III.ÚS 634/2000 ze dne 13. 8. 2002
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatele ing. arch. J. Ch., zastoupeného JUDr. E. G., advokátkou, proti usnesení Vrchního soudu v Praze, č.j. 1 Cmo 135/99-63, ze dne 29. 8. 2000,
t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Stěžovatel podal dne 26. 10. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 27. 10. 2000. Návrh směřoval proti usnesení Vrchního soudu v Praze, č.j. 1 Cmo 135/99-63, ze dne 29. 8. 2000, kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského obchodního soudu v Praze, č.j. 19 Cm 61/97-50, ze dne 31. 3. 1999, ve výroku o zastavení řízení a o vrácení soudního poplatku ve výši 7.000,- Kč, a změno usnesení soudu I. stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení v první stupni. Podle názoru stěžovatele byla napadeným usnesením porušena ustanovení čl. 3 a 10 Ústavy ČR a čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Návrh byl podán včas.

K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 19 Cm 61/97, vedený u Krajského obchodního soudu v Praze (nyní Městského soudu v Praze). Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel jako žalobce před tímto soudem se žalobou domáhal zaplacení částky 175.000,- Kč s 1% poplatkem s prodlení, a to z titulu uzavřené smlouvy o dílo ze dne 25. 1. 1993. Usnesením, č.j. 19 Cm 61/97-40, ze dne 3. 9. 1997, vyzval soud I. stupně stěžovatele, aby upřesnil poplatek z prodlení - celkovou výši s tím, že podléhá zpoplatnění. K uvedené výzvě stěžovatel sdělil soudu I. stupně, že vzhledem k výši poplatku z prodlení, jehož celková částka by v době výzvy činila již přes 2.600.000,- Kč, trvá na projednání své žaloby na úhradu částky 175.000,- Kč (poplatek ve výši 7.000,- Kč byl zaplacen) a odstupuje od požadavku na přiznání smluveného poplatku z prodlení. Soud I. stupně opakovaně doručil stěžovateli výzvu k zaplacení soudního poplatku z uplatněného nároku na poplatek z prodlení s upozorněním, že řízení bude zastaveno, nebude-li výzva ve stanovené lhůtě splněna (opakované výzvy byly doručeny 6. 4. 1998 a 22. 2. 1999). Stěžovatel opětovně sdělil soudu I. stupně, že co do příslušenství základní pohledávky (poplatek z prodlení) bere svou žalobu zpět a trvá na projednání žaloby o částku 175.000,- Kč. Krajský obchodní soud v Praze usnesením, č.j. 19 Cm 61/97-50, ze dne 31. 3. 1999, řízení o zaplacení částky 175.000,- Kč s 1% poplatkem z prodlení zastavil a žalobci vrátil soudní poplatek ve výši 7.000,- Kč. Současně rozhodl, že nikdo z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že soudní poplatek činí podle pol. 12 sazebníku soudních poplatků a ustanovení § 6 odst. 8 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích") částku 58.940,- Kč a je tvořen součtem procentních poplatků podle § 6a odst. 1 citovaného zákona, a to za jistinu 7.000,- Kč a uplatněný poplatek z prodlení 51.940,- Kč. Dále soud I. stupně uvedl, že uplatněný poplatek z prodlení, smluvený účastníky v uzavřené smlouvě o dílo, nelze podle názoru soudu kvalifikovat jako příslušenství pohledávky, nýbrž se jedná o majetkovou sankci za porušení závazku, a tudíž samostatný nárok, podléhající zpoplatnění. Dále soud I. stupně uvedl, že podle § 4 písm. a) citovaného zákona vzniká poplatková povinnost podáním návrhu a splatnost soudního poplatku je upravena v § 7 odst. 1 tohoto zákona do 3 dnů od doručení výzvy k jeho zaplacení. Dále soud uvedl, že žalobce zaplatil soudní poplatek pouze z jistiny ve výši 7.000,- Kč a vyměřený doplatek na soudním poplatku z uplatněného poplatku z prodlení ve výši 51.940,- Kč odmítl zaplatit s odkazem na zpětvzetí návrhu v této části. Soud vzhledem k uvedenému konstatoval, že pro nesplnění poplatkové povinnosti postupoval podle § 9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích a řízení zastavil. Současně podle § 10 citovaného zákona rozhodl o vrácení zaplacené části soudního poplatku.

K odvolání stěžovatele proti výroku o zastavení řízení a k odvolání žalovaného proti výroku o náhradě nákladů řízení rozhodoval ve věci Vrchní soud v Praze. Odvolací soud usnesením, č.j. 1 Cmo 135/99-63, ze dne 29. 8. 2000, potvrdil usnesení soudu I. stupně ve výroku o zastavení řízení a vrácení zaplacené části soudního poplatku. Dále potom změnil rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 10.400,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. K podstatě odvolání stěžovatele pak odvolací soud uvedl, že soud I. stupně předepsal doplatek soudního poplatku ve správné výši. Pro jeho vyměření nemohl vycházet z ničeho jiného než z podaného návrhu. V tomto návrhu však byl, kromě jistiny, uplatněn i další nárok (poplatek z prodlení), který v každém případě podléhá zpoplatnění. Dále odvolací soud uvedl, že ve vztahu k úkonům soudu I. stupně, týkajícím se vyměření poplatku, platí, že vezme-li žalobce žalobu zpět dokonce dříve, než nastala splatnost soudního poplatku, soud účastníka k placení poplatku přesto - ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích - vyzývá. Prioritou tu je, že k zastavení řízení nedochází pro zpětvzetí žaloby, ale právě v důsledku nezaplacení soudního poplatku. V předmětné věci pak odvolací soud poukázal na stanovisko Nejvyššího soudu ČR, které bylo publikováno pod č. 9 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, č. 8. Pro změnu výroku o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně poukázal odvolací soud na ustanovení § 146 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.").

Proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal stěžovatel současně dovolání i ústavní stížnost.

O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením, č.j. 29 Odo 116/2001-77, ze dne 19. 2. 2002 tak, že dovolání odmítl jako nepřípustné.

Ústavní stížností podanou proti usnesení Vrchního soudu v Praze se stěžovatel domáhal ochrany svého práva na spravedlivý proces, které bylo napadeným usnesením podle jeho názoru porušeno. Napadené usnesení porušilo především čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny, protože podle uvedených ustanovení má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, a to od počátku řízení, a právo na to aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů, čímž došlo i k porušení čl. 3 a čl. 10 Ústavy ČR. Porušení těchto práv spatřoval stěžovatel v tom, že při činnosti soudu v průběhu více jak pětileté doby od podání žaloby kromě vydání platebního rozkazu v roce 1996 nebylo v oblasti hmotného práva o žalobě jednáno. Došlo k neměnné skutečnosti, že stěžovatel prakticky nyní nemůže podávat novou žalobu na zaplacení částky 175.000,- Kč a vést řádné soudní řízení, neboť stranou žalovanou by pochopitelně byla vznesena námitka promlčení. Navrhovatel dále tvrdil, že obecné soudy neměly řízení v oblasti hmotného práva o zaplacení částky 175.000,- Kč zastavovat a měly v této věci jednat, protože z této požadované částky stěžovatel svou poplatkovou povinnost splnil. Navrhovatel proto žádal, aby Ústavní soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil.

K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Vrchní soud v Praze jako účastník řízení. Ve vyjádření odvolací soud uvedl, že s poukazem na příslušné části odůvodnění i nadále zastává názor, že usnesení bylo vydáno v souladu s tehdy platným zněním zákona o soudních poplatcích. Výsledek řízení je dále konformní i s konstantní judikaturou, na příslušné stanovisko Nejvyššího soudu ČR bylo poukázáno v odůvodnění usnesení. K námitce stěžovatele o možném promlčení nároku upozornil odvolací soud na kogentní ustanovení § 405 obchodního zákoníku.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv zakotvených v Listině, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Stěžovatel především namítá velmi dlouhou dobu, po kterou řízení před obecnými soudy běželo, aniž by bylo rozhodováno v meritu věci s výjimkou prvního vydání platebního rozkazu v počátku řízení. K této námitce Ústavní soud podotýká, že i kdyby ve věci bylo možno shledat průtahy, nelze tyto průtahy uplatňovat po skončení řízení, byť nebylo rozhodnuto v meritu věci. Při ústavní stížnosti směřující proti průtahům v řízení se žalobním petitem stěžovatel domáhá výroku Ústavního soudu, jímž by přikázal obecnému soudu, aby nepokračoval v průtazích v řízení a ve věci jednal. Takový výrok však v okamžiku, kdy řízení bylo skončeno, nemůže Ústavní soud vyslovit. Z důvodů průtahů v řízení však nelze napadené rozhodnutí zrušit (ustanovení § 82 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

Jádrem ústavní stížnosti je však námitka stěžovatele směřující proti důvodu, pro který bylo řízení zastaveno, totiž posouzení poplatkové povinnosti stěžovatele v souvislosti s podanou žalobou o zaplacení částky 175.000,- Kč a smluveného poplatku z prodlení. Ústavní soud se v této věci ztotožnil s právním názorem vysloveným ve stanovisku Nejvyššího soudu ČR č. 49 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, č. 8, podle něhož i obecné soudy ve věci soudního poplatku rozhodovaly. V postupu obecných soudů Ústavní soud neshledal pochybení, které by představovalo zásah do ústavními zákony chráněných základních práv a svobod, zejména pak práva na spravedlivý proces. K námitce, že obecné soudy v průběhu dlouhého období nerozhodovaly v meritu věci Ústavní soud připomíná, že občanský soudní proces je postaven na závazných pravidlech postupu soudů, které ukládají řešit nejdříve podmínky řízení a následně pak rozhodovat ve věci samé. Obecné soudy proto nepochybily, jestliže nejdříve řešily otázku soudního poplatku. Na základě uvedených závěrů pak Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.

Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.



P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.


V Brně dne 13. srpna 2002


JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu