III.ÚS 574/03 ze dne 13. 1. 2005
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
III.ÚS 574/03




Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu




Ústavní soud rozhodl dne 13. ledna 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti P. Ž., zastoupeného JUDr. J. D., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 24. září 2003 č. j. 30 Co 497/2003-29, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec jako účastníka řízení, t a k t o:



Ústavní stížnost se o d m í t á.



O d ů v o d n ě n í :



Ústavní soud obdržel dne 23. 12. 2003 podání stěžovatele, označené jako ústavní stížnost. Vzhledem k tomu, že shora uvedené podání vykazovalo vady zejména v tom směru, že stěžovatel byl zastoupen obecným zmocněncem, což zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.") neumožňuje, vyzval soudce zpravodaj stěžovatele k odstranění vytčené vady podání ve stanovené lhůtě.

Poté, co na základě výzvy Ústavního soudu stěžovatel vadu podání odstranil a předložil Ústavnímu soudu plnou moc udělenou advokátu JUDr. J. D., která splňovala požadavky uvedené v ustanovení § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., se Ústavní soud mohl zabývat předmětnou ústavní stížností.

Stěžovatel v návrhu nejprve rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a uvádí, že usnesením ze dne 17. 6. 2003 sp. zn. 14 C 73/2001 Okresní soud v Děčíně na návrh stěžovatele zastavil dříve zahájené řízení a rozhodl o nákladech skončeného řízení. Proti tomuto usnesení, resp. proti výroku o nákladech řízení, podal stěžovatel odvolání, které však bylo odvolacím soudem odmítnuto z důvodu zmeškání lhůty. S tímto rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci stěžovatel nesouhlasí, neboť pokud, podle jeho názoru, předmětné usnesení odeslal soud prvního stupně prostřednictvím České pošty dne 23. 6. 2003, mohla být tato doporučená zásilka doručena do bydliště stěžovatele dne až 24. 6. 2003, kde ji převzala matka stěžovatele, která však na dodejku prý mylně uvedla jako datum převzetí den 23. 6. 2003.

Údajně si této skutečnosti byl vědom i Okresní soud v Děčíně, který podle názoru stěžovatele při počítání lhůty vycházel ze záznamu poštovního úřadu o doručení písemnosti v levé části dodejky, kde mělo být uvedeno datum 24. 6. 2003, potvrzené otiskem razítka doručujícího poštovního úřadu. Proto soud prvního stupně při předkládání příslušného spisu spolu s odvoláním stěžovatele v referátu uvedl, dovozuje dále stěžovatel, že odvolání bylo podáno včas.

Naopak Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci při počítání lhůty podle názoru stěžovatele mylně vycházel z data převzetí zásilky, aniž pravdivost této skutečnosti jakkoli dále ověřoval, a proto rozhodl, jak bylo výše uvedeno.

Stěžovatel je přesvědčen, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 24. 9. 2003 č. j. 30 C 497/2003-29 došlo k porušení čl. 90 Ústavy a čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Porušení svých práv a svobod spatřuje ve vztahu k napadenému usnesení odvolacího soudu stěžovatel v tom, že tento soud rozhodl o odmítnutí odvolání v rozporu se zákonem, neboť údajně nerozhodl na základě "zjištěného skutkového stavu, protože nevyhodnotil všechny v úvahu přicházející listinné důkazy".

V doplňujícím podání, které Ústavní soud obdržel dne 26. 11. 2004, stěžovatel uvádí další své úvahy, které mají podporovat správnost jeho názoru uvedeného v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení.

Z napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 24. 9. 2003, č. j. 30 Co 497/2003-29, se zjišťuje, že odvolání stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 17. 6. 2003 č. j. 14 C 73/2001-22 bylo pod bodem I. výroku odmítnuto podle ustanovení § 218a občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") pro opožděnost.

V odůvodnění svého usnesení odvolací soud konstatoval, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo stěžovateli (v dřívějším řízení žalobci) doručováno podle ustanovení § 46 odst. 2 o. s. ř. na adresu jeho bydliště dne 23. 6. 2003. Lhůta k podání odvolání mu proto počala běžet následující den po doručení, tj. 24. 6. 2003. Poslední den patnáctidenní lhůty připadl na den 8. 7. 2003, protože však odvolání stěžovatele bylo osobně doručeno do podatelny soudu dne 9. 7. 2003, jde o odvolání opožděné.

Ústavní soud ještě před tím, než se mohl zabývat meritem projednávané ústavní stížnosti, zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb.

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění účinném od 1. 4. 2004, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje. Takovým prostředkem, který je povinen stěžovatel před podáním ústavní stížnosti vyčerpat, nemá-li být ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.), se rozumí jak řádné opravné prostředky, tak i mimořádné opravné prostředky, vyjma návrhu na obnovu řízení.

Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, její podstatou je tvrzení stěžovatele, že předmětným usnesením odvolacího soudu došlo k porušení jeho procesních práv (čl. 36, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy), neboť odvolací soud nesprávně posoudil zachování patnáctidenní lhůty k podání odvolání. Tato skutečnost je však důvodem pro podání žaloby pro zmatečnost (§ 229 o. s. ř.), kterou se stěžovatel může bránit před údajným zásahem do svých procesních práv, a tedy prostředkem, jenž je stěžovatel povinen před podáním ústavní stížnosti vyčerpat.

Pokud tak stěžovatel neučinil, a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Děčíně sp. zn. 14 C 73/2001 se tato skutečnost nepodává, nevyčerpal před podáním ústavní stížnosti všechny prostředky k ochraně práva.

Ústavní soud neshledal, že by ústavní stížnost splňovala podmínky uvedené v ustanovení § 75 odst. 2 písm. a), písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., které by odůvodňovaly případné rozhodnutí Ústavního soudu neodmítnout podanou ústavní stížnost z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků, a proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., jako nepřípustnou.


P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. ledna 2005


JUDr. Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj