III.ÚS 607/04 ze dne 16. 2. 2006
N 39/40 SbNU 325
K rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy - ze dne 16. února 2006 sp. zn. III. ÚS 607/04 ve věci ústavní stížnosti J. Č. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. července 2004 č. j. 28 Co 284/2004-182, kterým bylo mj. rozhodnuto, že stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení vůči vedlejší účastnici PaedDr. H. L.

I. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. července 2004 č. j. 28 Co 284/2004-182 ve výroku o nákladech řízení porušil základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a proto se citovaný rozsudek ruší v bodě II. a III., a dále v bodě I., co do výroku o nákladech řízení.

II. Krajskému soudu v Praze se ukládá, aby stěžovateli nahradil náklady řízení před Ústavním soudem ve výši 2 150 Kč, a to ve lhůtě do 3 dnů ode dne vykonatelnosti tohoto nálezu.


Odůvodnění



I.

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze ve výrocích o nákladech řízení. Současně se stěžovatel domáhá přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že během své hospitalizace v nemocnici na jaře 2003 podepsal dne 7. května 2003 s vedlejším účastníkem tohoto řízení, PaedDr. H. L., smlouvu o převodu nemovitostí - rodinného domku se zahradou. K podpisu smlouvy došlo v nemocnici, v době, kdy byl stěžovatel ve vážném zdravotním stavu, přičemž jeho zdravotní komplikace spojené s vážnou formou cukrovky posléze vyústily až v amputaci dolní končetiny. Stěžovatel ovšem tvrdil, že si s ohledem na svůj zdravotní stav nebyl vůbec vědom toho, co vlastně podepsal, a z tohoto důvodu podal na vedlejší účastnici dne 25. srpna 2003 žalobu. Původně zněl stěžovatelův žalobní návrh jen na určení neplatnosti kupní smlouvy. Jak stěžovatel uvádí, po konzultaci s katastrálním úřadem, z důvodů procesní opatrnosti, doplnil žalobní petit též o návrh na určení vlastnictví. Katastrální úřad totiž podle stěžovatele doporučil stěžovateli takto formulovanou žalobu. Během prvního jednání ve věci samé dne 19. listopadu 2003 navíc Okresní soud v Příbrami požadoval od stěžovatele (v řízení před obecnými soudy žalobce) zdůvodnění formulace petitu, a byl výslovně vyzván k odůvodnění, proč nežaluje přímo na určení vlastnictví. Po další změně petitu, učiněné po poučení soudu prvního stupně, tento soud aplikoval ustanovení § 49 občanského zákoníku, podle něhož účastník, který uzavřel smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, má právo od smlouvy odstoupit. Soud prvního stupně proto žalobě stěžovatele plně vyhověl a současně mu přiznal jako náhradu nákladů řízení částku ve výši 18 770 Kč. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, k odvolání vedlejší účastnice změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu v části o určení vlastnictví, uložil stěžovateli zaplatit do pokladny Okresního soudu v Příbrami částku 392 Kč a nepřiznal stěžovateli náklady řízení ani před soudem prvního stupně, ani před soudem odvolacím.

Stěžovatel s odkazy na judikaturu Ústavního soudu argumentuje, že shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Praze bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky. Podle stěžovatele Krajský soud v Praze své rozhodnutí o nákladech řízení odůvodnil pouhými dvěma větami. V případě stěžovatele bylo meritem věci od počátku takové rozhodnutí soudu, které najisto postaví jeho vlastnické právo k nemovitostem, které bylo ohroženo jednáním vedlejší účastnice (žalované strany v řízení před obecnými soudy). Takový výrok obecné soudy vynesly. Při posuzování náhrady nákladů řízení nutno vždy vzít v úvahu, co bylo předmětem řízení. Výsledek úprav žalobního petitu, tedy určení skutečnosti, že 1) předmětná smlouva je zrušena od samého počátku a 2) nemovitosti jsou ve vlastnictví stěžovatele, jsou podle stěžovatele výroky, které odpovídají před soudem prokázaným skutečnostem, nejsou ve vzájemném rozporu a odpovídají hmotnému právu. Soud prvního stupně změnu petitu připustil a žalobě plně vyhověl. Naopak odvolací soud svým překvapivým rozhodnutím, kdy nedal stěžovateli sebemenší možnost se k této změně právního názoru vyjádřit, bez dalšího část žaloby zamítl. Veškeré náklady řízení, včetně pěti soudních jednání, směřovaly k prokázání skutečnosti, že vedlejší účastnici (žalované straně) nevzniklo na základě smlouvy vlastnické právo. V řízení nevznikly žádné další náklady týkající se zamítnutého petitu na určení vlastnictví stěžovatele, tedy ve smyslu napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze pomyslného vítězství vedlejší účastnice. Stěžovatel opakuje, že měl ve věci plný úspěch; to, že jeden výrok shledal odvolací soud po právní stránce nadbytečným, nemůže nic změnit na tom, že s tímto výrokem nebyly spojeny žádné další náklady účastníků v jejich věci. Stěžovatel dále upozorňuje na své majetkové poměry a hodnotí počínání soudu druhého stupně jako nemravné.



II.

Ústavní soud si vyžádal od Okresního soudu v Příbrami spis sp. zn. 5 C 150/2003 a vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení.

Krajský soud v Praze, předsedkyní senátu JUDr. V. V., k ústavní stížnosti uvedl, že výrok o náhradě nákladů řízení byl odvolacím soudem odůvodněn. Použito bylo ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") s tím, že úspěch a neúspěch účastníků řízení je v důsledku zamítnutí žaloby o určení vlastnictví stejný. Stěžovateli podle krajského soudu nebylo odepřeno právo na spravedlivý proces. Krajský soud dále odkázal na obsah spisu a odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Vedlejší účastnice se k ústavní stížnosti obsáhle vyjádřila, když zejména upozornila, že se stěžovatel na jedné straně domáhal svou žalobou absolutní neplatnosti smlouvy proto, že stěžovatel nebyl v době podepsání smlouvy s to rozpoznat, co vlastně činil, neboť byl pod vlivem léků. Na druhé straně se stěžovatel současně domáhal odstoupení od smlouvy, což pojmově vylučovalo absolutní neplatnost smlouvy. V průběhu řízení před soudem prvního stupně prý bylo prokázáno, že stěžovatel pod vlivem léků nebyl, a ve své žalobě na neplatnost smlouvy proto neuspěl. Soud proto rozhodl jen o následném zrušení smlouvy z důvodů tísně v době jejího podepsání. Judikaturu, na niž se stěžovatel odvolává, neshledala vedlejší účastnice jako pro tuto věc případnou.

Dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že stěžovatel podáním ze dne 24. 3. 2005 a Krajský soud v Praze podáním ze dne 25. 3. 2005 vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání a vedlejší účastnice vyjádřila týž souhlas svým podáním ze dne 6. 5. 2005, má také Ústavní soud za to, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto bylo od ústního jednání v této věci upuštěno.

III.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud především konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod. Základním principem činnosti Ústavního soudu ve vztahu k soudům obecným je teze, podle níž základní práva a svobody působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem práva jednoduchého. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, nález č. 98).

S ohledem na tyto postuláty je proto zásadně výlučnou doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a podle toho také rozhodovaly o nákladech řízení. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení jednoduchého práva, jehož náprava není, s ohledem na shora uvedené principy, úkolem Ústavního soudu, nýbrž by naopak měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.

Jak Ústavní soud ve své judikatuře rozvedl, rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku. Pokud tedy soud rozhodne o náhradě nákladů řízení ve zjevném nesouladu s výrokem, kterým rozhodl v meritu věci, je nutno takový postup označit za postup, který porušuje principy práva na spravedlivý proces z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny (nález sp. zn. III. ÚS 455/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 57). Ústavní soud obecné soudy rovněž upozornil, že i výrok o nákladech řízení musí být odůvodněn, přičemž soud nesmí formálně odkázat na příslušná ustanovení soudního řádu, aniž by současně zhodnotil a vysvětlil, v čem je spatřován úspěch či neúspěch navrhovatele ve sporu a v jakém rozsahu (viz nález sp. zn. II. ÚS 444/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, nález č. 163).

Tyto kautely krajský soud nerespektoval. Krajský soud v tomto ústavní stížností napadeném rozhodnutí potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně potud, že byly naplněny skutkové znaky tísně a nápadně nevýhodných podmínek podle ustanovení § 49 občanského zákoníku. Proto je kupní smlouva právní mocí rozsudku druhého stupně od samého počátku zrušena podle ustanovení § 49 občanského zákoníku. Krajský soud však současně dospěl k závěru, že existence naléhavého právního zájmu není dána u žaloby na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem, neboť stěžovatel byl stále jako vlastník zapsán v operátech katastru nemovitostí, a o jeho vlastnictví prý proto nebyl žádný spor. O náhradě nákladů řízení proto rozhodl tak, že úspěch a neúspěch žalující a žalované strany byl stejný v důsledku zamítnutí žaloby o určení vlastnictví. Krajský soud takovýmto postupem nevyhověl závěrům judikatury Ústavního soudu, podle níž obecný soud při rozhodování o nákladech řízení musí věcně posoudit, co je v dané věci hlavní, a co naopak jen doprovodné (srov. nález sp. zn. III. ÚS 170/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, nález č. 96).

Krajský soud v napadeném rozhodnutí naopak postupoval zcela mechanicky, když zamítnutí jednoho z petitů bez dalšího považoval v rozporu s obsahem spisu za úspěch žalované strany. Stěžovatel měl totiž nesporně úspěch v hlavní a v podstatě jediné relevantní otázce, k jejímuž prokázání celý proces směřoval, tj. v tom, že kupní smlouvou nebylo převedeno jeho vlastnické právo na vedlejší účastnici, neboť tato smlouva byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, a proto byla od samého počátku zrušena. Skutečnost, že odvolací soud zamítl druhý žalobní petit na určení vlastnictví stěžovatele, neboť podle názoru odvolacího soudu nebyl dán naléhavý právní zájem na takovémto rozhodnutí, nelze při jakékoliv racionální a ústavě odpovídající interpretaci považovat za úspěch žalované strany ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. Stěžovatel ostatně žalobu doplnil o tento návrh jen z důvodů procesní opatrnosti a soud prvního stupně takovýto návrh nepovažoval za návrh nadbytečný, ale naopak také daný naléhavým právním zájmem. Stejně tak Ústavní soud, narozdíl od vedlejší účastnice, považuje za zcela přirozené, že stěžovatel argumentoval ve své žalobě na základě vícero právních argumentů. Z nich pak soud prvního stupně použil argument tísní ve smyslu příslušných ustanovení občanského zákoníku. Rozhodnutí Krajského soudu v Praze se tak dostalo do extrémního rozporu s principy spravedlnosti a nelze je ve smyslu shora citované judikatury označit jinak než jako přepjatý formalizmus, kterým bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.



IV.

Stěžovatel dále navrhuje přiznání náhrady nákladů řízení. Podle ustanovení § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Toto ustanovení tedy platí zásadně, ledaže Ústavní soud využije své pravomoci, podle níž v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uloží některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení (ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Jak vyplývá z obou citovaných ustanovení, úhrada nákladů řízení ve smyslu § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu není automatická. Lze ji uložit pouze "v odůvodněných případech", např. jako určitou sankci vůči tomu účastníku řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 53/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, nález č. 26 (na str. 200)].

Vzhledem k situaci, v níž se stěžovatel nikoliv svým přičiněním ocitl, kdy Krajský soud v Praze protiústavním postupem a zcela mechanickou aplikací jednoduchého práva nepřiznal ani jedné ze stran náhradu nákladů řízení, je aplikace ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu případná. Proto Ústavní soud přiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem proti účastníkovi řízení, Krajskému soudu v Praze.

Celková přiznaná výše náhrady nákladů řízení proto sestává z úhrady odměny za zastupování v rozsahu dvou úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepsání ústavní stížnosti) po 1 000 Kč podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. g) ve spojení s § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisům, (dále jen "advokátní tarif") a z paušální částky náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby po 75 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Lhůta určená účastníkovi řízení k náhradě nákladů byla stanovena v souladu s ustanovením § 63 zákona o Ústavním soudu podle § 160 odst. 1 o. s. ř.



V.

S ohledem na všechny uvedené argumenty Ústavní soud rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno.