III.ÚS 651/14 ze dne 10. 7. 2014
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Ságnera, zastoupeného JUDr. Františkem Schulmannem, advokátem se sídlem Praha 1, Valentinská 92/3, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 31. ledna 2013 č. j. 14 C 144/2007-351, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. června 2013 č. j. 29 Co 221/2013-396 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2013 č. j. 32 Cdo 2986/2013-423, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností (doručenou Ústavnímu soudu datovou zprávou dne 18. 2. 2014) se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzené porušení základního práva na spravedlivý proces (především podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod).

2. Stěžovatel před obecnými soudy v řízení o zaplacení částky 85 074,10 Kč vystupoval jako žalobce.

3. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") ze dne 16. 3. 2009 č. j. 14 C 144/2007-191, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") ze dne 14. 10. 2009 č. j. 29 Co 315/2009-218 byla žaloba zamítnuta s tím, že mezi žalobcem a žalovanou byla dne 1. 1. 2003 ve smyslu § 269 odst. 2 obch. zák. inominátní smlouva o spolupráci. Podle článku II. odst. 7 smlouvy bylo dohodnuto, že za zboží, hotovost a jiné hodnoty žalobce odpovídá žalovaná prostřednictvím svých zaměstnanců v rozsahu ustanovení § 176 zákoníku práce. V případě schodku, který vznikne na zboží, hotovosti a jiných hodnotách žalobce, se žalovaná zavázala pohledávku za svými zaměstnanci bezplatně postoupit na žalobce, toto je však ve smyslu § 249 odst. 1 zákoníku práce ve znění do 31. 12. 2006 vyloučeno. K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů může dojít jen v případech stanovených zákoníkem práce nebo zvláštním právním předpisem, což se v daném případě nestalo. Podle § 30 odst. 2 zákona 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění do 31. 12. 2009, inventurní soupisy jsou průkazné účetní záznamy, které musí obsahovat skutečnosti blíže vymezené v § 30 odst. 1 téhož zákona, aby bylo možno zjištěný majetek a závazky jednoznačně určit, dále podpisový záznam osoby odpovědné za zjištění těchto skutečností, podpisový záznam osoby oprávněné za provedení inventarizace, způsob zjišťování skutečných stavů, ocenění majetku a závazku k okamžiku ukončení inventury, a okamžik zahájení a ukončení inventury. Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2942/2000 fyzické inventuře (provádění inventurních soupisů) nemusí být hmotně odpovědný zaměstnanec přítomen. Pokud ovšem inventurní soupisy nebyly podepsány osobou odpovědnou za provedení inventarizace, je neprůkazná celá inventarizace, která z takovýchto soupisů vycházela. Ve věci bylo zjištěno, že byl vyúčtován majetek hmotné povahy, kdy stavy majetku (hodnot) se zaznamenávají v inventurních soupisech, u nichž zákon jako jejich formální náležitost požaduje, aby byly podepsány osobou odpovědnou za provedení inventarizace. Tento požadavek představuje důkaz toho, že fyzická inventura byla skutečně provedena, a jaký byl její výsledek. Okresní soud konstatoval, že soupisy inventur prováděných v období od 31. 7. 2006 do 31. 3. 2007 a inventurní soupisy inventury, která předcházela tomuto období, nebyly podepsány osobou odpovědnou za provedení inventarizace a ani nebylo zjištěno, že by taková osoba byla určena. S ohledem na tyto skutečnosti dovodil, že byla neprůkazná celá inventarizace, která z těchto soupisů vycházela. Žalobce tedy neprokázal vznik schodku a tedy i škody, a proto byla žaloba zamítnuta s tím, že pokud jde o tzv. splátkový kalendář zaměstnankyň Šebkové a Mrázové a výpověď svědkyně Zenklové, krajský soud podotknul, že ze strany žalované se nejednalo o uznání dluhu, ale o jakousi vůli vyjít vstříc žalobci tak, aby věc vyřešil přímo s prodavačkami.

4. Oba rozsudky Ústavní soud nálezem ze dne 8. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 687/2010 zrušil s tím, že neexistuje žádné zákonné pravidlo, které by stanovilo, že vznik a výši schodku lze prokazovat pouze pomocí inventarizačních soupisů podepsaných oprávněnou osobou, když podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2111/2007, není-li schodek zjištěn (prokázán) inventarizací, musí zaměstnavatel, má-li být úspěšná jeho žaloba, jíž se domáhá po zaměstnanci náhrady škody podle ust. § 176 zákoníku práce, jinými důkazními prostředky prokázat stav hodnot, které zaměstnanec převzal k vyúčtování a skutečnost, že došlo ke škodě (schodku) na svěřených hodnotách.
Nebyl-li tedy schodek dle mínění okresního soudu prokázán inventarizačními soupisy, pak měl soud žalobce podle § 118a odst. 3 o. s. ř. poučit o nutnosti doplnit důkazy a o následcích nesplnění výzvy. Protože je ze spisu zřejmé, že okresní soud takto nepostupoval, zasáhl do žalobcova práva na spravedlivý proces.

5. Okresní soud usnesením ze dne 10. 11. 2011 č. j. 14 C 144/2007-233 žalobce vyzval, aby navrhl další důkazy k prokázání stavu hodnot, které žalovaná převzala k vyúčtování a vzniku škody (schodku). Žalobce se ve věci vyjádřil tak, že dodával zboží do prodejny, a to pravidelně jednou týdně, výjimečně jej zastupovala manželka. Zboží bylo podle jednotlivých položek zapsáno na dodacích listech, podle množství a jeho peněžité hodnoty. Přítomná prodavačka podpisem potvrdila převzetí zboží a zároveň převzala prvopis dodacího listu, takže žalobci zbyla pouze kopie, dodací listy byly očíslovány vzestupnou řadou. Žalobce přebíral tržby v hotovosti jednou až dvakrát týdně z pokladny v prodejně tak, že příjem konkrétní částky písemně potvrdil přítomné prodavačce v sešitě - knize tržeb, který zůstával v prodejně, výjimečně se stalo, že tržbu převzala manželka žalobce. Prodejna byla vybavena registrační pokladnou s instalovanými dvěma programy, první program vykazoval pohyb týkající se terminálu společnosti Sazka, a. s., jenž nesouvisí s předmětem sporu, zatímco druhý program vykazoval pohyb týkající se zboží dodaného žalobcem. Registrační pokladna nebyla vybavena na snímání čárkového kódu na jednotlivá zboží. Žalobce pak navrhl ve věci vyslechnout jako svědky Václava Jermana a Miloslava Voráčka a bývalé prodavačky Mrázovou, Šebkovou a Zenklovou s tím, aby žalované bylo uloženo předložit
sešity - knihy tržeb za období od roku 2006 do roku 2007. Dále pak založil do spisu dodací listy zboží s tím, že každý dodací list byl podepsán prodavačkou přebírající v konkrétním termínu dodané zboží do předmětné prodejny.

6. Okresní soud ve věci k důkazu provedl výše uvedené kopie dodacích listů, k nimž žalobce uvedl, že jejich originály zůstaly na provozovně. Dále pak vyslechl svědka Václava Jermana, který vypovídal, že předmětnou prodejnu založil s panem Voráčkem, byla zde původně zelenina, s manželkou dělali provoz automatů, dále zde byla
Sazka - Sportka a tabákové výrobky, které dodával žalobce. Dodací listy v konkrétní době, kdy se zboží dodávalo, neviděl, kdo a jak dodací listy převzal a potvrdil příjem zboží, rovněž neviděl, ví, že si zboží předávali, když byl přítomen, a to žalobce s prodavačkami, neví o tom, jak si předávali hotovost. Rovněž nevěděl, jak fungovala registrační pokladna. Svědek Miloslav Voráček pak vypovídal, že jeho manželka nemá v držení knihy tržeb, pokud jde o registrační pokladnu, měli pokladnu s panem Jermanem, když se rozbila, dal si tam žalobce svoji, podle svědka to nebyla registrační pokladna, nýbrž zásuvka na peníze i z terminálu Sazka. Tabákové výrobky manželka neprovozovala, vše bylo v režii žalobce, neví, jak se evidovalo zboží ani tržby. Pokud jde o svědkyni Alenu Zenklovou, z její výpovědi vzal soud za prokázané, že na dodacích listech bylo uvedeno zboží, jeho cena i počet kusů, dále konečný součet, dodací list podepisovala prodavačka, která zboží přebírala a žalobce. Na terminálu pokladny se odlišovalo, co bylo pro Sazku a zboží zavážené žalobcem, na kotoučku pokladny byla denní tržba, od denní tržby se odečetla Sazka, zbytek byl žalobce. Tržby se evidovaly v sešitě denních tržeb, po přepočtu se do sešitu podepsal žalobce a ten, kdo mu tržbu odevzdával.

7. Okresní soud v napadeném rozsudku uvedl, že po provedeném dokazování - kdy vadnost jednotlivých inventurních soupisů způsobila neprůkaznost celé inventarizace, a pokud jde o splátkové kalendáře prodavaček, kdy se ze strany žalované nejedná o uznání dluhu (viz sub 4) - dospěl k závěru, že žalobce nadále neprokázal vznik škody. Žalobce sice doložil, že zboží bylo na prodejnu dodáváno, tam i zaměstnankyněmi žalované převzato, ovšem takto neprokázal vznik škody, ani její výši. Žalovaný spolu s dodacími listy nepředložil knihu tržeb tak, aby bylo patrno, jaké zboží bylo prodáno a jaká část tržeb vydána žalobci, ani pak výstupy z registrační pokladny. Porovnáním vyjádření žalované se svědeckou výpovědí svědka Voráčka je zřejmé, že žalovaná sešity tržeb nemá a žalobce tedy nadále neprokázal vznik škody ani její výši, neunesl tedy důkazní břemeno a soud proto neshledal žalobu důvodnou.

8. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Uvedl, že se shoduje se závěrem okresního soudu, že mezi účastníky byla dne 1. 1. 2003 ve smyslu § 269 odst. 2 obch. zák. uzavřena inominátní smlouva o spolupráci. Podle čl. II. odst. 7 smlouvy bylo mezi účastníky dohodnuto, že za zboží, hotovost a jiné hodnoty žalobce odpovídá žalovaná prostřednictvím svých zaměstnanců v rozsahu § 176 zák. práce. Dále bylo nesporně zjištěno, že mezi účastníky bylo dohodnuto, že v případě schodku, který vznikne na zboží, hotovosti a jiných hodnotách žalobce, se žalovaná zavázala pohledávku za svými zaměstnanci bezplatně postoupit na žalobce, což je ve smyslu § 249 odst. 1 zák. práce vyloučeno. Je tomu tak proto, že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů může dojít jen v případě stanovených zákoníkem práce nebo zvláštním právním předpisem, o což se v daném případě nejednalo. Dále odvolací soud uvedl, že okresní soud vzal za správně zjištěné, že byl vyúčtován majetek hmotné povahy, kdy stavy majetku se zaznamenávají v inventurních soupisech, kdy je z hlediska formálních náležitostí nutné, aby byly podepsány odpovědnou osobou za provedení inventarizace. Tento požadavek představuje jediný důkaz toho, že fyzická inventura byla skutečně provedena a jaký byl její výsledek. V řešeném případě je zcela zřejmé, že inventurní soupisy inventur nebyly podepsány osobou odpovědnou za provedení inventarizace a nebylo zjištěno, že by taková osoba byla určena. S ohledem na tyto skutečnosti okresní soud správně dovodil, že byla zcela nejasná celá inventarizace, která z těchto soupisů vycházela. Je podle odvolacího soudu nesporné, že žalobce neprokázal schodek inventarizací, když ve smyslu §118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. k prokázání vzniku a výši schodku předložil toliko dodací listy. Z nich bylo pouze zjištěno, jaké zboží bylo na prodejnu dodáno, ale nikoli vznik škody ani její výše. Žalobce s dodacími listy nepředložil knihu tržeb, aby bylo patrno, jaké zboží bylo prodáno a jaká část tržeb byla vydána žalobci. Žalobce ani po řádné procesní výzvě okresním soudem nespecifikoval, které konkrétní zboží, dodané na základě dodacích listů, bylo prodáno, a které nebylo prodáno a na prodejně chybělo, a vyčíslil jeho hodnotu. Žalobce pouze uvedl, že s ohledem na technické vybavení prodejny, tj. pokladnu, nelze vyhovět, když výstupy z registrační pokladny, která byla v jeho vlastnictví, nepředložil, tj. žalobce neprokázal stav hodnot.

9. Stěžovatelovo dovolání bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako vadné proto, že dovolání neobsahovalo vymezení toho, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.), ačkoli se jedná o obligatorní náležitost dovolání. Tato vada dovolání nebyla odstraněna v zákonné lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř. a § 243b o. s. ř.). Pouze "pro úplnost" dodal, že "dovolací námitky zpochybňující skutková zjištění soudu či jeho hodnocení provedených důkazů nelze podřadit pod přípustný dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř., a proto k nim nemohl přihlédnout".

II.
Argumentace stěžovatele

10. Stěžovatel v ústavní stížnosti ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu jen deklaruje, že jeho dovolání bylo odmítnuto "z důvodu, že dovolacím soudem nebyl tvrzený dovolací důvod shledán". Ve vztahu k meritu věci pak stěžovatel namítá následující. Právním důvodem jeho nároku bylo plnění smluvního závazku žalované, a nikoli odpovědnost za škodu, jak dovodily obecné soudy. V rámci skutkových námitek stěžovatel uvádí, že prokázal vznik schodku (úbytek hodnot svěřených stěžovatelem žalované v obchodě k prodeji a žalovaná nesplnila svoji smluvní povinnost vydat stěžovateli ekvivalent svěřených hodnot, tedy tržbu z prodeje), když prokázal, jaká tržba mu měla být vydána. Soudům vysvětlil, že byla evidována jen celková hodnota prodaného zboží, a nikoliv kusy jednotlivého zboží, a byl to údaj dostačující. Nebylo tedy potřeba doložit, o jaké množství kterého zboží se jednalo, protože relevantní je celková hodnota dodaného zboží a tržba, jež měla být za chybějící (prodané i chybějící) zboží vydána stěžovateli. Není tudíž relevantní, kolik kterého konkrétního zboží bylo prodáno a kolik chybělo. Provoz prodejny byl zcela v pravomoci žalované, stěžovatel do prodejny pouze dodával zboží určené k prodeji. Je proto absurdní, aby nedostatky v inventurách šly k tíži stěžovateli, je chybou žalované, že zápisy z inventur nepodepsala odpovědná osoba. Stěžovatel namítl i to, že odvolací soud nevyhověl jeho žádosti o odročení odvolacího jednání za situace, kdy jeho právní zástupce byl hospitalizován.

III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti směřující proti usnesení
Nejvyššího soudu

11. Jak Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.

12. Nejvyšší soud v napadeném usnesení uvedl, že stěžovatel v dovolání - v rozporu s požadavky stanovenými pro obsah dovolání v § 241a odst. 2 o. s. ř. - nevymezil žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. Podle Nejvyššího soudu totiž stěžovatel vyšel z mylného předpokladu, že poslední ze čtyř zákonných předpokladů přípustnosti dovolání - "má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak" - míří na případ, kdy má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím v řízení dovolatele. Ve skutečnosti však toto ustanovení dopadá pouze na situace právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit. Proto dovolání - jako vadné - bez dalšího odmítl podle § 234c odst. 1 o. s. ř.; tento nedostatek byl podle § 241b odst. 3 věty první o. s. ř. odstranitelný jen v zákonné prekluzivní lhůtě pro podání dovolání, tato lhůta uplynula dnem 26. 8. 2013 (stěžovatel podal dovolání k poštovní přepravě dne 22. 8. 2013).

13. Ústavní soud uvádí, že ústavní stížnost je v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu - z hlediska obsahu napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu - podobná s předchozími ústavními stížnostmi, které totiž rovněž vzešly z řízení, v němž bylo vydáno usnesení Nejvyššího soudu odmítající dovolání pro neodstranění vady v podobě nevymezení důvodu přípustnosti dovolání v zákonné lhůtě; tyto ústavní stížnosti přitom Ústavní soud odmítl (viz např. usnesení ze dne 6. 5. 2014 sp. zn. IV. ÚS 789/14, ze dne 7. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 3189/13, ze dne 14. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 3625/13, ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014 sp. zn. IV. 3982/13, ze dne 13. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 3445/13, ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 93/14, ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 99/14, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Od závěrů o odmítnutí ústavních stížností, vyslovených v předchozích rozhodnutích Ústavního soudu, není důvodu se nyní odchýlit, a proto na ně odkazuje.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím
nalézacího a odvolacího soudu

14. K závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti však Ústavní soud dospěl i v relaci k napadeným rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně.

15. Samotná ústavní stížnost je především opakováním argumentace stěžovatele, se kterou se obecné soudy prvního a druhého stupně dostatečně vypořádaly, přičemž je namístě pro stručnost odkázat na výše uvedenou reprodukci odůvodnění napadených rozhodnutí. Tyto závěry jsou stěžovateli známé. Pokud se Ústavní soud z hlediska ústavněprávního s názory obecných soudů ztotožnil, bylo by samoúčelným formalismem je znovu zde všechny opakovat s následným dovětkem, že s nimi Ústavní soud souhlasí; proto postačí souhlasný odkaz na napadená rozhodnutí. Proto Ústavní soud mohl postupovat podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., které umožňuje Ústavnímu soudu odmítnout ústavní stížnost jen s takovým odůvodněním, ve kterém by byl pouze uveden zákonný důvod odmítnutí [v nynějším případě § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. To je možné za předpokladu, že se Ústavní soud ztotožnil (z ústavněprávních hledisek) s názory soudu nižších stupňů, které přitom byly adekvátně a přesvědčivě odůvodněny. Tak tomu je i v nynější věci.

16. V konkrétnostech Ústavní soud dodává následující. K námitce o nesprávné právní kvalifikaci skutku lze uvést, že z hlediska toho, o co ve věci šlo (o zaplacení žalované částky), není podstatné, jestli byl tvrzený nárok posouzen soudy jako nárok z titulu odpovědnosti za škodu (to dovodily soudy) nebo z titulu smluvního plnění (to tvrdí stěžovatel). V obou případech totiž zůstává podstata - povinnost stěžovatele důkazy prokázat vznik a výši schodku, tedy existenci a výši žalovaného plnění (slovy samotného stěžovatele, "výši smluvního závazu - tržbu, jež mu měla být žalovanou vydána, ale nebyla"). Ostatně sám stěžovatel si i v ústavní stížnosti v této otázce odporuje (např. uvádí, že "...avšak odpovědnost vedlejšího účastníka zde i nadále trvá a je nutno aplikovat obecná ustanovení o odpovědnosti za škodu... Soudy obou stupňů v napadených rozhodnutích nezohlednily základ věci, a sice ustanovení § 420 odst. 2 o. z...."). Koneckonců již žalobu stěžovatel označil za "žalobu o náhradu škody" (č. l. 1 spisu).

17. Pokud jde o námitky stěžovatele do skutkové roviny věci, Ústavní soud uvádí, že není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud aplikoval vyložená zúžení (oproti přezkumu v řízení před obecnými soudy) z hlediska ústavněprávního přezkumu na nyní posuzovanou věc. Dospěl k závěru, že základní práva stěžovatele porušena nebyla. Napadené rozhodnutí je i ve skutkové rovině odůvodněno racionálně, pročež je objektivně akceptovatelné, prosté libovůle či snad dokonce svévole nebo jiného pochybení v intenzitě extrémnosti. Ke skutkové rovině případu Ústavní soud dodává následující.

18. Stěžovatel poněkud bagatelizuje potřebu naplnění příslušné zákonné náležitosti inventury (v podobě určení osoby odpovědné za inventuru a neexistenci jejího podpisu zápisu o inventuře), když se domáhá toho, že k zápisům o inventuře mělo být přes chybějící náležitosti přihlédnuto, neboť byly "průkazné", kdy "není důvod pochybovat, že takto provedené faktury běžně zachycovaly a zachycují faktický stav zboží". Tu stěžovatel adekvátně nedoceňuje význam této náležitosti, kterým je vyšší garance pravdivosti a správnosti údajů zachycených v inventuře; pakliže již odpovědná osoba připojí k inventuře podpis, pak lze presumovat vyšší motivaci na zachycení pravdivé inventury, tedy že by příslušná osoba svoji odpovědnost s nepravdivou inventurou vědomě nespojovala apod. To je pak rozdíl oproti stavu v nynější věci, v rámci něhož určení takto odpovědné osoby (a tím i její podpis) absentovalo. Koneckonců, pokud snad stěžovatel dává najevo, že pravdivost inventurních zápisů potvrdily svědkyně, které inventuru prováděly a posléze podepsaly inventurní soupis, pak to nemá oporu ve spise. Tak kupř. svědkyně Šebková - která podepsala ten který inventurní soupis, uvedla např., že "k obsahu se pro odstup času nedokážu vyjádřit... já jsem do inventur nahlédla, ale řádek po řádku jsem nekontrolovala, já jsem to podepisovala proto, že jsem byla přítomna inventuře... my jsme měli možnost si to po panu Ságnerovi překontrolovat, ale ani jedna jsme to neudělaly..." (č. l. 186 až 188). Jde právě i o to, že inventuru sice sepisovaly příslušné prodavačky, avšak tyto soupisy pak daly stěžovateli, který (příp. jeho účetní) do nich posléze škrtal, přepisoval, přelepoval. Ve spojení s uvedeným svědectvím o neexistenci následné kontroly zásahu stěžovatele do zápisu o inventuře ze strany prodavaček (svědkyň) pak lze stěží rozumně tvrdit, že tyto svědkyně potvrdily před soudem správnost údajů obsažených v zápisech o inventuře. O dostatečný průkaz pravdivosti údajů obsažených v zápisech o inventuře se tak v případě podpisu prodavaček na inventurním soupisu a jejich svědectví zjevně jednat nemohlo, když naopak z dokazování vyplynulo, že svědkyně na kontrolu správnosti inventurních soupisů více méně rezignovaly.

19. Právě i z těchto důvodů obecné soudy přiléhavě stěžovatele vyzvaly, nechť doloží schodek jinými důkazy, když se nabízelo předložení knihy tržeb a registrační pokladny, avšak ani jeden z důkazů nebyl stěžovatel s to předložit. Stěžovatel tvrdí, že prokázal, jaká tržba mu měla být vydána. To však pravda není, neboť stěžovatel prokázal (předložením dodacích listů) jen to, jaké zboží (v jaké hodnotě) do prodejny dodal, avšak již neprokázal, jaká tržba mu ve skutečnosti byla vydána (k čemuž by sloužila právě kniha tržeb), a proto neprokázal ani související skutečnost, jaká zbývající tržba za dodané (a posléze prodané či chybějící) zboží mu tedy měla být vydána. Tržby se evidovaly v sešitu a stěžovatel podepisoval převzetí té které částky (viz i např. svědectví na č. l. 283 spisu či vyjádření samotného stěžovatele na č. l. 241), avšak sešit tržeb nepředložil. Jinými slovy, stěžovatel vůči soudům namítá, že soudy po něm nemístně považovaly za nezbytné prokázat, o jaké množství kterého zboží se "ve schodku" jednalo, avšak přehlíží, že se mu nezdařilo prokázat ani to, jaká tržba mu měla být za prodané či chybějící zboží vydána.

20. Námitce stěžovatele o nevyhovění žádosti o odročení odvolacího jednání motivované neúčastí právního zástupce stěžovatele (kvůli jeho hospitalizaci) nelze vyhovět hned z více důvodů. Jednak ji stěžovatel neuplatnil v dovolání, jednak odvolací soud stěžovateli sdělil důvod nevyhovění v podobě možnosti realizovat právo na zastoupení substitucí (č. l. 374 spisu), jednak před odvolacím soudem nebylo prováděno dokazování a žalovaný nic nového před odvolacím soudem nesdělil (jen odkázal na své vyjádření k odvolání - č. l. 392 až 394 spisu). Tu Ústavní soud nadto dodává, že stěžovatel doložil při žádosti ze dne 4. 6. 2013 o odročení jednání, nařízeného na následující den, rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, ve kterém však bylo uvedeno jako datum pracovní neschopnosti již "31. 5. 2013"; proto se o překvapivé a náhlé onemocnění právního zástupce - ve vztahu k datu odvolacího jednání
5. 6. 2013 - zjevně nejednalo. Tak či onak však zůstává podstatné, že ani stěžovatel nenamítá, že by mu neúčast jeho právního zástupce u odvolacího jednání byla reálně na újmu (že by např. nemohl reagovat na ten který nový názor žalované či odvolacího soudu apod.).

V.
Obiter dictum k otázce přípustnosti ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí
soudu prvního a druhého stupně

21. Stěžovatel řádně v dovolání neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a jeho dovolání bylo proto odmítnuto jako vadné, ač stěžovatel v dovolání vymezit řádně předpoklad přípustnosti dovolání evidentně mohl (nešlo např. o výlučně skutkové námitky v dovolání), jak vyplyne z následujícího. Nešlo o případ, kdy by vzhledem k míře uvážení, která je s posouzením této otázky spojena, resp. složitosti tohoto posouzení, nebylo pro stěžovatele nemožné, aby předvídal výsledek posouzení svého dovolání v podobě odmítnutí jako vadného, že by tedy nemohl předvídat, že podává dovolání vadné. Jinak řečeno, stěžovatel netvrdí, natožpak dokládá, že - na základě uplatněných dovolacích námitek - nebylo objektivně možné vyjít vstříc požadavkům ustanovení § 237, § 241a odst. 2, resp. § 231b odst. 3 o. s. ř. a formulovat dovolání tak, aby podmínkám bezvadnosti takového podání vyhovělo. Závěr Nejvyššího soudu o vadnosti podaného dovolání plyne jak z jednoznačné právní úpravy dovolání, tak judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu.

22. Ustanovení § 237 o. s. ř. in fine uvádí, že dovolání je přípustné (mimo jiné), "má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak". Již z takto jednoznačného znění zákona plyne, že má jít o odchýlení se od otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní praxi (viz sousloví "dovolacím soudem vyřešená"). Tedy už samotným textem zákona je vyloučena verze stěžovatele implicitně zakotvená v dovolání, podle které snad postačilo, že dovolací soud má jen posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím v řízení, ve kterém je podáváno dovolání, pročež snad není třeba tvrdit konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, které má být na podkladě podaného dovolání překonáno.

23. Třeba si dále uvědomit, co by akceptace takové verze v důsledcích značila. Vymezení dalších (jiných) důvodů přípustnosti - a ostatně i samotné kategorie přípustnosti dovolání - by ztrácelo rozumný smysl, neboť by přípustnost dovolání byla bez dalšího založena již tím, že by dovolatel žádal odchýlení se Nejvyššího soudu od dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu; o to však jde každému dovolateli bez výjimky (nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu, jinak by nepodával dovolání). To by ve svém důsledku značilo, že z mimořádného opravného prostředku by se vlastně činila další (třetí) běžná soudní instance.

24. Eventuálně tvrzenou objektivní dobrou víru stěžovatele, resp. jeho advokáta vylučuje i okolnost, že příslušné sousloví "má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak" není zakotveno do § 237 o. s. ř. jako novinka od 1. 1. 2013, nýbrž bylo obsaženo v § 237 odst. 3 o. s. ř. již dříve (od účinnosti novely č. 7/2009 Sb., tj. ode dne 1. 7. 2009). S tím souvisí i to, že výklad byl pro advokáta plně předvídatelný. Kupříkladu, tradiční "komentářová" literatura uvádí, že jde o předpoklad přípustnosti, podle kterého "Dovolacím soudem (dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. V tomto případě bude dán zásadní právní význam dovoláním napadeného potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu také tehdy, vychází-li sice rozsudek odvolacího soudu z ustálených judikatorních závěrů (byť i formulovaných samotným Nejvyšším soudem), avšak Nejvyšší soud hodlá tyto judikatorní závěry (jež logicky nemohou být navždy neměnnými a rovněž podléhají společenskému vývoji) korigovat." (viz např. Drápal, L., Bureš, J. a kolektiv: Občanský soudní řád, Komentář, 1. Vydání, C. H. Beck, Praha, 2009, komentář k § 237). Ostatně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu) se i ve vztahu k novému znění § 237 o. s. ř. výslovně vyjadřuje tak, že musí jít o otázku, "která má být dovolacím soudem (jako dříve vyřešená právní otázka) posouzena jinak".

25. Nelze proto tvrdit - stěžovatel to však ani netvrdí, pročež jde pouze o vypořádání se s hypotetickou protiargumentací - že snad stěžovatel nemohl s dostatečnou mírou pravděpodobnosti (s nedostatkem právní jistoty) předjímat právní závěr Nejvyššího soudu o tom, že jeho dovolání bude odmítnuto jako vadné kvůli tomu, že neuvedl, od jakého dřívějšího rozhodnutí Nejvyššího soudu by se měl Nejvyšší soud odchýlit, a že tak byl objektivně v dobré víře. Na stěžovatele nebylo uvaleno nepřiměřené břemeno porušující spravedlivou rovnováhu mezi legitimní potřebou zajistit dodržování formálních podmínek při podávání dovolání na straně jedné a právem na přístup k Nejvyššímu soudu na straně druhé. Stěžovatel se tudíž sám připravil o přístup k Nejvyššímu soudu.

26. Ústavní soud zdůrazňuje, že rozhodnutí o ústavní stížnosti má potenciál být intenzivním zásahem do právní jistoty účastníků řízení před obecnými soudy, protože případný kasační nález je vydáván zásadně vůči rozhodnutím již pravomocným, nadto mnohdy již delší dobu pravomocným (zejména, když je navíc podáno dovolání proti pravomocnému rozhodnutí). Především z tohoto důvodu není legitimního důvodu "podržet" věcný ústavněprávní přezkum meritorních rozhodnutí soudu první a druhého stupně (ze strany Ústavního soudu) za situace, kdy dovolatel/stěžovatel, zastoupen advokátem, postupuje v dovolacím řízení do té míry laxně, že nerespektuje jednoznačnou výslovnou zákonnou procesní normu (zakotvenou v § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř.). Takovou pasivitou totiž dovolatel/stěžovatel zbytečně (dovolání je odmítnuto jako vadné) - a tudíž nelegitimně - prodlužuje právní nejistotu druhého účastníka řízení, jak sporná věc nakonec dopadne. Není potom spravedlivého důvodu, proč mít i po takovém postupu dovolatele/stěžovatele možnost pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího (nalézacího) soudu za zachovalou, neboť stěžovatel se o ni připravil vlastním pochybením, které lze klást spravedlivě jen k jeho tíži, nikoli k tíži (ve smyslu prohlubující se právní nejistoty) druhého účastníka řízení. Jinými slovy, procesní podmínky zákona o Ústavním soudu nelze vykládat tak, že jsou prostředkem pro pokrytí (zhojení) laxního postupu stěžovatele v řízení dovolacím.

27. Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatel dovolání (řádně) nevyčerpal, a proto by se nabízel formální důvod odmítnutí ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně pro nepřípustnost. Jak je vysvětleno výše, Ústavní soud nahlíží jako na nespravedlivé, aby se v důsledku laxního přístupu dovolatele (jeho advokáta) prodlužovala doba právní nejistoty druhého účastníka řízení tím, že by zde byl otevřen kasační zásah ze strany Ústavního soudu ve vztahu k soudům řešícím meritum věci (soud prvního a druhého stupně).

28. Jak však plyne z bodu IV tohoto usnesení, Ústavní soud se přesto (kvazi)věcně rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně zabýval. Učinil tak hlavně proto, že judikatura Ústavního soudu není v této otázce jednotná. Lze sice nalézt usnesení Ústavního soudu, která ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítla v analogické situaci pro nepřípustnost [tedy bez (kvazi)věcného přezkumu]. Kupříkladu jde o usnesení ze dne 7. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 3189/13, ze dne 14. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 3625/13 nebo ze dne 26. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 836/14, dostupná na http://nalus.usoud.cz. Avšak v judikatuře Ústavního soudu jsou dohledatelná i opačná rozhodnutí, která z takto vadně podaného dovolání nevyvozují ve vztahu k (kvazi)věcnému přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího a nalézacího žádné negativní následky (např. ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 13. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 3445/13, ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 99/14, dostupná na http://nalus.usoud.cz). V případě rozporné vlastní judikatury proto Ústavní soud postupoval ve prospěch stěžovatele, tedy jeho právní jistoty, který by se mohl dovolávat té části rozhodovací praxe Ústavního soudu, která je pro něho příznivější (viz podobně metodologicky např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. ledna 2014 sp. zn. III. ÚS 3133/13, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).

VI.
Závěr

29. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. července 2014


Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu