veřejné
zasedání bylo konáno v jeho nepřítomnosti, nelze však přehlédnout,
že obžaloba byla podána pro skutek, ve kterém byl spatřován
trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zák.
a na této právní kvalifikaci se do doby rozhodování odvolacího
soudu nic nezměnilo. Protože uvedený trestný čin vydírání dle §
235 je ve svém druhém odstavci ohrožen trestní sazbou až do osmi
let bylo povinností soudu svůj další postup (stran konání
veřejného zasedání v nepřítomnosti obžalovaného) zvažovat také
z hledisek stanovených § 202 odst. 3 a odst. 4 tr.ř. Uvedená
hlediska však do označeného usnesení nepromítl, když pouhý odkaz
na ust. § 202 odst. 2 tr.ř. neodpovídá zjevně procesní situaci,
která v rozhodné době skutečně existovala.

Ze všech uvedených skutečností tak vyplývá (jak už ostatně
řečeno) porušení základního práva navrhovatele vymezeného v čl.
8 odst. 2 Listiny, když zasažení jeho dalších základních práv (čl.
38 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 Úmluvy), Ústavní soud
neshledal, ale naopak zjistil, že navrhovatel měl možnost tato
práva (především na svou obhajobu) efektivně vykonávat a také tak
činil.

S poukazem na uvedené proto Ústavní soud zrušil usnesení
Městského soudu v Praze, sp. zn. 6 To 257/99, ze dne 23. 6. 1999
i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 24 T 81/98, ze dne
18. 3. 1999, protože již v rámci tohoto rozhodnutí bylo zasaženo
navrhovatelovo základní právo vpředu označené, když tento zásah
nebyl napraven soudem odvolacím. Při těchto úvahách měl na mysli
Ústavní soud i hledisko procesní ekonomie.

Návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí se
s ohledem na daný stav věci potom jeví nadbytečným.



Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.

V Brně dne 9. března 2000