III.ÚS 610/14 ze dne 7. 8. 2014
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky PhMr. Ireny Sedláčkové, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, Advokátní kancelář Těmín, s. r. o., se sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013 č. j. 26 Cdo 2686/2013-201, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2013 č. j. 70 Co 78/2013-170 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. října 2012 č. j. 25 C 260/2008-114, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 11. 2. 2014, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 2. 2014, stěžovatelka napadla shora označené usnesení Nejvyššího soudu, a to pro porušení čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, přičemž se domáhala jeho zrušení, jakož i zrušení dalších, v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí.

2. Jak patrno z vyžádaného soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud"), stěžovatelka se žalobou, směřující proti městské části Praha 4, domáhala určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu v Praze - Podolí, doručené jí dne 27. 5. 2008. Obvodní soud nejprve rozsudkem ze dne 4. 2. 2010 č. j. 25 C 260/2008-51 této žalobě vyhověl s tím, že zákonné podmínky výpovědi ve smyslu § 711 odst. 2 písm. c) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. z.") nebyly naplněny a Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") toto rozhodnutí rozsudkem ze dne 19. 8. 2010 č. j. 70 Co 304/2010-71 jako věcně správné potvrdil.

3. K dovolání žalované však byly tyto rozsudky rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012 č. j. 26 Cdo 2826/2011-97 zrušeny a věc byla vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelka je oprávněna na základě věcného břemene užívat dům v M., tuto nemovitost však k bydlení neužívá bez objektivně existujících vážných důvodů; za takový důvod nelze totiž považovat skutečnost, že dva z bytů jsou využívány její dcerou a vnučkou a jeden je využíván pro nebytové účely.

4. Ústavní stížností napadenými rozsudky obvodní soud stěžovatelčinu žalobu zamítl a městský soud toto rozhodnutí jako věcně správné potvrdil [§ 218 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")]. Proti posledně uvedenému rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, Nejvyšší soud je však v záhlaví uvedeným usnesením odmítl se zdůvodněním, že není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, neboť se jedná o polemiku s právními závěry dovolacího soudu stran otázky "naplněnosti" výpovědného důvodu, vyslovenými v předchozím rozsudku.

II.
Argumentace stěžovatelky

5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v textu svého dovolání uvedla, proč by měla být právní otázka řešena odlišně, než jak ji Nejvyšší soud posoudil v rozsudku ze dne 15. 3. 2012 č. j. 26 Cdo 2826/2011-97, že k tomu uvedla zcela zásadní argumentaci, avšak uvedený soud řádně (přesvědčivě) nezdůvodnil svůj závěr, proč není vhodné posoudit nastolenou právní otázku jinak, ale pouze konstatoval, že nemá důvod se od předchozích závěrů odchýlit. Takový postup považuje stěžovatelka za porušení svého práva na spravedlivý proces, přičemž se dovolává nálezů Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2004 sp. zn. II. ÚS 594/02 (N 99/34 SbNU 57) a ze dne 1. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 582/02 (N 30/32 SbNU 277), z nichž plyne, že Nejvyšší soud měl vést úvahu nad tím, proč není nutné předloženou právní otázku posoudit a proč je nutné brát v úvahu výše zmíněný rozsudek, jestliže v souvislosti s dovoláním městské části Praha 4 vyvodil, že neexistuje konstantní judikatura. Pokud Nejvyšší soud v napadeném usnesení neuvedl další obdobná rozhodnutí na podporu svého tvrzení o konstantní judikatuře a pouze odkázal na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, vybočil z mezí ústavnosti, jak má plynout z nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 511/03 (N 118/34 SbNU 235).

6. Stěžovatelka má dále za to, že obecné soudy nesprávně, resp. mechanicky interpretovaly a aplikovaly § 711 odst. 2 písm. c) o. z. a že nepřihlédly ke všem skutkovým okolnostem případu. Z uvedeného ustanovení plynou dvě podmínky výpovědi, jednak že nájemce má v době doručení výpovědi dva byty, jednak že lze po nájemci požadovat, aby používal pouze jeden z těchto bytů. Městská část Praha 4 doručila výpověď z nájmu dne 27. 5. 2008, avšak k tomuto datu stěžovatelka nedisponovala žádným věcným právem k domu v M.. Její manžel zemřel dne 9. 2. 2008, přičemž k tomuto datu je třeba podle § 460 o. z. vázat okamžik nabytí vlastnického práva k předmětu dědictví, i když k vlastnímu projednání dědictví a uzavření dědické dohody došlo po tomto datu. Není tedy pravda, že by disponovala spoluvlastnickým podílem k domu v M. a po jeho zániku nabyla právo odpovídající věcnému břemenu užívání, neboť svůj spoluvlastnický podíl k tomuto domu pozbyla již úmrtím manžela a až do 12. 7. 2008, kdy nabyla právní moci dědická dohoda, uzavřená dne 26. 5. 2008, kterou bylo v její prospěch zřízeno věcné břemeno užívání, jí žádné věcné právo, na jehož základě mohla v domě bydlet, nesvědčilo. Z tohoto důvodu v době doručení výpovědi nemohla mít dva byty.

7. Stěžovatelka nesouhlasí ani s argumentem Nejvyššího soudu, že na zřízení věcného břemene přistoupila jeden den před doručením výpovědi z nájmu. Tím podle stěžovatelky mělo být míněno, že věděla o tom, že jí bude doručena výpověď, a proto uzavřela dědickou dohodu. Tak tomu však nebylo, o výpovědi nic nevěděla, resp. nemohla vědět, jde o pouhou náhodu, a nikoliv o nějaký kalkul z její strany.

8. Stěžovatelka odmítá i názor obecných soudů, že by vlastnické právo a právo odpovídající věcnému břemenu mělo z hlediska ustanovení § 711 odst. 2 písm. c) o. z. stejné účinky. Oprávněný z věcného břemene nemůže vykonávat stejná práva, přičemž uvedené ustanovení míří především na případy, kdy nájemci svědčí vlastnické právo k jinému bytu, který může využívat, nikoliv kdy nájemce disponuje věcným břemenem k nemovitosti, protože toto právo je "hůře uplatitelné", a je-li nemovitost užívána jejím vlastníkem a oprávněný ji tak z objektivního hlediska nemůže využívat, lze si těžko představit, že vlastník ustoupí oprávněnému.

9. Dále stěžovatelka tvrdí, že je vyloženě nespravedlivé, aby užívala k bydlení byt v domě v M., neboť věcné břemeno bylo sjednáno "velmi pochybně", protože v dědické dohodě nebylo specifikováno, jaký rozsah práv jí je z titulu věcného břemene přiznán, především pak v tomto domě jsou tři bytové prostory, jeden z nich obývá její dcera, druhý vnučka a třetí je využíván jako sídlo společnosti manžela Ing. Ireny Sedlecké, a také jako byt, ve kterém bydlí tchán Ing. I. Sedlecké. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2005 sp. zn. 26 Cdo 1439/2004 tvrdí, že obecné soudy měly respektovat její zájmy, tedy že v předmětném bytě žije 45 let, je na něj zvyklá, vždy řádně platila nájemné a byla spořádanou nájemnicí, a dům v M. je plně obsazen. Instruovat ji k uplatnění svého práva žalobou pokládá stěžovatelka za téměř nemravné.

10. Závěrem stěžovatelka uvádí, že soudní řízení má ústavněprávní rozměr, jímž je potřeba proporcionálního řešení, resp. zvážení všech možností. V jeho rámci měly obecné soudy zohlednit výše uvedené skutečnosti, jakož i to, že pokud výpověď z nájmu bude neplatná, nebude to mít pro městskou část Praha 4 významný dopad. Upozorňuje také, že nebude vědět, jaký byt má v domě v M. užívat, přičemž má být nemorální žádat, aby někdo z těch, kdo byty užívá, ho opustil. Vzhledem k tomu, že následky zamítnutí žaloby budou jen silně negativní, obecné soudy se měly uchýlit k izolovanému a formalistickému určení, resp. natolik extenzivnímu výkladu výše citovaného ustanovení, že jejich postup vybočuje z mezí ústavnosti a jde proti ústavním zásadám, na nichž je vystavěn spravedlivý soudní proces.

III.
Formální předpoklady projednání návrhu

11. Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, zvláště pak vydaných ve formě nálezu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

13. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně upozorňuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou přezkoumávat jeho věcnou správnost (zákonnost), a svým vlastním rozhodováním tak (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad tzv. podústavního práva a jeho aplikace na konkrétní případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady se jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

14. V ústavní stížnosti stěžovatelka obecným soudům vytýká, že nesprávně interpretovaly a aplikovaly ustanovení § 711 odst. 2 písm. c) o. z., tedy normu "podústavního" práva. Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, v této souvislosti může dojít k porušení ústavnosti zejména tím, že obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc (a případně tím pominou jiný, ústavně konformní výklad), nebo jde z jejich strany o (z hlediska spravedlivého procesu neakceptovatelnou) nepředvídatelnou interpretační "libovůli" v soudním rozhodování, spočívající v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů, případně postupují-li obecné soudy v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

15. O žádnou z výše uvedených možností, resp. vad v souzené věci nejde. Právo nájmu bytu není subjektivním základním právem hmotněprávní povahy a nájemce požívá ochrany "pouze" v zákonné rovině. Z tohoto důvodu není možné dospět k závěru, že by zde existovala ústavně konformní interpretační varianta, naopak je třeba vzít v úvahu, že je to pronajímatel, kdo se může dovolávat právní ochrany z titulu svého ústavně zaručeného základního práva podle čl. 11 ve spojení čl. 26 odst. 1 Listiny. K tomu nutno dodat, že (starý) občanský zákoník poskytoval nájemci bytu poměrně širokou ochranu, jež současně značně omezuje práva pronajímatele jako vlastníka bytu (zde konkrétně pokud jde o jeho oprávnění s věcí disponovat), a tudíž při výkladu ustanovení § 711 odst. 2 písm. c) o. z. nutno brát v úvahu nejen oprávněné zájmy nájemce, ale také (a především) dopad daného ústavně zaručeného základního práva.

16. Pokud jde o namítané porušení práva na spravedlivý proces, Ústavní soud neshledal, že by předmětné ustanovení § 711 odst. 2 písm. c) o. z. obsahovalo jednoznačně znějící kogentní normu, která by vzhledem ke své formulaci vylučovala výklad, který zastávají obecné soudy, neboť jde o normu s relativně neurčitou hypotézou, jež obecným soudům poskytuje poměrně široký prostor pro vlastní uvážení, a to právě s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Podle něj platilo, že: "pronajímatel může vypovědět nájem bez přivolení soudu, má-li nájemce dva nebo více bytů, vyjma případů, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt". Zde je zejména nutno poukázat na slovní spojení "nelze po něm spravedlivě požadovat", ale platí to - byť v menší
míře - i pro pojem "má ... dva nebo více bytů". S ohledem na skutečnost, že se stěžovatelka dovolává judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudku sp. zn. 26 Cdo 1439/2004, bylo úkolem Ústavního soudu zvážit možnost, zda nedošlo k neodůvodněnému vybočení z ustálené výkladové praxe, a současně, zda nebylo obecnými soudy zvoleno zjevně nerozumné (nepřiléhavé) řešení sporu, protože stěžovatelka namítla, že obecné soudy dostatečně nezvážily negativní dopady svého rozhodnutí na její osobu, s tím, že tyto mají být neproporcionální ve vztahu k pozitivům, jež z něho pro pronajímatele vyplynou. Ústavní soud se však se stěžovatelkou ztotožnit nemohl, a to v žádném z jí uvedených argumentů.

17. Pokud stěžovatelka uvádí, že v době doručení de jure žádný další byt neměla, v podstatě po Ústavním soudu požaduje, aby přistoupil na výklad nesoucí rysy právního formalizmu, který je nadto zřejmě postaven na nesprávném předpokladu. Stěžovatelka totiž nebyla jen dědičkou, kterou ostatně bylo nutné až do pravomocného vypořádání dědictví považovat za vlastníka domu v M. (spolu s dalšími dědici), ale současně byla spoluvlastnicí z titulu společného jmění manželů. Je přitom zřejmé, že dům mohla užívat z těchto důvodů, a pokud se svého podílu v dědickém řízení prostřednictvím dědické dohody vzdala, současně získala právo užívání z titulu věcného břemene.

18. Stěžovatelka je dále názoru, že zákonodárce použitím pojmu "má dva nebo více bytů" mínil, že nájemci k dalšímu bytu (bytům) svědčí vlastnického právo. Tato interpretace je však nesprávná, neboť dle ustáleného výkladu postačí obecně právo odpovídající věcnému břemeni (doživotního užívání), právo nájmu či jiný právní titul bydlení, jenž je např. "pouze" odvozen od rodinněprávního vztahu nájemce ke svému manželovi jako (spolu)vlastníku domu (viz stěžovatelkou zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1439/2004).

19. Z tohoto důvodu je třeba stěžovatelčino právo pokládat z hlediska citovaného ustanovení za zcela "dostačující", a argument, že jde o právo slabší než vlastnické, obstát nemůže. Ústavní soud nevidí žádnou souvislost s morálními principy, pokud obecné soudy zcela případně poukázaly na to, že oprávněný z věcného břemene může své právo prosadit vůči vlastníkovi nemovitosti u soudu, k čemuž nutno podotknout, že by bylo sotva možné považovat za neetické, pokud by takto stěžovatelka postupovala v případě, že by stěžovatelčina dcera jako vlastnice domu v M., v jejíž prospěch se stěžovatelka vzdala svého spoluvlastnického podílu, neumožnila stěžovatelce užívat některý z bytů, jak jí po právu náleží. Ústavnímu soudu ani jinak není příliš zřejmé, proč by zajištění užívání bytu mělo být - jak obecně, tak v daném případě - "velmi těžko představitelné".

20. Stěžovatelka má dále za to, že není ve smyslu citovaného ustanovení možno po ní spravedlivě požadovat, aby užívala jen jeden byt. Ač se v ústavní stížnosti dovolává rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1439/2004, netvrdí, že by dům v M. nebyl k obývání způsobilý, ale poukazuje na svůj věk a na to, že v předmětném bytě žije řadu let a je na něj zvyklá, jakož i na to, že v domě v M. není žádný z bytů volný, protože tyto jsou obývány či využívány příbuznými. Přitom tvrdí, že pokud by obecné soudy její žalobě vyhověly, nemělo by to pro pronajímatele žádné závažné následky. Jak již bylo naznačeno, posouzení těchto skutečností, resp. jejich "váhy" z hlediska výše uvedeného kritéria je zcela věcí obecných soudů a Ústavní soud se necítí oprávněn do něj zasahovat, ledaže by jejich postup bylo možné označit za "libovolný", tedy pokud by dané skutečnosti obecné soudy zhodnotily zcela iracionálním způsobem. Takové pochybení však zjištěno nebylo.

21. V této souvislosti nutno v prvé řadě uvést, že není namístě bagatelizovat dopady případného kladného rozhodnutí o žalobě na majitele předmětného bytu. Naopak by se dle názoru Ústavního soudu jednalo o podstatný zásah do vlastnických práv takového subjektu (viz výše), na čemž nic nemění, že tímto subjektem je obec, jež touto cestou plní svou sociální funkci. Naopak Ústavní soud ve shodě s obecnými soudy za nijak významnou nespatřuje samotnou skutečnost, že byty v domě využívají příbuzní buď k bydlení, nebo podnikání, protože není důvod, aby eventuální problémy třetích osob spojené s uvolněním bytu ležely na bedrech pronajímatele předmětného bytu v Podolí, přičemž případný požadavek stěžovatelky, resp. vlastnice domu v M., na uvolnění některého z bytů, lze sotva považovat za nemravný. Stejně tak Ústavní soud neshledal za rozhodující samotnou délku nájmu bytu či to, zda nájemce řádně platil nájemné či nikoliv.
22. Jde-li o námitku stěžovatelky, že rozsah práv z věcného břemene nebyl v dědické dohodě vymezen, Ústavní soud odkazuje na závěry městského soudu, jenž se k této otázce dostatečně vyjádřil. Stěžovatelka rovněž napadá jako rozporný s právem na spravedlivý proces postup Nejvyššího soudu, jenž napadeným usnesením odmítl její dovolání jako nepřípustné s tím, že otázka naplnění daného výpovědního důvodu již byla vyřešena v předchozím rozsudku ze dne 15. 3. 2012 č. j. 26 Cdo 2826/2011-97. Dle názoru Ústavního soudu je z hlediska ustanovení § 237 o. s. ř. podstatné, že příslušná právní otázka již byla Nejvyšším soudem posouzena, což se stalo, a to dokonce v téže právní věci, a Nejvyšší soud neshledal (při nezměněném skutkovém stavu) dostatečně "silný" důvod, proč by se měl od svého názoru odchýlit. Stěžovatelka sice tvrdí, že v dovolání uvedla zásadní argumentaci, ovšem v podstatě tytéž námitky uvedla v ústavní stížnosti, přičemž je zřejmé, že jejich těžištěm je vyjádření nesouhlasu s právním názorem vysloveným v citovaném rozsudku (a dílem i v předchozích rozsudcích soudů nižších stupňů), avšak žádné nové a zásadní argumenty, s nimiž by se měl Nejvyšší soud vypořádat a které by byly s to jeho předchozí názor zvrátit, nezazněly, což ostatně plyne i z odůvodnění tohoto usnesení.

23. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. srpna 2014


Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu