III.ÚS 685/06 ze dne 10. 4. 2008
N 70/49 SbNU 51
K nepřiměřeným průtahům v soudním řízení
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a Jana Musila - ze dne 10. dubna 2008 sp. zn. III. ÚS 685/06 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele STAVBA Brno, družstvo, se sídlem Brno, Podnásepní 10, okres Brno-město, PSČ 602 00, proti "jinému zásahu orgánu veřejné moci" spočívajícímu v průtazích v řízení před Krajským soudem v Brně ve věci sp. zn. 8/11 Cm 415/94.

I. Krajský soud v Brně průtahy v řízení vedeném pod sp. zn. 8/11 Cm 415/94 zasáhl do základního práva stěžovatele zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Krajskému soudu v Brně se ukládá, aby v této věci neprodleně jednal.


Odůvodnění



Ústavní stížností se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud vyslovil, že Krajský soud v Brně průtahy v řízení ve věci žaloby o určení vlastnictví k nemovitostem zasáhl do jeho práva na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, resp. práva na projednání věci v přiměřené lhůtě dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a tomuto soudu uložil, aby v neodůvodněných průtazích nepokračoval.

Z vyžádaného procesního spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 8/11 Cm 415/94 a připojených listin se podává následující.

Žalobou podanou 8. 6. 1994 proti žalovaným 1/ STAVBA, k. s., se sídlem Brno, Kobližná 2, a 2/ LERK, s. r. o., se sídlem Brno, Kotěrova 1, se stěžovatel domáhal určení vlastnictví k nemovitostem, podrobně specifikovaných v jejím petitu, a současně požádal o nařízení předběžného opatření; věc byla u Krajského soudu v Brně zapsána pod sp. zn. 11 Cm 415/94.

Usnesením ze dne 5. 8. 1994 vyslovil krajský soud svoji věcnou nepříslušnost a věc postoupil Městskému soudu v Brně; usnesení bylo k odvolání žalovaného 1/ změněno rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 1995 tak, "že se věcná nepříslušnost nevyslovuje".

Pro prohlášení konkursu na stěžovatele 17. 3. 1995 bylo řízení přerušeno a bylo v něm pokračováno poté, co Vrchní soud v Praze rozhodnutím ze dne 31. 10. 1995 usnesení o prohlášení konkursu zrušil.

Jednání nařízené na 28. 3. 1996 bylo odročeno na 20. 6. 1996; podáním ze dne 11. 4. 1996 stěžovatel doplnil (pozměnil) svá žalobní tvrzení ohledně svého nároku s tím, že se jej domáhá též z titulu nekalosoutěžního jednání dle § 119b hospodářského zákoníku.

Usnesením ze dne 6. 5. 1996 č. j. 11 Cm 415/94-177 a č. j. 11 Cm 415/94-178 rozhodl krajský soud k (opakovaným) námitkám žalovaného 1/ o nedostatku podmínek řízení tak, že "o téže věci neprobíhá u soudu jiné řízení", a vyslovil, že "o téže věci nebylo u soudu v jiném řízení meritorně rozhodnuto".

Návrhem ze dne 5. 6. 1996 požádal stěžovatel o přistoupení dalšího účastníka (třetího) na straně žalované, a to KB-LeRK, spol. s r. o., se sídlem Brno, Běhounská 20; usnesením ze dne 6. 6. 1996 č. j. 11 Cm 415/94-194a soud přistoupení žalovaného 3/ do řízení připustil, k odvolání žalovaného 3/ Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 4. 9. 1996 toto rozhodnutí potvrdil.

Při jednání konaném dne 20. 6. 1996 byla věc sp. zn. 11 Cm 415/94 spojena ke společnému řízení s jinou věcí téhož stěžovatele sp. zn. 11 Cm 237/96 (o určení neplatnosti smlouvy ze dne 9. 8. 1991); jednání bylo odročeno na 23. 7. 1996, z důvodu probíhajícího odvolacího řízení, na 12. 9. 1996.

Při něm krajský soud usnesením č. j. 11 Cm 415/94-218, 11 Cm 237/96 řízení (o určení vlastnictví) vůči žalovanému 2/ zastavil. Usnesením z tohoto dne byla dále připuštěna "úprava žaloby" (o určení vlastnictví, a to k návrhu stěžovatele ze dne 27. 6. 1996) a prováděno dokazování; jednání bylo posléze odročeno na 7. 11. 1996.

Rozsudkem krajského soudu ze dne 7. 11. 1996 č. j. 11 Cm 415/94-251, 11 Cm 237/96 bylo určeno: 1. že stěžovatel je výlučným vlastníkem nemovitostí a je spoluvlastníkem ideálních 3/4 nemovitostí (dále konkrétně specifikovaných), 2. že hospodářská smlouva o převodu vlastnictví a práva hospodaření k věcem movitým ze dne 9. 8. 1991 ve znění dodatků je neplatná a 3. řízení ve věci návrhu na předběžné opatření se zastavuje.

K odvolání žalovaného 1/ odvolací soud usnesením ze dne 29. 4. 1999 č. j. 3 Cmo 278/98-466 rozsudek krajského soudu mimo výrok IV o zastavení řízení zrušil a věc vrátil k novému projednání; současně rozhodl o tom, že soudce krajského soudu JUDr. Boris Filemon je vyloučen z dalšího projednávání a rozhodování v této věci.

Dne 8. 6. 1999 podal stěžovatel návrh na nařízení předběžného opatření, jímž by bylo žalovanému 1/ a žalovanému 3/ uloženo nenakládat s blíže označenými nemovitostmi; k tomuto návrhu byl opakovaně vyzván (usnesením z 16. 8. 1999 a 17. 7. 2000) k doplnění listinných důkazů (předložení aktualizovaných výpisů z katastru nemovitostí), které soudu předložil dne 26. 7. 2000.

Usnesením ze dne 10. 4. 2001 č. j. 26 K 60/2000-88 byl na majetek žalovaného 3/ KB-LeRK, spol. s r. o., prohlášen konkurs; z důvodu nemožnosti (ihned) pokračovat v řízení s tímto účastníkem krajský soud usnesením ze dne 3. 5. 2001 vyloučil k samostatnému projednání návrh na určení neplatnosti smlouvy vedený pod sp. zn. 8 /11 Cm 237/96, který poté rozsudkem ze dne 26. 4. 2002 č. j. 8/11 Cm 237/96-241 zamítl, a současně s tím zamítl i návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření ze dne 8. 6. 1999.

Usneseními ze dne 3. 5. 2001 vyzval soud stěžovatele a správce konkursní podstaty žalovaného 3/, aby soudu sdělili, zda navrhují pokračovat v přerušeném řízení [§ 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"]; k této výzvě se stěžovatel nevyjádřil a správce konkursní podstaty soudu sdělil, že pokračování v řízení nenavrhuje.

Podáním z 9. 7. 2001 (doručeno 10. 7. 2001) stěžovatel navrhl 1. přistoupení I. S. jako dalšího účastníka (v pořadí čtvrtého) na straně žalované, 2. částečné zpětvzetí žaloby na určení vlastnictví ohledně v podání specifikovaných nemovitostí a 3. změnu (upřesnění) petitu žaloby.

Podáním z 8. 4. 2003 (doručeno 11. 4. 2003) podal stěžovatel "z opatrnosti" návrh na předběžné opatření, jímž by bylo "prvnímu a druhému ... (popř.) i třetímu žalovanému" uloženo "nenakládat do pravomocného rozhodnutí soudu ve věci určení vlastnictví k nemovitostem ...", a to přesto, že krajský soud rozsudkem ze dne 26. 4. 2002 č. j. 8/11 Cm 237/96-241 ve věci jeho návrhu (ze dne 8. 6. 1999) na vydání předběžného opatření rozhodl; podle stěžovatele se však zamítavé rozhodnutí týkalo pouze té části návrhu požadující omezení s nakládáním ohledně věcí movitých, a nikoli věcí nemovitých.

Dne 22. 9. 2003 byl spis vedený v této právní věci zapůjčen (k dožádání) jinému senátu tohoto soudu k rozhodnutí v řízení o jiné věci téhož stěžovatele, vedené pod sp. zn. 4 Cm 221/2002; poté (k dožádání ze dne 8. 12. 2004) byl zapůjčen Vrchnímu soudu v Olomouci k řízení v jeho věci sp. zn. 6 Cmo 76/2004.

Dne 14. 1. 2005 požádal stěžovatel krajský soud o bezodkladné rozhodnutí ve věci jeho návrhů (o vyloučení žaloby proti žalovanému 3/ a o návrhu na nařízení předběžného opatření proti žalovanému 1/ a žalovanému 4/, a to ve vztahu k věcem nemovitým); přitom shodně jako v podání ze dne 11. 4. 2003 uvedl, že dne 27. 2. 2002 podal návrh, aby v řízení vedeném pod sp. zn. 8/11 Cm 415/94 byla k samostatnému projednání vyloučena žaloba o určení vlastnictví proti 3/ žalovanému, a to z důvodu, že na něj byl prohlášen konkurs.

Dne 7. 2. 2005 byl spis sp. zn. 8/11 Cm 415/94 opětovně zapůjčen Vrchnímu soudu v Olomouci k jeho věci sp. zn. 6 Cmo 76/2004.

Řízení o ústavní stížnosti podané proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v průtazích v řízení sp. zn. 8/11 Cm 415/94 bylo usnesením ze dne 10. 3. 2005 sp. zn. III. ÚS 72/05 zastaveno poté, co stěžovatel vzal svůj návrh zpět.

K návrhu stěžovatele ze dne 22. 2. 2005 o určení lhůt k provedení procesních úkonů [§ 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů] rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 9. 3. 2005 č. j. 3 UL 6/2005-7 tak, že 1. zamítl návrh, aby bylo krajskému soudu uloženo ve lhůtě jednoho týdne z řízení vedeného pod sp. zn. 8/11 Cm 415/94 vyloučit k samostatnému projednání návrh směřující proti žalovanému 3/ o určení vlastnictví (zde k nemovitostem zapsaným na LV č. 5525) a ve lhůtě jednoho měsíce vydat v této věci vůči žalovanému 1/ a žalovanému 4/ předběžné opatření týkající se omezení jejich dispozic s nemovitostmi, a návrhu naopak vyhověl potud, že 2. krajskému soudu uložil, aby ve věci nařídil jednání nejpozději do 31. 5. 2005. Vyhovující výrok odůvodnil tím, že ačkoliv výslovný návrh na pokračování v přerušeném řízení [§ 14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání] učinil stěžovatel až v návrhu ze dne 22. 2. 2005, je "nutno vyhodnotit" jeho podání z 9. 7. 2001 a 8. 4. 2003 podle jejich obsahu tak, že jimi - mimo výslovně učiněných návrhů - navrhl i pokračování v přerušeném řízení ve vztahu k žalovanému 3/, byť se tak stalo "nevýslovně".

Při jednání konaném dne 31. 5. 2005 bylo stěžovateli 1. uloženo upřesnit podání ze dne 9. 7. 2001 co do petitu žaloby, doplnit skutková tvrzení ohledně jeho právního zájmu na určení vlastnictví, doplnit skutková tvrzení a označit důkazy, které mají být provedeny, a tyto důkazy předložit a 2. upřesnit důvody návrhu ze dne 8. 4. 2003 na vydání předběžného opatření a jeho petit; k tomu byla stanovena lhůta 30 dnů. Při jednání žalovaný 1/ vyslovil souhlas s návrhem stěžovatele z 9. 7. 2001 na částečné zpětvzetí žaloby a jednání bylo odročeno na neurčito.

Podáním ze dne 27. 6. 2005 požádal žalovaný o prodloužení soudem určené lhůty "nejméně o tři týdny".

Podáním ze dne 22. 7. 2005 stěžovatel "upřesnil žalobu", návrh na vydání předběžného opatření a "doplnil skutková tvrzení"; dále setrval na návrhu ze dne 9. 7. 2001 na přistoupení žalovaného 4/, na návrhu ze dne 27. 2. 2002 o vyloučení žaloby směřující proti žalovanému 3/ o určení vlastnictví k samostatnému projednání a na návrhu na vydání předběžného opatření vůči žalovanému 1/ a žalovanému 4/. Zástupce stěžovatele též požádal, aby jednání nebylo nařizováno na období mezi 3. 9. 2005 až 17. 9. 2005 a na den 5. 10. 2005.

Přípisem z 19. 8. 2005 byla soudu oznámena změna v zastupování žalovaného 1/ a byl podán návrh na prodloužení lhůty pro doplnění skutkových tvrzení a návrhů na dokazování, a to do 15. 9. 2005.

Dne 31. 8. 2005 byl spis sp. zn. 8/11 Cm 415/94 zapůjčen Městskému soudu v Brně k řízení v jeho věci sp. zn. 30 C 85/2004; k vrácení spisu došlo po urgencích 23. 12. 2005.

Výzvou ze dne 1. 2. 2006 byl stěžovatel požádán o zaslání dalších listinných důkazů (výpisů z listů vlastnictví ); usnesením ze dne 21. 3. 2006 byl pak vyzván k doložení dalších listin a dokladů týkajících se návrhu na přistoupení žalovaného 4/ s ohledem na změnu vlastníků jedné z nemovitostí, jež jsou předmětem řízení.

Dne 31. 3. 2006 zaslal stěžovatel své vyjádření k navržené osobě žalovaného 4/ a podal návrh, aby do řízení přistoupili další účastníci na straně žalovaných, a to Mgr. J. O. (žalovaný 5/) a Mgr. Z. O. (žalovaná 6/).

Usnesením ze dne 21. 4. 2006 č. j. 8/11 Cm 415/94-622 krajský soud připustil, aby namísto žalovaného 1/ vstoupili - v části řízení o určení vlastnictví k nemovitostem v k. ú. Maloměřice, obec Brno a k. ú. Křivé, obec Valašské Meziříčí - do řízení I. S. (žalovaný 4/), Mgr. J. O. (žalovaný 5/) a Mgr. Z. O. (žalovaná 6/).

K odvolání žalovaného 4/ Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 9. 11. 2006 č. j. 8 Cmo 321/2006-640 usnesení krajského soudu ze dne 21. 4. 2006 potvrdil.

Přípisem z 13. 11. 2006 (doručeným soudu 27. 11. 2006) oznámila právní zástupkyně žalovaného 1/ ukončení právní zastoupení.

Dne 5. 1. 2007 bylo krajskému soudu doručeno dovolání žalovaného 4/ proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 11. 2006 č. j. 8 Cmo 321/2006-640.

V ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy; v podrobnostech pak namítá, že ač usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 3. 2005 bylo krajskému soudu uloženo, aby ve věci "nařídil jednání nejpozději na den 31. 5. 2005", nebylo ani v "přislíbeném" termínu (září 2005) další jednání nařízeno, přestože již dne 22. 7. 2005 splnil "povinnosti uložené (mu) soudem" při jednání dne 31. 5. 2005. Po neúspěšných urgencích u krajského soudu (z 5. 9. 2005 a 11. 10. 2005) podal proti jeho postupu stížnost k Vrchnímu soudu v Olomouci (2. 12. 2005) a k Ministerstvu spravedlnosti (14. 12. 2005); stížnost byla Ministerstvem spravedlnosti postoupena k vyřízení krajskému soudu a jeho místopředseda ji neshledal důvodnou (dopis ze dne 7. 1. 2006). Podle stěžovatele nelze v této věci "hovořit o přiměřené délce" řízení, a to "ani s přihlédnutím k tomu, že ve věci jednaly soudy dvou stupňů" a k řadě dalších procesních úkonů včetně probíhajícího konkursního řízení, neboť krajský soud má podle jeho názoru "dostatek zákonných prostředků k tomu, aby meritorní rozhodnutí v hlavní věci vydal". Kdyby krajský soud včas vyhověl jeho procesním návrhům na vydání předběžného opatření, připuštění přistoupení dalších účastníků a vyloučení návrhu proti žalovanému 3/ k samostatnému projednání, mohlo být ve věci odvolání žalovaného I. S. "dávno rozhodnuto" a "nic by nebránilo dále ve věci jednat".

Soudkyně Krajského soudu v Brně JUDr. Hana Rozsívalová ve vyjádření k ústavní stížnosti mimo jiné uvedla, že věc převzala (ke svým neskončeným cca 1 200 věcem) v dubnu r. 1999, a to poté, co byl soudce, jemuž věc byla přidělena původně, z projednávání věci vyloučen. V průběhu řízení stěžovatel postupně upřesňoval skutková tvrzení a předkládal důkazy; k upřesnění, o které nemovitosti v řízení jde, došlo pak z jeho strany až v roce 2005. Poukázala na to, že řízení bylo přerušeno proto, že na žalovaného 3/ byl prohlášen konkurs a správce konkursní podstaty ani stěžovatel pokračování v řízení [§ 14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání] výslovně nenavrhli.

V replice na zaslané vyjádření krajského soudu setrval stěžovatel na tvrzeních, předestřených již v ústavní stížnosti.

Jelikož od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci, Ústavní soud se souhlasem účastníků od jednání upustil (§ 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyslovuje, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě je nedílnou součástí práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy [srov. kupř. nálezy sp. zn. I. ÚS 5/96 ze dne 5. 11. 1996 (N 116/6 SbNU 335), sp. zn. IV. ÚS 358/98 ze dne 10. 11. 1998 (N 140/12 SbNU 303) či sp. zn. I. ÚS 600/03 ze dne 16. 1. 2004 (N 6/32 SbNU 35)].

Průtahy v řízení či nečinnost orgánu veřejné moci jsou Ústavním soudem hodnoceny jako jiný zásah orgánu veřejné moci, přičemž k pojmovému vymezení "jiného zásahu orgánu veřejné moci" ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se ve svých rozhodnutích opakovaně vyslovuje tak, že "zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici ochrana daná celým právním řádem republiky" [nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243)].

K otázce posuzování délky řízení a její přiměřenosti (resp. nepřiměřenosti) se pak opakovaně připomíná, že tuto nelze vyjádřit numericky, neboť je podmíněna objektivně charakterem projednávané věci a musí být zkoumána s ohledem na konkrétní okolnosti případu, složitost věci, požadavky na provádění dokazování v průběhu řízení, jednání a procesní aktivity stěžovatele a ostatních účastníků řízení, jakož i chování příslušných orgánů [usnesení sp. zn. I. ÚS 566/06 ze dne 13. 2. 2007 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), nález sp. zn. I. ÚS 554/04 ze dne 31. 3. 2005 (N 67/36 SbNU 707)]; v úvahu je přitom nutné vzít i to, co je pro stěžovatele v řízení v sázce (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Hartman proti České republice, Přehled rozsudků ESLP č. 4/2003, str. 177 a další). Průtahy v řízení však nelze ospravedlnit obecně známou přetížeností soudů; je totiž "věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví, zakotvené v Listině a Úmluvě, byly respektovány a případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv v přiměřené době" [nález sp. zn. IV. ÚS 55/94 ze dne 14. 9. 1994 (N 42/2 SbNU 35)].

Závěr o tom, zda délka, po niž trvalo konkrétní řízení, je ještě přiměřená či nikoliv, lze tudíž formulovat vždy s ohledem na zohlednění těchto faktorů, jimiž bylo řízení bezprostředně ovlivněno (nález sp. zn. I. ÚS 554/04 - viz výše), přičemž při posuzování důvodnosti tvrzení o porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů je nutno ke každé věci přistupovat individuálně a zvažovat, zda s ohledem na okolnosti případu se jedná o průtahy neodůvodněné [nález sp. zn. II. ÚS 71/99 ze dne 4. 6. 2003 (N 83/30 SbNU 281)], tj. zda jsou přičitatelné soudu, a tedy zakládající porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů. Stěžovatelovo právo podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy totiž není dotčeno, jsou-li průtahy způsobeny výlučně jeho jednáním, případně jde-li o věc, kdy délka řízení odpovídá její složitosti; v takových případech trvání řízení zpravidla není nedůvodné a potřeba zásahu Ústavního soudu není dána [nález sp. zn. IV. ÚS 391/07 ze dne 7. 8. 2007 (N 122/46 SbNU 151)].

V posuzované věci není primárně přehlédnutelné, že řízení před obecnými soudy trvá již od 8. 6.1994 a jediné v něm vydané věcné rozhodnutí (ze 7. 11. 1996) bylo následně (po cca dvou a půl roce) odvolacím soudem (usnesením ze dne 29. 4. 1999) odstraněno.

Tento stav trvá dosud a na odpovídajících důsledcích nic nemění, že poté, co rozhodl Vrchní soud v Olomouci podle § 174a zákona o soudech a soudcích, byly krajským soudem v řízení činěny určité procesní postupy a vydávána procesní rozhodnutí v obhajitelných intervalech, jejichž povaha a množství byly ovlivněny dalším procesním vývojem ve věci, resp. procesními úkony stěžovatele, jakož i dalších účastníků řízení. Ani odtud totiž není zcela zřejmá tendence směřující důsledně ku skončení řízení.

Překážky dalšího postupu v řízení nelze uspokojivě odůvodnit ani komplikovanou procesní situací, již vyvolávaly potřeby dalších vymezení účastníků daného řízení, stejně jako důsledky konkursních řízení, jež svými důsledky do řízení objektivně zasahovala.

V období následujícím po prohlášení konkursu na majetek žalovaného 3/, k němuž došlo na základě usnesení ze dne 10. 4. 2001, zůstal krajský soud nečinným zjevně neodůvodněně.

Dle ustanovení § 14 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání má prohlášení konkursu na majetek dlužníka mimo jiné i ten účinek, že řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, jejichž účastníkem je úpadce, se přerušují, ledaže jde o trestní řízení (v němž však nelze rozhodnout o náhradě škody), o řízení o výživném nezletilých dětí, o řízení o výkon rozhodnutí; s výjimkou řízení o pohledávkách, které je třeba přihlásit v konkursu (§ 20), lze v řízení pokračovat na návrh správce, popřípadě ostatních účastníků řízení a správce se stává účastníkem řízení místo úpadce.

Řízení o určení vlastnictví k nemovitostem je řízením o nárocích, jež se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty, a současně jde o řízení, v němž lze na návrh příslušného subjektu pokračovat; dokud není podán návrh na pokračování v řízení, jsou všechny úkony účastníků a soudu neúčinné.

Při procesním společenství účastníků, jde-li o samostatné společníky, v rozepři se prohlášením konkursu na majetek dlužníka přerušují jen řízení, jichž se dlužník účastní, nikoliv však řízení vedená proti jeho samostatnému společníku ve sporu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2001 sp. zn. 29 Odo 177/2001, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 151/2001). Je nepochybné, že žalovaní v této věci v postavení nerozlučných společníků nebyli, pročež okolnost, že byl prohlášen konkurs na majetek jednoho ze žalovaných, nebyl důvodem k přerušení řízení mezi žalobcem a ostatními žalovanými (srov. též usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 13 Co 704/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 120/98, či rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 750/2002).

Byl-li na majetek žalovaného 3/ dne 10. 4. 2001 prohlášen konkurs, neměla tato skutečnost žádný vliv na řízení ve vztahu k dalšímu žalovanému (zde žalovanému 1/), vůči kterému řízení přerušeno nebylo, a též ani na návrh stěžovatele (ze dne 9. 7. 2001) na přistoupení dalšího účastníka (čtvrtého) na straně žalované; jinými slovy, tato okolnost nikterak nebránila v standardním pokračování v řízení s žalovaným 1/ a nebránila ani tomu, aby soud rozhodl o návrhu stěžovatele na přistoupení dalšího účastníka, jakož i o jeho dalších procesních návrzích, jež se žalovaného 3/ netýkaly, neboť zahájené konkursní řízení nemohlo nikterak vyřešit vztah mezi stěžovatelem a ostatními žalovanými v této věci a nemohlo ani výsledek tohoto řízení ovlivnit.

V tomtéž smyslu působí důsledky přerušení řízení ve vztahu k žalovanému 2/, resp. hodnocení návrhu stěžovatele na pokračování v této části řízení, což již vysvětlil krajskému soudu soud vrchní v usnesení ze dne 9. 3. 2005, s čímž není důvod se neztotožnit (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Odo 584/2005, případně ze dne 27. 11. 2001 sp. zn. 29 Cdo 2854/2000, v němž byla nastolena obdobná otázka "výslovnosti" procesního úkonu, jímž je návrh na pokračování zahájeného řízení, a ve stejném směru působí, co do času úkonu, i rozhodnutí ze dne 30. 4. 2003 sp. zn. 30 Cdo 2283/2002).

Lze tedy uzavřít, že došlo k nepřiměřeným průtahům v řízení a bylo skutečně zasaženo do ústavně zaručeného práva stěžovatele na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, pročež podmínky zásahu Ústavního soudu, jak byly shora vyloženy, jsou zde splněny.

Ústavní soud uznává, že řečené postihuje situaci v daném řízení předtím, než si sám vyžádal procesní spis; další absence procesních postupů pak jde na vrub vyřizování posuzované ústavní stížnosti, a Ústavní soud připouští, že dopadá již do jeho poměrů.

Na tomto základě Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu uložil Krajskému soudu v Brně, aby v řízení vedeném pod sp. zn. 8/11 Cm 415/94 neprodleně jednal.