III.ÚS 566/05 ze dne 14. 2. 2006
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
III. ÚS 566/05

Ústavní soud rozhodl ve věci navrhovatele J. W., zastoupeného JUDr. Michalou Valešovou, advokátkou se sídlem 110 00 Praha 1, Růžová 15, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2004 č. j. 35 Co 319/2004-67, t a k t o :
Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í
Navrhovatel se ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2004 č. j. 35 Co 319/2004-67 s tím, že dle jeho přesvědčení označeným rozhodnutím byla porušena práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Uvedl, že proti rozsudku Městského soudu v Praze podal z důvodu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) obč. soudního řádu také dovolání, které však bylo dne 3. 8. 2005 usnesením č. j. 26 Cdo 847/2005-88 odmítnuto.
Z obsahu návrhu a usnesení Nejvyššího soudu České republiky č. j. 26 Cdo 847/2005-88 bylo zjištěno, že stěžovatelem podané dovolání proti stížností napadenému rozsudku bylo odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud posuzoval otázku přípustnosti dovolání, v němž stěžovatel uplatnil důvody dle § 241a odst. 2 písm. b) obč. soudního řádu. Vzhledem k tomu, že v předmětné věci dovolání směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž nebylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně (§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.) a přípustnost dovolání dle odst. 1 písm. b) téhož ustanovení dána nebyla, pak Nejvyšší soud konstatoval, že přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní a dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních - tvrzené vady podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. jeho přípustnost nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě dovolání přípustného. Poněvadž výtka nesprávného právního posouzení věci byla v dovolání založena na výtkách týkajících se úplnosti a správnosti skutkových zjištění, na způsobu hodnocení provedených důkazů, na základě nichž soudy rozhodly, pak taková námitka, směřující proti skutkovému stavu věci, pro posouzení přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemohla být dle názoru Nejvyššího soudu právně relevantní, pročež bylo dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítnuto.
Dle ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu pro stanovení počátku plynutí lhůty pro podání ústavní stížnosti v případě, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, platí, že ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Hlava druhá a třetí části čtvrté o. s. ř. zakotvuje mimořádné opravné prostředky, mezi něž řadí i dovolání. Uvážením dovolacího soudu je dle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. založena přípustnost dovolání, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Při interpretaci uvedeného zákonného ustanovení nutno posoudit, za splnění jakých podmínek je založeno uvedené diskreční oprávnění dovolacího soudu, a tudíž za splnění jakých podmínek v uvedeném případě se odvíjí počátek plynutí lhůty pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu od doručení usnesení o odmítnutí dovolání, vydaného dovolacím soudem.
Institut dovolání v občanském soudním řádu je založen na kumulaci podmínek přípustnosti a způsobilého důvodu, pročež toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podání dovolání, u něhož má být jeho přípustnost založena ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z jiného, než způsobilého důvodu, má za následek jeho odmítnutí dle § 243b odst. 5 o. s. ř. Řízení sporné je v civilním procesu ovládáno zásadou projednací, v tom rámci i řízení o opravných prostředcích, jež sluší jeho účastníkům. Posouzení ochrany subjektivních práv účastníků řízení je pak součástí posouzení smyslu a účelu občanského soudního řízení a jeho ústavnosti jako celku. V tomto smyslu je i Evropským soudem pro lidská práva posuzován přístup k soudům rozhodujícím o opravných prostředcích, přičemž dle něj čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nebrání zákonnému omezení takového přístupu. Přípustnost opravných prostředků posuzuje pak Evropský soud toliko z hlediska vyloučení svévole (viz J. A. Frowein, W. Peukert, Europäische Menschenrechtskonvention. EMRK-Kommentar. Kehl-Straßburg-Arlington 1996, 2. vyd., s. 210-211, a tam uvedená rozhodnutí).
Vycházeje z takto vyložené argumentace, Ústavní soud konstatuje, že absence způsobilého dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 o. s. ř. v podaném dovolání vylučuje možnost dovolacího soudu rozhodnout o přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. z důvodů závisejících na jeho uvážení, pročež takto založené odmítnutí dovolání dle § 243b odst. 5 o. s. ř. nezakládá počítání lhůty pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu v civilním řízení dle § 72 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Pro takto vyložené důvody Ústavní soud dle § 43 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 72 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, předmětnou ústavní stížnost pro její podání po lhůtě stanovené tímto zákonem odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2006