III.ÚS 68/99 ze dne 22. 6. 2000
N 95/18 SbNU 331
Povinnost soudu odůvodnit neprovedení důkazu
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě ve věci návrhu na zahájení
řízení o ústavní stížnosti Mgr. Ing. J. M., zastoupeného JUDr. M.
U., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 11 Co
415/97-39, ze dne 9. 3. 1998 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR,
čj. 20 Cdo 1235/99-56, ze dne 31. 8. 1999, takto:

1. Rozsudek Městského soudu v Praze, čj. 11 Co 415/97-39, ze
dne 9. 3. 1998, se zrušuje.

2. Návrh na zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. 20 Cdo
1235/99-56, ze dne 31. 8. 1999 se odmítá .


Odůvodnění

Navrhovatel podal dne 5. 2. 1999 návrh na zahájení řízení
o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen
Ústavnímu soudu dne 8. 2. 1999. Návrh směřoval proti rozsudku
Městského soudu v Praze, čj. 11 Co 415/97-39, ze dne 9. 3. 1998,
kterým byl v meritu věci potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 6, čj. 9 C 352/95-18, ze dne 13. 12. 1996, jímž tento soud
přivolil žalobcům k výpovědi z nájmu bytu 1 + 1 s přísl., I.
kategorie v suterénu domu v Praze 6. Doplněním podání ze dne 20.
9. 1999, doručeným Ústavnímu soudu dne 21. 9. 1999 byl návrh
rozšířen i proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj. 20 Cdo
1235/99-56, ze dne 31. 8. 1999, jímž bylo odmítnuto dovolání
navrhovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze. Napadenými
rozhodnutími bylo podle názoru navrhovatele porušeno jeho základní
právo zakotvené v čl. 36 Listiny základní práv a svobod (dále jen
"Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod. Návrh byl podán včas.

K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn.
9 C 352/95, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 6. Ze spisového
materiálu Ústavní soud zjistil, že u uvedeného soudu byla podána
žaloba o přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu v Praze 6, jehož
nájemcem byl navrhovatel, který tak v řízení před obecnými soudy
měl postavení žalovaného. Výpověď z nájmu bytu byla žalobci dávána
z důvodu hrubého porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu,
kterého se nájemce dopustil tím, že pronajatý byt přenechával do
podnájmu osobě třetí bez souhlasu pronajimatelů. Rozsudkem, čj.
9 C 352/95-18, ze dne 13. 12. 1996, rozhodl Obvodní soud pro Prahu
6 tak, že přivolil žalobcům k výpovědi dané žalovanému s tím, že
nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která
počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po
právní moci rozsudku. Současně soud I. stupně stanovil, že
žalovaný je povinen byt vyklidit a vyklizený jej předat žalobcům
do 3 dnů od uplynutí výpovědní lhůty. Dále pak soud I. stupně
rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění soud I. stupně uvedl, že
po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaný skutečně
svým jednáním porušil podmínky nájemní smlouvy tím, že byt, který
měl v nájmu, dále pronajímal formou podnájemního vztahu dalším
osobám, zejména cizincům. Soud tento závěr vyvodil zejména
z výpovědi svědkyně M. V. a nepřímo z výpovědí dalších svědků.
Podle § 719 občanského zákoníku je stanoveno, že pronajatý být
nebo jeho část lze jinému přenechat do podnájmu na dobu určenou ve
smlouvě o podnájmu nebo bez časového omezení jen s písemným
souhlasem pronajimatele. Porušení této povinnosti se považuje za
porušení povinností ve smyslu § 711 odst. 1 písm. d) občanského
zákoníku. Soud I. stupně uzavřel, že vzhledem k tomu, že je
nepochybné, že žalovaný porušil podmínky nájmu, bez dalšího
přivolil k výpovědi z nájmu. Dále uvedl, že vzhledem k tomu, že
žalovaný je vlastníkem nemovitosti, která má dostatečnou obytnou
plochu, rozhodl o vyklizení bytu bez náhrady ve lhůtě 3 dnů od
uplynutí výpovědní lhůty.

K odvolání žalovaného rozhodoval ve věci Městský soud
v Praze. Žalovaný namítal, že soud I. stupně náležitě nezjistil
skutkový stav věci a pochybil i z hlediska věcného a právního
posouzení. K výsledku dokazování žalovaný namítal, že soud I.
stupně vycházel především z výslechu svědkyně, která je však vůči
žalovanému zaujatá a navíc žalovaný nebyl při jejím výslechu
přítomen a byl řádně omluven, nemohl se tudíž k její výpovědi
vyjádřit. Dále uvedl, že v bytě s ním žije ve společné domácnosti,
nikoliv jako podnájemnice, japonská studentka. Dodal, že užívá
celý byt trvale a navrhl k prokázání tohoto tvrzení výslech
dalších svědků. V odvolání napadl rovněž skutečnost, že mu byla
uložena povinnost vyklidit byt bez náhrady, když sice vlastní
nemovitost, ale v domě bydlí jeho rodiče a není zde žádná volná
místnost nebo byt, který by mohl užívat. Vzhledem k těmto tvrzením
pak navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil nebo změnil
tak, že žaloba se zamítá. Městský soud v Praze přezkoumal napadený
rozsudek i řízení mu předcházející a doplnil dokazování opakovaným
výslechem svědkyně N. C. a svědkyně M. V. a zprávou obecního úřadu
z místa, v němž je situována nemovitost žalovaného, a dospěl
k přesvědčení, že odvolání není důvodné. Tento závěr odvolací soud
opřel především o posuzování skutečnosti, zda svědkyně N. C. žila
ve společné domácnosti se žalovaným, anebo byla podnájemnicí
žalovaného. Odvolací soud konstatoval, že ze zjištěného skutkového
stavu nelze dovodit, že mezi žalovaným a japonskou příslušnicí se
jednalo o vztah vedení společné domácnosti v zákonném pojetí.
Skutečnost, že po určitou dobu společně bydleli, ještě neznamená,
že by se o takový vztah, který předpokládal trvalé soužití
a vedení spotřebního společenství, skutečně jednalo. Ve vztahu ke
svědkyni M. V. pak odvolací soud uvedl, že z její svědecké
výpovědi nevyplynuly žádné skutečnosti, pro které by mohl usuzovat
na její nevěrohodnost. Na základě těchto skutečností odvolací soud
uzavřel, že žalobci v řízení prokázali, že žalovaný svým jednáním
naplnil skutkovou podstatu výpovědního důvodu § 711 odst. 1 písm.
d), takže soud I. stupně nepochybil, pokud k této výpovědi
přivolil. Městský soud v Praze proto rozsudkem, čj. 11 Co
414/97-39, ze dne 9. 3. 1998, potvrdil rozsudek soudu I. stupně.
Současně tímto rozsudkem změnil uvedený prvostupňový rozsudek,
pokud se jednalo povinnost vyklidit byt bez náhrady. Na základě
skutkových zjištění odvolací soud rozhodl, že žalovaný je povinen
vyklidit byt a vyklizený byt předat žalobcům po uplynutí výpovědní
lhůty, a to do 15 dnů ode dne, kdy mu bude zajištěno přístřeší.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal navrhovatel jako
žalovaný dovolání k Nejvyššímu soudu ČR a současně návrh na
zahájení řízení o ústavní stížnosti.

Podaným dovoláním žalovaný namítal, že soudy obou stupňů
vycházely ze skutkového zjištění, nemajícího v podstatné části
oporu v provedeném dokazování, a že jejich rozhodnutí spočívají na
nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm. c)
a d) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Nejvyšší soud
ČR se nezabýval případnou důvodností dovolání, protože v dané věci
nebylo dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 os.ř. Přípustnost
dovolání nebyla dána ani podle § 239 o.s.ř. Nejvyšší soud zkoumal
i přípustnost dovolání podle § 238 odst. 1 o.s.ř. Zde konstatoval,
že proti druhému výroku napadeného rozsudku není dovolání
přípustné, protože se jednalo o výrok potvrzující. Dovolání proti
výroku měnícímu povinnost vyklidit byt by sice ve smyslu § 238
odst. 1 písm. a) o.s.ř. bylo přípustné objektivně, nebyla však
splněna podmínka jeho tzv. subjektivní přípustnosti. Z povahy
dovolání jako opravného prostředku plyne, že je může podat jen ten
účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu
vyhověno, popř. jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá
újma na jeho právech, kterou lze odstranit zrušením napadeného
rozhodnutí. V porovnání s rozsudkem soudu I. stupně by však
odstranění výroku odvolacího soudu nevedlo ke stavu pro dovolatele
příznivějšímu. Žalovaný proto k dovolání proti tomuto výroku nebyl
subjektivně oprávněn. Nejvyšší soud proto usnesením, čj. 2 Cdo
1235/99-56, ze dne 31. 8. 1999, podané dovolání odmítl.

Podaným návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti se
navrhovatel domáhal ochrany svého základního práva na spravedlivý
proces podle čl. 36 Listiny a podle článku 6 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod. Porušení uvedeného práva
spatřoval navrhovatel v tom, že obecné soudy neprovedly
navrhovatelem navržené důkazy k podpoře jeho tvrzení. Současně
provedení výslechu cizozemce s nezanedbatelnou jazykovou bariérou
bez tlumočníka zásadním způsobem omezovalo jeho možnost uplatnit
pro svá tvrzení důkaz výslechem velice důležitého svědka. Uvedené
tvrzení navrhovatel odůvodnil skutečností, že odvolací soud
provedl výslech svědkyně N. C. v českém jazyce a nepřihlédl
k tomu, že pouze ze skutečnosti, že svědkyně studovala v České
republice, nelze presumovat její znalost češtiny na takové úrovni,
aby z její výpovědi bylo naprosto jasně patrno, co chtěla
vyjádřit. Z výpovědi, protokolované odvolacím soudem a uplatněné
v odůvodnění napadeného rozhodnutí, lze spíše dovodit nepochopení
kladených otázek a neprůkaznost takto provedeného dokazování. Ke
zkreslení výpovědi svědkyně došlo také tím, že byla opakovaně
tázána, zda měla se žalovaným intimní poměr. Navrhovatel byl
v době jejího bydlení vážně nemocen (rakovina genitálií) a tak ji
tyto opakované otázky uvedly do rozpaků, což se ve spojení
s malou znalostí jazyka projevilo zmatečností její výpovědi.
Vzhledem k charakteru onemocnění navrhovatele je také zřejmé, že
v tomto případě nelze dovozovat neexistenci společné domácnosti
jen z pouhé absence intimního soužití navrhovatele se svědkyní,
nehledě na komplikovanost významu pojmu společná domácnost pro
cizince z naprosto odlišných kulturně civilizačních podmínek.
Navrhovatel proto žádal, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil
rozsudek odvolacího soudu a soudu I. stupně. Podáním ze dne 20.
9. 1999, doručeným Ústavnímu soudu dne 21. 9. 1999, rozšířil
navrhovatel návrh i vůči usnesení Nejvyššího soudu ČR a navrhl
rovněž jeho zrušení, zejména proto, že tento soud odmítl právní
přezkum předchozího řízení. Navrhovatel ještě svoje tvrzení
doplnil dalším podáním ze dne 29. 1. 2000, doručeným Ústavnímu
soudu dne 31. 1. 2000. V tomto podání navrhovatel blíže osvětlil
průběh svého onemocnění v době svého soužití s svědkyní
a charakterizoval podstatu tohoto soužití.

K posouzení návrhu si Ústavní soud dále vyžádal vyjádření
Nejvyššího soudu ČR i Městského soudu v Praze.

Nejvyšší soud ČR ve vyjádření uvedl, že navrhovatel neuvedl,
v čem spatřuje neústavnost rozhodnutí tohoto soudu a sama
skutečnost, že navrhovatel nesouhlasí s právním závěrem dovolacího
soudu, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
S odvoláním na judikaturu Nejvyššího soudu ve vztahu k otázce tzv.
subjektivní přípustnosti dovolání pak Nejvyšší soud navrhl, aby
ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta
případně, aby byla zamítnuta.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření plně odkázal na
odůvodnění napadeného rozsudku a dále uvedl, že pojem společná
domácnost ve smyslu § 115 občanského zákoníku předpokládá trvalost
soužití a společného uhrazování nákladů na společné hospodaření.
Tato podmínka nebyla v případě navrhovatele a jeho přítelkyně
splněna. Ze svědecké výpovědi jmenované bylo zjištěno, že v bytě
bydlela od června 1995 do listopadu 1997, že přispívala
navrhovateli měsíčně částkou 2.000,- Kč, že uvařila jen někdy,
jinak se stravovali každý zvlášť a že její pobyt jako japonské
státní příslušnice měl skončit 31. 3. 1998. Intimní vztahy
s navrhovatelem neměla. Uvedené skutečnosti podle názoru soudu
svědčí o tom, že se nejednalo o soužití ve společné domácnosti,
jak předpokládá zákon právě z hlediska trvalosti takového vztahu.
To, že navrhovatel přihlásil N. C. jako spolužijící osobu do bytu,
o čemž pronajimatelé věděli, že se dělili o výdaje spojené
s užíváním bytu a měli shodné názory v oblasti filosofie a hudby,
nevedlo samo o sobě ke vzniku jejich společné domácnosti. Ani
odvolací soud nepovažoval za potřebné, aby svědkyně vypovídala
s pomocí tlumočníka z japonštiny. Její projev v českém jazyce byl
jasný a srozumitelný a na otázky jí kladené odpovídala se znalostí
jejich obsahu. Městský soud v Praze uvedl, že navrhovateli nebylo
upřeno právo na spravedlivý proces. Jestliže odvolací soud
považoval rozhodné skutečnosti za dostatečně prokázané a tím
skutkový stav věci za zjištěný, nebylo třeba, aby řízení dále
doplňoval důkazy, které navrhl navrhovatel. Navrhl proto, aby
Ústavní soud podaný návrh zamítl.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval,
že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto
právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do
této činnosti může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, došlo-li
pravomocným rozhodnutím obecných soudů v řízení, jehož byl
stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod
chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl.
10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že se navrhovatel dovolával ochrany
svých základních práv zaručených Listinou, přezkoumal Ústavní soud
napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru,
že návrh je částečně důvodný.

Navrhovatel namítal především, že výslech svědkyně byl veden
v českém jazyce, i když svědkyně je Japonka a český jazyk
dostatečně neovládá, a proto nemohl dostatečně využít tohoto
významného svědectví. K tomuto tvrzení Ústavní soud připomíná, že
v řízení před soudem I. stupně byla svědkyně dotázána, zda rozumí
česky. K dotazu uvedla, že česky rozumí. Při jednání před soudem
I. stupně i při jednání před soudem odvolacím, i když byl
navrhovatel přítomen, nenamítal, že svědkyně nedostatečně vládne
českým jazykem, tuto skutečnost neuvedl ani v odvolání proti
rozsudku soudu I. stupně. Městský soud v Praze ve svém vyjádření
uvedl, že nepovažoval za potřebné, aby svědkyně vypovídala
s pomocí tlumočníka, protože její projev v českém jazyce byl jasný
a srozumitelný a na otázky jí kladené odpovídala se znalostí
jejich obsahu. Ve vztahu k této námitce v návrhu Ústavní soud
proto na základě výše uvedených skutečností dospěl k závěru, že
námitka je zjevně neopodstatněná. Navrhovatel byl přítomen
výpovědi svědkyně, měl možnost se k provedenému důkazu vyjádřit
a uvést své připomínky. Postupem soudu nedošlo proto k porušení
práva na spravedlivý proces.

Navrhovatel dále namítal, že odvolací soud neprovedl důkazy,
které navrhoval a které by mohly přispět k prokázání jeho tvrzení.
Ústavní soud po přezkoumání řízení před odvolacím soudem dospěl
k závěru, že zde obecný soud pochybil, když se nezabýval
posouzením, zda provést důkazy navržené v odvolání (spis Obvodního
soudu pro Prahu 6, sp. zn. 9 C 352/95, č.l. 24). Obecný soud
samozřejmě není povinen provést všechny důkazy navrhované
účastníkem řízení, provedení navrhovaných důkazů záleží na jeho
hodnocení (§ 120 odst. 1 o.s.ř.). Vždy se však při odůvodnění
rozsudku musí obecný soud vypořádat s tím, že některé navržené
důkazy neprovedl. V předmětné věci byl navržen důkaz výslechem
svědků, u nichž byly uvedeny plné údaje pro jejich předvolání.
Odvolací soud na tuto skutečnost při ústním jednání nereagoval
a ani v odůvodnění rozsudku se s ní nevypořádal. Na základě tohoto
zjištění dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh byl v této části
důvodný a postupem odvolacího soudu bylo porušeno právo
navrhovatele na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny).

Navrhovatel dále v doplnění návrhu uvedl skutečnosti,
týkající se jeho osobního zdravotního stavu, které podle jeho
názoru ovlivnily průběh řízení a byly základem i jeho vztahu se
svědkyní. K těmto údajům však Ústavní soud nemohl přihlédnout
vzhledem k tomu, že existovaly již v době jednání před obecnými
soudy a navrhovatel, který se jednání účastnil, měl možnost je
před těmito orgány uplatnit.

Vzhledem k tomu, že návrh navrhovatele byl částečně důvodný,
rozhodl Ústavní soud tak, jak je ve výroku uvedeno.

Navrhovatel svým doplněným podáním napadl také usnesení
Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo odmítnuto dovolání navrhovatele.
Vzhledem k tomu, že navrhovatel v doplněném podání neuvedl,
v jakém postupu Nejvyššího soudu spatřuje porušení svého práva na
spravedlivý proces, a Ústavní soud při přezkoumávání celého řízení
neshledal pochybení Nejvyššího soudu a v samotné skutečnosti, že
navrhovatel neměl v dovolacím řízení úspěch nelze spatřovat
porušení jeho základního práva, nezbylo než návrh na zahájení
řízení o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, čj.
20 Cdo 1235/99-56, ze dne 31. 8. 1999, podle § 43 odst. 2 písm. a)
zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně
neopodstatněný.


Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.

V Brně dne 22. června 2000