III.ÚS 74/02 ze dne 10. 10. 2002
N 126/28 SbNU 85
Soulad právních závěrů soudu se skutkovými zjištěními
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl dne 10. října 2002 v senátě, ve věci
ústavní stížnosti J. S., proti usnesení Krajského soudu v Plzni
ze dne 13. prosince 2001, č. j. 7 To 606/2001-390, v trestní věci,
takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. prosince 2001,
č. j. 7 To 606/2001-390, a rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne
18. července 2001, č. j. 1 T 42/2001-365, se zrušují.


Odůvodnění
I.
Návrhem podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 30. ledna
2002 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu
v Plzni ze dne 13. prosince 2001, č. j. 7 To 606/2001-390, jímž
bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu
v Chebu ze dne 18. července 2001, č. j. 1 T 42/2001-365, kterým
byl uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr.
zák. a odsouzen podle uvedeného zákonného ustanovení k trestu
odnětí svobody v trvání 7 roků. Uvedeným rozhodnutím se cítí být
dotčen v základním právu na soudní ochranu, plynoucím z čl. 36
odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále
jen "Listina").

Ze spisu Okresního soudu v Chebu sp. zn. 1 T 42/2001, který
si Ústavní soud vyžádal, dále z ústavní stížnosti a jejích příloh,
bylo k předmětné věci zjištěno následující:



Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 18. července 2001,
č. j. 1 T 42/2001-365, uznal stěžovatele vinným, že proti jinému
užil pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí
věci, čímž spáchal trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr.
zák., a uložil mu nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 7
roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák.
zařazen do věznice s ostrahou. Na základě provedených skutkových
zjištění, zejména pak z výpovědi poškozeného, pod skutkovou
podstatu trestného činu loupeže dle § 234 odst. 1 tr. zák. obecný
soud podřadil skutkový stav, dle něhož dne 22. října 2000 kolem
21. hodiny v ulici B. v Chebu poté, co nezletilý P. F. odmítl dát
bratrancem stěžovatele V. Š. vyžadovanou cigaretu a peníze, V. Š.
jej zatlačil za živý plot, snažil se vzít peněženku, stěžovatel
a spoluobviněný J. L. poškozeného obstoupili, "obžalovaný J. S.
vyzval V. Š., ať poškozeného ponechá, jestli peníze sám vydá
a když P. F. ze strachu před obžalovanými toto nakonec učinil, J.
L. poté převzal od něj nejméně 100 Kč v drobných mincích
vysypaných poškozeným do jeho rukou a teprve poté, když se V. Š.
domáhal ještě peněz dalších v bankovkách, umožnili obžalovaní",
tj. stěžovatel a spoluobviněný J. L., "nezletilému P. F. odejít
a v dalších útocích J. S. V. Š. již zabránil a poškozenému dal
pokyn, aby místo urychleně opustil", přičemž "sami obžalovaní pak
odešli". Protiprávnost jednání, jakož i úmysl stěžovatele pak
obecný soud spatřoval ve skutečnosti, že stěžovatel, vzhledem
k situaci na místě činu, si musel být vědom toho, že podstatně
mladším napadeným poškozeným zřejmě bude vnímán jako společník od
počátku útočícího V. Š., čímž "takto vědomě mladistvý
J. L. i J. S. spolupůsobili na vůli nezletilého poškozeného
a jestliže byli jednoznačně i podle vlastních doznání přítomni
vydání peněz P. F. do rukou přímo mladistvému J. L., není možné
jejich konání kvalifikovat jinak, než jako spolupachatelství na
trestném činu loupeže. Oba jmenovaní totiž aktivně podíleli se
na použití pohrůžek bezprostředního násilí v jasně projevovaném
úmyslu V. Š. zmocnit se peněz poškozeného a tedy ve vztahu ke všem
útočníkům cizích věcí."

Jakkoli byl stěžovatel již potrestán za stejný zvlášť závažný
trestný čin, obecný soud dospěl k závěru, že použití trestní sazby
podle § 42 odst. 1 tr. zák. by bylo vzhledem ke všem okolnostem
případu u něj nepřiměřeně tvrdé a přísné a také by znamenalo
přepínání trestní represe. Vycházel přitom ze zjištění, že
stěžovatel "nepoužil vůči nezletilému poškozenému ani pohrůžek,
natož přímého fyzického násilí a žádný z před soudem provedených
důkazů jej neusvědčuje ani z toho, že by vydání peněz přímo
požadoval. Podstatné ovšem podle názoru soudu je to, že nakonec
nepochybně zabránil dalším, a to co do závažnosti stále se
stupňujícím útokům V. Š. na poškozeného." Stěžovatel, dle zjištění
nalézacího soudu, "ač věděl o tom, že V. Š. je ozbrojen
šroubovákem a nožem a znal jej jako osobu vysoce agresivní a ve
stavu značného rozčilení a pod vlivem alkoholu neschopnou se
jakkoli ovládat, přes jemu samotnému hrozící nebezpečí zakročil
nakonec vůči V. Š. natolik důrazně a účinně, že k dalšímu napadání
poškozeného z jeho strany přes vyslovované vyhrůžky, obsahující
i použití nože, nedošlo."

Odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni usnesením ze dne
13. prosince 2001, č. j. 7 To 606/2001-390, zamítl, když se plně
ztotožnil s argumentací soudu nalézacího. Úlohu stěžovatele při
spáchání předmětného skutku, kvalifikovaného jako trestný čin
loupeže, charakterizoval pak jako roli "toho hodného" ze
spoluobviněných.

V ústavní stížnosti je obecným soudům vytýkána zejména
skutečnost, že v řízení před soudem nebyli slyšeni stěžovatelem
navrhovaní svědci, dále skutečnost, že při hlavním líčení soud
zcela nepřesně a nedostatečně provedl protokolaci výslechu
nejdůležitějšího svědka a současně poškozeného P. F. Dle názoru
stěžovatele tento svědek zcela přesně a jednoznačně popsal průběh
události, když z tohoto popisu vyplývalo, že stěžovatel se
na loupeži žádným způsobem nepodílel, naopak verbálně a poté
i fyzicky bránil dalšímu jednání ze strany skutečného viníka V. Š.
V ústavní stížnosti je poukazováno na skutečnost, že poškozený
u hlavního líčení doznal, že si řádně nepřečetl protokol
o výslechu prováděného u vyšetřovatele, v důsledku čehož si
nevšiml, že průběh děje byl zapisovatelem vyšetřovatele pozměněn,
což mělo za následek zcela jiné právní hodnocení jednání
stěžovatele, soud však dle tvrzení stěžovatele do protokolu zapsal
pouze část výpovědi poškozeného, a to ještě zkresleně a z tohoto
zápisu poté při rozhodování o vině vycházel. Jak bylo již uvedeno,
v důsledku namítaných okolností cítí se stěžovatel dotčen
v základním právu na soudní ochranu dle z čl. 36 odst. 1 a čl. 38
odst. 3 Listiny.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76
odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
podal dne 23. srpna 2002 předseda senátu 7 To Krajského soudu
v Plzni k předmětné ústavní stížnosti vyjádření. K námitce
stěžovatele, že v řízení proti němu nebyly provedeny všechny
navrhované důkazy a že tak bylo porušeno základní právo na soudní
ochranu, v něm uvádí, že soud je v řízení povinen provést
dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr.
řádu), nemá tedy povinnost provádět všechny důkazy a zejména
takové, které jsou nadbytečné, přičemž v daném případě soud
považoval za zřejmé, že stěžovatel požadoval výslech svědků, kteří
jeho jednání nebyli přítomni, a že šlo o svědky, kteří měli
vypovídat účelově v jeho prospěch, pročež šlo o důkazy, které za
situace, kdy vina stěžovatele byla spolehlivě prokázána jinými
důkazy, by byly nadbytečné. Pokud jde o výpověď svědka P. F.,
o níž se v ústavní stížnosti uvádí, že protokolace této výpovědi
byla v hlavním líčení zkreslena, účastník řízení před Ústavním
soudem považuje za zřejmé, že svědek byl soudem velmi podrobně
vyslýchán a že stěžovatel, který byl při výslechu přítomen, včetně
jeho obhájce, nepodali proti protokolaci žádné námitky, přičemž
z protokolu také nevyplývá, že by poškozený P. F. v hlavním líčení
doznal, že si nepřečetl protokol o svém výslechu v přípravném
řízení a že si nevšiml, že tento byl vyšetřovatelem pozměněn.
V dalším se ve vyjádření pak odkazuje na odůvodnění rozhodnutí
odvolacího soudu a vyslovuje přesvědčení, že v řízení před
obecnými soudy nebyla porušena stěžovatelova práva a řízení bylo
provedeno v souladu s trestním řádem, jakož i s čl. 36 odst. 1
a čl. 38 odst. 2 Listiny. Účastník řízení pro uvedené navrhuje,
aby ústavní stížnost Jana Siváka byla odmítnuta jako
neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů.

Podáním ze dne 9. září 2002 se Krajské státní zastupitelství
v Plzni v předmětné věci ve smyslu § 28 odst. 2 zák. č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů, vzdalo postavení vedlejšího
účastníka.

II.
Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních
práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94,
III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98
a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení
právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou
hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení
ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.

V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování
ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva.



Dle § 48 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, Ústavní soud provádí důkazy potřebné ke zjištění
skutkového stavu, přičemž rozhoduje, které z navrhovaných důkazů
je třeba provést, a může provést i jiné důkazy, než jsou
navrhovány.

Uvedené zákonné ustanovení nutno interpretovat z pohledu čl.
83 Ústavy, dle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany
ústavnosti, jakož i z pohledu dosavadní judikatury, v níž je
zvýrazněna rozdílná funkce Ústavního soudu ve vztahu k soudům
obecným. Ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů
posuzuje Ústavní soud tudíž toliko hlediskem dotčení ústavními
zákony a mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy garantovaných
základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem
jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést
dokazování ke skutečnostem, ověřujícím stěžovatelova tvrzení
o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však
dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni jednoduchého
práva, vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci. Uvedená
diferenciace je jedním z komponentů odlišujících ústavní
soudnictví od soudnictví obecného.

Z pohledu naznačených kautel, za účelem ověření tvrzení
obsažených v ústavní stížnosti, provedl v předmětné věci Ústavní
soud dokazování spisem Okresního soudu v Chebu sp. zn. 1
T 42/2001.

Ve spise Okresního soudu v Chebu sp. zn. 1 T 42/2001:

* na č. l. 223-224 je založen protokol o výslechu svědka P. F.
v přípravném řízení dne 8. února 2001, v jehož rámci tento
rekognicí fotografiemi identifikoval stěžovatele slovy: "Na
fotodokumentaci č. 1 poznávám osobu pod č. 3 a je to ten, co mne
uklidňoval a hrál toho hodného, jak o něm v protokolu vypovídám.";
podíl stěžovatele na skutkovém ději pak svědek popsal takto: po
útoku, vedeném V. Š. "mne ten prostřední, co byl starší a měl také
kratší vlasy a větší oči, mne začal uklidňovat a chytil mne za
ruku a říkal, abych se uklidnil, že se mi nic nestane", po
opakovaném útoku V. Š. tohoto "odháněl pryč" a "zeptal se mne
potom, jestli on sám chtěl po mně peníze a já mu řekl, že nevím
a on se mne ptal znovu a potom jsem mu řekl, že ne. Podle mne si
dělal alibi, že s tím nemá nic společného. Potom mi na to řekl, že
po mně žádné peníze nechce, ale že pokud bych chtěl, můžu mu
nějaké peníze dát." K dotazu obhájce stěžovatele pak svědek uvedl,
že "ten co hrál hodného na mne násilí nečinil a jen mi bránil
v odchodu, když mne zpočátku obklíčili za tím křovím. On mi bránil
v odchodu jen tím že tam stál. Jinak mne nedržel, to až potom,
když mne uklidňoval, tak mne držel za ruku. Držel mne tím, že mi
vzal ruku mezi své dlaně. V tom nebylo žádné násilí a ani žádný
projev násilného jednání. Potom mne ten prostřední bránil před tím
ošklivým, aby mne nechal, odstrčil jej k tomu mladšímu na opačnou
stranu, abych mohl utéct pryč."

* na č. l. 341-342 je založen protokol o hlavním líčení
u Okresního soudu v Chebu dne 14. června 2001, dle něhož svědek P.
F. uvedl ke skutkovému ději ohledně jednání stěžovatele
následující: "Ten obžalovaný vpravo (S.) říkal tomu, co tu není,
ať mne nechá být, že to jsou už papírové (peníze) a že jsou to
moje peníze. Mně říkal, že už mu to nemám dávat a tomu, co tu
není, říkal tenhle (S.), ať mě nechá být a ustoupil, abych mohl
odejít." Po opakovaném útoku V. Š. pak dle poškozeného P. F.
stěžovatel "přiběhl, stáhl ho, chytil ho a táhl ho pryč ode mne
a říkal tomu, co tu není, opakovaně - nech ho být a ať utíkám, já
jsem pak utíkal." Dále poškozený uvedl, že peníze pod nátlakem V.
Š. dal spoluobviněnému J. L., pak k poznámce soudu, že dle
fotodokumentace bylo pro něj dost místa k útěku, uvedl: "Ten
ošklivý mě v jednom kuse držel za ruku a pustil mě jenom, když
jsem vyndal obsah peněženky."

Z pohledu práva jednoduchého na posouzení předmětné věci
dopadají ustanovení § 89 odst. 6, § 234 tr. zák. a § 2 odst. 6 tr.
řádu. Na základě provedeného dokazování obecné soudy v předmětné
věci dospěly k závěru, dle něhož stěžovatel svým jednáním naplnil
znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 tr.
zák.

Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (III. ÚS 148/97, III. ÚS
271/96, III. ÚS 166/95 a další) vyslovil názor, dle něhož
nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním
a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci, přičemž
procesněprávní rámec představují především principy řádného
a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny.
Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný
proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny,
čl. 1 Ústavy) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je nezbytná
návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení
důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu
s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné
interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno
takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36
odst. 1 Listiny. Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy
řádného a spravedlivého procesu situaci, jestliže v soudním
rozhodování jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu
s vykonanými důkazy.

Provedeným dokazováním, zejména pak výpovědí poškozeného,
obecné soudy neprokázaly a ani ve svých rozhodnutích netvrdí
skutečnost, že stěžovatel se v dané věci dopustil užití násilí
nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí
věci. Právní konstrukce, již vybudoval nalézací soud, a která
následně byla soudem odvolacím akceptována, je založena na úvaze,
dle níž protiprávnost jednání, jakož i úmysl stěžovatele pak nutno
spatřoval ve skutečnosti, že stěžovatel vzhledem k situaci na
místě činu si musel být vědom toho, že podstatně mladším napadeným
poškozeným zřejmě bude vnímán jako společník od počátku útočícího
V. Š., čímž "takto vědomě mladistvý J. L. i J. S. spolupůsobili na
vůli nezletilého poškozeného a jestliže byli jednoznačně i podle
vlastních doznání přítomni vydání peněz P. F. do rukou přímo
mladistvému J. L., není možné jejich konání kvalifikovat jinak,
než jako spolupachatelství trestného činu loupeže. Oba jmenovaní
totiž aktivně podíleli se na použití pohrůžek bezprostředního
násilí v jasně projevovaném úmyslu V. Š. zmocnit se peněz
poškozeného a tedy ve vztahu ke všem útočníkům cizích věcí."

Právní závěr nalézacího soudu, dle něhož se stěžovatel
"aktivně podílel na použití pohrůžek bezprostředního násilí
v jasně projevovaném úmyslu V. Š. zmocnit se peněz poškozeného"
nekoresponduje provedeným skutkovým zjištěním a představuje pak
doslovně rozpor s konstatováním, jež soud učinil v jiné
souvislosti a dle něhož stěžovatel "nepoužil vůči nezletilému
poškozenému ani pohrůžek, natož přímého fyzického násilí a žádný
z před soudem provedených důkazů jej neusvědčuje ani z toho, že by
vydání peněz přímo požadoval. Podstatné ovšem podle názoru soudu
je to, že nakonec nepochybně zabránil dalším, a to co do
závažnosti stále se stupňujícím útokům V. Š. na poškozeného."
Stěžovatel, dle zjištění nalézacího soudu, "ač věděl o tom, že V.
Š. je ozbrojen šroubovákem a nožem a znal jej jako osobu vysoce
agresivní a ve stavu značného rozčilení a pod vlivem alkoholu
neschopnou se jakkoli ovládat, přes jemu samotnému hrozící
nebezpečí zakročil nakonec vůči V. Š. natolik důrazně a účinně, že
k dalšímu napadání poškozeného z jeho strany přes vyslovované
vyhrůžky, obsahující i použití nože, nedošlo."

Pro uvedené nelze, než právní závěry nalézacího i odvolacího
soudu hodnotit jako nacházející se v extrémním nesouladu
s vykonanými skutkovými zjištěními, když z nich v žádné možné
interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Za takou
interpretaci by bylo lze považovat posuzování jednání stěžovatele
ve smyslu legální definice pojmu násilí, obsažené v ustanovení §
89 odst. 6 tr. zák., dle něhož trestný čin je spáchán násilím
i tehdy, je-li spáchán na osobě, kterou pachatel uvedl do
bezbrannosti lstí. Pro právní závěr, dle něhož by bylo možno
kvalifikovat jednání stěžovatele jako násilí formou lsti, schází
však v trestním řízení jakékoli dokazování.

Pasivní přítomnost na skutkovém ději, jenž je spjat
s jednáním jiných osob, naplňujícím znaky skutkové podstaty
trestného činu loupeže dle § 234 tr. zák., by mohla založit toliko
naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu nepřekažení
trestného činu dle § 167 tr. zák. Avšak i v tomto možném kontextu
právního hodnocení předmětného jednání stěžovatele na úrovni
jednoduchého práva skutková zjištění provedená obecnými soudy
naznačují spíše aktivní jednání stěžovatele právě ve směru
překažení trestného činu, a to v souvislosti se stupňujícími se
útoky V. Š. na poškozeného.

V postupu obecných soudů shledává tudíž Ústavní soud rozpor
s ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu, jakož i § 234 tr. zák.

Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za jejichž
splnění nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za
následek porušení základních práv a svobod.

V řízení o ústavních stížnostech představují první skupinu
případů, v nichž Ústavní soud ingeruje do rozhodovací činnosti
obecných soudů ty případy, ve kterých posuzuje skutečnost, zdali
ve věci aplikovaná norma jednoduchého právo, sledující určitý
ústavně chráněný účel, z pohledu principu proporcionality nabyla
opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva,
sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (např.
III. ÚS 256/01).

Další skupinou jsou případy, v nichž nedochází ke konkurenci
možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení
otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ
jedné, určité, normy jednoduchého práva (např. II. ÚS 22/94,
III. ÚS 114/94).

Konečně třetí skupinou případů jsou v řízení o ústavních
stížnostech případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze
strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp.
propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem. Ilustrací jsou
rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž konstatoval, že právní závěr
obecného soudu je "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými
a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci
odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá" (např. III. ÚS 84/94,
III. ÚS 166/95, I. ÚS 401/98, II. ÚS 252/99, I. ÚS 129/2000, I. ÚS
549/2000).

V řízení o ústavních stížnostech lze tedy vyčlenit případy
konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních
alternativ a konečně případy svévolné aplikace jednoduchého práva.

V posuzované věci dospěl Ústavní soud k závěru, dle něhož
extrémní nesoulad skutkových zjištění a provedených právních
závěrů v rozhodnutích obecných soudů nelze, než kvalifikovat ve
smyslu svévolné aplikace jednoduchého práva a tím porušení
základního práva na řádný proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Pro uvedené, tj. s ohledem na porušení čl. 36 odst. 1
Listiny, Ústavní soud usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13.
prosince 2001, č. j. 7 To 606/2001-390, jakož i rozsudek Okresního
soudu v Chebu ze dne 18. července 2001, č. j. 1 T 42/2001-365,
jímž byly konstatované důvody protiústavnosti založeny, zrušil [§
82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů].



Poučení:

Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.

V Brně dne 10. října 2002