III.ÚS 672/01 ze dne 16. 1. 2002
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
III. ÚS 672/01


Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatele Českého statistického úřadu, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 142, zastoupeného prof. JUDr. M.
B., CSc., advokátem, o návrhu na zahájení řízení ve sporu o rozsah kompetencí podle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy ve věci stanovení rozsahu údajů shromažďovaných a dále zpracovávaných při sčítání lidu, domů a bytů v roce 2001 a ve věci zničení těchto údajů, mimo ústní jednání dne 16. ledna 2002 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Podáním, označeným jako "návrh na zahájení řízení ve sporu o rozsah kompetencí podle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy ve věci stanovení rozsahu údajů shromažďovaných a dále zpracovávaných při sčítání lidu, domů a bytů v roce 2001 a ve věci zničení těchto údajů", a následně doplněným dalším podáním ze dne 19. prosince 2001, se navrhovatel domáhá zahájení řízení, když tvrdí, že jde o kompetenční spor mezi státními orgány, totiž mezi Českým statistickým úřadem a Úřadem pro ochranu osobních údajů [čl. 87 odst. 1
písm. k) Ústavy, § 120 odst. 1, 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona] ve věci příslušnosti k přijetí rozhodnutí (opatření) o tom, které údaje mají být zjišťovány (shromažďovány) a dále zpracovávány v rámci sčítání lidu, domů a bytů
v roce 2001.
Z obsahu návrhu a odůvodnění jím napadených rozhodnutí vyplývá, že kontrolním protokolem Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 23. dubna 2001 byla navrhovateli v souladu s § 40 odst. 1 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o ochraně osobních údajů), uložena likvidace těchto osobních údajů shromážděných a zpracovávaných v rámci sčítání lidu, domů a bytů v roce 2001:
1. "počet všech narozených dětí",
2. "z toho v nynějším nebo v pozdějším manželství",
3. "uveďte kolik osob zaměstnáváte".
Proti tomuto opatření podal navrhovatel námitku k předsedovi Úřadu pro ochranu osobních údajů, o níž bylo rozhodnuto takto:
1. položka, označená jako "1." v opatření k nápravě "počet všech narozených dětí", se z opatření k nápravě, uložených kontrolním protokolem ze dne 23. dubna 2001, vypouští,
2. uložená likvidace položek označených v opatření k nápravě uložených kontrolním protokolem jako "2." a "3.", tedy "z toho v nynějším či pozdějším manželství" a "uveďte kolik osob zaměstnáváte" se potvrzuje.

Z odůvodnění návrhu dále plyne, že podle navrhovatele Úřad pro ochranu osobních údajů svými zásahy a vydanými rozhodnutími znemožňuje výkon jeho pravomocí podle zákona č. 158/1999 Sb., o sčítání lidu, domů a bytů v roce 2001 (dále jen zákon o sčítání), a to tak, že jimi zasahuje do toho, jaké údaje mají být shromažďovány a zpracovávány v roce 2001 a zda a kdy mají být tyto údaje likvidovány, ačkoliv je k příjímání takových opatření příslušný výlučně navrhovatel. Pokud tedy Úřad pro ochranu osobních údajů uložil navrhovateli provést likvidaci osobních údajů bez toho, aby tak učinil na základě žádosti konkrétního subjektu, překročil svoji kompetenci, jež mu přiznává zákon o ochraně osobních údajů. Navrhovatel dále ve svém podání rozvíjí vztah obou zákonů (zákona o ochraně osobních údajů a zákona
o sčítání) a z nich dovozuje nepříslušnost Úřadu pro ochranu osobních údajů vydávat opatření stran údajů, které mají být zjišťovány a zpracovány v rámci sčítání v roce 2001. Navrhovatel poukázal na to, že pokud by měl vykonat uloženou mu povinnost, musel by zničit všechny sčítací formuláře, čímž by sčítání nemohlo proběhnout, a proto by také došlo ke značným rozpočtovým ztrátám a závěrem navrhl, aby Ústavní soud vydal následující nález:
1. Orgánem příslušným stanovit rozsah shromažďovaných a dále zpracovávaných údajů podle zákona o sčítání je na základě zmocnění k vydání prováděcího právního předpisu uvedeného v § 7 odst. 3 a § 22 tohoto zákona Český statistický úřad.
2. Orgánem příslušným rozhodnout o likvidaci údajů shora shromažďovaných a dále zpracovávaných podle zákona o sčítání a vyhlášky č. 354/2000 Sb., kterou se stanoví vzory sčítacích tiskopisů pro sčítání v roce 2001 a vzor průkazu sčítacího komisaře a sčítacího revizora, zejména o skartaci nebo jiné likvidaci sčítacích tiskopisů, je Český statistický úřad.
3. Úřad pro ochranu osobních údajů je povinen zdržet se zásahů do kompetencí Českého statistického úřadu při zpracování údajů pro účely sčítání v roce 2001.
4. Opatření k nápravě, uložené Úřadem pro ochranu osobních údajů Českému statistickému úřadu v kontrolním protokole ze dne 23. dubna 2001, se spolu s rozhodnutím předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů, čj. 549/01-KP/RP ze dne 28. června 2001, zrušují.

Návrh je nepřípustný.

Předně bylo nutno v dané věci posoudit, zda jde o kompetenční spor ve smyslu dále uvedených ustanovení Ústavy ČR a zákona. Jinými slovy řečeno, zda jde o spor, jež přísluší k rozhodnutí Ústavnímu soudu.

Ústavní soud rozhoduje ve sporech o rozsah kompetencí státních orgánů podle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy ČR. Předmětem takového kompetenčního sporu, ve smyslu uvedeného ustanovení Ústavy ČR a § 120 zákona, je otázka příslušnosti vydat rozhodnutí nebo činit opatření nebo jiné zásahy (dále jen rozhodnutí) ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení. Ústavní soud v případě, že jiný orgán, který je účastníkem řízení v kompetenčním sporu, vydal rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu a podle Ústavního soudu je k vydání takového rozhodnutí příslušný jiný orgán, příp. jestliže orgán vydal rozhodnutí, kterým svoji kompetenci popřel, a podle zjištění Ústavního soudu je k vydání rozhodnutí ve věci příslušný, Ústavní soud takové rozhodnutí svým nálezem zruší (§ 125 zákona); je tedy zřejmé, že účelem řízení ve sporech o rozsah kompetencí je rozhodnutí v konkrétním sporu, kdy dva orgány uplatňují spornou kompetenci k vydání rozhodnutí (pozitivní kompetenční konflikt) nebo svou příslušnost popírají (negativní kompetenční konflikt), nikoliv však abstraktní výklad Ústavy ČR, příp. jednoduchého práva (k tomu srov. např. Filip/Holländer/Šimíček: Zákon o Ústavním soudu. Komentář. C. H. Beck, 2001, str. 472 a násl.), o který navrhovatel usiluje. Tento závěr vyvodil Ústavní soud z následujících úvah:

Podle § 2 zákona o ochraně osobních údajů jsou Úřadu pro ochranu osobních údajů svěřeny kompetence ústředního správního úřadu pro oblast kontroly osobních údajů v rozsahu stanoveném tímto zákonem. Za tímto účelem provádí tento úřad dozor nad dodržováním povinností stanovených zmíněným zákonem při zpracování osobních údajů. Při výkonu dozoru ve formě kontroly pak postupuje podle zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů. Zjistí-li kontrolující při výkonu kontroly, že došlo k porušení povinností stanovených zákonem o ochraně osobních údajů, uloží potřebná opatření tak, aby zjištěné nedostatky byly odstraněny (§ 40 zákona o ochraně osobních údajů).

V dané věci tato situace nastala, a proto kontrolující (Úřad pro ochranu osobních údajů) svým opatřením (kontrolním protokolem ze dne 23. dubna 2001) navrhovateli, v souladu s § 40 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů, uložil likvidaci dotčených údajů.

Naproti tomu kompetence Českého statistického úřadu je stanovena v zákoně o sčítání. Z ust. § 17 tohoto zákona vyplývá, že stěžejním úkolem Českého statistického úřadu je organizačně-technické zabezpečení sčítání a zpracování, resp. zveřejnění údajů takto získaných. Nadto podle § 13 odst. 4 zákona o sčítání, není-li stanoveno jinak, použije se na ochranu údajů o fyzických osobách shromažďovaných při sčítání zákon o ochraně osobních údajů.

Provede-li se komparace kompetencí navrhovatele a Úřadu pro ochranu osobních údajů, jak vpředu byly vyloženy, a to ve vztahu k vydaným a návrhem napadeným rozhodnutím Úřadu pro ochranu osobních údajů, je zřejmé, že při vydání rozhodnutí (opatření), jímž byla uložena likvidace údajů, ke kompetenčnímu konfliktu nedošlo a ani dojít nemůže, neboť není splněna základní podmínka kompetenčního konfliktu ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy ČR a § 120 zákona, totiž že by šlo o spor, kdo by měl vydat rozhodnutí (opatření) podle § 40 zákona o ochraně osobních údajů. Navrhovatel v tomto směru žádné námitky nevznáší a pouze v tomto případě by šlo o pozitivní kompetenční konflikt, k jehož řešení by byl Ústavní soud příslušný. Existenci kompetenčního konfliktu je totiž nutno posuzovat vždy ve vztahu ke konkrétnímu rozhodnutí, resp. ve vztahu orgánu příslušnému k jeho vydání. Navrhovatel ve svém návrhu zaměňuje povinnost skartovat sčítací tiskopisy po skončení zpracování výsledků sčítání (§ 13 odst. 5 zákona o sčítání), tedy povinnost uloženou mu ex lege, s příslušností Úřadu pro ochranu osobních údajů k vydání rozhodnutí (opatření) podle § 40 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů.
Z povahy věci je proto zřejmé, že nemůže dojít ke sporu, kdo vydá rozhodnutí
o uložení likvidace osobních údajů (opatření k nápravě) podle § 40 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů, neboť orgánem k tomu oprávněným je vždy Úřad pro ochranu osobních údajů.

Tomuto závěru nasvědčuje ostatně i to, že navrhovatel byl účastníkem správního řízení, zahájeného Úřadem pro ochranu osobních údajů, který mu napadenými rozhodnutími autoritativně uložil povinnost (likvidaci části údajů). Navrhovatel v této souvislosti poukazuje na nesprávný výklad zákona o ochraně osobních údajů a zákona o sčítání Úřadem pro ochranu osobních údajů, jinak řečeno brojí proti rozsahu věcné působnosti Úřadu pro ochranu osobních údajů takové rozhodnutí (opatření), ve vztahu k údajům získaným podle zákona
o sčítání, vydat. Situace, že by navrhovatel zahájil řízení podle § 40 zákona o ochraně osobních údajů, však nepřipadá v úvahu, a jak již bylo zmíněno, navrhovatel takovou svoji kompetenci v návrhu ani neuplatňoval. Za tohoto stavu věci je zřejmé, že navrhovatel se svým návrhem domáhá abstraktního výkladu kolizních ustanovení obou zákonů, k čemuž však není Ústavní soud příslušný (k tomu srov. např. rozhodnutí pléna Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. 58/2000 ze dne 20. března 2001, č. 285/2001 Sb.).

Jinou otázkou ovšem je, zda k návrhu připojená rozhodnutí byla vydána v rámci příslušných právních předpisů, tedy zda obstojí z hlediska zákonnosti, jejímž nedílným prvkem je posouzení otázky rozsahu věcné příslušnosti Úřadu pro ochranu osobních údajů ve vztahu k vydaným rozhodnutím. Z tohoto hlediska však nemohla být tato rozhodnutí podrobena přezkumu Ústavním soudem, neboť orgánem k tomu oprávněným je příslušný správní soud. Proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů lze totiž podat správní žalobu (§ 40 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů).

Z takto rozvedených důvodů byl návrh navrhovatele posouzen jako nepřípustný, neboť jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona], a jako takový byl odmítnut, jak je ze znělky tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 16. ledna 2002