III.ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001
N 75/22 SbNU 145
Nutnost odůvodnit soudní rozhodnutí o nepřiznání nárady nákladů řízení
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud ČR

rozhodl dnešního dne v senátu, o ústavní
stížnosti K., spol. s r.o., na zrušení pravomocného usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 9. 2000, čj. 23 Co
279/2000-52, za vedlejší účasti Finančního úřadu pro Prahu 3,
takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 9.
2000, čj. 23 Co 279/2000-52, se zrušuje.


Odůvodnění
Navrhovatel podal dne 12. 12. 2000 návrh na zahájení řízení
o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen o den
později. Předmětný návrh směřoval proti usnesení Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 21. 9. 2000, čj. 23 Co 279/2000-52, kterým
bylo změněno usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne
24. 2. 2000, čj. 11 C 663/99-27, s tvrzením, že jím byla porušena
navrhovatelova základní práva.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Havlíčkově
Brodě, sp.zn. 11 C 663/99 a z něj zjistil, že navrhovatel, jako
žalobce, podal dne 21. 10. 1999 žalobu proti Finančnímu úřadu pro
Prahu 3 o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí. Žaloba byla
odůvodněna tím, že navrhovatel dne 11. 9. 1999 uzavřel s JUDr. R.
T. kupní smlouvu, podle které koupil v žalobě specifikované
nemovitosti v k.ú. L. (dále je "předmětné nemovitosti"). Smlouva
byla předložena Katastrálnímu úřadu v Havlíčkově Brodě, který
rozhodnutím, čj. 201-V11-1817/99, povolil příslušný vklad do
katastru nemovitostí. Právní účinky vkladu nastaly dne 21. 6.
1999.

Dne 20. 8. 1999 vydal Okresní soud v Havlíčkově Brodě pod
čj. E 1273/99 usnesení, kterým nařídil výkon rozhodnutí proti
JUDr. R. T. prodejem předmětných nemovitostí. Výkon rozhodnutí
tedy měl postihnout nemovitosti, které nebyly ve vlastnictví
povinného. Navrhovatel z tohoto důvodu žádal, aby soud předmětné
nemovitosti z výkonu rozhodnutí vyloučil.

V mezidobí Krajský soud v Hradci Králové zamítl návrh na
nařízení výkonu rozhodnutí prodejem předmětných nemovitostí, což
odůvodnil mimo jiné tím, že předpokladem pro nařízení výkonu
rozhodnutí je, vedle obecných náležitostí, nutné prokázat i to, že
nemovitosti, jejichž prodej oprávněný navrhuje, jsou ve
vlastnictví povinného. V daném případě v době zahájení řízení
o výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí již povinný nemovitosti
nevlastnil.

Navrhovatel proto svou žalobu na vyloučení předmětných
nemovitostí z výkonu rozhodnutí vzal zpět.

Na základě zpětvzetí žaloby Okresní soud v Havlíčkově Brodě
dne 24. 2. 2000, usnesením, čj. 11 C 663/99-27, řízení zastavil.
Zároveň rozhodl, že se žalobci (navrhovateli) vrací polovina
soudního poplatku. Dále soud rozhodl, že žalovaný Finanční úřad
pro Prahu 3 je povinen nahradit navrhovateli na nákladech řízení
částku 99.836,- Kč. Rozhodnutí soud odůvodnil tak, že
z přílohového spisu, sp.zn. E 1273/99, zjistil, že Krajský soud
v Hradci Králové rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného
Finančního úřadu pro Prahu 3 proti povinnému JUDr. R. T. tak, že
změnil usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 20. 8.
1999, čj. E 1273/99-18 a návrh na nařízení výkonu rozhodnutí
prodejem předmětných nemovitostí zamítl. V době zahájení řízení
o výkon rozhodnutí již povinný nemovitosti nevlastnil, neboť jako
vlastník těchto nemovitostí byla v evidenci nemovitostí zapsána
společnost K., spol. s r.o., která vlastnické právo nabyla kupní
smlouvou ze dne 11. 6. 1999 s právními účinky vkladu do katastru
nemovitostí dnem 21. 6. 1999. Soud proto řízení zastavil
a o nákladech řízení rozhodl podle § 146 odst. 2 věta druhá
o.s.ř., neboť důvody zpětvzetí žaloby spočívaly v chování
žalovaného.

Uvedené rozhodnutí napadl Finanční úřad pro Prahu 3
odvoláním, které odůvodnil tím, že na základě výpisu z katastru
nemovitostí ze dne 8. 7. 1999 se domníval, že povinný JUDr. R. T.
je vlastníkem předmětných nemovitostí. Katastr nemovitostí je
veřejným seznamem, kde ke změně v osobě vlastníka nemovitostí
dochází vkladem kupní smlouvy do katastru nemovitostí. V době
podání návrhu na výkon rozhodnutí měl Finanční úřad pro Prahu
3 v ruce důkaz o tom, že předmětné nemovitosti jsou ve vlastnictví
povinného JUDr. T. Skutečnost, že v době od okamžiku podání návrhu
na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí (dne 28. 7.
1999) do okamžiku nařízení samotného výkonu rozhodnutí (dne 20.
8. 1999) došlo k zápisu vkladu předmětu výkonu rozhodnutí
a vlastnické právo k předmětu výkonu rozhodnutí přešlo na
navrhovatele, nemohl Finanční úřad nijak ovlivnit. Proti nařízení
výkonu rozhodnutí bylo odvolání podáno JUDr. T. a jedinou námitkou
bylo tvrzení, že předmětné nemovitosti nejsou v jeho vlastnictví.
Navrhovatel ještě před tím, než krajský soud rozhodl o nařízení
výkonu rozhodnutí, podal excindační žalobu, v níž rovněž namítal,
že předmětné nemovitosti nejsou ve vlastnictví JUDr. T. V téže
věci tedy byly podány dvě žaloby, přičemž běh řízení o vyloučení
předmětných nemovitostí z výkonu rozhodnutí nemohl Finanční úřad
nijak ovlivnit.

Krajský soud v Hradci Králové dne 21. 9. 2000 usnesením, čj.
23 Co 279/2000-52, změnil usnesení soudu I. stupně tak, že žádnému
z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodnutí
odůvodnil tím, že v době podání návrhu na povolení výkonu
rozhodnutí prodejem předmětných nemovitostí nemohl mít Finanční
úřad poznatky o změně vlastníka předmětných nemovitostí, neboť
Katastrální úřad rozhodl o povolení vkladu dne 25. 8. 1999
s právními účinky od 21. 6. 1999, tedy se zpětnými účinky. Na
základě těchto skutečností krajský soud v souzené věci shledal
důvody hodné zvláštního zřetele, pro které nemusí výjimečně
náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat (§ 150 o.s.ř.).
Tyto důvody spočívaly v postupu Finančního úřadu, jemuž nelze
vytknout při podání návrhu na povolení exekuce nedbalost nebo
nedostatek pečlivosti.

Uvedené rozhodnutí krajského soudu napadl navrhovatel včas
ústavní stížností, v níž namítal, že uvedená tvrzení krajského
soudu nemají oporu v zákoně. Pokud by totiž Finanční úřad
postupoval způsobem uvedeným krajským soudem, pak by si v průběhu
zpracování exekučního návrhu nemohl nevšimnout upozornění, že
v katastru zapsané právní vztahy jsou dotčeny změnou podle § 9
zákona č. 190/1996 Sb. a že je u nich vyznačena plomba.
Katastrální úřad totiž vyznačí plombu v souladu s ust. § 12 odst.
1 zákona č. 265/1992 Sb. nejpozději následující pracovní den po
doručení listiny, na jejímž základě se provádí zápis do katastru,
že právní vztahy jsou dotčeny změnou. To znamená, že nejpozději
22. 6. 1999 byla u předmětných nemovitostí vyznačena plomba
a pokud se Finanční úřad domáhal výkonu rozhodnutí návrhem na
zahájení řízení ze dne 28. 7. 1999, musel tedy vědět, dle
vyznačené plomby, jaký je skutečný stav a aktuální právní režim
předmětných nemovitostí. Postupem soudu tedy byla porušena
navrhovatelova základní práva daná mu čl. 36 a 37 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Krajský soud v Hradci Králové, jako účastník řízení, ve
vyjádření ze dne 17. 1. 2001, pouze namítal, že navrhovatel blíže
nezdůvodnil v čem spatřuje porušení základního práva na
spravedlivý proces.
Finanční úřad pro Prahu 3, jako vedlejší účastník, ve
vyjádření ze dne 10. 5. 2001, opakoval argumentaci užitou v řízení
před obecnými soudy, že vyznačení plomby na listu vlastnictví
příslušným Katastrálním úřadem nemá pro řízení o výkonu rozhodnutí
prodejem nemovitostí žádný vliv. Má za to, že v daném případě bylo
nesporně osvědčeno vlastnictví nemovitostí povinné osoby. Má za
to, že v dané věci postupoval dostatečně pečlivě, jeho postupem
nebyla zasažena namítaná práva, účastníci řízení si byli rovni
a stěžovateli nebylo upřeno právo obrátit se ve své věci na
nezávislý a nestranný soud. Ústavní stížnost proto navrhl
odmítnout.

Dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud
se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od
něho očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že oba
účastníci, a to stěžovatel podáním ze dne 3. 4. 2001 a Krajský
soud v Hradci Králové podáním ze dne 28. 3. 2001 vyjádřili svůj
souhlas s upuštěním od ústního jednání a dále vzhledem k tomu, že
Ústavní soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další
objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.

Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení
všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je důvodný.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom
skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl.
90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného
dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy
ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny
a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo
svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle
čl. 10 Ústavy ČR.
Otázku náhrad nákladů řízení upravuje občanský soudní řád
(dále jen "o.s.ř.") v ustanoveních § 142 a dalších. Podle ust. §
150 o.s.ř. soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné
zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat.
Úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou
důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech
okolností konkrétní věci. Musí také své rozhodnutí řádně
a přesvědčivě odůvodnit. V souzeném případě krajský soud výrok
o nepřiznání nákladů řízení (tedy o tom, v čem spočívají důvody
zvláštního zřetele hodné, pro které lze výjimečně nepřiznat
náklady řízení) odůvodnil jen tím, že žalovanému nelze vytknout
při podání návrhu na nařízení exekuce nedostatek pečlivosti.
Protože o povolení vkladu do katastru nemovitostí rozhodl
Katastrální úřad se zpětnou účinností, v době podání návrhu na
povolení exekuce o tom nemohl mít žalovaný poznatky. Soud se ovšem
nijak nevypořádal se skutečností, která musela být zřejmá jednak
ze spisového materiálu, jednak z odvolání Finančního úřadu, totiž
s tím, že podle ust. § 12 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb.,
o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem,
katastrální úřad vyznačí v katastru nejpozději následující
pracovní den po doručení listiny, na jejímž podkladě se provádí
zápis do katastru, že právní vztahy jsou dotčeny změnou. Pro toto
vyznačení skutečnosti, že právní vztahy jsou dotčeny změnou se
užívá termín "plomba". Teprve o zápisu do katastru se plomba
z katastru odstraní. Po dobu, po kterou je vyznačena v katastru
plomba, se neposkytují z katastru údaje o právních vztazích (§ 22
odst. 1 katastrálního zákona). Smyslem tohoto ustanovení je
zamezit možným omylům a případným právním komplikacím, plynoucím
z toho, že mezi návrhem na vyznačení změny v katastru nemovitostí
a vyznačením této změny zpravidla uplyne určitý čas, neboť
Katastrální úřad tu rozhoduje se zpětnou účinností ke dni podání
návrhu.

To, že plomba byla zákonem stanoveným způsobem řádně
v katastru vyznačena, žádný z účastníků nezpochybnil, stejně tak
jako žádný z nich nenamítal jiné pochybení Katastrálního úřadu.
Pak ovšem tvrzení krajského soudu, že žalovanému nelze vytknout
při podání návrhu na nařízení exekuce nedostatek pečlivosti a že
tu tedy jsou okolnosti zvláštního zřetele hodné, neodpovídá
skutečnosti, protože návrh na vklad do katastru nemovitostí byl
Katastrálnímu úřadu doručen dne 21. 6. 1999, kdežto výpis
z katastru nemovitostí, na jehož základě Finanční úřad podal
exekuční žalobu, byl proveden dne 28. 7. 1999. Z toho vyplývá, že
již dne 22. 6. 1999 byla plomba v katastru vyznačena a muselo tedy
být Finančnímu úřadu známo, že právní vztahy k předmětným
nemovitostem jsou nějak dotčeny. Uvedený zjevný rozpor krajský
soud nijak nevysvětlil. V postupu, který není odpovídajícím
způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle
a nahodilosti; pouhý formální odkaz na příslušné ustanovení zákona
bez objasnění závěru, ke kterému soud dospěl, není ve smyslu ust.
§ 157 odst. 2 o.s.ř. (a tedy i ve smyslu práva na spravedlivý
proces) dostačující. S poukazem na uvedené tak nelze než
konstatovat, že v uvedeném směru bylo v konečném důsledku zasaženo
navrhovatelovo základní právo obsažené v čl. 36 odst. 1 Listiny.

Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo než
napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 9.
2000, čj. 23 Co 279/2000-52, podle § 82 odst. 2 písmeno a) zákona
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,
zrušit.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 17. května 2001