III.ÚS 521/05 ze dne 23. 3. 2006
N 70/40 SbNU 691
K povinnosti obecných soudů vypořádat se s argumentací účastníků řízení
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy - ze dne 23. března 2006 sp. zn. III. ÚS 521/05 ve věci ústavní stížnosti P. H. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. srpna 2005 č. j. 16 Co 227/2005-150, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení.

I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. srpna 2005 č. j. 16 Co 227/2005-150 se zrušuje.

II. Návrh na odklad vykonatelnosti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. srpna 2005 č. j. 16 Co 227/2005-150 se odmítá.


Odůvodnění



I.

Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 11. října 2005, stěžovatelka napadla v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Ostravě, jímž došlo jednak (I.) ve výrocích III, IV a V ke změně rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. ledna 2005 č. j. 16 C 180/2002-136 (těmito bylo rozhodnuto v intencích § 150 občanského soudního řádu o nákladech řízení) a dále v návaznosti na tento postup (II.) k rozhodnutí o nákladech řízení před odvolacím soudem.

Stížnostní body ústavněprávní argumentace koncentrovala stěžovatelka, původně žalobkyně v řízení před obecnými soudy, do výtky, dle níž v odůvodnění napadeného rozhodnutí Krajský soud v Ostravě výslovně uvedl, že se k odvolání, o němž rozhodoval, nevyjádřila, což je v rozporu s tím, že již dne 7. června 2005 podala k Okresnímu soudu v Olomouci řádné vyjádření (datované dnem 30. května 2005). Toto bylo založeno ve spise a obsahuje, jak stěžovatelka v naraci návrhu uvedla, rozsáhlou argumentaci k podpoře stanoviska a rozhodnutí soudu prvního stupně o nepřiměřené tvrdosti jiného postupu, jakož i prokazuje nepravdivá tvrzení žalované o jejích skutečných nákladech v předmětném řízení. S ohledem na nezohlednění jejího vyjádření ze strany obecného soudu cítí se být stěžovatelka dotčena ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a namítá současné porušení čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky. Z těchto důvodů se domáhala, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného usnesení a následně jej nálezem zrušil.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podal k předmětné ústavní stížnosti Krajský soud v Ostravě prostřednictvím předsedy senátu 16 Co, z jehož rozhodovací činnosti napadené rozhodnutí vzešlo, vyjádření, v němž nesouhlasí s tím, že by nepřihlédl ke zmíněnému vyjádření stěžovatelky, ačkoliv v písemném vyhotovení předmětného usnesení je v rozporu se skutečností uvedeno, že "žalobkyně se k odvolání nevyjádřila". Dle svého tvrzení účastník řízení při rozhodování o odvolání zvážil všechny okolnosti nutné k posouzení možnosti aplikace § 150 občanského soudního řádu ve vztahu k rozhodnutí o nákladech řízení. Pro uvedený náhled na výhrady stěžovatelky o protiústavnosti svého postupu navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost.

V následné replice stěžovatelka konstatovala, že toto stanovisko odvolacího soudu považuje za účelové, když se dle jejího názoru nejedná jen o jakousi nespecifikovanou písařskou chybu obsaženou v odůvodnění napadeného usnesení. Má za to, že ve věci rozhodující soud prokázal, že se s obsahem spisu dostatečně neseznámil a usnesení vydával na základě neúplně zjištěného skutkového stavu, přičemž nijak nereagoval na skutečnost, že její podání vyvracelo řadu tvrzení protistrany. Proto na svém původním návrhu, jak výše uveden, setrvala.

II.

Za účelem posouzení opodstatněnosti tvrzení obsažených v ústavní stížnosti, tudíž s cílem vést dokazování ke skutečnostem ověřujícím tvrzení stěžovatelky o dotčení na základních právech a svobodách [viz nález sp. zn. III. ÚS 464/99 (Sbírka nálezů Ústavního soudu, svazek 19, nález č. 109), sp. zn. III. ÚS 345/2000 (uveřejněn tamtéž, svazek 20, nález č. 169), sp. zn. III. ÚS 138/2000 (uveřejněn tamtéž, svazek 21, nález č. 53), sp. zn. III. ÚS 49/01 (uveřejněn tamtéž, svazek 22, nález č. 80), sp. zn. IV. ÚS 570/03 (uveřejněn tamtéž, svazek 33, nález č. 91) a další], provedl v projednávané věci v rámci konaného ústního jednání Ústavní soud dokazování spisem Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 16 C 180/2002 (§ 48 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.), přičemž z něj v intencích naznačeného přezkumu z pohledu relevantního pro své meritorní rozhodnutí zjistil, že k výzvě jmenovaného soudu zaslala stěžovatelka vyjádření k odvolání (do shora již označeného rozsudku nalézacího soudu), jež je opatřeno otiskem razítka tamního soudu s údajem došlo 7. 6. 2005 a nečitelným podpisem (č. l. 145).

V tomto podání, a to v reakci na odvolání vedlejší účastnice, jež směřovalo proti možnosti uplatnění § 150 občanského soudního řádu stran náhrady nákladů řízení, stěžovatelka na podporu závěru učiněného soudem prvního stupně nejprve uvádí argument týkající se předmětu daného sporu, a to ohledně vedení pracovněprávní dokumentace ze strany vedlejší účastnice, poté předkládá tvrzení týkající se účasti této u jednotlivých jednání soudu, dále předestírá své stanovisko vztahující se k akceptaci vyhotovení znaleckého posudku provedeného ve věci a posléze v návaznosti na argumentaci ve vztahu k nedokonalému vedení pracovněprávní dokumentace vedlejší účastnicí namítá touto zapříčiněné prodlužování sporu, jakož i poukazuje na jí formálně nezvládnuté ukončení pracovního poměru, jež vedlo následně ke vzniku sporu o jeho skutečném ukončení (č. l. 145, 146).

V odůvodnění stěžovaného usnesení Krajského soudu v Ostravě je potom uvedeno, že "žalobkyně se k odvolání nevyjádřila" a stran uvažované aplikace § 150 občanského soudního řádu argumentováno jednak pouze relevancí znaleckého posudku pro toto posouzení, to ovšem z pohledu míjejícího se s obsahem námitek stěžovatelky, a dále tím, že stěžovatelka byla v průběhu řízení zastoupena advokátem a nebyla osvobozena od soudních poplatků (č. l. 151).



III.

V pojmu právního státu je obsažen postulát (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky), dle něhož shoda mezi deklarovaným právním pravidlem a úředním postupem orgánů veřejné moci je nezbytnou podmínkou materiálního právního státu via facti, neboť vláda práva imanentně předpokládá korespondující interakci mezi jím vyhlášenými pravidly a skutečným chováním adresátů právních norem, zejména potom a především orgánů zastupujících veřejnou moc [viz nález sp. zn. IV. ÚS 690/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 45), sp. zn. IV. ÚS 157/03 (uveřejněn tamtéž, svazek 31, nález č. 112), sp. zn. III. ÚS 75/04 (uveřejněn tamtéž, svazek 35, nález č. 140) a usnesení sp. zn. IV. ÚS 733/02 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu neuveřejněno)].

Z ustálené judikatury Ústavního soudu podává se, že nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, jakož i z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky), a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 občanského soudního řádu), a to způsobem, zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 občanského soudního řádu [viz nález sp. zn. III. ÚS 84/94 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34), sp. zn. III. ÚS 166/95 (uveřejněn tamtéž, svazek 4, nález č. 79), sp. zn. II. ÚS 93/99 (uveřejněn tamtéž, svazek 24, nález č. 141), sp. zn. I. ÚS 60/01 (uveřejněn tamtéž, svazek 23, nález č. 127)]. Ve smyslu stabilizované rozhodovací praxe Ústavního soudu za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu nutno považovat i situaci, jestliže v soudním rozhodování jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz nález sp. zn. III. ÚS 166/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 79), sp. zn. II. ÚS 182/02 (uveřejněn tamtéž, svazek 31, nález č. 130), sp. zn. II. ÚS 539/02 (uveřejněn tamtéž, svazek 37, nález č. 131) a sp. zn. I. ÚS 585/04 (uveřejněn tamtéž, svazek 38, nález č. 143)].

Vyjádřeno poněkud jiným způsobem, právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat se všemi důkazy. Rovněž i s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení, přičemž v opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů (viz nález sp. zn. I. ÚS 113/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, nález č. 109). Je takto povinností obecných soudů vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci [viz nález sp. zn. IV. ÚS 563/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 71), sp. zn. I. ÚS 301/02 (uveřejněn tamtéž, svazek 38, nález č. 146), sp. zn. I. ÚS 593/04 (uveřejněn tamtéž, svazek 39, nález č. 230)].

Krajský soud v Ostravě v rámci rozhodování o odvolání vedlejší účastnice naznačeným požadavkům nedostál, a to - dlužno říci - ve vztahu k argumentaci stěžovatelky předložené v předmětném vyjádření ani z materiálního (objektivního) pohledu. Odůvodnění jeho rozhodnutí, třebas alespoň implicite a přinejmenším v nezbytném rozsahu, když není nutné podrobně se vypořádávat s každým argumentem účastníků řízení, nereaguje jakkoli na konkrétní a nikoliv bezobsažná tvrzení stěžovatelky, pročež došlo k nepřípustnému zásahu do kautel vyjádřených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Takto se potom obecný soud dostal rovněž do rozporu s imperativy plynoucími z čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky. Přitom je tomu tak i navzdory jeho tvrzení uvedenému ve vyjádření k ústavní stížnosti, neboť přiměřená reakce na výtky stěžovatelky, resp. jejich obsah zcela absentuje.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud považuje rozhodování o nákladech řízení ve smyslu své dnes již stabilizované judikatury za integrální součást soudního řízení jako celku, tj. toto rozhodování podřazuje pod ochranu zaručenou právem na spravedlivý proces [viz nález sp. zn. III. ÚS 455/01 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 26, nález č. 57), sp. zn. I. ÚS 305/03 (uveřejněn tamtéž, svazek 38, nález č. 136), sp. zn. IV. ÚS 221/04 (uveřejněn tamtéž, svazek 39, nález č. 199), sp. zn. IV. ÚS 310/05 (uveřejněn tamtéž, svazek 38, nález č. 180)], usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. srpna 2005 č. j. 16 Co 227/2005-150 pro uvedené nálezem zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů], a to i v jeho výroku II, neboť rozhodování o nákladech odvolacího řízení bylo ve vztahu k výroku I akcesorickým.

Návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Ústavní soud odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a), § 79 odst. 2 citovaného zákona], neboť předmětný institut aplikuje dle své rozhodovací praxe zpravidla jen tehdy, měl-li by výkon napadeného rozhodnutí nezvratné důsledky osobní, vylučující i reparační či satisfakční funkci právní odpovědnosti (viz nález sp. zn. III. ÚS 501/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 38, nález č. 173). Předpoklad pro realizaci tohoto výjimečného postupu byl oslaben rovněž i tím, že o ústavní stížnosti rozhodl relativně nedlouho poté, co mu byla doručena.